Odmítnutí masa | Tereza Vandrovcová  „Z jatek se stanou muzea útlaku“

Co přiměje člověka přestat jíst maso? A jak se žije s vědomím, že zvířata po celém světě trpí, zatímco většina společnosti jejich utrpení nevnímá? Cesta k odmítnutí masa může začít mnoha způsoby. Co vedlo sociální psycholožku Terezu Vandrovcovou k veganství a co pro ni znamená žít ve světě, kde je utrpení zvířat stále běžnou součástí každodenního života?

Vzpomenete si na konkrétní moment nebo impulz, kdy jste si řekla, že už nechcete jíst zvířecí maso, případně další zvířecí „produkty“?

Když mi bylo asi osmnáct, tak jsem se úplnou náhodou začetla do knihy Osvobození zvířat od Petera Singera, také jsem se dostala k nějakým záběrům z jatek. Současně v Praze tou dobou běžela billboardová kampaň „Máme volbu nejíst maso, máme volbu nechat žít“ a tím posledním impulzem bylo, že mi ve stejné době zemřel pes, který mě doprovázel celé dětství. Najednou se mi to propojilo a říkala jsem si, že tu brečím nad jedním zvířetem a tamhle ve velkochovech jich tisíce umírají násilnou smrtí a nikdo se nad tím nepozastaví.

Co je pro Vás nejtěžší na životě se zvýšenou citlivostí k tomu, jak lidstvo zachází s přírodou a mimo-lidskými tvory?

Nejtěžší je pro mě unést tu každodenní normalizaci násilí – že něco tak obludného naše společnost bere jako samozřejmost. Pomáhá mi si připomínat, že to většina lidí vnímá bezproblémově ne proto, že by neměla empatii, ale protože vyrůstá v kultuře ovlivněné karnistickou ideologií a protože v prohlédnutí a nějaké změně jí brání i psychologické jevy, jako je kognitivní disonance nebo disociace.

Věříte, že se někdy dočkáme konce utrpení zvířat a ničení přírody? A co by k takovému obratu podle Vás nejvíc pomohlo?

Jsem trochu skeptická k tomu, jak si lidstvo poradí s aktuálními hrozbami, jako je klimatická krize, obecná umělá inteligence nebo fašizace společnosti, ale pokud přežijeme, jsem přesvědčená, že se dočkáme postupného překonávání karnistické ideologie, která je k některým zvířatům velmi násilná. Věřím, že násilí na zvířatech bude jednou vnímané jako něco odsouzeníhodného a že se dostaneme až k uzavírání jatek. Představuji si, že se z nich stanou muzea útlaku podobně jako z bývalých vyhlazovacích táborů.

Myslím, že nejvíce by změně pomohla kombinace kulturně-psychologické a systémové změny: kulturní a psychologickou změnou mám na mysli např. popularizaci poznatků o tom, jak nám karnistická ideologie nebo kognitivní disonance brání v soucitu s některými zvířaty, a hledání bezpečných způsobů, jak ty bariéry překonávat, třeba skrze setkávání s dotyčnými zvířaty v kontextu azylových farem, kde jsou tito tvorové vnímaní opět jako individuality, ne jako anonymní balíčky masa. Určitě by nebyla na škodu ani vyšší informovanost o výživě, zejména o tom, jak si sestavit plnohodnotný rostlinný jídelníček.

Systémové změny se mohou týkat např. dotací (přemístění ze živočišné do rostlinné produkce, aby soucitnější volba nebyla luxusem, ale tím, co je vnímané jako žádoucí), daní (nižší daně pro rostlinné produkty), terminologie (aby bylo legální nazývat rostlinné párky rostlinnými párky), dostupnosti rostlinných alternativ (ve školních jídelnách, institucích i obchodech), transparentnosti a kontroly (kamery na jatkách) nebo ochrany zvířat (mít zákon na ochranu zvířat, který by chránil všechna zvířata od bolesti a utrpení bez ohledu na to, jak užitečná jsou pro člověka, neboť dnes existuje řada výjimek, kdy je něco považováno za týrání, ale je to dovoleno zvířatům způsobovat v rámci živočišné výroby).

září 2026