Válka na Ukrajině Deník ze sklepa v Charkově

Válka na Ukrajině: Deník ze sklepa v Charkově Foto: © Ruslan Niyazov

Ruský útok na Ukrajinu už ve městě Charkov zanechal výrazné stopy. Druhé největší ukrajinské město na severovýchodě země je pod neustálou palbou. Centrum kolem Náměstí Svobody je už zničené. Také obytné čtvrti jsou denně ostřelovány. Desítky lidí umírají, ještě více jich je zraněno. Lidé se ve velkém snaží metropoli opustit. Kdo nemůže nebo nechce, schovává se v podchodech a sklepech. Tak jako Ruslan Nijazov, který píše, aby čelil neustálému nebezpečí a strach: v soukromých zprávách a postech na sociálních sítích svým kamarádům popisuje scény z každodenního života, naději a starosti. Tu a tam sdílí i fotografie a krátká live-videa.

Úryvky z digitálního válečného deníku Ruslana Nijazova. Editovala a přeložila Peggy Lohse.

Den první, 24. února 2022
Ráno: Ráno, kdy došlo k ruskému útoku – 04.16 h

Lidé se probouzejí, je pět hodin ráno, slyšíme sirény. Lidé za sebou táhnou kufry. Nebo alespoň ti, co mají kufry a ví, kam jít.

V těchto dnech má přijít na svět můj vnuk. Kde se narodí? V protileteckém krytu, v lese. Do prdele, dýchej, Ruslánku, dýchej.

Když mi v krytu řeknou, že mám kočky vyhnat na ulici, propadnu hysterii.

Dobře, že existuje internet. To je velké štěstí.

Městská doprava je nyní zdarma. Voda je už v obchodech a stáncích vyprodaná. V metru mají malé fontány s pitnou vodou.

Telefonát se synem, jedou pryč. Neví kam. Hrůza. Dítě v břiše je naživu, prý to všichni nějak vydrží. Nezeptali se mě, ale stejně bych s nimi nejel. Zůstanu s mými zvířaty ... dokud to půjde. Doma je to tak fajn, nikam jinam nechci. Polepím okno, aby se tabulky při ostřelování nerozsypaly, pozoruju kočky. Ulicí projíždí vojenská technika a hasiči. Dál dýchám.

Ruslan Nijazov žije v Charkově a má sedm koček. Na fotografii jsou některé z nich. Okna jsou polepená páskami do kříže, aby se tabule neroztříštila tlakovými nálety při bombardování. Ruslan Nijazov žije v Charkově a má sedm koček. Na fotografii jsou některé z nich. Okna jsou polepená páskami do kříže, aby se tabule neroztříštila tlakovými nálety při bombardování. | Foto: © Ruslan Niyazov

Poledne: Slunce a exploze – 12.19 h

Vrátím se z obchodu: slunce a exploze. Ještě ne úplně blízko. Propadám panice. Lidi sedí v metru, jak to jen jde. Já jsem doma. A sousedi podle zvuků taky.

Praktická otázka: Jak spát? Nejspíš v koupelně. Okna ještě zabezpečím matrací. Nemám žádné možnosti, jak odjet, a proč bych taky měl odjíždět? Chci zůstat tady doma, v mojí zemi, s mými kočkami pod klidným nebem bez války. Lidi žádnou válku nechtějí, nechtějí zabíjet. Válka – to je odlidštění, je to fašismus! Musíme si zachovat zdravý rozum!

Chci zůstat tady doma, v mojí zemi, s mými kočkami pod klidným nebem bez války.“

Odpoledne: První slzy – 16.05 h

Ze sousedního domu jsou všichni ve sklepě. Cizí tam nevpustí, mě taky ne. Mám si prý najít jiné místo. Dokonce ani teď mě neberou jako člověka. Protože jsem trans. Nelíbí se jim můj vzhled. To je horší než všeobecná bída. Přestože to vlastně není nic nového. Ale myslel jsem, že třeba teď… Ale ne. Jsou prostě už pět let ze mě v šoku, sakra.

Vytrysknou mi slzy, prostě kapou na telefon.

Večer: První noc ve sklepě – 20.17 h

Nakonec jsem přece jen našel místo, kam můžu jít, je to v mojí čtvrti. Byla slyšet střelba. A tak jsem tam běžel. Mají tu možnost úkrytu ve sklepě, jejich dítěti jsem šel za kmotra, vpustí mě dovnitř. Sám ve tmě jsem pochopil, že moje nervy nejsou z gumy. Kočky jsem zavřel na chodbě.

Spousta lidí se před ostřelováním schovává v normálních sklepech. Spousta lidí se před ostřelováním schovává v normálních sklepech. | Foto: © Ruslan Niyazov

Den druhý, 25. únor 2022
Ráno: Raději nebýt sám – 06.54 h

Je tu živo. A taky klid. Dobře, že jsem se rozhodl nebýt sám. Mluvení uklidňuje. Usínání bylo, mírně řečeno, obtížné.

Vydržím, jsem zvyklý být na všechno sám. Hledám plusy a snažím se chválit. Mýlil jsem se ale, že všechno zvládnu sám. Vaše podpora mi velmi pomáhá.

Poledne: Rány v dáli – 12.08 h

Už dvě hodiny není klid. Pořád natahuju uši, telefonuju. Chtěl jsem zajít do bankomatu, ale pořád jsem to nezvládl, protože byla slyšet střelba. Sedím u mých hostitelů, jsme připraveni kdykoli utéct do sklepa. V dálce se střílí. Momentálně mi není pomoci. Jeden kamarád mi zavolal a mluvil se mnou. Hned je mi líp.

Rodiče 16-leté holčičky neberou její strach z granátů vážně, vysmívají se jí, ona propadá hysterii. Vím, že tady ve sklepě jsem teď správně, a proč.“

Odpoledne: Ve sklepě na správném místě – 15.02 h

Jsme ve sklepě. Je tu rychlovarná konvice, není to tu ani moc vlhké. Mám na sobě dvě vrstvy oblečení. Hrozně moc chci domů. Kočky vůbec nechápou, proč nesmí do pokojů, proč se jen tak rychle stavím, projdu bytem a zase odejdu.

Rodiče 16-leté holčičky neberou její strach z granátů vážně, vysmívají se jí, ona propadá hysterii. Vím, že tady ve sklepě jsem teď správně, a proč. Je těžké dětem vysvětlit, proč se musí do sklepa. Fotky se jim taky neukazují, aby nebyly traumatizované, ale nějak je zabavit musí. Dítě hyperventiluje. Jdou ven, aby se nadechla čerstvého vzduchu.

Večer: Myšlenky o hrdinství – 20.09 h

Nejhrdinštější lidé z těch, co nenosí zbraně, jsou řidiči tramvaje. My se ukrýváme – a oni jezdí. Možná že přece jenom někdo čeká na zastávce. Obdivuju tento heroismus. Slyším letadla. Jsme zase ve sklepě.

Kout na spaní ve sklepě, kam se lidé schovávají, aby přežili Kout na spaní ve sklepě, kam se lidé schovávají, aby přežili | Foto: © Ruslan Niyazov

Den třetí, 26. únor 2022
Ráno: Život s poplachem a ostřelováním – 06.49 h

Vyplížil jsem se ven, abych přenocoval v bytě. Probudila mě střelba, oblíct se do minuty už umíme. Ráno třetího dne. Normální, přiměřeně okolnostem. Rozhodnu se dát si čaj, umýt se, dokud je klid. Zajdu za micinama. Zlatíčka žijou. Jídlo.

Pozor, letecký poplach! Ostřelování! Všichni do krytů! Takhle žijeme.

Poledne: Psychologická pozorování – 12.17 h

Druhého dne – strach ze zavřených dveří. Určitě posttraumatická stresová porucha, říkám si. Třetího dne slyším střelbu – ale já v klidu sedím a kouřím. A rodiče ve sklepě dětem vysvětlují, že válka je špatná! Že se nikdo nesmí zabíjet. Jsem pyšný na moje lidi. Už jsme si mysleli, že válka – to je minulost. Dětem musí dát do vínku jinou mentalitu, jinak to nepřestane.

Přijde mi, že jsme poslední, kdo zůstal nejen na zemi a ve vzduchu, ale taky v hlavě a duchu. A víte, já si myslím, že vyhrajeme. Nejsem pro mír za každou cenu. Jsem pro to, abychom zvítězili a pro spravedlivý vztek jakožto odpověď na toto zákeřné přepadení.

Vyšel jsem ven, abych si zakouřil, a zase letadla. Už velmi blízko. Modlete se za Charkov, přejte nám přežití, bojte se o nás. Nepřestane to, dokud se to nezastaví. Čekáme. Sláva hrdinům!

Přijde mi, že jsme poslední, kdo zůstal nejen na zemi a ve vzduchu, ale taky v hlavě a duchu. A víte, já si myslím, že vyhrajeme.“

Odpoledne: Něco jako bloger – 16.40 h

Když mi došla zpráva „čtu tě“, uvědomil jsem si, že jsem teď něco jako bloger. Protože člověk se ve sklepě musí i nějak zabavit, když se nahoře nad ním rachotí s těžkou vojenskou technikou.

Zvládl jsem to. Zašel jsem domů, abych vyzvedl karimatky, protože bych neměl onemocnět. Sklep je sklep. Dnes o spánku nemůže být řeč. Je tady „žhavá“ a děsivá atmosféra. V jiných čtvrtích ne.

Večer: Dost kafe až do rána – 19.00 h

Mám s sebou můj oblíbený hrnek s mletým kafem, víčko je robustní, hrnek visí na karabině na batohu. Kafe mi vydrží až do rána. V tu chvíli mě napadne, že bych mohl postovat něco jako bloger – a vyfotím můj hrnek. Mám ho rád opravdu už roky.

Tady ve sklepě mám odvahu. Ale dojít si domů pro jídlo, do koupelny – hrůza. Boje pokračují. Ve sklepě je podělaná zima.

Zásuvky ve sklepech jsou žádané – kvůli rychlovarné konvici a nabíječkám. Zásuvky ve sklepech jsou žádané – kvůli rychlovarné konvici a nabíječkám. | Foto: © Ruslan Niyazov

Den čtyři, 27. února 2022
Ráno: Děti v panice – 01.13 h

Spát, když to jde, v krátkých úsecích, když je klid. Zima.

Psal jsem už, že třetího dne se moje psychika přizpůsobila a mám sám sebe pod kontrolou. Pro děti je to těžší. Děti s posttraumatickou stresovou poruchou, mají strach, který odezní jen pomalu. Dítě, jehož jsem kmotr, nemůže usnout. Opravdu bolí vidět, jak se psychika dítěte může během dvou dní tolik změnit. Ale: nejdřív přežít.

Dnes je nová taktika. Navezli sem pokoutně vojenskou techniku a ostřelují obytné domy, dokonce i rodinné domy. Chtějí do centra. Jakmile si jich tady všimnou, útočí se taky, v celém městě se bojuje na ulicích. Lítají taky rakety, ale na nad námi. Nařízení: nikdo nesmí ven, ale nervy chtějí ptáky a slunce.

Během čtyř dnů jsem zapomněl, kdy jsem naposledy používal peníze.“

Odpoledne: Nezvykli jsme si, už není energie na to se bát – 14.51 h

Kousek odtud bylo něco zasaženo. Jako by vedle u sousedů ve vnitrobloku. A my už jsme tak nějak uvolnění. Ale je ještě brzo. Kdy tohle skončí? Není to tak, že bychom si zvykli, jen už nemáme energii se bát. Je nás tu teď víc. Jsou tu nové děti, samy se zabaví. Naštěstí je tu elektřina. Ale bohužel všechny zásuvky jsou obsazené.

Hlad, jím sušené ovoce. Vařit dnes nešlo. Nebezpečné. Kočky včera všechno snědly. Doufám, že jim ještě něco zbylo a že tam zítra budu moct zajít.

Během čtyř dnů jsem zapomněl, kdy jsem naposledy používal peníze.
 
  • Nejpozději každé dva dny se kočky v bytě musí nakrmit. Cesta ze sklepa do bytu nedaleko je nebezpečná. Foto: © Ruslan Niyazov
    Nejpozději každé dva dny se kočky v bytě musí nakrmit. Cesta ze sklepa do bytu nedaleko je nebezpečná.
  • Kočka do sklepa později mohla nakonec taky. Foto: © Ruslan Niyazov
    Kočka do sklepa později mohla nakonec taky.

Den pátý, 28. únor 2022
Brzy ráno: Psychika dělá okliky – 03.27 h

Nikdo na Ukrajině neví, jaké je datum, ale všichni ví, že dnes je pátý den.

V noci jsme se rozhodli, že během vyjednávání se přece nebude střílet a šli jsme se do bytu najíst. Uvařili jsme si těstoviny. Byl jsem tak unavený, že jsem usnul. 02:30 jsem se vzbudil. Báječný pocit po probuzení, trval dvě minuty. Dokud si mozek neuvědomil, kde jsem, co se tady děje.

Když jste neustále ve sklepě, panuje velké nebezpečí, že člověk onemocní. Pořád se ještě držím, jenom kašlu, jsem sám překvapený. Ostatní bolí nohy, někdy mají i křeče, chronické nemoci se zhoršují. Včera jsme diskutovali o tom, jak najednou všichni zapomněli na koronu.

Zase exploze, všichni se probudí. Běžíme. Matka mého kmotřence: „No jo, když vypukne válka, tak, co já vím, nejspíš se budeme muset přestěhovat do sklepa.“ Pátý den a ona ještě nepochopila, že válka už probíhá, že granát letí jen vteřiny. Obranný mechanismus nebo prostě hloupost? Netuším. Takových lidí je spousta. Psychika dělá okliky, nechce se smířit se situací.

Chlapi siláci kouří a mluví o tom, jak mají strach při nejmenším rachotu. Nikdo se mnou nechtěl jít domů. Naprosto děsivé. Všichni tu mají děti.“

Ráno: Vyjednávání a ostřelování – 07.40 h

„Píšu, tedy jsem“ – skvělé motto. Když je klid, dokážu psát detailně a chytře, ale teď jsem nervózní.

Ech, vrátil jsem se tak tak. Už se ostřelovalo. Donesl jsem si termosku, zrní, spodní prádlo a vodu. A zápisník a propisku, abych mohl dál psát, i když vypnou elektřinu.

Večer: Nervy nadranc, knihy jsou v batohu – 18.23 h

Bylo fakt děsivý jít domů. Ale včera jsem tam nebyl, tak jsem dnes musel. Abych nakrmil miciny. Když jsem se vrátil, viděl jsem v novinách, co se teď ve městě děje.

Jídla je málo, ale ještě tu něco je. Čaj chybí. Chlapi siláci kouří a mluví o tom, jak mají strach při nejmenším rachotu. Nikdo se mnou nechtěl jít domů. Naprosto děsivé. Všichni tu mají děti.

Mám nervy nadranc. Snažil jsem se uklidnit jednoduchými, klidnými videi na YouTube, ale dál jsem propadal panice. Strach o kočky, myšlenky na to, že všechno je zbytečné a že všichni umřeme. Největší otázka zní, kdy tohle skončí. Odpověď neexistuje.

Ech, myslel jsem, že jsem je vyndal! Náhodou jsem v batohu našel dvě knihy! Tak už je všechno v pořádku.
 
  • V nevytápěném sklepě se člověk musí teple obléct, aby neonemocněl. Foto: © Ruslan Niyazov
    V nevytápěném sklepě se člověk musí teple obléct, aby neonemocněl.
  • Překvapení! Ruslan v batohu našel dva knihy ještě z předválečných dob: „Mít či být“ Ericha Fromma a „You do You“ od Sarah Knight. Foto: © Ruslan Niyazov
    Překvapení! Ruslan v batohu našel dva knihy ještě z předválečných dob: „Mít či být“ Ericha Fromma a „You do You“ od Sarah Knight.

Den šestý, 1. března 2022
Ráno: Bomby ničí Náměstí Svobody – 06.54 h

Dobré ráno! Jaro. Byl jsem v koupelně. V dálce jsou slyšel exploze. V mnoha částech města už nefunguje elektřina.

Ach Bože, na hlavním náměstí měl každý kámen historickou hodnotu. Moje nohy si ještě pamatují, jak často jsem tam chodíval. Je to, jako by mi tankem přejeli přes srdce.

Rakety ze dvou stran. Jako by zázrakem nejsem v centru dění. Nepřeháním, zažívám, jaké to je, ale nemůžu si udělat pozitivní obrázek. Jako by nepropadnout do nedůvěřivosti, prostě dýchám.

Přežili jsme nálet. Zase letecký poplach. Co cítím k hlavnímu náměstí, k mému městu, to je teď: ztráta milovaných. Najedli jsme se. Elektřina občas nefunguje. Jsme živí.

Střílí na lidi, domy, na všechno, co je pro mě důležité. Ničí celý můj život. K čemu, proč?“

Večer: Na dnešek si nikdy nezvyknu – 17.30 h

Večer. Půl dne jsem tu ležel úplně zničený. Bylo toho na mě moc. Šel jsem ještě nahoru na záchod, tak tak jsem stihl se umýt a zase rychle běžel zpět. Teď to stejně není lepší.

Nad námi letadla. Sakra, jsem už s nervama úplně v koncích. Člověk si zvykne na všechno, ale na dnešek si myslím nikdy nezvyknu. Střílí na lidi, domy, na všechno, co je pro mě důležité. Ničí celý můj život. K čemu, proč? Země se třese.

Jsme naživu. Letadlo je pryč. Dýchat. Děti na to hned zapomněly a zase si hrají. Stojím tu, třesu se, bolí mě srdce. Dospělí mají spoustu vzpomínek, kterých je škoda, a jeden ani neví, čeho všeho ještě bude škoda.
 
  • Ruslan Nijazov – bloger z krytu. Foto: © Ruslan Niyazov
    Ruslan Nijazov – bloger z krytu.
  • Důležité: oblíbený hrnek a dostatek kávy až do následujícího rána. Foto: © Ruslan Niyazov
    Důležité: oblíbený hrnek a dostatek kávy až do následujícího rána.
  • Spánek v krytu se daří často jen v krátkých pauzách, kdy se neostřeluje. Foto: © Ruslan Niyazov
    Spánek v krytu se daří často jen v krátkých pauzách, kdy se neostřeluje.

Den sedmý, 2. března 2022
Ráno: Týden ve válečném stavu – 08.46 h

Naživu. Jít domů je čím dál větší odpadem: exploze, chci se s mojí kočkou ukrýt do sklepa našeho domu. Sousedi řekli, že s kočkou dovnitř nesmím. Mají psa. Teď jsem ve sklepě s rozumnými lidmi. Ve vedlejší ulici, nedaleko. Cesta sem je přesto extrémně nebezpečná.

Nezachraňuju já kočku, ale kočka zachraňuje mě.“

Poledne: Jídlo a jednota – 11.23 h

V obchodech je už zase jídlo. Samozřejmě ne všechno, ale vejce, zrní, konzervy. Nejdu tam. Nemůžu platit. Je o mě postaráno, hladovět nebudu. Odevzdal jsem přece i svoje zásoby. Dál se uvidí. Jsem naživu a s kočkou.

Vícehlavňové raketomety jsou blízko, ale my jsme všichni ve sklepě. Bojím se, že přijde útok. Nad městem proletěl bojový letoun.

Večer: Kdo zachraňuje koho? – 19.33 h

Nezachraňuju já kočku, ale kočka zachraňuje mě.
 

Dodatek z 17. března 2022

6. března se Ruslan rozhodl Charkov opustit a utéct ke kamarádům do Francie. Tam nyní dorazil. Má s sebou i svých sedm koček. Jedna z nich na cestě dokonce porodila kotě.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.