Civilní obrana  „Jde o přežití“

Matky absolvují minometný výcvik, děti se učí, jak bojovat proti dezinformacím: v pobaltských a severských státech jsou obrana a odolnost každodenní realitou a úkolem pro celou společnost. V Německu jsou (zatím?) pouze předmětem diskuse. Kdo bude bránit svobodu?

Jako ekologická aktivistka a přesvědčená pacifistka by si Ingrid Nielsenová z Tallinnu dříve nedokázala představit, že by měla obléknout vojenskou uniformu. „Kdybych mohla zničit každou zbraň na světě, udělala bych to,“ říká.

A pak přišel 24. únor 2022. Záběry z Buči. Masové hroby. Zničená města. Zprávy o znásilňování. „Mám tři dcery,“ říká. V ten moment se z abstraktní hrozby stala hrozba osobní. „Když žijete vedle Ruska, nemůže si dovolit ten luxus být pacifistkou. Takže se připravujeme. Protože jiná cesta není.“

Několikrát do roka stojí tato trojnásobná matka promrzlá v lese a nabíjí 120-milimetrový granát do minometu. Na ramenou pětatřicet kilo výstroje, ruce zkřehlé mrazem. Je jednou z pouhých dvou žen ve své jednotce.

Od začátku ruské invaze se tisíce žen jako ona připojily k estonské dobrovolnické organizaci Naiskodukaitse (Ženská domobrana), která spadá pod estonský obranný svaz Kaitseliit. Jeho cílem je, aby okupacie nebyla možná. Také v Lotyšsku, Litvě a Finsku rostou řady domobran. Princip je všude stejný: obrana je chápána jako úkol pro celou společnost.

V Estonsku to není jen heslo, ale struktura. Se sedmi tisíci profesionálními vojáky na milion tři sta tisíc obyvatel je země odkázaná na dobrovolnictvo – záložníky, IT specialist*ky, dobrovolné zdravotnictvo, učitelstvo, rodiče. Matky organizují mládežnické skupiny. Programátor*ky zabezpečují sítě. Občanstvo cvičí v těch samých lesích, v nichž si jako děti hráli. „Dobrovolnictvo tmelí naši odolnost,“ říká Nele Loorents z Mezinárodního centra pro obranu a bezpečnost v Tallinnu. „Jde o to ukotvit připravenost v národním myšlení.“ Pro Estonsko, dodává, znamená obrana „přežití“. Stejně je tomu i v ostatních pobaltských a severských státech
 

Lekce ze Severu

Co se může Německo naučit od zemí, pro které hrozba není abstraktní možností, ale žitou realitou? Tato otázka byla ústředním tématem konference nadace Konrad-Adenauer-Stiftung. Akce s názvem Civilní obrana a společenská odolnost – lekce z ruské útočné války a seversko-baltských států (Civil Defence and Societal Resilience – Lessons from Russia’s War of Aggression and the Nordic-Baltic States ) se konala v prostorách Severských ambasád v Berlíně – jen několik dní před hlasováním o novém modelu branné služby. Expertstvo na bezpečnost z Finska, Lotyšska a Ukrajiny zde diskutovalo o obraně v demokratických společnostech. „Civilní obrana, to není jen vojáctvo a zbraně,“ řekl při zahájení konference Florian Constantin Feyerabend, expert na mezinárodní spolupráci a bezpečnostní témata. „Týká se celé společnosti.“ Německo podle něj příliš dlouho žilo v iluzi, že bezpečí je samozřejmost. Zatímco Moskva vede hybridní válku, která se zaměřuje na společnost stejně jako na armády, Německo si až příliš zvyklo na mír. „Odolnost není volba,“ dodal. „Ukrajina ukazuje, že je nezbytná pro přežití.“

V severských a pobaltských státech je tato společenská odolnost pevně zakořeněna. V Lotyšsku začíná obrana v běžném životě. „V případě nouze musí občanstvo převzít odpovědnost, protože armáda a záchranné složky budou přetížené,“ řekla Sigita Struberga z Lotyšské transatlantické organizace. Branná výchova je tam součástí školní výuky. Ve Finsku se děti učí rozpoznávat dezinformace už od útlého věku. Politici pravidelně navštěvují podzemní kryty v Helsinkách, které jsou dost velké pro téměř celé obyvatelstvo hlavního města. „Každý má svou roli. A každý ji musí znát,“ dodal finský badatel Pekka Kallioniemi.

Lekci dává především Ukrajina. „V Ukrajině není odolnost něčím, co by stát nařizoval shora,“ říká politoložka Oksana Huss z Univerzity Duisburg-Essen, která z Ukrajiny pochází a výzkumu odolnosti se věnuje. „Vzniká horizontálně.“

Po revoluci důstojnosti v roce 2014, kdy stát pod vedením tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče použil násilí proti demonstrantům, začalo občanstvo samo organizovat zdravotní péči, logistiku a ochranné struktury. Z improvizovaných iniciativ vznikly sítě schopné zátěže: zbrojily vojáctvo, staraly se o vysídlené a během ruské invaze v roce 2022 nakonec udržely v chodu celá města.

V Německu naproti tomu lidé mnohdy stále ještě očekávají, že stát všechno zařídí: „V opravdové krizi to nebude fungovat.“
 

Nová debata v Německu

Zatímco v Pobaltí se obrana stala součástí každodenního života, Německo se k této otázce teprve znovu opatrně propracovává. Po celá desetiletí se bezpečnost delegovala – na obranné aliance, na diplomacii, na hospodářské vazby. Nyní se toto téma vrací do školních tříd, do center mládeže i na sociální sítě.

Vojáctvo chodí do škol, mluví o odstrašování nebo třeba zahraničních misích. Konference o společenské odolnosti, kdysi okrajové téma, jsou beznadějně vyprodané. Také Nadace Heinricha Bölla, blízká Straně zelených, věnovala svou lednovou zahraničněpolitickou konferenci v roce 2026 otázce, jak učinit demokracie odolnějšími – vojensky, společensky i politicky. Něco takového by ještě před několika lety to v pacifisticky laděném prostředí ekologického hnutí bylo jen stěží představitelné.

Do jaké míry je německá společnost ochotná tuto změnu mentality přijmout, zůstává v tuto chvíli otázkou. Debata o ní však už opustila politické instituce. Je tématem běžných rozhovorů většinové společnosti. A točí se kolem otázky, která je v Pobaltí dávno jasně zodpovězená, ale v Německu se na ni teprve hledá odpověď: Jakou roli hraje samotná společnost, když jde do tuhého?

Společenský proces

Změna probíhá pomalu a zůstává kontroverzní. Pro mnoho Němců je obrana stále něčím vzdáleným a abstraktním.

Mírový a ekologický aktivista Yannick Kiesel z Berlína například zásadně odmítá argumentaci spolkové vlády ohledně rozsahu hrozby ze strany Ruska i nezbytnost opětovné militarizace. Ano, Rusko je agresor, a ano, válka musí skončit. Ale: „Nikdo mi neukazuje žádný dlouhodobý plán, jak má Ukrajina vyhrát.“ Kiesel popisuje drancování frontových měst – minová pole, zničenou infrastrukturu, ztracený domov. Klade si otázku: Co se dalo udělat dřív a co lze udělat teď, aby se zabránilo dalšímu umírání?

Představu, že na Ukrajině bráníme „naši svobodu“, Kiesel odmítá. „Lidé na Ukrajině umírají, protože brání svou zemi – ne naši svobodu.“ Patriotismus, s jakým se lze setkat v Ukrajině, podle něj v Německu nikdy nevznikne. „Já svou zemi bránit nebudu, protože nevím, co bych tu měl bránit.“

Pro Kiesela nevzniká bezpečnost skrze vojenskou sílu, nýbrž skrze sociální stabilitu: „Soudržnost se nezlepší tím, že se budeme vyzbrojovat k obraně. Zlepší se tím, že posílíme vzdělávání, sociální sektor a integraci.“
  Záložní důstojník Roland Bösker z Dessau mu oponuje: „Právě proto, že můžeme svobodně diskutovat o sociální nespravedlnosti, musíme tuto svobodu zajistit.“ Bösker vstoupil do Bundeswehru už v roce 1989. Dnes působí jako podnikatel v PR a je členem předsednictva iniciativy BundeswehrGrün, která má blízko ke Straně zelených. Podle tohoto podplukovníka v záloze tu příliš dlouho panoval „přátelský nezájem“ – v duchu hesla: nějak to přece funguje, někdo už naši svobodu ochrání. Debata o branné službě, vyvolaná válkou na Ukrajině, tuhle iluzi podle Böskera rozbíjí: „Není to prostě někdo. Je to každý jednotlivec, kdo se musí rozhodnout.

Jeden zážitek z roku 2017, kdy byl s Bundeswehrem nasazen v Litvě, ho ovlivnil obzvlášť silně. Jistý muž poznal uniformu, kterou on a ostatní vojáci jednotek NATO tehdy nosili, rozplakal se a řekl: „Evropa nás střeží.“ Pro Böskera to byl okamžik, který mu ukázal, co obrana pro menší státy znamená: „Evropa je unie demokratických a svobodných států,“ říká. „A tuto svobodu je třeba zajistit.

Praktická dimenze

Každý se nemusí stát vojákem či vojačkou. Odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí se těšilo a těší velké úctě, stejně jako občanská angažovanost. I v Německu má obrana mnoho podob – v civilní ochraně, v nemocnicích, na úřadech. „Rozhodující je zapojit se.“ Odstrašování podle Böskera nezačíná zbraněmi, ale vědomím. „Čím silnější je toto vědomí, tím odolnější je společnost – a tím méně pravděpodobná je válka.“
  Toto vědomí má i konkrétní rozměr. Pro případ útoku na Pobaltí nebo jiné spojence v NATO počítá Operační plán Německo (zkráceně OPLAN DEU) s tím, že se „klíčové vojenské složky obrany země a Aliance propojí s nezbytnou civilní podporou“. Kvůli své geografické poloze by se Německo stalo logistickou křižovatkou, startovním a tranzitním územím pro posily NATO – pro stovky tisíc vojáků s vozidly, tanky a municí. Po kolejích a dálnicích by se valily vojenské transporty, civilní nemocnice by ošetřovaly raněné. Nedostatek by pak zasáhl i běžný život. Obrana by už nebyla vzdáleným scénářem, byla by viditelná – a citelná.

„Tohle není panika. To je naše realita. Musíme být připraveni,“ říká Ingrid Nielsen v Tallinnu.

Zda si Německo jednoho dne vypěstuje podobný vztah k vlastní obraně jako Finsko, pobaltské státy nebo Ukrajina, lze zatím jen stěží předvídat. Toto téma však už opustilo konferenční sály i politické debaty. Rovněž v souvislosti s kritikou nového modelu branné služby se už lidé neptají jen na to, jak silná je armáda. Ale na to, jak připravená je samotná společnost.

Tím sice „Bod obratu“ (Zeitenwende) vyvolaný bývalým kancléřem Olafem Scholzem, není u konce, ale teprve začal. A jak říká Roland Bösker, tento přelom „není rozhodnutím – nýbrž probíhajícím procesem“.

březen 2026