Rozvoj a růst „díky“ handicapu  Rok bez sluchu

Hana Stejskalová bilancuje svůj první rok bez sluchu. Prodělala vzlety i pády a především si na svůj handicap musela zvykat. „Konečně se mi povedlo do většiny situací uvolnit, začít věřit lidem, sama sobě, životu a svojí cestě,“ sděluje a popisuje, jaký rozvoj a růst se v ní nedobrovolně musel odehrát.

Brzy to bude rok, co jsem přišla o sluch. Dlouho jsme čekali, já i lékaři, zda se moje slyšení nezlepší. Nic takového se zatím nestalo, ani sluchadla nijak nepomohla. Operace kochleárního či kmenového implantátu mi zatím nebyla lékaři doporučena. Přestože vyhlídky nejsou zrovna růžové, jsem optimista. Na svoji novou realitu jsem si zvykla, naučila se s ní pracovat a mnohdy se jí i bavit.

Přijmout a změnit směr

Nejdůležitější a taky nejobtížnější bylo samotnou situaci přijmout. Nevím, zda se mi to už zcela podařilo, ale každopádně jsem se naučila ji alespoň respektovat, a to je důležitý obrat. Dlouho jsem se totiž vnímala jako méněcenná součást společnosti.

Cítila jsem určitou křivdu, že jsem teď odsouzena k nálepce invalidní důchodkyně, k malému množství pracovních nabídek a vůbec, že se na světě cítím beze smyslu, že jsem mu navíc přítěží. Neustále jsem se snažila přizpůsobit, nekomplikovat druhým život svým hendikepem, držela jsem se zpátky. Že mi takový přístup nijak nepomáhá, jsem si potřebovala nejdřív zažít a teprve pak jsem se mohla pomalu učit ho měnit.

Až když jsem si mnohými situacemi prošla, ověřila jsem si, že pro většinu lidí vůbec přítěží nejsem, že mi rádi svá slova zopakují či napíší a že stejně jako já chtějí především navázat kontakt, jakýmkoliv překážkám navzdory. A tak jsem si dovolila udělat krok vpřed, vystoupit ze své tiché ulity a jít lidem i věcem naproti.

Paralýza opadává

Zkusila jsem si, že každá nová situace v sobě nejdřív nese strach, ale tím strachem se dá projít a na druhé straně život pokračuje. S nově objevenou dětskou zvídavostí jsem si začala vše ohmatávat. Jaké to je cestovat sama bez sluchu. Jak se cítím, když pracuji a u toho se nemohu rozptylovat povídáním s druhým či poslechem hudby, a jaké jiné podněty musím mysli nabídnout, kolikrát se potřebuji rozhlédnout, než se cítím dost bezpečně na to, abych přešla ulici, jak hlasitě si musím objednat v kavárně, kde asi hraje hudba, a tak dále.

Začala jsem to vše zkoumat a ze svých objevů a drobných úspěchů se radovat. Konečně se mi tak povedlo do většiny situací uvolnit, začít věřit lidem, sama sobě, životu a svojí cestě. S podobnou dětskou neomaleností jsem si dovolila se do různých situací přímo cpát. Chodím teď na jógu i na workshopy či kurzy, kde si sedám dopředu se svojí aplikací, která přepisuje mluvenou řeč, a prostě poslouchám očima, pídím se po představeních s titulky, domáhám se jich tam, kde chybí.

Díky změně přístupu tak postupně začala opadávat moje paralýza, která mi nedovolovala hledat cestu ven ze slepé uličky, kam jsem se cítila být zatlačena okolnostmi. Začala jsem se zajímat o podobné příběhy či zkušenosti a o to, jak se ve své nové realitě mít co nejlépe. Sleduji teď různé skupiny, většinou se jedná o neslyšící komunikující znakovou řečí nebo lidi více či méně slyšící díky kochleárnímu implantátu, ale i tak mi pomáhá nebýt uzavřena jen ve vlastním příběhu, v bublině „zdravých“ lidí. Začala jsem psát o sobě a o své zkušenosti na sociální sítě a vůbec o sobě dávat světu vědět: Haló, jsem tady!

Slyším, jen trochu jinak

Dlouho jsem po sluchu prahla, snažila se ho silou vůle přivolat zpět, a asi to tak trochu dělám stále, ale už to není hlavní náplň mého dne. Jen tak mimochodem bych zase ráda slyšela, ale současný stav věcí je vlastně dobrý, dokonce výborný. Přestala jsem tesknit po rádiu či koncertech a raduju se teď ze všeho, co ještě pořád dělat mohu. Mysl se zabaví snadno, takže mi už nepřijde divné pozorovat filmy a seriály bez zvuku, s titulky.

Naučila jsem se používat ostatní smysly, tedy hlavně oči, a tak konečně vnímám, co jsem vlastně získala. Kromě pozornosti je to především klid. Jelikož je můj tinnitus pořád velmi jemný, i můj život se zjemnil. Ulice, metro, stavba, všude je ticho či jemný šum. Snad se zklidnila i moje mysl, přestala jsem být tolik roztěkaná. Když s druhým hovořím, jsem soustředěná, okolní zvuky mne neruší.

Na józe, které se účastním bez titulků, cviky bedlivě sleduji. Lektorka o mně ví a hlídá, abych na ni dobře viděla. Pamatuji si, že dřív jsem při výkladu často přestala dávat pozor, myšlenky se mi rozutekly všemi směry, nevšimla jsem si, že vlastně neposlouchám a následně jsem se jen ztěžka chytala. To si teď bez sluchu opravdu dovolit nemohu, ani to tak snadno nejde. A tak nově hodně vnímám, mapuju, vnitřně fotím, nebojím se zeptat. Jsem tady a teď. Vlastně jsem velmi mindful a trendy!

Tělo si všimlo, že se už nezaobírám tíhou změny podmínek, ale že si je naopak zlehčuji novým přístupem. Začala jsem se konečně přijímat a cítit dobře tak, jak jsem. A tak se mi už v noci nezdá, že se nemohu domluvit, nebudím se s pocitem zoufalství, že sen je realita. Ve snech pokaždé komunikuju volně, občas někomu vysvětluju, že neslyším a cítím se u toho zvláštně, protože to vysvětluju někomu, koho slyším. Když se pak probudím ne do zvuků světa, ale do zvuku tinnitu, už z toho nebývám v takovém šoku jako z počátku. Pořád se vnímám jako slyšící, a hlavně v pořádku. Slyším, jen trochu jinak.

Cesta k optimismu

Vždycky mi přišly neuvěřitelné příběhy všech nemocných či jinak životem zasažených lidí. Obdivovala jsem, jak se dokázali i po všech neštěstích na život dívat s optimismem. Jenomže teprve když se vám život obrátí naruby, se mu naučíte smát. Nejedná se o neupřímný smích plný lítosti, ale o konečné propuštění potřeby kontroly, to nejupřímnější uvolnění se do proudu života.

Možná to bude znít překvapivě, ale teprve tato životní změna posílila moje hledání po smyslu a víru v něco vyššího, co ví lépe než já, co je pro mne opravdu dobré. Asi jsem opravdu potřebovala zažít, jaké to je žít bez sluchu. A asi to ještě pořád potřebuji. Uvědomila jsem si pomíjivost věcí a relativnost času. Když pak svůj život vnímám jako součást něčeho většího, z momentálního neslyšení se opravdu stává jen drobnost, ne nepřekonatelná překážka.

Jsem vděčná, že na to nejsem sama

Bývá pro mne obtížné vysvětlit, proč se mám tak dobře, i když jsem přišla o něco tak cenného. Je to totiž, jako by se zcela změnil směr mého života. Dřív nenávratně spěl ke ztrátě sluchu, alespoň v mých černých představách, kterých jsem byla plná, a já si tento pocit schovávala pro sebe. Teď, když už to utajit nejde, a já se o to ani nesnažím, se konečně změnilo moje vnímání světa.

Velmi se zlepšilo moje odezírání, ale mým hlavním pomocníkem zůstává aplikace na telefonu. Díky ní komunikuji takřka plynule. Spontánně mne navíc napadlo pořídit si malý mikrofon, který nosím trvale zapojený do telefonu. A tak se komunikace stala ještě o něco snazší, nemusím už lidem dávat telefon k obličeji, „slyším“ je i když nejsou na dosah mojí ruky, a dokonce i na procházce si zvládnu povídat. Druhý drží mikrofon a já telefon, na kterém čtu titulky. Výborný trénink mojí rovnováhy, která je od operací lehce narušena. Z počátku to nebylo jednoduché, ale naučili jsme se na celou situaci dívat s humorem. Já i moje okolí.

Uvědomuji si, jaké mám štěstí, že na to nejsem sama. Kromě úžasného přítele a rodiny, kteří mi jsou velkou oporou, mám i skvělé přátelé. Právě oni mi pomohli zprostředkovat různé menší práce, přijmout mě i s moji novou odlišností, a to mi pomohlo, abych se přestala tolik bát si práci hledat sama. Dokázala jsem tak hlavně sama sobě, že jsem pořád schopná téměř všeho a že méněcennost je především pocit v mojí hlavě.

Proto mne mnohdy napadá, že přijít o sluch dnes, s technologií, kterou máme, a v láskyplném a podporujícím prostředí, je opravdu něco docela jiného, než kdybych žila v jiné době a v jiných podmínkách. Je taky dost možné, že jsem si tu lásku a podporu začala uvědomovat teprve poté, co se mi tohle všechno přihodilo.

Životní lekce

Cítím, že to pro mne byla a je důležitá životní lekce. Vidím, kolik jsem za poslední rok vyrostla. Na mnoho míst, kam jsem se jako slyšící bála, jsem se teprve bez sluchu konečně odhodlala. Strach se rozplynul. Tolik překážek ve svojí hlavě, ale i v představách lidí jsem překonala. Snad právě proto mi to poslední dobou začíná připadat dlouhé.

Když slyším, jenom jinak, proč nemůžu zase slyšet jako ostatní? Proč si nemohu na procházce s druhým povídat a koukat při tom po krajině? Proč nedokážu normálně telefonovat? Proč je pro mne rozhovor ve větší skupině lidí tak obtížný? Proč si nemůžu pustit svoji oblíbenou písničku nebo vychutnat zvuk ticha? Proč nedokážu potmě odezírat? Za to, jak rychle se zlepšilo moje odezírání, a za svoji aplikaci jsem nesmírně vděčná, ale mnohdy bych ráda nechala své oči odpočívat.

Tyhle otázky a překážky se vrací opakovaně a vím, že by přicházely, i kdybych slyšela. Vždy před sebou tlačíme nějaký problém, který chceme mermomocí vyřešit. A proto se snažím svojí mysl od podobných úvah odvádět, co to jde. Vím, že je to začarovaný kruh. Přestože jsem toho tolik pochopila a změnila, pořád dokážu být nespokojená. Učím se přijímat, že ať dělám, co dělám, slyšení mi chybí. I když po sluchu většinu dne neprahnu, snad každý den se mi po nějakém zvuku či výhodách slyšení zasteskne.

březen 2023