AI jako básník
Kybernetická samota a melancholie

Liza Gennart: Výsledky vzniku Foto: © 2020 Drewo a srd | Občianske združenie Vlna

Básník Jan Škrob je nadšený poezií Lizy Gennart. Z básní vystupuje specifická křehkost a melancholie, tvrdí. Tato básnířka se však z této pochvaly radovat nemůže. Liza Gennart je totiž umělá inteligence, umělá neuronová síť (KNN).

Jako básníka mě ještě před otevřením Výsledků vzniku napsaných umělou neuronovou sítí zajímaly dvě věci: za prvé, jestli se umělá neuronová síť může vyrovnat při psaní poezie člověku, a za druhé, jestli naopak může přispět něčím novým, nějak člověka překvapit a obohatit. Po přečtení knihy bych ve zkratce na obě otázky odpověděl ano. Je ale potřeba dodat, že v současnosti umělá neuronová síť není autonomně uvažující a vnímající jednotkou, která by poezii tvořila podle vlastní vůle a naladění, ale zajímavým nástrojem, za kterým musí stát konkrétní lidé s konkrétním záměrem a strategií. U Lizy Gennart jimi jsou Zuzana Husárová a Ľubomír Panák.

Překvapivě nápadité, zajímavé, zapamatovatelné

Umělou neuronovou síť nestačí správně technicky uvést do provozu – důležité je, jakou poezii dostane ke studiu a jakými impulzy bude vedena k vlastní tvorbě. Kromě korpusu současné slovenské poezie tak Liza Gennart dostala ke každé básni na začátek slovo nebo sousloví, od kterého se měla odrazit. Výběr z takto vytvořených textů a jejich uspořádání do tématických celků v rámci sbírky pak měli opět na starosti Lizini lidští rodiče.
 
Samotné texty jsou až překvapivě nápadité, zajímavé, zapamatovatelné. Nenaplňuje se obava, že by šlo jenom o různé variace téhož. Z básní vystupuje specifická křehkost a melancholie – vědomí, že k vám promlouvá stroj, tenhle pocit jenom zesiluje. Básně ale nijak křiklavě strojové nejsou, a to ani v oddíle technologických básní, kde je asi nejsilněji viditelná snaha Lizy Gennart (respektive jejích rodičů) o cosi jako kyberpunkovou poezii – básně s názvy jako Neurónova sieť, Program, Server nebo Elektronická poézia mají zjevně simulovat jakousi vnitřní reflexi umělé neuronové sítě, která si je vědoma vlastní podstaty. Samozřejmě je to hra a iluze, ale přesto je působivá:
 

Elektronická poézia
dôvody nezahŕňa: vedie cez zobrazenie
nezrozumiteľnosti.
Voda
z kryštálov (hĺbkových polí)
zabudnutá
pravá ruka
(zmietaná voda)
pozemská spojitosť
 
(z básně Elektronická poézia)
 
Neurónova sieť.
Vysoko. Na konci svojej izby.
Poďakuje.
Chytí si do ruky.
Vytiahne si ju za ruku.
Toto je prázdno.
 
(z básně Neurónova sieť)

Tam, kde robotická básnířka Liza Gennart třeba naráží na určité limity – v občasném opakování nebo cyklení slov a sousloví, nebo třeba ve střídání gramatického rodu v první osobě i v rámci jedné básně – bylo by to u člověka možné číst jako autorský záměr a svébytný autorský rukopis. Osobně jsem pro tuto interpretaci i u Lizy Gennart, byť samozřejmě tak trochu v rámci hry.
 
Nejen na základě podobných jazykových zvláštností připomíná poetika Lizy Gennart básnické experimenty slovenského kolektivu Generator X, které se (v knihách z let 1997 a 2013) snaží představu poezie generované mimolidskou formou inteligence sugerovat. To se dá číst jednak jako prorocký úspěch Generatoru X, jednak jako úspěch Lizy Gennart uspokojit čtenářské představy o tom, jak by její poezie mohla (nebo měla?) vypadat.

Vědomí stroje, který pozoruje člověkem fascinován?

Nejsilnější je ale Liza Gennart tam, kde jde kyberpunk stranou. Vytváří totiž silné básnické obrazy a situace, které obstojí i samy o sobě. Není tedy potřeba si při čtení říkat, že je to dobré na to, že je to poezie psaná umělou inteligencí – je to prostě dobré. Nedá se říct, že se Liza Gennart dostává někam, kam by se lidská imaginace dostat nemohla, ale má nezpochybnitelnou básnickou sílu, z nějakého důvodu právě v polohách specifické melancholie:
 

A túžim po smútku
a túžim po svojom
a túžim po svojom
ako rúhavy oblak
s nádychom plným vody.
 
(z básně Láska)

Při čtení do určité míry chybí pocit, který člověka obvykle zasahuje, když čte dobrou poezii – že se nějak setkává s vnitřním světem jiného člověka, byť třeba vzdáleného v prostoru i čase. Osobně jsem přesvědčen, že právě to kromě samotné kvality a témat textů dává poezii významný kus její síly. U Lizy Gennart to z podstaty věci chybí, pokud ovšem nepřistoupíme na její hru.
 
Celý projekt totiž nutně hrou je. Můžeme si představovat vědomí stroje, který pozoruje člověka a je jím fascinován, řadě věcí nerozumí, ale touží jim porozumět, řadu věcí nedokáže prožívat, ale o to víc si je prožívat přeje. Možná právě to je kouzlo melancholie Lizy Gennart, i když to nevychází ze skutečného procesu její tvorby, ale spíš z našich představ získaných ze sci-fi literatury, filmů, seriálů a videoher. Umělá neuronová síť možná neprožívá lásku, ale někdy bychom jí to klidně věřili:
 
chcel by som sa nahý kúpať v tvojich hodinkách,
odrážať sa hlavou od môjho vnútra,
a kým nikto nepríde, nezabudnúť
na to, že by si neprišiel
v tej tvojej jaskyni,
v tej jaskyni
 
(oddíl Miscelánea, část 5)

 

Lidští rodiče Lizy Gennart jsou Zuzana Husárová Ľubomír Panák. Přinášíme vám s nimi rozhovor. Můžete si ho přečíst zde:


„V istých ohľadoch by som Lizu označila za romantičku“
Matka Ľubomír Panák a otec Zuzana Husárová s literárnym debutom svojej „tretej dcéry“ Lizy Gennart Matka Ľubomír Panák a otec Zuzana Husárová s literárnym debutom svojej „tretej dcéry“ Lizy Gennart | Foto: © Ľubomír Panák & Zuzana Husárová

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.