Odmítnutí masa | Melanie Joy  „Ukončit karnismus“

Co přiměje člověka přestat jíst maso? A jak se žije s vědomím, že zvířata po celém světě trpí, zatímco většina společnosti jejich utrpení nevnímá? Cesta k odmítnutí masa může začít mnoha způsoby. Co vedlo sociální psycholožku Melanie Joy k veganství a co pro ni znamená žít ve světě, kde je utrpení zvířat stále běžnou součástí každodenního života?

Vzpomenete si na konkrétní moment nebo impulz, kdy jste si řekla, že už nechcete jíst zvířecí maso, případně další zvířecí „produkty“?

Jako mnoho lidí jsem vyrůstala se psem, kterého jsem milovala jako člena rodiny, a obecně mi záleželo na blahu zvířat. Ale jako většina lidí jsem také vyrůstala na mase, vejcích a mléčných výrobcích – a nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že tyto potraviny pocházejí ze zvířat, která strašně trpěla a byla zabita pro můj talíř.

Jednoho dne v roce 1989 jsem však po snědení kontaminovaného hamburgeru vážně onemocněla a skončila v nemocnici. Po této zkušenosti se mi představa pojídání masa zhnusila a stala jsem se tak trochu náhodou vegetariánkou. Když jsem se o svém novém jídelníčku začala dozvídat víc, šokovalo mě zjištění, jaký rozsah škod na zvířatech, životním prostředí a lidském zdraví živočišná výroba způsobuje. Co mě však v jistém smyslu šokovalo ještě víc, bylo to, že nikdo, s kým jsem o svých zjištěních mluvila, nechtěl slyšet, co říkám. Říkali věci jako: „To mi neříkej, zkazíš mi jídlo,“ nebo mě nálepkovali jako radikální hippiesáckou veganskou propagandistku (vegankou jsem se stala poté, co jsem se dozvěděla o hrůzách mléčného a vaječného průmyslu). Byli to lidé, kteří milovali své psy, záleželo jim na spravedlnosti a obávali se o životní prostředí – a přesto se neuvěřitelně bránili informacím, které by jim pomohly činit rozhodnutí více v souladu s jejich hodnotami.

Začalo mě velmi zajímat, proč racionální a citliví lidé dokážou jednat tak iracionálně a necitlivě, když dojde na pojídání zvířat. Nakonec jsem se tedy zapsala do doktorského programu psychologie, studovala psychologii násilí a nenásilí a svou disertační práci zaměřila na psychologii pojídání zvířat.

Co je pro Vás nejtěžší na životě se zvýšenou citlivostí k tomu, jak lidstvo zachází s přírodou a mimo-lidskými tvory?

Ačkoli je většina lidí citlivá k utrpení zvířat, většina z nich se přesto konzumací masa, vajec a mléčných výrobků podílí na jejich rozsáhlém utrpení. Není to tím, že by lidé byli „zlí“, ale tím, že jsme byli všichni podmíněni k tomu, abychom se odpojili od své přirozené citlivosti – našeho soucitu – ke zvířatům, a mohli je tak jíst, aniž bychom pociťovali nepříjemné pocity, které by se jinak dostavily. Důvodem tohoto našeho nastavení je karnismus.

Karnismus je neviditelný systém víry neboli ideologie, která lidi podmiňuje k pojídání určitých druhů zvířat. Často předpokládáme, že pouze vegani (a vegetariáni) se řídí nějakým přesvědčením. Avšak jediným důvodem, proč jíme například prasata, ale ne psy, je právě to, že v otázce pojídání zvířat určitý systém víry máme.

Karnismus, podobně jako jiné systémy vyžadující, aby lidé jednali proti svému soucitu (např. patriarchát nebo klasismus), se udržuje při životě pomocí sady psychologických obranných mechanismů. Tyto mechanismy zkreslují naše vnímání a odpojují nás od naší přirozené empatie vůči zvířatům, která jsme se naučili klasifikovat jako „jedlá“. Kdyby například někdo jedl hamburger a pak mu bylo řečeno, že maso pochází ze zlatého retrívra, dotyčný by o svém jídle pravděpodobně začal přemýšlet a cítit se úplně jinak. Právě tato reakce na burger z retrívra je jeho autentickou reakcí.

Když z karnismu vystoupíme, nevidíme jiné věci; vidíme tytéž věci, ale jinak. Najednou všechny burgery vypadají jako burger ze zlatého retrívra. Už necítíme „otupělost“, když vidíme maso, vejce a mléčné výrobky; cítíme úzkost a často hlubokou motivaci toto utrpení zastavit. Ačkoli tedy může být veganství hluboce osvobozující, může být také náročné – zejména pokud ostatní lidé v životě vegana jeho postoj nechápou a reagují na něj defenzivně, což se stává často.

Aby se karnismus udržel, podmiňuje nás k tomu, abychom pociťovali odpor vůči komukoli nebo čemukoli, co by nás nutilo vystoupit z této „karnistické škatulky“ – a to především vůči veganům. Jedním z klíčových způsobů, jak to dělá, je posilování negativních stereotypů o veganech, které vykresluje například jako zaujaté, antihumánní a přehnaně emocionální. Mnoho veganů se proto musí potýkat nejen s faktem, že lidé všude kolem, včetně jejich nejbližších, jedí těla zvířat, která zbytečně a strašně trpěla, ale musí čelit i tomu, že jsou za své hodnoty souzeni a napadáni.

Vegan může být například označen za „přehnaně emocionálního“ (a tedy iracionálního), protože nechce jíst zvířata – přestože pocity smutku a rozhořčení nad globálním zvěrstvem, jakým je karnismus, jsou psychologicky mnohem přiměřenější než všeobecná otupělost dominantní kultury. (Stojí za zmínku, že i feministky a odpůrci otroctví byli označováni za „přehnaně emocionální“ – byla to forma útoku na posla, která měla umlčet jeho poselství.) Žít jako vegan je sice nepochybně stále snazší, ale tyto výzvy přetrvávají.

Věříte, že se někdy dočkáme konce utrpení zvířat a ničení přírody? A co by k takovému obratu podle Vás nejvíc pomohlo?

Povědomí o hrůzách živočišné výroby, o škodách na lidském zdraví způsobených konzumací zvířat a o tom, že tento průmysl je jedním z hlavních hybatelů klimatických změn, pomáhá podněcovat masivní posun ve vědomí společnosti. Lidé po celém světě začínají říkat „ne“ karnismu a dožadují se změny. A velké změny se skutečně dějí; je velmi vzrušující to sledovat. Věřím, že karnismus sleduje stejnou trajektorii jako jiné utlačovatelské „ismy“, například sexismus nebo rasismus – a že jednoho dne veganství nahradí karnismus jako výchozí, „normální“ životní styl.

Povzbuzuji každého, aby se o karnismu dozvěděl více a vzdělával ostatní. Když karnismus pochopíte, uvědomíte si, že pojídání zvířat není jen otázkou osobní etiky, ale nevyhnutelným důsledkem represivního systému. Pochopíte, že pojídání zvířat není jen o individuální volbě, ale že jde o otázku sociální spravedlnosti. A jakmile karnismus prohlédnete, má na vás menší psychologický dopad. Jakmile totiž uvidíme, jakým způsobem jsme byli podmíněni ke zkreslování svých myšlenek a odpojování se od přirozené empatie, jsme schopni lépe činit rozhodnutí, která odrážejí to, co si autenticky myslíme a co cítíme, spíše než to, co nás naučili si myslet a cítit.

Je také důležité si uvědomit, že k ukončení karnismu lze přispět i bez toho, abyste byli stoprocentními vegany. Můžete se zavázat, že budete „vegany, jak jen to půjde“, můžete přispívat organizacím, které veganství propagují, nebo můžete využít svůj vliv v jakémkoli oboru, ve kterém pracujete (pokud působíte v médiích, můžete například psát články pro zvýšení povědomí). Můžete být „veganským spojencem“ – někým, kdo není plně veganem, ale pomáhá ukončit karnismus. Věřím, že veganští spojenci jsou pro ukončení karnismu a vytvoření lepšího světa pro všechny bytosti klíčoví.

září 2026