Sociální sítě a svoboda projevu  Nebuďme tak líní!

Algoritmy sociálních sítí uživatele/ky zahlcují emocemi, které jsou pro mnohé zatěžující. Jak s nimi naložit? To už je zodpovědnost každého z nás. Ovšem vyčítat jim omezování plurality názorů skrze nastolování domnělého mainstreamového narativu je absurdní, myslí si šéfredaktor JÁDU Patrick Hamouz.

Petra Hůlová si myslí, že otevíráme Pandořinu skříňku, když zakazujeme nepříjemné názory, například blokováním uživatelských účtů nebo jejich konkrétních obsahů. A kritizuje také netransparentnost a nedůslednost, s níž se toto děje. Debatní kultura na sociálních sítích má bezesporu své rezervy. Kritizovat strategii pozornosti sociálních sítí, jejichž algoritmy – s cílem maximalizace zisků – upřednostňují emoce před informačním obsahem, je tedy rozhodně oprávněné.

Je určitě obtížné bránit se provokacím, kterými algoritmy sociálních sítí někdy uživatele bombardují. Nikdo jim – tedy nám – ale nenakázal, že se proto máme vzájemně urážet a šířit nenávist. Ani další nekalá obchodní praktika, díky které na nás ve feedu je narafičený jeden digitální trigger za druhým, z nás nesnímá zodpovědnost, jak reagovat. Kdo následně poruší zákon, musí prostě počítat s následky. Tak je to přece i na návsi. Proč by to mělo být na internetu jinak? V českém trestním právu k tomu existuje mimo jiné Petrou Hůlovou zmíněný paragraf 405 o ospravedlňování genocidy nebo válečné zločiny. Ten ovšem nebyl zaveden až pro podporovatele ruské agrese na Ukrajině.

Lži a poštvávání nejsou názory

Petra Hůlová ale v této souvislosti píše o „trendu, který diskvalifikuje jiný názor“ a vidí nehoráznou paralelu mezi demokratickým právním státem Českou republikou a totalitním Ruskem:
  Ano, v textu opravdu stojí „tvrdit“! - slovo, které již v sobě nese pochybnost ohledně následující vedlejší věty. Co je vlastně to, „co o válce říkáme u nás“? Že je to válka a nikoli nějaká „speciální operace“? Co má Hůlová na mysli, když píše o „podpoře Putinovy invaze Ukrajiny“? Hájení geopolitických ambicí Ruska nebo popírání či dokonce oslavování bestiálních zvěrstev? Prvně jmenované může být názor, který musíme vydržet, byť je to člověku mnohdy zatěžko. A druhé jmenované je v „lepším“ případě lež a v horším případě poštvávání. To v kultivované debatě nemá co pohledávat a je dobře, že existuje právnický nástroj, jak proti němu zakročit.

Samouzdravující síly společenství

Jsem totiž toho názoru, že Pandořina skříňka se otevírá přesně ve chvíli, kdy pluralitu názorů zaměňujeme za svobodu šířit lži a nenávistné projevy. Kde Petra Hůlová v tomto ohledu vidí hranice již netolerovatelného, z jejího textu nevyplývá. Stejně nekonkrétní bohužel zůstává, když kritizuje jiné fenomény sociálních médií, ke kterým dochází pod (nebo nad?) radarem zákonodárství. Její argumentace je děsivá i tím, že připomíná rétoriku, kterou v posledínch letech známe spíše od příslovečných „starých, bílých mužů“ (jakožto sociální kategorie). Jeden příklad za všechny:
  Ach jé… teď se nám bude diktovat i to, že své okolí nesmíme divoce urážet a že menšiny se nesmí urážet, nebo co?! Naštěstí je diskriminující chování společensky odsuzované a jsou to právě (i) sociální sítě, které obětem dávaly hlas, aby se vytvořila empatie vůči jejich situaci. Hanit to bojovým pojmem cancel culture, je pokusem zaměnit role pachatele a oběti. Protože pořadí je následující: 1. Někdo zaznamená diskriminující chování a kritizuje to. 2. Kritizovaní musí nést následky svého chování. 3. U ostatních se zvyšuje citlivost vůči diskriminujícímu chování a snaží se mu vyhnout.

Takto fungují samouzdravující funkce společenství, tedy společenský korektiv, který toto štvavé chování trestá. Považovat něco takového za ohrožení plurality názorů je absurdní.

Nadále doufám, že jsem naletěl děsivému nedorozumění, ale v emotivním textu Petry Hůlové nevidím nic víc než pamflet, který zařvala do počítačové klávesnice, založený na stejné logice jako fenomén, který kritizuje: neumíme dostatečně pracovat s rozbouřenými vášněmi. Pokud jí šlo o to své čtenáře/ky triggerovat, musím jí gratulovat. Protože spíše než obsah jejích úvah to je forma a styl jejího textu, co mě vyloženě donutilo jej nenechat bez odpovědi.

Lidé se chtějí propojovat

Jedno se Hůlové musí nechat: je součástí velmi aktuální debaty. Svůj text napsala předtím, než Elon Musik oznámil svůj záměr koupit Twitter. V debatě ohledně svobody projevu, která od té doby probíhá, nám ale polemika Petry Hůlové bohužel nikterak nepomáhá najít odpověď na tuto otázku: Jak umožnit svobodu projevu a zároveň zamezit šíření nenávisti a dezinformací?

Nejen že naznačená utopie o vypnutí sociálních sítí je těžko představitelná bez zásahu „shora“: cenzura se sekačkou na trávu?! Jejich vypnutí je kromě toho tou nejlínější myslitelnou „vizí“, jak se stále nedořešenému problému dostat na kobylku. Self empowerment uživatelů/ek, podmanění si algoritmů, které může znít naivně, ale já je považuji za daleko sympatičtější vizi – ať už se „digitální náves“ jmenuje Facebook, Twitter nebo co já vím. Existují užjiné utopie, co se obecně prospěšných digitálních platform týká, které jistě mají svoje slabiny, ale alespoň neignorují evidentní potřebu lidstva se nadregionálně, kontinentálně, globálně propojovat. A kdo by popíral výhody, které nám toto propojování už přineslo?

květen 2022