Čarodějnické procesy  Věk rozumu nebo věk biče?

Tisíce žen nepřivedl na hranici „temný středověk“, ale osvícený věk rozumu. Silvia Federici ve svém stěžejním díle Kaliban a čarodějnice nekompromisně dokládá, že hony na čarodějnice posloužily jako krvavý základní kámen moderního kapitalismu. Tři sta let systematického pronásledování tak nenávratně nahlodalo společenské postavení žen i jejich vzájemnou solidaritu.

Stěžejní dílo italsko-americké feministky, univerzitní pedagožky a výzkumnice Silvie Federici Kaliban a čarodějnice se 21 let od anglického vydání dočkalo překladu do češtiny, za nímž stojí Sylva Ficová (vyšlo loni). V době, kdy si rčení o honech na čarodějnice apropriují osoby jako Donald Trump a pracující ženy s vlastními názory bez biologických dětí J. D. Vance ponižuje označením „a bunch of childless cat ladies“, knihy a myšlenky Silvie Federici neztrácejí na aktuálnosti.

Podobně jako řada marxistických historiků si i Federici ve svém díle klade otázku, za jakých podmínek se feudální uspořádání společnosti přerodilo do kapitalismu, tedy do ekonomického systému, v němž se stále nacházíme. V dějinách zápasu rolníků, řemeslníků a nádeníků s feudální mocí hledá autorka roli žen. Federici zprostředkovává svědectví, jež vyvrací pojetí středověku jako části dějin, která se vyznačuje především nesvobodou, bezcenností lidského života, vládou hrstky privilegovaných nad masou poddaných, krutými tresty, válkami, fanatickou vírou, využitím náboženství jako mocenského nástroje k ovládání lidí a jako období iracionality. Přesto připouští, že společenské rozdělení nebylo samozřejmě přijímanou normou, že učení o trojím lidu nebylo pokorně uváděno v praxi bez odporu. Jako důkaz vyjmenovává řadu povstání a odboje nevolníků vůči práci, vysokým daním, vojenské službě a dalším povinnostem, které na lid uvalovala nepracující šlechta. 

Než se z práce stala ctnost 

Snahy o nové, spravedlivější uspořádání společnosti se ve středověku často vázaly na novou interpretaci křesťanské víry a tradice, jako byla chiliastická a heretická hnutí. Federici poukazuje na významnou roli žen v těchto skupinách. Lidovou herezi přirovnává k obdobě teologie osvobození a nezapomíná ani na českou stopu – husitské války –, ačkoliv dějinám střední a východní Evropy se podrobněji nevěnuje. Zmiňuje příklady ze středověkých měst, které umožňovaly (často především privilegovaným) ženám odejít do města, najít si práci a získat určitou míru samostatnosti. V otázkách reprodukční práce Federici zdůrazňuje, že ve středověku byla většina takových činností ženami vykonávána kolektivně, což podporovalo ženskou solidaritu, vědění a vzájemnou spolupráci. 

Při čtení o populační krizi v Evropě, která nastala po propuknutí morové epidemie, a vlivu této krize na zvýšení hodnoty práce, můžeme nabýt dojmu, že středověký člověk pracoval jen z důvodu největší nutnosti a nikoliv proto, že by práci považoval za ctnost nebo smysl života. 

Podle Federici by se středověký člověk, jenž přišel o půdu (bezzemek) i přístup k občině (commons) po procesu ohrazování, stal raději tulákem či žebrákem než námezdním pracovníkem a trvalo stovky let, než se přístup většiny neprivilegovaných lidí k námezdní práci změnil. Federici se nesnaží tuto historickou epochu rehabilitovat či opěvovat feudalismus. Hledá emancipační momenty a poukazuje na jejich mnohost, v neposlední řadě poukazuje na fakt, že to nebylo „magické myšlení” tehdejšího člověka, jeho vnímání světa skrze náboženství, které přivedlo na hranice tisíce žen obviněných z čarodějnictví. Naopak, byl to právě věk rozumu, v němž se rozpoutal proces degradace role žen na poli společenském i v oblasti práce vedoucí až k rozsáhlé femicidě, jež se s objevem nových kontinentů a vznikem zámořských kolonií vyvezla a rozšířila z Evropy do Severní i Jižní Ameriky.

Věčné čarodějnice

Zpětný pohled na historické události a především jazyk, který k jejich popisu používáme, v nás může vyvolat zkreslený pohled na jejich průběh. Autorka vysvětluje, že označení „přechod od feudalismu ke kapitalismu”, datovaný mezi roky 1450 až 1650, může navodit zdání, že se jednalo o dlouhodobý plynulý proces. Podle autorky a mnohých historiků*ček se spíše než o „období přechodu“ jednalo o „dobu drancování“, „dobu železnou“ nebo „dobu biče“. 


Sylvia Federici rozšiřuje Marxovo tvrzení, že kapitalismus se nezrodil jen díky šetřivosti vládnoucí třídy, ale především kvůli oddělení pracujících od jejich výrobních prostředků. Doplňuje, že k tomu přispělo zotročení původních obyvatel Ameriky a Afričanů*ek v dolech a na plantážích „Nového světa“, čehož se okrajově dotkl už Karl Marx. Svou roli podle autorky hrála také změna ve vnímání těla jako pracovního stroje (které odvíjí od myšlenek René Descartese a jeho následovníků) a podřízení žen mužům, ztráta jejich postavení a moci a devalvace reprodukční práce na něco, co je ženám přirozené, co není prací, jež by si zasloužila ohodnocení.

Podle Federici bylo nutné ženy zbavit schopnosti rozhodovat o vlastním těle ve prospěch zajištění dostatečného množství pracujících, které nový nastupující ekonomický systém potřeboval. Dělo se tak především skrze vytlačení žen z oblastí, kterým do té doby přirozeně dominovaly; jako bylo porodnictví a léčitelství. Místo porodních bab, bylinkářek a léčitelek, jejichž vědění nebylo kodifikované, nastoupili muži –takzvaní odborníci. Lékaři, alchymisté, farmaceuti, kterým sice chyběla osobní zkušenost (například v případě porodu), ale osobovali si jako jediní nárok na teoretické poznání, protože přístup ke vzdělání závisel nejen na společenském postavení, ale především na pohlaví. Česká veřejná debata je poslední roky plná expertů-mužů, kteří populační krizi označují buď jako pohromu pro daňový či důchodový systém, v němž budou chybět „plátci”, nebo za problém pro ekonomiku, v níž budou chybět pracující. V horším případě varují před vymřením českého obyvatelstva, jako by šlo o nějaký ohrožený živočišný druh. Ženám je v této debatě umožněno přihlížet a zpytovat svědomí. Ve světě i u nás opět sílí hlasy volající po kriminalizaci interrupcí. Mechanismy, které se v období přerodu feudalismu ke kapitalismu vyvíjely dvě stě let, stále pevně drží společenské nastavení, jež je nám předáváno jako přirozené a jako jediné možné. 

Kdo končil na hranici? 

Právě proto v blahobytnějších společnostech narážíme na tendenci redukovat ženy na jejich reprodukční orgány, jež je třeba dozorovat. Stále se objevují nové případy honů na čarodějnice v Africe a Jižní Americe, ačkoliv o nich slýcháme spíše okrajově.  Stejně tak se část západní medicíny stále nezbavila pohledu na tělo jako na stroj. Ženské tělo je pak vnímané jako stroj na rození pracovnictva (daňových poplatníků, obyvatel s vhodnou etnicitou). Federici a další feministky kritizují Karla Marxe za to, že právě tento pohled v jeho díle chybí, protože neuznává reproduktivní práci jako skutečnou práci. 

Právě odtud se odvíjí zájem Federici o dějiny tzv. honů na čarodějnice. Na základě historických materiálů autorka dokládá, kdo měl být za čarodějnici označen a jak tento fenomén souvisí s dějinami Evropy, přechodem ke kapitalismu i počátky kolonialismu.

Existuje kulturní obraz čarodějnice; osamělé ženy, nehezké, často staré, nadané skrytými schopnostmi. Čarodějnice, která se svými družkami setkává nahá během sabatu (zobrazení těchto praktik muži-výtvarníky však sloužilo především jako záminka k exploataci ženské nahoty) a která místo aby děti rodila, dokáže zabránit jejich narození nebo je dokonce pojídá (pohádka o Jeníčkovi a Mařence). Federici analyzuje trestní spisy a soudní záznamy a pátrá po tom, kdo měly být čarodějnice, jež byly mučeny a zavražděny v období mezi 15. až 18. stoletím v Evropě i Severní a Jižní Americe. 

Z čarodějnictví bývaly nařčeny ženy za přečiny proti majetku; staré žebračky, nemajetné vdovy, jež se domáhaly almužny nebo si to nejnutnější (dřevo, potravu) od svých sousedů braly bez dovolení. Vedle nepohodlných žen, o něž by bylo třeba spíše pečovat a o jejichž přítomnost nikdo dvakrát nestál, tu byly porodní báby, ranhojičky a léčitelky, jež byly z čarodějnictví obviňovány pro svou znalost lidského těla a v neposlední řadě i možnosti ovlivňovat ženskou reprodukci. 

Stejně tak se čarodějnictví týkalo žen „se špatnou pověstí“, promiskuitních, které projevují svoji sexualitu mimo manželství, a také žen „odbojných“, například těch zapojených do heretických či jinak rebelujících hnutí. Metody vyslýchání a trestů byly natolik exemplární, aby odradily ostatní ženy od jakékoliv neposlušnosti. Autorka vykresluje zvrácenost tehdejších autorit (mužů), s jakou se vyžívali v tělesném utrpení žen, v popisech údajných prohřešků, jakým mělo být například smilnění s ďáblem. 

Tři sta let, během nichž se ve vlnách vracely čarodějnické procesy, nutně nahlodaly postavení žen a vzájemnou solidaritu. Podle Federici se podařilo poštvat především pracující muže proti ženám místo toho, aby se společně vzbouřili proti svým utlačovatelům v Evropě i v Severní a Jižní Americe.

Federici zmiňuje, že oběti pronásledování nebyly pouze ženy, že na hranicích se ocitali také muži a osoby s menšinovou sexuální orientací, avšak jejich perzekuci nevěnuje větší prostor. I proto bývá knize vytýkán jistý esencialismus. Neměli bychom ale při četbě zapomínat na dobu jejího vzniku (vyšla v roce 2004) a generační příslušnost autorky především k druhé vlně feminismu. 

Kaliban jen jako další muž, co zastínil čarodějnici?

Postava Kalibana z Shakespearovy Bouře — napůl člověka a napůl netvora — dlouho symbolizovala Nový svět, jak si jej představovala dobyvačná Evropa k ospravedlnění kolonialismu. Tento podlidský syn mořské čarodějnice Sycorax, kterého Prospero po pokusu o znásilnění dcery zotročí a donutí k přísaze věrnosti, provází jako motiv celou knihou Silvie Federici.

Shakespeare při tvorbě Kalibanova charakteru pravděpodobně čerpal z tehdejších cestopisů, jež psali Evropané obsazující Severní a Jižní Ameriku. Federici se ve své poslední kapitole nazvané Kolonizace a christianizace věnuje mimo jiné zobrazování původních obyvatel obou kontinentů démonickým způsobem. Jejich jinakost a odlišnost dodávala kolonizátorům pocit nadřazenosti a vedla k ospravedlnění vykořisťování a drancování. Pro Federici je významné, že logika jinakosti (othering) vede k hegemonii nad ovládanými, ať už se jedná o kolonizované obyvatelstvo nebo podřízené ženy.

Federici se pozastavuje nad tím, že to byl právě Kaliban, potvrzující všechny kulturní stereotypy o kolonizovaném obyvatelstvu, jež si umělectvo reprezentující kolonizovaný svět apropriovalo jako symbol boje proti nadvládě. Ačkoliv si je vědoma toho, jak je pro emancipaci nutné, aby byl charakter Kalibana ztvárněn a přetvořen novým způsobem, stejně si neodpustí poznámku o tom, že by bylo mnohem vhodnější vztahovat se k postavě mořské čarodějnice Sycorax.

Ženu tedy opět zastínil jiný muž, dokonce vlastní syn. Opravdu to tak musí být?

listopad 2026