Péče o uprchlíky Kdo pomůže pomáhajícím?

Krajské asistenční centrum pro uprchlíky z Ukrajiny na brněnském výstavišti. Zájemci si na místě vyřídí třeba víza, registraci u cizinecké policie nebo pojištění. Foto: © David Konečný

Současná situace je výzvou pro celou zemi, ale zejména pro sociální pracovníky. Ti mají často velmi malé platy a hodně náročné práce plné malých velkých „výzev“. Autor tohoto textu, Antonín Smetana, je jedním z nich.

Se současnou krizí způsobenou válkou na Ukrajině se zvýšila poptávka po zaměstnancích v pomáhajících profesích. Nestátní neziskové organizace i samosprávné celky vypisují nová pracovní místa a spustily se i náborové akce pro získání lidí ochotných stát se dobrovolníky. „Pomáhat může každý,” zahlédl jsem nedávno jednu takovou výzvu. Opravdu?

Krizové centrum, kde pracuji, funguje nonstop. Ukrajinská informační linka funguje nonstop. Stejně jako se v 16:30 středoevropského času nezastaví akce ruské armády na území Ukrajiny, nezastaví se ani příliv běženců na hranicích, kteří putují do jednotlivých krajských měst v České republice a potřebují si vyřídit pobytové oprávnění, zajistit bydlení a pojištění nebo otevřít bankovní účet. Můj pracovní mobil zvoní ráno, večer, v noci, o víkendu i ve svátek. Řešením, jak nebýt neustále na příjmu, je zapnout ho jen na vibrace a vymluvit se sám před sebou, že šetřím baterku.

Po odchodu z práce si připadáte jako rozžvýkaná žvýkačka, v hlavě máte prázdno a už ani nevíte, jestli máte žízeň, nebo hlad.“

Ať už poskytujete tlumočení, doprovod nebo poradenství, pořád se někde tvoří fronta. Je zajímavé, co se v ten moment děje s tělem. Ačkoliv vám dřevění nohy, protože jste si už víc jak deset hodin neměli čas sednout, tělo je v pohotovosti, stále pracuje na nejvyšší obrátky, více se potíte, dýcháte (dle platných pandemických opatření pořád ještě v respirátoru) velmi mělce, buší vám srdce, mluvíte rychleji než obvykle. Celý den pracujete pod časovým tlakem a čelíte negativním emocím přicházejících klientů.

Po odchodu z práce si připadáte jako rozžvýkaná žvýkačka, v hlavě máte prázdno a už ani nevíte, jestli máte žízeň, nebo hlad, každopádně odpadáváte únavou.

Pomáhající autopilot

Extrémní situace si žádá extrémní tempo. Po dvanácti hodinách práce máte trochu rozhozený režim; na záchod jste si zašli v lepším případě dvakrát. Že jste vůbec něco jedli, vám připomene mastný obal v zadní kapse kalhot a podivně nepřirozená tíže kolem žaludku, za kterou může zhltaná bageta mezi dvěma méně složitými případy vašich klientů.

Nepřiměřeně dlouhé směny vyloženě vyzývají k nadměrné konzumaci kofeinu a tabáku. Cigárko je navíc jednou z mála chvil, kdy můžete být sami nebo se svým telefonem. A pak je tu ještě alkohol a další návykové látky. Člověk se musí mít na pozoru, pokud i přes víkendy vstává do práce v 5:20 nebo pokrývá noční směny. Jelikož se vám nedostává mentální a fyzické kapacity pro meditaci v poloze vadžra ásan, svádí to k pohodlnějšímu řešení, jako zajít se po práci napít. Třeba i s kolegy. V alkoholu se rozpustí leccos. Pokud vás ale čeká další dvanáctka, volíte raději horkou sprchu.

Vzhledem k množství práce se čas od času nevyhnete tomu, že budete pracovat v režimu autopilota. Kombinace nevyspání a kocoviny vám možná ale nedovolí zařadit ani tuto nejnižší pracovní rychlost. Soukromý život? Neexistuje. Je omezen na nutné minimum.

Musíte neustále přiznávat limity možných řešení, zdůrazňovat, že něco opravdu nevíte, že neznáte odpověď nebo že v danou chvíli neexistuje žádné uspokojivé řešení.“

Pracovní doba je nonstop

Vaše pracovní doba je tekutá, rozlila se do veškerého bdělého času. Celý pracovní proces a způsob práce se vyznačuje neuvěřitelnou proměnlivostí. Co platilo včera neplatí dnes, co platilo ráno, neplatí odpoledne, před půl hodinou bylo prostě všechno úplně jinak než teď. Musíte se obrnit proti nepříjemným pocitům pramenících ze zmatků, najít si spolehlivé zdroje informací, nejlépe přímo od osob, u kterých tyto informace můžete ověřit. Musíte neustále přiznávat limity možných řešení, zdůrazňovat, že něco opravdu nevíte, že neznáte odpověď nebo že v danou chvíli neexistuje žádné uspokojivé řešení.

A budete to zase vy, po kom se sveze nevůle, nesouhlas, naštvání a frustrace. Nejen těch, kterým máte z povahy své profese pomáhat, ale i těch, na které se v poslední době s pomocí zapomnělo, nebo oni sami mají takový pocit. Takových případů navíc každý den přibývá.

No a to poslední, na co máte po celodenní práci s traumatizovanými, vystrašenými, zmatenými a unavenými lidmi přijíždějícími ze země zničené válkou náladu, je vyvracet vaší sousedce z bytovky „zaručené“ informace o uprchlících, co jsou vybíraví, nespokojení, dostávají „peníze za nic“ a navíc mají mobil a značkové oblečení.

Ať žijí špatné informace!

Práce, kterou děláte, nestojí pouze na vás. Musíte se spoléhat na své kolegy, na pracovníky jiných organizací, na dobrovolníky, kteří přicházejí, odcházejí, mění se, které neznáte a za které vlastně zodpovídáte. V přátelské, neformální a zapálené atmosféře je neuvěřitelně těžké přesvědčit začínajícího dobrovolníka, že tato forma pomoci má pravidla, hranice a ty je třeba dodržovat. Poskytování ověřených informací není citování dva měsíce starých příspěvků z facebooku, opakuju každý pracovní den dobrovolníkům, kteří informace častěji hledají na sociálních sítích než na stránkách Ministerstva vnitra nebo Úřadu vlády.

Pro všechny skupiny cizinců je navíc příznačné, že si spoustu informací předávají šeptandou v duchu „jedna paní z Charkova přijela do Česka s polským vízem, když nešlo zrušit, sama si ho přeškrtla a vyhostili ji za to zpátky na Ukrajinu“ nebo „známá mé sestry dostala humanitární pomoc deset tisíc, protože jí vybombardovali dům, ale lidi z míst bez náletu na peníze nedosáhnou“. Čím podivnější historka, tím těžší je přesvědčit jejího vypravěče/ku o opaku.

Válka je nový normál

A pak jsou tu představitelé státní moci, zaměstnanci Ministerstva vnitra, Policie České republiky, hasičského záchranného sboru, dobrovolní hasiči, pracovníci Úřadu práce, pojišťoven, bank, lékaři a veterináři. S příchozími uprchlíky tak pracují lidé z nejrůznějšího zázemí, s různorodým žebříčkem hodnot, přístupem, vychováním. V některých případech se ale vzácně shodnou. Pokud se dostaví ideální prototyp uprchlíka, přesněji uprchlice, kterou je bílá žena, matka se jedním nebo dvěma dětmi.

K frustraci z toho, že válka se nechýlí ke konci, se přidává frustrace z toho, že válka ani humanitární krize nepřeváží nad předsudky a latentním rasismem v naší společnosti.“

Pokud se dostaví muži ve věku branců, není nezvyklé, že zaznívají polohlasné komentáře jako „co ti tu dělají”. A pak je tu třetí případ příchozích, a to mnohočetná romská rodina. Zpravidla mluví lépe maďarsky a romsky než ukrajinsky nebo rusky. Mnoho z nich je držiteli maďarských pasů, nejsou tedy z hlediska českého právního řádu občané Ukrajiny, ale primárně občané Evropské unie. Těm sice nemůže být podle zákona udělena dočasná ochrana, mají však práva a postavení občanů Evropské unie, mohli by se například přihlásit k přechodnému pobytu na území České republiky a požádat po jeho udělení o některou z dávek státní sociální podpory nebo systému hmotné nouze jako mimořádná okamžitá pomoc, příspěvek na živobytí a podobně. To se samozřejmě neděje.

Denně narážíte na to, že se představitelé státních složek ptají na etnicitu našich klientů, když se pro ně snažíme zprostředkovat ubytování nebo vyřízení dokumentů. K frustraci z toho, že válka se nechýlí ke konci a krizová situace se stává novým normálem, ve kterém se musíme učit žít, se přidává frustrace z toho, že válka ani humanitární krize nepřeváží nad předsudky a latentním rasismem v naší společnosti. „Nechápu,” kroutí nad situací, kdy se policisté chovají vůči jiným než „bílým“ uprchlíkům jedna z dobrovolnic, která v krizovém centru vypomáhá jako překladatelka pro jednu nestátní neziskovou organizaci, ona sama v česku žije patnáct let. „U nás na Ukrajině žije asi dvacet národností a etnik, to jen tady žijete jenom vy, Češi.” I ona zaraženě kroutí hlavou, třeba když policisté začnou na romské ženy a děti zvyšovat hlas nebo přecházejí do tykání. Vzápětí dodává: „Na Ukrajině to ale taky Romové nemají s většinovou společností zrovna lehké.”

Nelze vyřešit všechno

Přemýšlím, kde je moje hranice mezi lidskoprávním aktivismem a zaměstnáním. Přemýšlím, jak do situací, které se mi denně odehrávají před očima, můžu zasáhnout z pozice zaměstnance konkrétní nestátní neziskové sociální služby. Mluvím o tom s kolegy, se svými nadřízenými. Chtěl bych se ohradit, vymezit, ale připadám si v tom osamělý jako letec kamikadze.

Jsem tu, abych pracoval a ne abych zachránil svět.“

Vím, že nemůžu jít proti policistům, zaměstnancům ministerstva vnitra nebo hasičům. Na pracovišti se snažím aspoň neustále deeskalovat konflikt, naslouchat stížnostem cizinců a pak je mírným hlasem tlumočit představitelům státní moci. Cizinci nechápou, že jsem z nějaké nestátní neziskovky, že třeba zastávám i jiné hodnoty. Řešením je taky najít si spojence mezi policisty nebo hasiči a pořád udržovat klidný, mírný hlas. Stejně mírně se člověk musí bavit s kolegy o možnosti naší organizace, s nadřízenými o jejich možnosti poukázat a zasáhnout proti nerovnému a nedůstojnému jednání, kterého jsme svědky. Ale základem pro takovou práci je připustit si, že nelze vyřešit všechno, že sociální služby jako celek pouze ve velmi omezené míře zmírňují rozsáhlou a dlouhotrvající nespravedlnost v naší společnosti. Jsem tu, abych pracoval a ne abych zachránil svět.

Vyhoření je taky možnost

Válka trvá už přes dva měsíce. Její předzvěsti jsme ale pocítili už minimálně na začátku února. Zvýšil se počet cizinců, kteří se na naši organizaci obraceli s žádostmi o asistenci a pomoc, snažili se dostat na území svoje rodiny a přátele z Ukrajiny, ale také z Ruska a Běloruska. Všechny žádosti o dlouhodobá víza, dlouhodobý pobyt, všechny žádosti o mezinárodní ochranu, přípravy dokumentů a podkladů byly k ničemu. Hodiny práce přišly vniveč a v dané situaci neexistuje pro klienty vlastně žádné řešení; české zastupitelské úřady v Rusku a Bělorusku nefungují, ukrajinští uprchlíci čelí stejným infrastrukturním problémům jako občané Česka, jen umocněným o jazykovou a kulturní bariéru. Vyhovující bydlení, lékařská péče nebo školky a školy byly těžko dostupné ještě před uprchlickou krizí.

A když se na konci měsíce člověk podívá na svoje příjmy a výdaje, začíná pochybovat o tom, zda si může dovolit takový luxus, jako je práce, kterou považuje za smysluplnou. Není výjimkou, že si některé moje kolegyně k práci sociální pracovnice přibírají i pár směn týdně za barem. Ano, i teď, kdy je o sociální pracovníky taková nouze a prakticky všichni pracujeme přesčas. Několik lidí podalo za uplynulé měsíce výpověď. Několik jiných lidí zase v duchu „choose exhaustion instead of depression” pracuje už od února pořád, včetně víkendů. Několik lidí se z vyčerpání oslabilo natolik, že s chřipkou na nemocenské leží už třetí týden.

Těm, kdo zbyli a zrovna nemají směnu je nabízena supervize, individuální konzultace s psychologem, nebo třeba zmrzlina a velikonoční perníčky. Sám jsem se o jakési uvolňující psychohygienické cvičení jednou pokusil online. Nejsem si jistý jeho účinkem. Popíšete psychologovi, jak se v současné době cítíte a on řekne chápavé “hmm” a pak jinými slovy zopakuje, co jste před chvílí popsal. Nemůžu se zbavit dojmu, že by nám prospěly spíš mimořádné prémie a týden volna.

Člověk se dokáže kousnout, hecnout se, stejně jako jsme se na několik týdnů intenzivně zapřeli a ponořili se do práce po hurikánu na jižní Moravě. V současné situaci ale chybí představa, kdy bude tomu všemu konec. Nemůžeme si říct, že to ještě vydržíme týden nebo měsíc. I kdyby válka skončila zítra, naší práce neubude.

Myslím, že jsem na nejlepší cestě k vyhoření.

Na druhou stranu, příručky zabývající se psychologickými aspekty sociální práce jasně stanovují, že vyhoření je posledním krokem. Pak už jen vstáváte jako fénix z popela.

Vstáváte v 5:20.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.