Válka na Ukrajině  Útěk s hendikepem

První týden ruské invaze na Ukrajině prožili Oleksandr Nikulin a jeho partner Denys Kucekon v Kyjevě. Následovaly dva týdny plné byrokratických potíží v jihozápadním pohraničním městě Užhorod, až nakonec od armády a pohraniční stráže dostali povolení na základě chronických onemocnění vycestovat. Nyní je už Oleksandr Nikulin v bezpečí a pro neziskovou organizaci „Fight for Right“ organizuje evakuaci hendikepovaných z válečných oblastí. V rozhovoru s naší spolupracovnicí Peggy Lohse popisuje překotné dění prvního válečného měsíce a také vysvětluje, jak spolek Fight for Right funguje.

22. únor 2022: „Do prdele, je válka!“

Před 24. únorem jsme žili úplně normální, stereotypní život. V mojí práci v chemické laboratoři měli začít nové projekty. V neziskové organizaci Fight for Right jsme plánovali taneční workshop pro hendikepované, blog s osobními příběhy obzvlášť aktivních a vynikajících osobností s hendikepem a také dokumentární film o loňském Pridu v Džarylhači. S partnerem jsme plánovali, jako pravděpodobně každý jiný pár na začátku roku, že navštívíme naše matky v Doněcké a Chersonské oblasti a chtěli jsme moji sestru pozvat na návštěvu Kyjeva.

Bylo to surreálné: v prosinci se v Kyjevě už testovaly sirény leteckého poplachu. V médiích se šířily mapy krytů ve městě a informovala o tom, co má obyvatelstvo dělat v případě válečného útoku. Mysleli jsme si, že když budeme nuceni utéct, chytíme prostě jen kočičí záchod, krmivo a nějaké oblečení.

Ale až když Putin v noci z 21. na 22. únor podepsal uznání samozvaných, takzvaných republik v Luhansku a Doněcku, uvědomil jsem si: do prdele, je válka! Ale pořád jsme si říkali, že pokud zaútočí na Donbas, tak potrvá, než se válka dostane až do Kyjeva, mysleli jsme si, že máme ještě dost času.

24. únor 2022: „Nemůžu uvěřit tomu, co se děje!“

24. února o půl páté ráno nás probudily exploze. Ale já bych pořád ještě natvrdlej a pomyslel si: že by venku byla fakt válka? Ále, to je blbost, to zaspím. Teprve až když Denys začal vzrušeně běhat po bytě a balit věci, otevřel jsem notebook. Ve zprávách tam říkali, že Rusko přepadlo Ukrajinu. Totální válka.

Vlajky jako symbol Ukrajiny: od 21. února (den, kdy ruský prezident Putin oficiálně uznal samozvané, takzvané lidové republiky na východě Ukrajiny) visela na kyjevském balkoně Oleksandra Nikulina a Denyse Kucekona z dálky viditelná státní vlajka, poté byt opustili a odešli na Západ. | Foto: © Oleksandr Nikulin Od té doby v mém počítači probíhá neustále infomaraton sjednocených televizních kanálů. [Na všech ukrajinských televizních kanálech se od 24.2. vysílá totožný program obsahující zprávy, informace a rozhovory o probíhající válce. Pozn. red.] Sledovali jsme zprávy a zároveň různé stránky na Telegramu a také soukromé zprávy. Neustále člověk hledá něco, co se ještě nedozvěděl.

V šest ráno mi zavolala moje máma, která žije v Bachmutu, což je v Ukrajinci kontrolované Doněcké oblasti. Denys telefonoval svojí matce do Chersonské oblasti. Moje matka reagovala poněkud překvapeně: „Takhle žijeme už osm let, ostřelování a sirény, je to úplně normální.“ Zatímco u ní byl teď klid, v Kyjevě začala noční můra.

Zatímco jsem na mém pracovišti zabezpečil laboratoře, odjel Denys do nemocnice sehnat léky. Jsme oba HIV-pozitivní. Denys kromě toho má problémy se zády, jedno nohou a srdcem. Kromě toho mám vadu zraku. Jako dítě jsem míval i epileptické záchvaty. Dlouhá léta to pro mě problém nebyl, ale od začátku války mám znovu a znovu pocit, že se ohlašují další útoky.

24. února večer byl v Kyjewě poprvé slyšet poplach. Sbalili jsme si „uprchlické kufry“ s tím nejnutnějším, ale hlavně na sprinty do nejbližšího podchodu nedaleko našeho domu.

Týden válečného dění v Kyjevě
Sklep v našem činžáku není vhodný jako kryt a v sousedních krytech byla zakázaná zvířata. A tak jsme s naší kočkou Asjou při sirénách mířili do podchodu, který byl na mapce také vyznačen jako kryt. Z obou stran byl otevřený, bylo tam větrno a chladno a rozhodně nás nechránil před ruskými sabotéry.

V prvních válečných dnech bylo v Kyjevě hodně rušno: lidé sháněli zásoby, čekali ve frontách u bankomatů, aby si vybrali hotovost. Ve stanicích metra se shromažďovalo čím dál víc lidí a zařizovali se na delší pobyty mimo domov.

V podchodu jsme poznali studenty z Indie, kteří bydleli v našem domě. Měli problémy s jazykem, a tak jsem jim pomáhal s mojí angličtinou. Místo aby si dlouze online překládali, co se děje, prostě jsem jim pokaždé dal vědět, když sousedé přinesli humanitární potraviny pro náš dům nebo když se muselo rychle do krytu. Když jim sousedé jednou nechtěli nic dát, protože přece nejsou odsud, hájil jsem je a něco jim donesl. Denys dal něco zase bezdomovcům, které válka obzvlášť zasáhla, ostatně stejně jako pandemie koronaviru.

Kyjevské spolubydlení během prvního válečného týdne: Oleksandr Nikulin a Denys Kucekon v podchodu, kde se skrývali při ostřelování, poznali sousedy, například skupinu studentů z Indie. | Foto: © privat Druhý nebo třetí den přestala jezdit městská hromadná doprava, obchody zkrátily otvírací dobu, pokud neměly zavřeno úplně. Šlo koupit jen velmi málo potravin. Už se nekupovalo to, co člověk chtěl, ale to, co bylo k mání. Jezdili už jenom taxíky, ceny stoupaly. Mosty přes Dněpr uzavřela armáda a teritoriální domobrana, na druhý břeh se dalo dostat jen přes checkpoint na Severním mostě. Někdy zněly sirény městem několikrát za den. Jednou jsme chtěli dělat varenyky, pomysleli si: to bude hned. Poplach zazněl dřív, než vřela voda. Místo vaření oběda jsme museli třikrát do podchodu. Později jsme se rozhodli poplach přečkat na chodbě domu v přízemí. Bylo to blíž a bylo tam teplo. Naše „uprchlické kufry“ byly čím dál minimalističtější: z počátečních čtyř cestovních tašek se nakonec staly dva malé batohy plus kočka.

Podchod jako kryt nebyl vůbec vhodný: táhlo tam z obou stran, byla tam zima. Proto chodili Oleksandr Nikulin a Denys Kucekon s kočkou a nejnutnějšími věcmi při poplachu brzy už jen na chodbu domu do přízemí, někdy vícekrát denně, někdy i na celou noc. | Foto: © Oleksandr Nikulin Když jsme o víkendu přes 26. a 27. února poprvé museli přežít několikadenní zákaz vycházení, viděli jsme z našeho balkonu podezřelé osoby, které na sousedních střechách připevňovali značení. To byl horor, byli jsme bezmocní! Na policii nikdo nezvedal telefon, a tak jsme se informovali u dobrovolníků teritoriální domobrany, řvali jsme na ně z našeho devátého patra. Jednoho z těch týpků pak zatkli.

28. února 2022: Útěk z hlavního města

Bylo to těžké zvažování, dlouho jsme se rozhodovali: co můžeme dělat, jak můžeme být užiteční, máme zdravotní potíže, v armádě bychom to spíš kazili, než pomohli. Po té příhodě se sabotéry na střechách jsme se rozhodli odejít.

28. února jsme se s jiným spřáteleným gay párem a jedním kamarádem vydali na cestu. Dvě a půl hodiny jsme taxíkem jeli na nádraží. Totálně prázdným centrem města: žádná auta, žádní lidé, jen vojáci a vojenská technika. Strašidelné.

Na nádraží bylo moře lidí. Na nástupištích se tísnila spousta lidí, matky zde nechávali kočárky. Cizince do vlaků nechtěli pustit. To bylo hrozné. To jsme ještě nevěděli, kam chceme jet. Hlavně na Západ, do bezpečí. Do vlaku do Lvova jsme se už nedostali, ale přeskákali jsme koleje a vešli se do vlaku směr Užhorod. Jel z Charkova. Jízdenky člověk v těchto evakuačních vlacích nepotřeboval.

Od sedmi hodin večer asi do poledne následujícího dne jsme cestovali tímto přecpaným vlakem: se zataženými závěsy a bez světla, aby vlak ve tmě nebyl vidět. Leželi jsme na zemi v restauračním voze, neustále přes nás lezla paní z Charkova, která se kvůli záchvatům paniky chtěla mezi vozy nadechnout čerstvého vzduchu. Na internetu jsme se dočetli, že nás minul ruský raketomet „Grad“. [Na Telegramu se takové informace někdy sdílejí, když už se o nich ví. Pozn. red.]

Vlaky nejedou po svojí běžné přímé trase, ta se z bezpečnostních důvodů nezveřejňuje. Náš vlak zastavil až další den, někde v Karpatech. Většina lidí celou dobu tiše a vyděšeně seděla. Nikdo už neměl sílu na to mít emoce. Ve válce děsí exploze stejně jako setrvalé ticho.

1. března 2022: „Až vám dojdou léky, zakouříte si marjánu!“

I na nádraží v Užhorodu byla spousta lidí: prchající, co vystoupili z vlaků, dobrovolníci ve žlutých vestách, na prostranství před nádražím stály připravené autobusy. Ale vlastně jsem si ničeho moc nevšiml. Měli jsme takové tunelové vnímání, byli jsme soustředění na to, co je potřeba dělat. V Užhorodu nás vyzvedl kamarád, trochu nám ukázal město. Protože jsme si mysleli, že už máme pohromadě všechny potřebné dokumenty, koupili jsme si na večer jízdenku na autobus do Košic, přes slovenské hranice. Odtamtud jsme chtěli pokračovat v cestě do Německa. Prodavačka v pokladně řekla, že mužům se jízdenky prodávají, až když je už nikdo jiný nechce. Ale pak jich nakonec pět pro nás zbylo.

Tento plakát v Užhorodu sděluje: Rusko, jdi do prdele! | Foto: © Oleksandr Nikulin Na hranici stál autobus skoro dvě hodiny. Dobrovolníci roznášeli horký čaj a malé občerstvení. Potom těsně před hranicí do autobusu nastoupil voják a kontroloval pasažéry.  Ukázali jsme mu náš „belyj bilet“, průkaz o neschopnosti k vojenské službě na základě zdravotního stavu a různé lékařské zprávy s tím spojené. To ho ale nezajímalo: všichni ukrajinští muži mezi 18 a 60 lety mají podle jeho názoru bojovat. A když nám dojdou léky na HIV? „Tak si zakouříte marjánu, to taky pomáhá,“ odpověděl hulvátsky. Ještě nikdy jsem se necítil tak ponížený.

Museli jsme si vystoupit. „Vycestovat mohou jen skutečně postižení a otcové alespoň tří neplnoletých dětí – a i to až podle mého posouzení!“ poučil nás voják ještě. Naprosto otřesení jsme šli zpátky do města. Sedli jsme si na nádraží a přemýšleli, jestli se třeba nemáme prázdným vlakem vrátit do Kyjeva? Všude lidi. Hodně obyvatel už reagovalo podrážděně, protože jim nároky některých uprchlíků připadaly příliš vysoké.

Pomalu se stmívalo. Potřebovali jsme najít nějaké ubytování. Stan pro uprchlíky nepřicházel v úvahu, kolovala podezření, že v tomto táboře, kde muži a ženy spali odděleně, muže odváděli přímo do armády. Měli jsme štěstí: přes naši neziskovku se našla známá známých, která se svojí rodinou i v době míru nabízela couchsurfing a měla ráda doma hosty. Tam jsme se nakonec ubytovali – nás pět prchajících. Nakonec jsme tam zůstali dva týdny.

Kočka Asja se od útěku z Kyjeva schovává nejraději pod peřinou. | Foto: © Denys Kutsekon Následujícího dne jsme se ještě jednou pokusili překročit hranici. Možná že měl službu jen nějaký voják se špatnou náladou. Ale zase se to nepovedlo. A tak jsme zůstali v Užhorodu.

3. až 15. března 2022: „V téhle frontě jsme přece všichni nemocní!“

V následujících dnech jsem situaci konzultoval s právníky naší neziskovky, zkusil jsem přemluvit zástupkyni Amnesty International v Užhorodu a dokonce kontaktoval plánovaný evakuační konvoj OSN. Ale všechny tyto aktivity nakonec selhaly na přísnosti armády na hranici, která v několika řadách cestující kontroluje ještě před hraničním přechodem.

Jednou našeho kamaráda a nás zastavili v Užhorodu policisté, kteří se ptali, co tu chceme a jestli se radši nechceme přihlásit k mobilizaci přímo u vojenské základny? „Proč musí naši kluci bojovat a vy ne?“ To si zdá se pomyslel leckdo. Všichni zuří, to je i celkem pochopitelné. Ale my jsme se po této příhodě prostě několik dní neodvážili vytáhnout paty z domu, dokonce i během kouření jsme se schovávali na balkoně za zábradlím. Ale aspoň jsme byli v bezpečí. A já začal podporovat Fight for Right koordinací evakuace lidí s hendikepem: hledání a organizování možností dopravy, doprovázení, léky, ubytování...

Naši právníci z neziskovky brzy naznali, že naše dokumenty jsou pro vycestování dostatečné. Ale: obnovení mých dokumentů by mohlo zvýšit šanci, že nás pustí přes hranici. V Denysově dokumentu stojí „vyloučen z vojenské služby, obnovení posudku není třeba“. U mě toto tvrzení chybělo. A tak jsem šel na vojenskou základu, kde jsem svůj případ chtěl předložit lékařské komisi, ta mi měla moje doklady aktualizovat. Stál jsem ve frontě od osmi ráno do osmi večer, celé tři dny. Ve frontě na oproštění od vojenské služby stálo hodně lidí s psychosociálním a tělesným hendikepem. Jeden muž s diabetem vybaloval vždy přesně podle hodinek přinesená jídla a pojídal je vestoje. Nikdo tu neměl žádný doprovod. Lidi spolu skoro nemluvili, jen když se někdo údajně „těžce nemocný“ chtěl prodrat dopředu. V téhle frontě jsme přece všichni nějak nemocní!

Fronta před vojenskou základnou: zde lze získat průkaz o neschopnosti k vojenské službě, když muži ve věku 18 až 60 let ze zdravotních důvodů nemohou nastoupit do armády. | Foto: © Oleksandr Nikulin Tři dny na to mi komise znovu potvrdila moji neschopnost vykonávat vojenskou službu. To bylo 13. března, den nato po třetí hodině odpoledne jsem si měl v armádní kanceláři. Tam se dokumenty předávali lidem u plotu jako zvířatům – zakřičelo se jméno, dokument se předal, hotovo. Čekal jsem až do večera, moje jméno nezaznělo. A potom se stalo něco, co jsem v Užhorodu ještě nikdy nezažil: ozvaly se poplašné sirény! Všechna světla se zhasla, vojáci ze základny nás poslali do sklepní kavárny, která měla sloužit jako kryt. Bohužel o tom provozovatelé nic nevěděli a pustili nás dovnitř, až když jim někdo z armády vysvětlil situaci. Ale ten dokument jsem nedostal. Teprve dalšího dne dopoledne, pět dní po mojí návštěvě vojenské základny, jsem ten významný list papíru konečně držel v rukou. Rychle jsem ještě nechali očipovat naši kočku, vytvořili jí digitální pas. A v podvečer jsme se zase vydali směrem ke slovenským hranicím.

16. března 2022: Dlouhý, evropský den ve vlaku

Pět hodin, tři kontrolní řady armády, několik pokusů prohlásit naše dokumenty za bezcenné, hodně podpory od kamarádky, co nás na téhle obtížné cesta doprovázela k hranici a nakonec konečně správná kontrola pohraničníků, nakonec jsme krátce před půlnocí stáli oběma nohama na Slovensku, v jiném časovém pásmu, v Evropě, v bezpečí.

První selfie v bezpečí: po třech týdnech, z toho dva strávené byrokratickými obtíži, Oleksandr Nikulin a Denys Kucekon konečně překročili hraniční přechod z Užhorodu a Vyšného Nemeckého (Slovensko). | Foto: © Oleksandr Nikulin Bylo opravdu impozantní, jak nás tam přijali: všude nám někdo dával čaj a jídlo, přitom jsme vůbec nebyli hladoví. Jak na nějakém street food festivalu. U dobře viditelného infostánku jsme se dozvěděli, kterým autobusem se vydat do Košic, odkud jsme chtěli vlakem putovat přes Bratislavu a Prahu až do Berlína, kde jsme měli zázemí. Jiní cestovali do Maďarska a Polska. Všichni se nám tam snažili pomoci.
  Po dobrých 20 hodinách cesty jsme – Denys, Asja a já – dorazili na berlínské Hlavní nádraží, první lahodný currywurst mého života s výhledem na vládní čtvrť a Sprévu. 16. března kolem jedenácté večer jsme už byli v našem novém, prozatimním domově ve Frankfurtu nad Odrou [u Peggy Lohse, která výpověď Oleksandra Nikulina pro JÁDU zaznamenala. Pozn.red.]. Brzy hodláme pokračovat v cestě dál do Kodaně do Dánska, kde naše neziskovka s pomocí mezinárodních nadací má možnost otevřít kancelář a je tam možnost bydlení pro spolupracovníky.

Teprve teď, téměř měsíc poté, začínám skutečně chápat, co se to vlastně v mojí zemi děje. Že válka skutečně může být blízko. Dokonce i Evropě se zdá se tahle válka zdá být blízko. Proto se všude pomáhá a přijímá, přestože Evropa taky nemá nekonečně místa. Na jedné straně mě hodně lidí zklamalo. Na druhé straně jsem poznal, že blízcí mohou být najednou člověku úplně cizí a cizí lidé mohou být najednou velmi blízcí. A že válka a lidská práva vůbec nejdou dohromady.

V bezpečí a hledající relax: Oleksandr Nikulin a Denys Kucekon u pohraniční řeky Odry. | Foto: © Peggy Lohse Co s námi bude dál, je nejasné. Čím déle válka trvá, tím méně pravděpodobné je, že se brzy vrátíme domů. Ale teď, když jsme v bezpečí, je to nejdůležitější evakuovat více lidí s hendikepem z válečných oblastí v Ukrajině, kteří by cestu sami absolvovat nemohli.
 

duben 2022