Nové zfilmování kultovní knihy
Hipstři na heroinu ze stanice Zoo

My děti ze stanice Zoo Foto: © 2021 Amazon.com, Inc. or its affiliates

Streamovací služba Amazon Prime se při hledání látky ke zfilmování chopila literární zpovědi narkomanky Christiane F. „My děti ze stanice Zoo“ z roku 1978. Výsledkem je osmidílná minisérie, která pokládá především jednu otázku: proč?

V první scéně se ocitáme v interiéru soukromého letadla, který míří do chumlu mraků. Je bouřka. Zatímco na palubě se koná malá párty, letadlo se třese. Ovšem není to důvod k panice: „Žádný strach, nezřítíme se,“ řekne mladá žena svému spolucestujícímu, zatímco uvolněně potáhne z cigarety. „Jsem nesmrtelná.“

Disco a drogy

Žena, která se takto jadrně projeví, je Christiane F. (Jana McKinnon), je jí zhruba pětadvacet, a její spolucestující je David Bowie (herec se mu podobá jen velmi málo: Alexander Scheer). Než se dozvíme, jak se Christiane dostala do Bowieho soukromého letadla a co tam vůbec dělá, zřítíme se do minulosti – o deset let zpátky, do 70. let.
 
Kniha My děti ze stanice Zoo vyšla v roce 1978 a vypráví příběh tehdy 16leté Christiane. Její memoár měl obrovský úspěch, okamžitě atakoval přední bestsellerové příčky, byl přeložen do více než 15 jazyků a roku 1981 jej zfilmoval Ulrich Edel a Bernd Eichinger. Amazon Prime nyní přichází s novým zfilmováním. Na rozdíl od dvouhodinového filmu si minisérie nárokuje hodně času, během kterého podrobně odvypráví příběh Christiane a její party.
 
O Christiane se běžně ví následující: ve 13 letech poprvé zkusila heroin, ve 14 letech už na něm byla závislá a živila se prostitucí na stanici Zoo v západním Berlíně. První moment, u kterého si člověk řekne, že něco nesedí: představitelka hlavní role Jana McKinnon svým vzhledem připomíná Zooey Deschanel v síťovaných punčochách a kozačkách a hraje sice velmi přesvědčivě, ovšem je ročník 1999 a podle toho taky vypadá – do prepubertální Christiane má při všem svém hereckém umu daleko, působí dospěle, čímž brutální příběh ztrácí část své působivosti.
 
Christianiny přátelé v minisérii jsou zasněný Axel (Jeremias Meyer), který právě absolvuje vyučení a má pocit, že ho sleduje StB, charismatická hazardérka Stella (Lena Urzendowsky), která se musí starat o své malé sourozence, protože její matka alkoholička je velmi nespolehlivá, a Babsi (Lea Drinda) s pohledem srny, která patří ke západoberlínské smetánce.  A ještě je tu Michi (Bruno Alexander) s účesem podobným Sidu Viciousovi ze Sex Pistols, který bojuje se svojí homosexualitou, a Benno (Michelangelo Fortuzzi), Christianina první láska. Pravidelně se scházejí v diskotéce Sound v berlínské čtvrti Tiergarten, která byla v 70. letech legendární. Tam přichází Christiane poprvé do styku s drogami, což vyvrcholí tím, že se spolu se svými kamarády na konci prvního dílu na písničku Everybody’s Free vznáší nad těly ostatních tancujících.
 
  • Christiane F. (Jana McKinnon) © 2021 Amazon.com, Inc. or its affiliates
  • Szene aus „Wir Kinder vom Bahnhof Zoo“ © 2021 Amazon.com, Inc. or its affiliates
  • Szene aus „Wir Kinder vom Bahnhof Zoo“ © 2021 Amazon.com, Inc. or its affiliates
  • Szene aus „Wir Kinder vom Bahnhof Zoo“ © 2021 Amazon.com, Inc. or its affiliates
  • Szene aus „Wir Kinder vom Bahnhof Zoo“ © 2021 Amazon.com, Inc. or its affiliates
  • Szene aus „Wir Kinder vom Bahnhof Zoo“ © 2021 Amazon.com, Inc. or its affiliates
  • Szene aus „Wir Kinder vom Bahnhof Zoo“ © 2021 Amazon.com, Inc. or its affiliates

Hra na efekt a kýč

Záběry minisérie My děti ze stanice Zoo se kýče rozhodně nebojí, naopak. Nelítá se nejen na diskotéce, ale i s partou na řetízkáči, čímž se evokuje pocit mládí a svobody, v jiné scéně se na zeď namalovaná jedle ve sdíleném bytě prezentuje jako opravdový vánoční stromek se svíčkami a dárky. Vrcholem tohoto surreálného kýče je ovšem osamělá slza, která Davidu Bowiemu na plakátu k jeho koncertu kane po tváři. Ovšem není přehnaná jen scenérie, na maximum jsou vyhnané i kontrast a sytost barev. To má působit umělecky, ale ve výsledku je to spíš celé umělé a vzniká tak nepříjemný odstup mezi postavami a divákem.
 
Drogové scény si neberou servítky. Když si Christiane poprvé šlehne heroin, výrazně to připomíná legendární záběr z Trainspottingu, kdy se Renton probořil do červeného koberce, zatímco tady Axel zůstane ležet na svém červeném koberci a vyzoomuje se pryč. Babsi se ve svém heroinovém rauši noří do temných vod, je to scéna někde mezi Rentonovým potápěním v záchodě a ve scénách pod vodou ve filmu Shape of Water. Korunou všeho je však scéna, kdy se poprvé s heroinem na blízko setkává Christiane: ta se nějak (?) dostane do backstage Davida Bowieho, kde je úplně sama (??) a bytost se zvířecí tváří a černou kutnou jí, tedy alespoň v jejích představách, uštědří její první dávku (!!!). Tyto scény jsou stejně jako celá minisérie: too much.

Přehnaný berlínský stajlink

Vůbec celá estetika minisérie je přehnaná, nejen záběry, ale i výprava a cool hudba, která je v minisérii velmi výrazná. Z nového zfilmování My děti ze stanice Zoo je patrná snaha o propojení života Christiane F. v 70. letech (což se týká například stavu technologií) a moderní vize, která oslovuje mileniály. Soundtrack je v tomto směru povedený: nesází jen na nostalgii 70. a 80. let, vedle písniček Davida Bowieho a několika cover verzí jeho písní zazní hodně nové hudby (především od Robota Kocha), ale i cover verze Sia nebo Bloc Party.
 
Jenže odhlédneme-li od soundtracku, fúze 70. let a současnosti hodně drhne. Herci jsou do jednoho krásní podle norem a pobíhají v tak cool oblečcích, jako by vypadli z nějakého start-upu, které sídlí ve středu Berlína, což k autenticitě zrovna nepřispívá a vzhledem ke všemu tomu stylingu to skoro působí jako glorifikace konzumu drog – přestože pomalý, ale nezadržitelný pád party do závislosti je pojatý velmi realisticky.
 
Škoda, že se autoři minisérie neřídili pravidlem „méně je více“. Minisérie je totiž nejsilnější v momentech, kdy se snaží o málo. Například scéna, kdy Christiane je na návštěvě u svých prarodičů na venkově a neděje se žádné velké drama, působí autenticky a srozumitelně. A právě mezi Christiane a Bennem se odehraje několik úchvatně něžných scén, které si vystačí bez hry efekt a rezignuje se v nich na to, aby se z diváka ždímaly emoce. Tyto scény nepostrádají naléhavost i díky zkušenému herectví představitelů Jany McKinnon und Michelangelo Fortuzzi, kteří své postavy ztvárňují tak, že působí drsně, ale i zranitelně.

Znásilnění jakožto narativní prvek

Ovšem ani šest těchto dobrých herců nemůže zachránit většinou šablonovitě pojaté hrdiny. Minisérie si dala za cíl vyprávět nejen o životě Christiane, ale i dalších postav, to se ovšem daří jen do jisté míry. Zatímco o Stelle a Axelovi aspoň něco víme, Babsin příběh už je prvoplánový – je prostě jen nemilovanou dceruškou z bohaté rodiny, nic víc. Benno měl otce nacistu. A o Michim se nedozvíme nic.
 
A pak tu máme scény a narativní prvky, které v takto nákladné minisérii z roku 2021 prostě už působí nepatřičně. Jedna z ženských postav je znásilněna. Ovšem místo aby se ztvárnilo trauma, které během té děsivé události prodělala a následně zpracovává, slouží jen k prohloubení konfliktu s její matkou. Znásilnění se pak mimo hádku vůbec netematizuje, zdá se, že je to jedno. Mělo by být už konečně passé, že se tvůrci skrze prožité sexuální trauma snaží postavám propůjčit hloubku.

Nic nového se nedozvídáme

Celá minisérie tak naléhavě kladu otázku: proč došlo k novému zfilmování? Stála údajně 25 milionů eur (kromě natáčení na stanici Zoo v Berlíně se postavily kulisy v Praze) – ale stálo to za to? Nové poznatky žádné. Při srovnání s 40 let starým zfilmováním v titulní roli s Natjou Brunckhorst si tuto otázku člověk klade o to víc. Natja Brunckhorst, které během natáčení bylo 13, respektive 14 let, působí mnohem autentičtěji jako skutečná Christiane F. než všech šest herců, kteří se narodili všichni v letech 1999 a 2001.
 
My děti ze stanice Zoo z roku 1981 není film naleštěný a vystajlovaný, ale ušmudlaný a mnohem autentičtější. Scény nejsou stylizované, ale jednoduché, chybí detaily jako reklama na Afri-Colu. Film evidentně nebyl točený v kulisách. Nízkonákladová produkce a záběry ruční kamerou pak působí, jako by šlo o dokument a oslovují tak diváky mnohem naléhavěji, než to svedlo toto drahé nové zfilmování.
 
Co nám tedy tato minisérie chce sdělit? 25 let po Trainspottingu, nejznámějším a nejradikálnějším heroinovém filmu všech dob, toto zfilmování není troufalé v ničem. Aby toho nebylo málo, obsahuje ještě příběhovou linku dýdžeje, který je zamilovaný do Babsi, pracuje ve fetish clubu a tu a tam sehrává něco jako smrtku. Tento prvek napětí jen málo koresponduje se zbytkem dění a působí velmi odcizeně. Stejně jako když je Christiane znovu v soukromém letadle s Davidem Bowiem. Co se tu máme dozvědět? Christiane to zvládla, závislost na heroinu tím pádem není nic tak hrozného? Nebo – uf, jen to ne! – se jedná o cliffhanger a my se můžeme těšit na druhou řadu minisérie ve formě thrillerové linky s dýdžejem-smrtkou a vztahu Christiane a Bowieho?

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.