Buča před a po masakru  Odjet není možné zůstat

Každý Ukrajinec si v tomto názvu udělá čárku podle síly ducha a okolností. Zatímco houká další siréna a na Ukrajině jsou stále slyšet výbuchy, budu vám vyprávět o svém domově, o Buči a o ceně svobody.

Další místnost

Je léto, od prvních ruských bombardování ukrajinských měst a letišť uplynuly více než čtyři měsíce. Mnoho mých přátel říká, že se jejich kalendář zastavil na datu 24. 2. 2022 a oni stále žijí ten dlouhý den se snem, že tato noční můra skončí. Jiní k tomu přistupují střízlivěji, pro ně (stejně jako pro budoucí učebnice dějepisu) tato válka začala 27. února 2014 – anexí Krymu, kdy ruská vojska obsadila klíčová místa v noci z 26. na 27. února. Takhle synchronně, téměř ve stejnou dobu s rozdílem osmi let... V dubnu pak na Donbase začaly boje. A tak se v únoru 2022 nepřítel rozhodl přijít znovu, ale tentokrát do jiné místnosti mého velkého domu. Ale s výrazným rozdílem— část domu zároveň zničí do základů. Každý má s těmito válečnými dny jiné zkušenosti. Někteří přišli o všechno, pro jiné se nezměnilo nic. Důvod je jednoduchý – zeměpisná poloha. Lidé z Užhorodu, jednoho z nejzápadnějších ukrajinských měst, jehož jedna ulice končí u slovenských hranic, ke svému štěstí nepochopí obyvatele Mariupolu (město Marie, jako z nějakého biblického podobenství), jejichž město na pobřeží Azovského moře bylo místy srovnáno se zemí. Na konci roku 2021 žilo ve městě více než 400 tisíc obyvatel a nyní je těžké mluvit o nějaké přesné statistice... Ano, takový kontrast v jedné zemi.

#BuchaMassacre

Všichni poslouchali zprávy, ne všichni je slyšeli. Pro lidi je příznačné vyhýbat se nepříjemným věcem a „předčasné panice“. Navzdory mým varováním má rodina souhlasila maximálně s tím, že v lednu a únoru budeme víceméně mobilní: hodně jsme cestovali, měli jsme sbalené doklady atd. Proč jsme neodjeli z Ukrajiny, když jsme cítili, že se blíží nebezpečí? Věřte nebo ne, ne každý chce opustit svůj domov.

Tři dny před útokem, 21. února, jsem se naposledy podívala na ocas ukrajinské Mrije [Mrija – ukrajinsky sen – pozn. překl.], největšího dopravního letadla na světě, na světla letiště v Hostomelu, které bylo vidět z našeho domu, a řekla jsem si: musíme jet. A tak jsme vyrazili na západ. Válka nás zastihla na Ukrajině, ale ne v Buči. A to, vzhledem k tomu, co jste viděli ve zprávách o ruských zvěrstvech na předměstích Kyjeva s tagem #BuchaMassacre, je pro rodinu s malým dítětem velmi důležité.

Jsem vděčná ani ne tak intuici, ale zdravému rozumu, který mi napověděl, že letiště je jedním z prvních cílů a že útok z území Běloruska je velmi pohodlný, reálný a samozřejmý. Když si totiž ve zprávách přečtete o pontonovém mostu na území černobylské zóny, který byl a pak zmizel, uvědomíte si, že nějakých 150 km od Kyjeva si nepřátelská vojska rozhodně nehrají na „patnáctku“. Jsem vděčná za to, že se moji přátelé dostali z Buče. Skoro dva týdny byli pod palbou a okupanti jim syčeli na záda: „No co, ukrajinské plemeno, vymíráte?“ Jak se ukázalo, po několika dnech se už nesmělo evakuovat a oni jednoduše stříleli celé rodiny, v autech i bez nich.

Buča po stažení ruských vojsk 4. dubna 2022 | Foto: Prezidentský úřad Ukrajiny, CC BY 4.0

Rodný dům

V našem domě bydleli ruští vojáci, otevřeli dveře všech bytů, něco ukradli, něco ne. Nebudu zde řešit míru hmotných ztrát, protože v každém jednotlivém případě jde o skutečnou „ruletu“. V Buči je mnoho zcela zničených domů a bytů, ale ještě více jich je v okolních městečkách. Sousedé z horního patra byli vybombardováni a jejich byt je tedy neobyvatelný, kamarádův byt měl rozbitá okna a všechno, co mohli, mu zničili, jiný kamarád měl to štěstí, že mohl odemknout svůj byt klíčem (ano, to je skoro luxus) a našel vše nepoškozené, ostřelování připomínala jen střepina mezi okny... Ale to je nic ve srovnání s tím, že někdo přišel o život a o své blízké. Takže teď se můžeme vrátit do našeho domova, ale zpátky do bezpečné Buče, jak jsme ji znali „předtím“, ještě ne. Bílý klavír a koš s hračkami si ještě na mou dceru počkají. I když chápu rodiny, které se už vrátily, protože mají jak a kam se vracet, home sweet home. Za tím si stojíme, protože toto je náš stát, země a domov.

Cena svobody

Vím, že takových Buč je nyní na Ukrajině hodně. Mimochodem, teprve teď jsem si uvědomila celou symboliku názvu svého města. „Buča“ znamená velký křik, hluk, poplach, potyčku, bitku. Ale navzdory všem hrůzám, které ji potkaly, byla, je a bude. Ráda bych vám napsala ne o tragédiích, které ji potkaly, ale pozvala vás na nějaký festival nebo výstavu do galerie současného umění. Vždyť „před válkou“ žilo toto město zajímavým a klidným životem: konaly se zde festivaly, mezi nimiž si vzpomínám na festival operety O-Fest, který se právě v těchto dnech každoročně konal v Kyjevě a Buči. V nádherném parku lidé odpočívali, sportovali a pořádali pikniky.

Památník Michaila Bulgakova v Buči | Foto: Lazorevka | CC BY-SA 3.0 Toto městečko má dlouhou chatařskou tradici a před sto lety sem přitáhlo mnoho slavných ukrajinských vědců, malířů, spisovatelů a lékařů. Pro mě osobně nese jméno rodiny Muraškových. Mykola Muraško, zakladatel Kyjevské malířské školy, žil a zemřel v Buči a jeho synovec Olexandr Muraško byl slavný ukrajinský impresionistický malíř. S touto uměleckou rodinou se přátelili i další kyjevští chataři – rodina Bulgakovových, včetně mladého Michaila, budoucího ruského spisovatele... Jejich usedlosti však v Buči nenajdete, protože jejich chalupy byly před sto lety zničeny během další ukrajinsko-ruské války (1917–1922). V té době se Ukrajina navzdory sovětské invazi snažila vytvořit vlastní nezávislý stát.

Dnes město ožívá. Lidé se opatrně vracejí. Život musí jít dál, to je jeho zákon. Můj manžel vyfotil vrata jednoho domu, na kterých ukrajinští pyrotechnici zanechali dojemný nápis: „Odminováno. Pusu.“ Zkontrolovali také náš dům. Ráda bych tu napsala něco optimističtějšího, ale za zvuku sirén mi to moc nejde. Válka pokračuje. Právě jsem zjistila, že jedné mé známé spisovatelce zemřel na frontě syn. Šel bojovat už před osmi lety, když tahle válka začala. Svoboda má vysokou cenu.

červenec 2022