Zatímco na pravé i levé straně berlínské zdi podzim zbarvuje listy, v NDR začíná mírová revoluce. O rok později je už Německo sjednocené. Fakta hovoří jasně, ale jaké to tehdy na podzim 1989 bylo – od pondělních demonstrací až po prodávání naporcovaných kousků zdi turistům?
Od 13. srpna 1961 je Západní Berlín uzavřen zdí, v některých případech uprostřed ulice. Na fotografii je vidět, že zeď protínala berlínské ulice, jak blízko oken se nacházela a jak proti své vůli samozřejmě s ní žijí.
Ve sněhu podél zdi leží spadené cedule ve čtyřech jazycích. Varují před svobodou nebo nebezpečím, které hrozí překročením hranice. O několik kroků dál už je jasné, že hranici překročit je beztak nemožné. Na tomto místě v Kreuzbergu se dozvídáme: „You are Leaving the American Sector“. Na východoberlínské straně se nachází bezútěšná uzavřená oblast, izoluje vlastní obyvatelstvo od „mírové hranice“.
Lidé své skandování „My jsme lid (Wir sind das Volk)“ směřují přímo k politické straně SED a zástupcům vlády. Sedmého každého měsíce demonstrující vychází do ulic, aby kritizovali „převládající souhlas“ 98,85 procent s politikou SED při zfalšovaných komunálních volbách 7. května 1989.
Každé pondělí po mírových modlitbách ve východoněmeckých kostelech je čím dál jasnější, že tato čísla nevystihují skutečnou atmosféru v zemi. Při pondělních demonstracích občané demonstrují proti režimu. „Nejdříve byla atmosféra napjatá a úzkostná,“ popisuje očitá svědkyně, která se dění účastnila v Jeně – koneckonců všichni přítomní moc dobře vědí, jak stát případně s kritiky režimy nakládá. Tento pocit popisuje jako něco příznačného pro atmosféru v NDR: bzučení nebo hučení strachu, který v pozadí zní už léta. „Samozřejmě že člověk zažíval i pocity štěstí, byli jsme zamilovaní a mladí. Ale neustále se mělo řvát hurá – a i to zničehonic mohlo být špatně. Pamatuju si na obrovskou beznaděj.“ Všechny všední situace byly prosycené „permanentní, nejasnou nejistotou a strachem, že člověk něco udělá špatně, neprávem vás zavřou a bude státu vydán zcela napospas“. Katharina Steinhäuser vzpomíná na svoji první demonstraci: „Když jsem se doslechla, že v Lipsku demonstrují desetitisíce lidí, tak mě to neskutečně povzbudilo. Pomyslela jsem si: teď už taky nemůžeš zůstat stranou. Člověka prostě posílilo vědět, kolik lidí se už přidalo.“
Panuje napjatá atmosféra, lidé se tlačí v davu, rozbíhají se a vzájemně se připalují svíčky. Přestože ví o brutálních zásazích vůči demonstrantům v minulosti, jaké to mělo následky na jejich pracovní a soukromý život, demonstrující pociťují nejen odvahu, ale i úlevu. Po „dlouhé depresi“ každý společný krok na ulici člověku dává pocit svobody. „Už jenom demonstrovat proti režimu byla velká změna, prostě říct: A jde se na to! Prostě už nedovolíme, aby se dál mlčelo o všem, co nás tíží.“
To všechno tajně natáčel novinář Siegbert Schefke. Jeho video se propašovalo do Západního Německa, vysílá se v západní televizi – a tak se šíří zpráva o mírové revoluci.
„Až do poslední chvíle jsem nevěřila, že by se zeď mohla otevřít,“ vzpomíná Katharina Steinhäuser. „Jednou nás navštívili kamarádi z Bonnu. Když jsme potom stáli na nádraží, řekla moje malá dcera ‚příště zase pojedeme na návštěvu my k nim, já jí odpověděla ‚to se nikdy nestane‘. Že zeď skutečně jednou padne – a to relativně brzy –, mi vždycky připadalo nemožné.“ Vypráví, jak obrovská byla touha po svobodě, po možnosti cestovat a po svobodě projevu – a že většina lidí si nepřála konec, nýbrž reformu NDR.
„Odkdy to platí?“ Zní to jako zkoušení ve škole: otázky novinářů po vyhlášení nových pravidel ohledně cestování Günthera Schabowského evidentně překvapily, odpovídá neohrabaně, jako by doufal, že mu někdo šeptem napoví. „Platí dle mého – okamžitě, neprodleně“. Tento vysoký funkcionář strany SED tak omylem vyhlásil okamžitý pád zdi, o pár minut později se ve zprávách informovalo, že hranice je otevřená!
„Lidi se hrnou,“ informuje pohraničník na hraničních přechodu Bornholmer Straße o půl dvanácté večer a jako první otevře hraniční přechod – razítka mlčí, lidi se valí přes hranici. „Byl to obrovský pocit osvobození – ten jásot – to je takřka nezapomenutelné. Mám pořád ještě husí kůži, když na to pomyslím a vidím v televizi záběry z toho dne,“ vzpomíná očitá svědkyně.
Celé roky byla zeď z obou stran skutečnou stavbou, která rozdělila tramvajové koleje, možnosti, vztahy a cesty. Zároveň byla ale také symbolem pro studenou válku, znakem příslušnosti k politickým blokům – buď reakcionářské politiky konzumu nebo socialistické nesvobody. Symbolizovala systém, který nepřipouští nic mezi tím a občanům na obou stranách prezentuje vlastní bezmoc. V těchto listopadových dnech se osvobodili i fyzicky.
Úlomek zdi, která tvořila německo-německou hranici
|Foto: Andreas LudwigBerlínský Tagesspiegel informuje o demoliční firmě, která odkupuje části zdi, systematicky je porcuje, v případě nouze je trochu nasprejuje a nakonec opatří „certifikátem pravosti“, ty pak prodává. Dodnes se takové suvenýry dají koupit v obchodech při muzeích – ať už tyto kousky betony pocházejí odkudkoli.
