Novinář Jonas má za úkol napsat reportáž o sexrobotovi - a vlivem rozchodu s manželkou se dostává do vnitřního konfliktu: jaké potřeby může člověk připisovat umělé inteligenci ve vztahu, který je převážně zaměřený na klienta? Autorkou povídky je naše pravidelná přispěvatelka Janika Rehak.
Byla model Ayumi22.Nepodařilo se mi zjistit, proč zrovna dvacet dva. Proč ne osmnáct, devatenáct nebo sedmatřicet.
Možná to byla otázka asociací. Dvacet dva mohl být i její věk. Její skutečný, biologický věk, bez ohledu na materiál nebo programovací kód.
Dvacet dva znělo mladě. Příjemný věk, ale zároveň ne tak úplně mladá. Nespouštělo to v hlavě žádné nebezpečné myšlenky. Dvacet dva je dost dospělé na to, aby už člověk trochu něco věděl o životě, ale zároveň už nebyl považován za dítě.
To jsou všechno spekulace a jako novinář spoléhám na fakta. A tak jsem se informoval. Nejdříve u produkční firmy, která ovšem můj dotaz až do odevzdání textu ignorovala, později u Ayumi samotné.
Nasadila svůj okouzlující úsměv, s téměř perfektní imitací lidské bezradnosti pokrčila rameny a řekla: „Nemám tušení.“
Možná se prostě jen jednalo o sériové číslo. To by mi připadalo nepraktické. Jestli/v případě že – Ayumi jde do výroby, a jestli/v případě že! - z ní bude úspěch, budou tu jednoho dne pobíhat stovky, tisíce, možná sta tisíce takových Ayumi. Jak by něco takového vypadalo v praxi? A kolik individuality by bylo třeba, aby každý poznal svoji vlastní Ayumi?
Ale než se úplně ztratím v číslech, musím zpátky na začátek.
Rád bych byl v tom příběhu ten dobrák. Rád bych byl ten správnej, před světem, Mayou a dětmi. Integrita je věc ošemetná a morálka je pružný konstrukt. Ale ať to člověk předtím vnímal jakkoli: v pozici otce jsou tyhle věci najednou nesmírně důležité.
Člověk by chtěl být hrdina.
Oběť.
Nebo by chtěl alespoň použít naléhavou finanční tíseň jako výmluvu. Splátky za dům, poplatky za hudební kroužky pro děti, bazén na zahradě.
Leni a Sarina bazén nechtěly. Bydlely jsme hned vedle koupaliště a holky pach chlóru nesnášely.
Co mě tolik táhlo do Ayuminy náruče, tedy nebyl žádný hrdinský čin, žádná oběť, žádná finanční nouze. Byla to směs zvědavosti, příležitosti a dotčeného mužského ega.
„Jonasi,“ řekla Maya, „ty seš hajzl.“
„Jonasi,“ řekl můj šéf, „pokud je někdo na tuhle práci jako dělaný, jsi to ty.“
Maya měla na mysli tu záležitost s Elinor.
Můj šéf hovořil o Ayumi.
A oba měli pravdu.
Maya ještě dodala: „Zmiz!“ Zeptal jsem se kam a ona řekla: „To je mi jedno.“
Řekl jsem, že to s Elinor mě mrzí a že to už je pasé a že o nic nešlo, fakt. Dál trvala na svém „to je mi jedno“.
A i šéf dorážel: „Tak co, půjdeš do té sexrobotky, nebo ne?“
A tak jsem se odstěhoval z domova a kývl na zakázku s Ayumi.
Nazvat sexrobota Ayumi celou záležitost úplně nevystihuje. V mezičase mi to připadá až bezohledné. A hlavně to k ní vůbec nesedí. Ayumi22 byla takzvaný girlfriend android. Svými schopnostmi daleko přesahovala běžné roboty dostupné v obchodech. Ayumi měla osobnost. Nebo alespoň řadu algoritmů, které osobnost simulovaly.
Prototyp byl hotový, marketing už se rozbíhal a nyní se hledali dobrovolníci, kteří to celé chtějí vyzkoušet doslova na vlastním těle.
Novináři byli v tomto ohledu obzvlášť žádaní a obzvlášť obávaní.
Práce tedy spočívala i v rande s Ayumi. Vážně tomu tak říkali: rande. Potom jsem měl napsat recenzi, bez servítků, nezaujatě, pokud možno s respektem, ale natvrdo.
Upřímně.
Ať už to zní jakkoli ironicky, upřímnost patří k mým nejlepším vlastnostem. Ani Mayu jsem nikdy neobelhával, ohledně té záležitosti s Elinor. Jen jsem jí něco zamlčel.
Hned jsem ten kšeft vzal. Téměř okamžitě. Musel jsem ale nejdřív odklidit poslední zbytky zoufalství.
„Nezabije mě třeba omylem, že ne?“ zeptal jsem se a myslel to v žertu.
„Tento produkt už má za sebou celou řadu testů, smrtelná nehoda je prakticky vyloučená,“ odpověděla mi firma a mysleli to vážně.
Procedura samotná byla jednoduchá. Ayumi22 mi doručili přímo domů. Tedy do penziónu, který se stal mým přechodným domovem. Technik mi připravil veškeré příslušenství: 3D brýle, různé senzory, které připevnil přímo na moji kůži, potom mi ještě předvedl, jak funguje který modus, všechno ostatní funguje prakticky intuitivně, řekl mi.
Zeptal jsem se ho, do jaké míry jeho současná práce změnila jeho profesní identitu. Jestli si připadá jako moderní pasák.
Podíval se na mě, jako bych byl na drogách, řekl jsem, že jde o čistě pracovní dotaz, on reagoval slovy „jasný“ a stáhl se, aniž by mi pořádně odpověděl. Potom mě s Ayumi22 nechal o samotě.
Stála nehnutě uprostřed pokoje a běžela na Standby. To mi skýtalo příležitost ji vydatně pozorovat. Ayumi byla malá a vypadala, jako by vystoupila z nějaké videohry jako Final Fantasy. Asymetrické mikádo s pestrým melírem, obrovské tmavé oči, drobné tělo, károvaná minisukně, tenisky.
Její oči mě znervózňovaly. Na její tvář byly příliš velké a měla poněkud asymetrické obočí.
Nasadil jsem si 3D brýle, zkontroloval veškeré bluetooth připojení, potom zmáčkl „On“ a okamžitě se cítil líp. Její rysy působily měkčí, pohyby plynule, mimika reálně.
„Ahoj,“ řekla. „Já jsem Ayumi. Jak se jmenuješ?“
Vykoktal jsem svoje jméno, podrážděný tím její hláskem à la anime, který byl ještě písklavější, než jsem čekal.
Ayumi22 sklonila hlavu. „Ahoj Jonasi. Na co máš náladu?“
Systém mi přehrál nabídku. Číšnice, studentka, praktikantka, co chce práci za každou cenu, studentka herectví.
Rozhodl jsem se pro studentku. Okamžitě se objevily nové možnosti volby. Biologie, umění, ekonomie a politologie. Rozhodl jsem se pro umění. Už několik dní mi chyběla Maya a děti víc než normálně. Potřeboval jsem něco pěkného.
Nakonec jsem zvolil setting. 3D brýle proměnily místnost během sekundy v apartmán v Tokiu, loft v Berlíně a maličký byt v dusném, horkém Los Angeles. Pozoroval jsem ta moře světla, věžáky, berlínskou televizní věž, cítil téměř pouštní vítr a mořský vánek a byl přesycen těmi možnostmi.
„Mám ráda Bangkok,“ řekla Ayumi a zmáčkla knoflík.
„Tokio,“ řekl jsem rychle, než se místnost proměnila v nové dějiště.
„Jak chceš,“ usmála se Ayumi a vrátili jsme se do virtuálního Tokia.
„Pro tebe to bude domácí utkání,“ řekl jsem.
Rozuměla slovu domácí utkání, což svědčilo o dobrém jazykovém softwaru. Ale ironii nerozuměla.
„Vyrobili mě v Hongkongu,“ řekla.
„Aha,“ řekl jsem. „Jasně.“
Dlouho jsme si povídali. Byla to perfektně naprogramovaná studentka, vyprávěla o studiu, přednáškách, večírcích, o své slabosti pro Josepha Beuyese a že má strach z další zkoušky, co ji čeká. Okamžitě jsme ji chtěl povzbudit, říct jí, že to určitě zvládne. Potom mě napadlo, že žádná zkouška neexistuje. Stejně jako pokoj ve sdíleném bytě, ex přítel, se kterým to právě skončilo, spousta učení, co se jí hromadí v laptopu.
Nejspíš neexistoval ani ten laptop.
Zeptal jsem se Ayumi, jestli si je vědoma toho, že je AI.
Užasle se na mě podívala. „Samozřejmě.“
Zeptal jsem se, jestli tajně přeje být skutečným člověkem.
Zamžikala očima. Potom mi prsty přejela po paži. „Já jsem skutečná.“
Tělesnou část rešerše tu vynechám. Ostatně nejde o mě a moje osobní záliby. Ayumi každopádně dělala všechno, o co jsem ji prosil, snášela všechno, co jsem si bez jejího souhlasu dovolil, a horlivě kývala, když jsem se jí v mezičase zeptal, jestli se cítí dobře.
Každý dotek a každý pohled jsem cítil jako reálný. Tak reálný, až mi bylo jasné, že jsem tím zničil veškeré šance na smíření s Mayou. Moje hlava celý tenhle zážitek vnímala jako nevěru. Jako opětovnou nevěru, úmyslné, vědomé podvádění.
Potom mi Ayumi ležela v náruči. Klidně dýchala, jako spokojené kotě.
„To bylo hezký,“ řekla.
Cítil jsem svůj pot, její vůni, směsici pomerančových květů a aviváže a vybavila se mi poslední otázka na mém seznamu. Tu jsem jí rozhodně chtěl položit. Dlužil jsem to svým čtenářům. Sám sobě. A také Maye. Alespoň to.
„Ayumi, poslouchej.“
Otočila hlavou a zamžikala očima: „Hm-hm?“
„Co si myslíš o rovnoprávnosti?“
Smála se. Její drobné tělo sebou škublo, otřásalo se ve slabých vibracích, které rostly v záchvaty křeče.
Dotklo se mě to. „Zní ti to jako vtip?“
„Ne, ne.“ Pořád se ještě chichotala, držela si ruku před pusou, několikrát si odkašlala a nakonec se uklidnila. „No takhle,“ podívala se na mě svýma obrovskýma očima, úsměv odhalil její zuby, „chceš se o tom opravdu bavit?“
Podíval jsem se do stropu, do okenní simulace, pozoroval jsem to, co má představovat tokijskou noční oblohu. Potom jsem zavřel oči a přitáhl si Ayumi k sobě.
„Ne,“ řekl jsem tiše. „Nechci.“
listopad 2020