Milan Kundera Make up your life!

„Kundera. Český život a doba“ Foto: © Tereza Semotamová

Spisovatel Jan Novák se v obsáhlé biografii pokusil narušit mýtos kolem osobnosti světoznámého spisovatele Milana Kundery. V knize „Kundera. Český život a doba“ podrobně líčí, jak moc tento hvězdný spisovatel z komunistického režimu profitoval a jak aktivně se snažil svůj obraz na veřejnosti retušovat.

Spisovatel Jan Novák si vybírá dráždivá, rozporuplná témata: osudy emigrantů, underground, Forman, Havel, bratři Mašínovi a nyní Kundera. Jeho beletristické zpracování osudu bratří Mašínů, kteří založili ozbrojenou odbojovou antikomunistickou skupinu, pomohlo proměnit narativ, který do té doby o těchto „teroristech“ panoval. Podobně tomu snad bude i s knihou věnovanou spisovateli Milanu Kunderovi. Vědělo se, že Kundera v mládí politicky „klopýtl“ a byl dokonce hned dvakrát členem KSČ. Ale až teprve Novák zmapoval, jak moc Kundera z minulého režimu těžil a pomáhal jej aktivně udržovat v chodu.
 
Českému veřejnému diskurzu dosud vládl narativ nastavený samotným Kunderou a jeho fanoušky. Ti mnohdy na jeho knihách vyrostli a jsou k nim tedy často poměrně nekritičtí. Nedotknutelnost Kundery ještě posiluje jeho celosvětová sláva, kterou by si každý Čech přál a která ho jako štít brání před jakoukoli kritikou. Stávající narativ lze ve zkratce popsat názvy Kunderových románů: Život je jinde, Nesmrtelnost, Identita, Nevědomost, Slavnost bezvýznamnosti.

Alternativní minulost

Z Novákovy knihy se lze dozvědět leccos i o tom, jak došlo k této mezinárodní slávě, která bývá většinou mixem snah a náhody. Kunderovo dílo má nesporné kvality, o tom žádná, ale k takové slávě bylo třeba také konexí, státní podpory a špetky štěstí. Raději ani nedomýšlejme, jak by jeho knihy plné misogynie byly čteny v dnešní době a zda by vůbec byly překládány. Milan Kundera kromě toho těžil z toho, že Československo bylo okupovanou, a tím pádem exotickou zemí. Svoji identitu se mu v rozhovorech pro mezinárodní média podařilo umně zamlžit. Kundera svět milerád udržoval v domnění, že před svým odchodem do exilu byl něco jako disident. (Novák mimochodem tvrdí, že vytvářet si alternativní minulost je u emigrantů časté.) Mnohá cizojazyčná vydání jeho knih obsahují informaci o tom, že před odjezdem do exilu byl muzikantem (například vydání Nesnesitelné lehkosti bytí v edici Süddeutsche Zeitung z roku 2004). Ostatně i samotná Wikipedia ve všech jazykových mutacích je poměrně strohá, co se jeho spolupráce s režimem týká.
 
„Na Novákově knížce mě nepříjemně mrazí z toho, že její enormní úspěšnost tady může nastavit nějakou normu a že se pojede tímhle stylem dál, že za rok za dva někdo sepíše monografii Bohumil Hrabal, nezodpovědný opilec nebo Ladislav Fuks a jeho nekonečné trable s homosexualitou. Utíkáme zpátky do těch privátních životů, ve kterých se šťouráme, ale ono to odvádí od jejich díla, které je přitom mnohem podstatnější,“ obává se Petr A. Bílek. Jakou normu tedy normotvůrce Bílek navrhuje? Už žádné knihy o spisovatelích? A není to náhodou naopak? Že právě kniha o spisovateli čtenáři jeho dílo nasvěcuje a podněcuje ho k tomu jeho tvorbu znovu otevřít a promýšlet?
 
A tady se ukazuje základní problém, pro koho Novák knihu vlastně psal. Obávám se, že ne pro literární historiky typu Petr A. Bílek, kteří se zásadně drží teze, že za autora hovoří pouze jeho dílo a jeho život je třeba při četbě myšlenkově vytěsnit. Novák Kunderův život zasazuje do dějin druhé poloviny 20. století této země a čtenáři dochází, kolik témat u nás vskutku čeká na hlubší objektivní zpracování: fenomén autorského pokrývačství či průběh spisovatelských sjezdů, které byly v 60. letech významným kulturním dějištěm, životní osudy katolického básníka Jana Zahradníčka, věčného pábitele Bohumila Hrabala, nobelisty Jaroslava Seiferta, horlivce Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Pavla Kohouta a spousty dalších. Ne proto, abychom se dozvěděli, kolik měli milenek/milenců a zda také horovali pro astrologii a siderická kyvadélka, ale abychom lépe pochopili zvrácenou dobu, v níž se žilo a ne každý v ní, diplomaticky řečeno, sám před sebou obstál.

Opěvovat obludný režim

Kniha rok za rokem líčí, jak moc byl Kundera do komunistického režimu zapojen a jak se mu dostávalo výsadního postavení nejen funkcemi, ale i finančně. Pracoval jako vyučující na FAMU, byl placeným funkcionářem Svazu spisovatelů, jakožto horlivý stalinista psal a překládal budovatelské básně, jeho romány byly adaptovány pro televizi, psal divadelní a rozhlasové hry. To v té době neznamenalo nic jiného, než že si rozuměl jak s významnými potentáty, tak s cenzurou. Rozsah jeho podílení se na obludném režimu a jeho provázanost s ním byla nemalá a díky tomu si také žil nad poměry. Dobu totality, konkrétně období před sovětskou okupací přitom v úvodu francouzského vydání románu Mirákl Josefa Škvoreckého popsal takto: „Ekonomika stoprocentně znárodněná, zemědělství v rukou družstev, relativní rovnost bez kast, bez bohatých a chudých, tohle všechno bez imbecility trhu, ale současně také se svobodou slova, pluralitou názorů a velice dynamickým kulturním životem, který byl motorem onoho celého hnutí.“ To zní jako vlhký sen západoevropského levičáka, který se ovšem v Československu tak úplně nekonal.
 
Kundera po emigraci pracoval na svém vymizení, jako by pro Čechy chtěl přestat existovat. Už desítky let neposkytuje žádné rozhovory a jeho poslední čtyři romány nesmí česky vyjít, protože jejich překlad zakázal (to se s nynějším povolením vydání románu Slavnost bezvýznamnosti mění). Hlad po informacích tak rostl (zvláště po udavačské kauze v roce 2008, fotografii s Andrejem Babišem v roce 2018 a následném získání občanství). A je dobře, že Novák, emigrant a zvídavý spisovatel libující si v rozporuplných životních osudech stejně jako Kundera, hozenou rukavici zdvihl. Že vydání knihy vzbudí poprask, se tedy dalo čekat. Skandální však není Novákova kniha, ale způsob, jakým se o ní mnohdy píše.
 
Ukázalo se, že argumentační fauly jsou denní chleba českých publicistů. Především nectí základní akademické pravidlo: vyjadřovat se k tomu, co jsme opravdu přečetli a nechali na sebe působit. Navíc nepsaným pravidlem umělecké kritiky bývá, že pokud má kritik k nějakému dílu příliš emocionální vztah a nedokáže jej vnímat bez odstupu a nadhledu, měl by pomlčet. Stalo se módním názorem knihu odsoudit na základě četby několika málo pasáží s tím, že „nejsem ctitelem Kunderova díla“, ale Novákovu knihu o něm „raději nebudu číst, abych si uchoval lepší výklad“.
 
Ti, kteří pláčou, že jim někdo pokřivuje Kunderou systematicky pokřivovaný sebeobraz, knihu buď ne(do)četli, nebo se prostě nedokáží smířit s tím, že „život je jinde“. Dělají tak Kunderovi takřka medvědí službu. Jako by to byl malý chlapeček, kterého (či jeho obraz) je třeba ochraňovat. Ale nenaslouchat mu. Není jeho dílo Nesmrtelnost právě o tom, co se nyní děje? Že každý z nás zanechává v druhých jakýsi obraz, a to během života, ale i po smrti? Kunderova teze je, že nesmrtelnost je směšná, a je proto třeba počítat s tím, že boj o kontrolu nad naším obrazem nelze vyhrát. On sám ho nevyhrál ne kvůli Novákovi a jeho titěrné, takřka detektivní práci spočívající ve sběru mnoha dat a rozhovorům s mnoha pamětníky, ale proto, že jej vyhrát nelze.
 
Advokát Paul v Nesmrtelnosti přemítá následovně: „Aniž to tušil, něco se musilo stát s jeho obrazem. Něco se musilo stát a on neví co, a nikdy se to nedoví. Protože tak už to je a platí to pro všechny: nikdy se nedovíme, proč a čím lidi dráždíme, čím jsme jim milí, čím jsme jim směšní; náš vlastní obraz je pro nás největším tajemstvím.“
 
V dialogu Goetheho a Hemingwaye Kundera pojmenoval svoji největší obsesi takto: „Ta starost o vlastní obraz, v tom je osudová nedospělost člověka. Je to tak těžké být lhostejný k vlastnímu obrazu. Taková lhostejnost je nad lidské síly. Člověk k ní dojde až po smrti. A ani to ne hned. Až dlouho po smrti.“ Ano, leckteří spisovatelé si úzkostlivě hlídají svůj obraz na veřejnosti, ale stopu přesto zanechávají. Novák právě z této stopy čerpá – přečetl si jeho dílo, obešel desítky lidí, s nimiž se Kundera znal, a probíral se jeho složkou vedenou StB. To je nesmrtelnost. Ano, poněkud směšná. Jenže Novákova kniha je jako každá biografie přece pouze pokusem o zachycení obrazu člověka Milana Kundery a je na každém čtenáři, co si z četby takové knihy vezme a co z ní v jeho mysli ulpí.
 
Pokoušet se zachytit dobu a ty, co v ní žili, jak mohli, je ostatně jedním z prostředků, jak bojovat s historickou amnézií. Kéž se o to budeme znovu a znovu pokoušet. Luštit v životech jiných znamená luštit i v sobě, je to marná snaha zachytit něčí obraz, který nám neustále uniká a vzpírá se pochopení. Neboť jak napsal Milan Kundera, „boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním“.
 

Jan Novák (*1953), přední český spisovatel, překladatel a dokumentarista. V roce 1969 emigroval s rodiči přes Rakousko do USA, žil v Chicagu, nyní je doma opět v Čechách. Jeho román Zatím dobrý byl v rámci ceny Magnesia Litera vyhlášen Knihou roku 2005 a vyšel i jako komiks. Je autorem biografií o Miloši Formanovi, Johnu Bokovi a Milanu Kunderovi. Společně s Jaromírem 99 debutoval na poli komiksu životopisným příběhem Zátopek.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.