Zatímco na pravé i levé straně berlínské zdi podzim zbarvuje listy, v NDR začíná mírová revoluce. O rok později je už Německo sjednocené. Fakta hovoří jasně, ale jaké to tehdy na podzim 1989 bylo – od pondělních demonstrací až po prodávání naporcovaných kousků zdi turistům?
O absurdnosti cedulí

Od 13. srpna 1961 je Západní Berlín uzavřen zdí, v některých případech uprostřed ulice. Na fotografii je vidět, že zeď protínala berlínské ulice, jak blízko oken se nacházela a jak proti své vůli samozřejmě s ní žijí.
Zeď jako plátno
| Foto: © Andreas Ludwig
Na druhé straně Západní Berlíňané zeď sprejují, dělají si z hranice plátno. Svými graffiti ironicky komentují západoberlínský životní pocit – přímo na šedém betonu, který město rozděluje.
Ve sněhu podél zdi leží spadené cedule ve čtyřech jazycích. Varují před svobodou nebo nebezpečím, které hrozí překročením hranice. O několik kroků dál už je jasné, že hranici překročit je beztak nemožné. Na tomto místě v Kreuzbergu se dozvídáme: „You are Leaving the American Sector“. Na východoberlínské straně se nachází bezútěšná uzavřená oblast, izoluje vlastní obyvatelstvo od „mírové hranice“.
Revoluce a svíčky
Demonstrace ve Wittenberge 15. ledna 1990
| Foto: Horst Podiebrad © wir-waren-so-frei.de
„Nebyly to každopádně banány, proč jsme vyšli na ulici, ale ten neustálý pocit strachu a touha konečně jednou moct svobodně vyjádřit svůj názor,“ vzpomíná Katharina Steinhäuser z východoněmeckého města Jena.
Lidé své skandování „My jsme lid (Wir sind das Volk)“ směřují přímo k politické straně SED a zástupcům vlády. Sedmého každého měsíce demonstrující vychází do ulic, aby kritizovali „převládající souhlas“ 98,85 procent s politikou SED při zfalšovaných komunálních volbách 7. května 1989.
Každé pondělí po mírových modlitbách ve východoněmeckých kostelech je čím dál jasnější, že tato čísla nevystihují skutečnou atmosféru v zemi. Při pondělních demonstracích občané demonstrují proti režimu. „Nejdříve byla atmosféra napjatá a úzkostná,“ popisuje očitá svědkyně, která se dění účastnila v Jeně – koneckonců všichni přítomní moc dobře vědí, jak stát případně s kritiky režimy nakládá. Tento pocit popisuje jako něco příznačného pro atmosféru v NDR: bzučení nebo hučení strachu, který v pozadí zní už léta. „Samozřejmě že člověk zažíval i pocity štěstí, byli jsme zamilovaní a mladí. Ale neustále se mělo řvát hurá – a i to zničehonic mohlo být špatně. Pamatuju si na obrovskou beznaděj.“ Všechny všední situace byly prosycené „permanentní, nejasnou nejistotou a strachem, že člověk něco udělá špatně, neprávem vás zavřou a bude státu vydán zcela napospas“. Katharina Steinhäuser vzpomíná na svoji první demonstraci: „Když jsem se doslechla, že v Lipsku demonstrují desetitisíce lidí, tak mě to neskutečně povzbudilo. Pomyslela jsem si: teď už taky nemůžeš zůstat stranou. Člověka prostě posílilo vědět, kolik lidí se už přidalo.“
Panuje napjatá atmosféra, lidé se tlačí v davu, rozbíhají se a vzájemně se připalují svíčky. Přestože ví o brutálních zásazích vůči demonstrantům v minulosti, jaké to mělo následky na jejich pracovní a soukromý život, demonstrující pociťují nejen odvahu, ale i úlevu. Po „dlouhé depresi“ každý společný krok na ulici člověku dává pocit svobody. „Už jenom demonstrovat proti režimu byla velká změna, prostě říct: A jde se na to! Prostě už nedovolíme, aby se dál mlčelo o všem, co nás tíží.“

To všechno tajně natáčel novinář Siegbert Schefke. Jeho video se propašovalo do Západního Německa, vysílá se v západní televizi – a tak se šíří zpráva o mírové revoluci.
Výzva Nového fóra, opozice v NDR
| Foto: © Dokumentationszentrum Alltagskultur der DDR
Jak opozice tyto protesty vlastně organizuje? Někdo tajně předá leták, jiný ho rychle opíše, slova vypadají „nevinně“, skoro jako tahák – ve skutečnosti jsou ale hluboce politické. Prostřednictvím těchto letáků se během několika dní rozšíří výzva Nového fóra. Poprvé v dějinách NDR chce být opozice oficiálně uznána jako politické uskupení. Jde o hodiny, kdy se skupina utváří – o pár dní později výzvu podepíší tisíce občanů.
Berlín Alexanderplatz – live ve východoněmecké televizi
Demonstrace na Alexanderplatzu, Berlín, 4. listopadu 1989
| Foto: Thomas Wiesenack © wir-waren-so-frei.de
„Je to, jako by někdo rozrazil okna,“ říká spisovatel Stefan Heym a popisuje tak atmosféru za půl milionu lidí, kteří 4. listopadu na berlínském Alexanderplatzu špičky NDR vyzývají k politickému přeorientování. Během toho se lidé tlačí v chodbách metra – nesou smotané transparenty a otočené plakáty. Stejně jako v týdnech předtím v Lipsku a jinde jsou nápadité, ironické a vyjadřují nejrůznější politické požadavky po reformování socialismu v NDR. S hesly jako „Tváří k lidu“ a „130000 estébáků nemá žádná zvláštní práva“ se demonstrující obrací přímo na vládu NDR. Při prvních povolených, k režimu kritických demonstracích občané opět ovládnou ulici – a stát jim to dovolí. Svoboda a změna lidem učaruje. Více než 20 řečníků a řečnic, mezi nimi také oficiální zástupci vlády NDR, analyzují stav země a sdělují své požadavky. Panuje klid: demonstrující v NDR ještě nikdy nenaslouchali manifestaci tak pozorně.
Demonstrace na Alexanderplatzu, Berlín, 4. listopadu 1989
| Foto: Merit Schambach © wir-waren-so-frei.de
Kritické myšlenky zní z náměstí až k pohovkám po celé zemi: východoněmecká televize vše vysílá live, zprostředkovává tím ochotu vlády vést dialog. Nevíme, zda by nakonec k tomuto dialogu došlo a z NDR stala demokratická země, protože pět dní nato padla berlínská zeď. Dovnitř směřovaný požadavek po reformách byl nyní pod tlakem otevřené hranice. Zatímco statisíce utíkali na Západ, NDR se zevnitř téměř rozpadla.
Demonstrace na Alexanderplatzu, Berlín, 4. listopadu 1989
| Foto: Hubert Link © Bundesarchiv / Wikimedia
Do jaké míry jsou si účastníci demonstrací vědomi politického a historického významu svého konání, dokazuje hlouček uprostřed davu: na konci demonstrace posbírají plakáty a nakonec je položí před Muzeum německé historie, oficiální východoněmeckou instituci zabývající se historií.
Platí to okamžitě
„Až do poslední chvíle jsem nevěřila, že by se zeď mohla otevřít,“ vzpomíná Katharina Steinhäuser. „Jednou nás navštívili kamarádi z Bonnu. Když jsme potom stáli na nádraží, řekla moje malá dcera ‚příště zase pojedeme na návštěvu my k nim, já jí odpověděla ‚to se nikdy nestane‘. Že zeď skutečně jednou padne – a to relativně brzy –, mi vždycky připadalo nemožné.“ Vypráví, jak obrovská byla touha po svobodě, po možnosti cestovat a po svobodě projevu – a že většina lidí si nepřála konec, nýbrž reformu NDR.
„Odkdy to platí?“ Zní to jako zkoušení ve škole: otázky novinářů po vyhlášení nových pravidel ohledně cestování Günthera Schabowského evidentně překvapily, odpovídá neohrabaně, jako by doufal, že mu někdo šeptem napoví. „Platí dle mého – okamžitě, neprodleně“. Tento vysoký funkcionář strany SED tak omylem vyhlásil okamžitý pád zdi, o pár minut později se ve zprávách informovalo, že hranice je otevřená!

„Lidi se hrnou,“ informuje pohraničník na hraničních přechodu Bornholmer Straße o půl dvanácté večer a jako první otevře hraniční přechod – razítka mlčí, lidi se valí přes hranici. „Byl to obrovský pocit osvobození – ten jásot – to je takřka nezapomenutelné. Mám pořád ještě husí kůži, když na to pomyslím a vidím v televizi záběry z toho dne,“ vzpomíná očitá svědkyně.


První den na druhé straně hranice




Jak se zeď stala materiálem

Celé roky byla zeď z obou stran skutečnou stavbou, která rozdělila tramvajové koleje, možnosti, vztahy a cesty. Zároveň byla ale také symbolem pro studenou válku, znakem příslušnosti k politickým blokům – buď reakcionářské politiky konzumu nebo socialistické nesvobody. Symbolizovala systém, který nepřipouští nic mezi tím a občanům na obou stranách prezentuje vlastní bezmoc. V těchto listopadových dnech se osvobodili i fyzicky.


Naporcovaná hranice


listopad 2019