Debata o Vinnetouovi  K uzoufání

To, co začalo jako humbuk středního kalibru, je už nyní sotva snesitelné: v pseudodebatě o Vinnetouovi se ukazuje intelektuální lenost německé diskuzní kultury.

No, na to jsme dlouho čekali: do debaty o Vinnetouovi se zapojil už i bývalý ministr dopravy Andreas Scheuer. Ten v listu Bild-Zeitung oznámil, že si pro jistotu začne „syslovat vinnetouovské materiály do zásoby“. Jeho stranická kolegyně z CSU Dorothee Bär ve stejném článku upozorňuje, že tak důležitý kulturní statek, jako je Vinnetou, nesmí být „vykázán“ z dětských pokojíčků, a rovněž Wolfgang Kubicki z FDP prolomil své krátké mlčení a požaduje, aby samotná spolková ministryně kultury Claudia Roth jasně řekla, že „kultura je součástí ústavy“. Již dříve se také z Goslaru ozval bývalý vicekancléř Sigmar Gabriel, který s pozoruhodnou trucovitostí obhajoval radostné momenty, které mu v dětství přinášely romány Karla Maye.

Když už věc zajde tak daleko, že mnozí politici najednou začnou vystupovat jako strážci údajně ohroženého kulturního dědictví, můžeme se začít ptát, co se to vlastně stalo. Ale můžeme se také ptát, co všechno se nám intelektuálně vymklo z rukou od chvíle, kdy nakladatelství Ravensburger stáhlo z trhu dvě knihy k filmu Mladý náčelník Vinnetou. Tak jistě, celý ten postup byl trochu nešťastný. Stáhnout z trhu knihy s odůvodněním, že jimi byly „zraněny něčí city“, zní možná až trochu paternalisticky vůči těm, kteří by potencionálně zraněni být mohli, neboť čtenářky a čtenáři mohou sami rozhodnout o tom, jaký postoj ke zmíněným knihám zaujmou.

Knihy však vedou přinejmenším dvojí existenci. Ačkoli to někteří lidé nechtějí slyšet, nejsou to jen kulturní artefakty, které lze svatokrádežně zcizit. Jsou to také prostě jen produkty komoditního kapitalismu, ne nepodobné třeba mraženým lasagním, s nimiž si může distributor, v tomto případě knižní nakladatelství, relativně svobodně dělat, co chce - ať se to někomu líbí, nebo ne.
Ale o to už nejde. Teď už se hraje o samotného Vinnetoua, o Karla Maye, o konvenčnost jeho literárních fikcí či o jeho historicky oprávněnou relevanci. A především jde opět o fatální dynamiku debaty, z jejíhož dosavadního vyvrcholení by se mnozí mohli domnívat, že Vinnetou byl nějakým mimořádným dekretem zakázán, že čtení mayovek trestá minimálně tajná služba, že se Muzeum Karla Maye v Shatterhandově vile v Radebeulu bude brzy muset přejmenovat, nebo třeba že stadion v Bed Segebergu, kde se každoročně pořádají Hry Karla Maye, bude přestavěn třeba na jeskyni pro netopýry.

Krátce a jasně: Ne, díla Karla Maye se stále dají koupit a určitě to tak zůstane, Radebeul stále stojí, stejně jako všechno v Bad Segebergu. A ARD Vinnetoua z programu nevyřadila, prostě jí jen před dvěma lety vypršely licence na filmy ze šedesátých let. A ty ráda zakoupila ZDF, ale to možná rozhořčení politici ve spěchu přehlédli.

Ovšem první preppeři už jsou tu a řinčí deštníky, ačkoli na obzoru není žádná bouře: třísvazkové vydání Vinnetoua je v současné době na prvním místě v několika kategoriích bestsellerů na Amazonu. Nejdřív lidé skupovali droždí, pak mouku a toaletní papír, teď Karla Maye. Co si totiž nakvašení Němci, hnaní iracionální panikou z toho, že by o něco mohli přijít, donesou domů, to už jim nikdo nevezme.

Kartička z filmu „Vinnetou - rudý gentleman“ | Foto: © Dr. Jan Koten, Archiv Karla Maye ve Valašském Meziřící. V posledních týdnech by tak člověk mohl nabýt dojmu, že Vinnetou a Old Shatterhand konečně docválali do oné pomyslné kulturní síně slávy, která se zdá být už beztak neustále něčím ohrožována, a proto je třeba ji o to urputněji bránit stejně, jako třeba řízky z jídelen, zapařené pečeně nebo neomezenou rychlost na dálnici. A vždy, když jde o tyto věci, se dá tušit, že debaty o nich budou stejně vyprázdněné, jako města duchů, která nechcete navštívit. Zkušenosti z posledních let bohužel ukazují, že lidé jsou při takovýchto debatách připraveni jaksi strategicky zblbnout, což začíná už v tom, že se přestane rozlišovat mezi kritikou a zákazem.

V případě Karla Maye se lze opravdu výborně hádat. Třeba o ortodoxním výkladu pojmu „kulturní přisvojení“ ve vztahu ke svobodě literární fikce. Hádat se lze trpně, zdvořile, snad i zcela bezvýsledně. Jistě lze i zpochybňovat to, že je někdo „symbolicky zraněn“ románem, který neadekvátně zobrazuje menšiny a jejich příslušníky. A lze diskutovat o tom, jak ke čtení takovýchto knih intelektuálně (ne emocionálně) přistupovat, tedy o tom, není-li čistě identifikační interpretace jen rozkladnou formou dětinského způsobu čtení, nebo zda musíme v těchto případech číst zmíněné knihy poněkud s odstupem.

A je třeba také stručně připomenout, že nově nahlížet a hodnotit díla z minulých dob bylo vždy součástí nejen akademické, ale i obecně kulturní praxe. Bez ohledu na to, zda by původní historické hodnocení obstálo i dnes, nebo by bylo doplněno či přehodnocováno s ohledem na nové společenské, politické a estetické otázky, které v době vzniku díla ještě nemohly být pokládány. Nedá se přitom říct, že takovýto kritický přístup vede k zavržení nebo k zákazům těchto děl. Vede nanejvýš ke vzniku kriticky komentovaných vydání a k doplnění úvodů či doslovů.

Z toho všeho by mohla dokonce vzejít i velmi podnětná debata. To by ji ovšem člověk nesměl trivializovat jen jako „Cancel Culture“, aby bylo zase jednou o čem křičet na sociálních sítích. Že se tak děje, není ovšem moc překvapivé; ostatně dětinská otázka „Smí se to vůbec ještě?“ se v téměř každé německé kulturní debatě stala notoricky oblíbenou. Jenže kdo má na tuto směšnou otázku vůbec odpovědět? Vždy tak amorfně adresovaná „politika“? Kulturní rubriky? Papež? Uli Hoeneß? Nebo snad Krakonoš?

V případě děl Karla Maye si třeba bývalý starosta Neuköllnu Heinz Buschkowsky naléhavě přeje svolání „summitu Vinnetou“, na němž by současné vládní strany měly „zachránit náčelníka Apačů“ a kde by i kancléř měl „přiznat barvu“, tedy se k tématu osobně a jednoznačně vyjádřit. Tak to alespoň Buschkowsky sdělil deníku Bild-Zeitung a člověk může jen v zoufalství doufat, že zde svým způsobem jde o jemnou satiru. Pokud by se však tento summit měl opravdu uskutečnit, pak jej – prosím, prosím – svolejte ke Stříbrnému jezeru.

Tento komentář poprvé vyšel na Zeit Online dne 27. srpna 2022.  

září 2022