Pomáhající profese & psychohygiena Unavená, tolik unavená

Nedostatek Foto: Sharon McCutcheon via unsplash | CC0 1.0

Jak se ti, kteří v práci pečují, chovají doma? Někdy kovářova kobyla chodí bosa. Bernardeta Babáková napsala povídku o stinných stránkách soužití s někým, jehož zaměstnáním je pečovat o druhé. Její hrdinka Ada trpí nedostatkem pozornosti svojí matky, která je zdravotní sestrou.

Ada cítí, jak se z linolea, které pokrývá podlahu chodby v čekárně, line slabých zápach dezinfekce. Ada přivře oči. Je to velmi jemný, ale přesto zcela známý čichový podnět. Ada je unavená, tolik unavená, že dovolí přivřeným očím, aby se zavřely docela. Zatímco ji v nosu šimrá chlór, do údů jí prostupuje tíha a víčka jí těžknou. Kdesi v druhém plánu se ozve zvuk, něco mezi mlaskáním a klapáním. Unikátní a dobře známý zvuk, kdy se pantofle s koženými přezkami a tlustou podrážkou z bílé gumy odlepují a zase přilepují od podlahy v rytmu energické chůze.

Klap klap.

Ada si není jistá, jestli se kroky blíží nebo vzdalují. Neotvírá oči. Není to potřeba. Ví totiž přesně, jak vypadají pantofle, které jako jediné na světě umí vydat tento zvuk. Patří k nim tlusté, trochu shrnuté, bílé froté podkolenky. Stejné se v párech povalovaly doma na sušáku, za jejich okraje se Ada chytala drobnýma ručičkama, když mámu za nic na světě nechtěla pustit do práce na noční. Kolikrát se stalo, že Ada zůstala stát v chodbě s jednou podkolenkou ve vlhkých pěstičkách, zatímco máma obutá neobutá dobíhala na zastávku, přes rameno s kabelkou hučela na rozloučenou, že tohle by nevydržel ani svatej.

Obnošené a zažloutlé podkolenky máma vždycky rozstříhala. Děravou a sepranou látku vyhodila a z té části, která obepínala lýtko těsně pod kolenem vytvořila hadrové gumičky. Vždycky v páru. Adě díky tomu na fotkách ze školky trčí vlasy ve dvou fontánkách vysoko nad ostatní spolužáky. Tu fotku pořídila sousedka, babička Teriny, Adiny nejlepší kámošky. Máma besídku prostě nikdy nestihla. Často ji nestihla ani vyzvednout do zavíračky ze školky. Ada už oblečená čekávala ve zhasnuté šatně na mámu, co přiběhla ve fialovém munduru instrumentářky, v jedné ruce nákup, v druhé cigaretu. Nemyslete si, že zdravotní sestry jen proto, že ví o zdraví víc než jiní, žijí také zdravěji. Lačně kouřila a cestou domů si přidržovala Adu za kapuci jejího kabátku. Vdechovat kouř je pro děti nezdravé, máma udržovala „zdravotní odstup“ a taška s nákupem se houpala mezi matkou a dcerou, jako srdce zvonu.

Když šla Ada do první třídy, máma jí před spaním upletla zvlášť pevně utažené copy s bílým gumičkami z ponožek na konci. Do školy ji pak vedl děda, protože jako jediný z rodiny už nemusel chodit do práce. Copy na Adině hlavě vydržely do rána, tak festovní byly gumičky i mámina kadeřnická práce. Adu ale odpoledne pekelně svrběla a táhla hlava, bolely ji vlasy, stěžovala si dědovi. Ale možná to bylo jen ze zadržovaného pláče, že jako jediná ze třídy neměla první školní den s sebou maminku.

Děda měl Adinu mámu rád. I přesto, že kouřila. Děda říkal, že kouří jen krávy, ale mámu z toho vždycky vynechal, protože to má těžký. Tátu z toho taky vynechávala, protože kouři oba dva jak blbci. Máma měla dědu ráda, protože i když je prolezlej rakovinou, tak si nestěžuje. Zato babička, které vůbec nic není, jen je stará, si na něco stěžovala pořád. Máma jí před nosem zavírala dveře od ložnice, od koupelny nebo od balkónu. Protáčela oči v sloup, když jí babička i přes její nepřístupnost líčila, jak ji vysilují průjmy, zácpy nebo bolesti zad. Dneska jsme brali chlapovi ledvinu. Tvůj ročník. Tak se nerouhej. Babička se ale nenechala tak snadno odbýt, baj voko si stanovila několik závažných diagnóz, a když to s mámou nepohnulo, tak se s ní aspoň do krve pohádala.

Adě je deset, jsou letní prázdniny. Většinu času se Ada nudí s dědou nebo chodí na návštěvu k Terině. Terinina máma prodává v lékárně. Terina napomíná Adu, ať to před ní neříká. Děda říká Terinině mámě paní magistra. Terinina máma tak nosí bílé pantofle, ale protože se v lékárně jen šourá, vůbec to neklape.

Táta má pomačkaný obličej, protože byli včera na grliovačce. Je poslední den prázdnin a Ada vidí mámu, jak zvrací. Měli jet společně na kole k vodě, ale Ada by si teď přála sedět u stonající mámy a hladit ji po vlasech s černomodrým přelivem. Když Ada sahá mámě do vlasů, zůstávají ji v dlaních. Máma je ale protivná, bere si dva ibalginy a černé uhlí a posílá je s tátou pryč. Za víc jak půl roku se Adě narodí sestra.

Adě je dvanáct a hrozně ji bolí břicho. Stojí v kuchyni a stydí se. Máma žehlí. Ada dvakrát naprázdno otevře pusu a zase ji zavře. Pak Ada cítí, že se musí jít okamžitě osprchovat. Když máma vrazí do koupelny, řekne jen nějak brzo a pak se začne přehrabovat ve skříňce, kde skladuje většinou prošlé léky, polámané a vyschlé šminky, rozteklé barvy na vlasy. Ada se při tom sprchuje a snaží se zaujmout takovou pozici, aby její nahé tělo bylo co nejméně vidět. Máma prohledá ještě svoji kabelku. Marně. Pro vložky jede táta.

Obnošené a vyřazené bílé pantofle „na sál“ nosila Ada na gymplu místo přezuvek. Byla díky nim o dobrých pět čísel vyšší. Pantofle se smýkaly na schodišti do jídelny. Ale protože Terina se na gymplu nepřezouvala, a i přes výhružky učitelů z nohou nesundávala černé tenisky, Ada asi po půl roce zakopla pantofle po mámě pod skříňku v šatně, mezi nedojedené svačiny a zapomenuté sešity.

Po škole většina lidí ze třídy zevluje na zastávce, zevluje ve skate parku, zevluje před školou nebo zevluje v obchoďáku. Jen Terina musí domů za psem, který na ni čeká v zahradě za jejich krásným domem a Ada musí do školky pro sestru. Sestra vypadá stejně jako Ada, když byla takhle malá a školka vypadá taky úplně stejně. Je v ní teplo a zvláštní pach. Ada sestře sama plete ráno copánky, ale gumičky jí půjčuje vlastní. Ty bílé z podkolenek na sestřiných jemných vlasech nedrží. Sestra brečí, když ji ráno Ada budí a snaží se do ní nacpat snídani, brečí, když ji vede do školky, a brečí, když ji vyzvedává. Brečí pořád. Ada táhne na zádech těžkou aktovku z gymplu a za ruku táhne sestru co brečí. Někdy táhne i nákup, někdy jednou rukou píše na mobilu smsky Terině nebo klukům z vyšší třídy. To pak táhne brečící sestru za kapuci. Jednou se Ada takhle zahlídla v temných sklech auta parkujícího před školkou. Vypadala úplně stejně jako máma, jen místo cigára telefon.

Děda leží. Zatím doma. Ada za ním s tátou chodí. Povídají si, vozí mu obědy. Ada občas uklidí. Vysaje, vytře, zapne pračku, děda ale stejně skoro nic nezašpiní. Nosí jedny kalhoty, jednu vestu, jí jednou lžičkou, pije z jednoho hrnku. Táta říká mámě „nemůže tam se mnou taky jednou jít? Zdravotní sestra?“ Ada mámě hlásí co děda. Že ho bolí kyčle a že mu otékají nohy, že prášky na odvodnění nezabírají. „Musí chodit, ať se nediví, že má oteklý nohy, když celý dny sedí. Ať dvakrát obejde ulici a nevynechává práčky, do týdne je zdravej. Mám já snad oteklý nohy?“ Máma předsune před Adu nohu. Je vytrénovaná ostrou chůzí, zvyklá stát dlouhé hodiny, s křivými prsty a s velkými modrými pletenci křečových žil, které na oholeném lýtku i přes jeho snědost zřetelně vystupují. „Neměla bys s tím jít k doktorovi?“ ptá se Ada při pohledu na křečové žíly. „To je po vás, po porodech,“ šlehne máma po Adě, pak ale přeci jen dodá „a stejně nemám kdy.“

Ada upekla svůj první jablečný koláč a taky uvařila nedělní oběd. Je to sice jen rajská a kolínka a párek, ale tátovi i sestře to chutná. Máma si nedá, ani ždibíček, ani neochutná. Chce se vyspat před noční, to jde jedině na lačno, a než se zarýgluje v ložnici stihne ještě po Adě štěknout, ať proboha nemlátí s tím nádobím na celej barák.

Děda leží. Teď už v nemocnici. „Nemůžeš za ním taky jednou zajít, vždyť jsi každej den ve stejným baráku,“ říká táta a zajídá smutek studenými párky. Ada nabízí, že mu je aspoň přihřeje. „Nemocnice není holubník a ARO není družina, že bych si snad mohla odskočit juknout se co je vedle novýho.“ Ada napustí vodu do konvice a pak se úslužně všech ptá, jestli nechtějí čaj nebo něco. Máma ji chce odbýt, ale pak se na Adu zadívá, „co máš za průšvih?“ Ada před ně přistrkuje pololetní vysvědčení a rovnou se otáčí a odbíhá do pokoje, protože ji už dopředu mrzí, jak se ti dva zase pohádají o to, kdo se s ní neučil a kdo ji špatně vychoval. Pak se rozbrečí sestra a přichází babička s žádostí, aby jí máma, než půjde do práce, píchla ještě B12. Máma se rozmáchne a aplikuje babičce injekci takovým způsobem, že by to vydržel jen svatej.

Klap klap

Kroky v bílých pantoflích s přezkami se přiblížili, zastavili se kousek od Ady. Ada ví, že ji teď někdo osloví, napomene ji, aby tu na chodbě nespala. Ada ví, že by teď bylo přirozené otevřít oči a podívat se na příchozí, ale neudělá to. Zaklíná se v duchu a přemlouvá celý svět a všechen osud, aby ty pantofle a ty bílé froté podkolenky obepínaly důvěrně známé uchozené a neklidné nohy s bolestivě naběhlými křečovými žilami a aby k nim patřil i zbytek těla, těla mámy a aby se právě tento okamžik vedle ní posadila, pohladila ji po ruce a řekla jí, že všechno dopadne dobře, nejen s dědou, ale tak obecně, v životě. Jenže nemocnice není holubník, a tak je Ada vykázána do místnosti s automatem na kafe zavalitým sanitářem, který jí cestou přejede nohy vozíkem, aby bylo jasno.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.