Orgasmus & socialismus Proč ženy za socialismu feminismus nezajímal

Socioložka Kateřina Lišková Foto: © privat

Socioložka Kateřina Lišková se zaměřuje mimo jiné na výzkum pornografie a genderových rozdílů během komunismu. Napsala předmluvu k českému vydání knihy Kristen R. Ghodsee s provokativním názvem „Proč mají ženy za socialismu lepší sex“. Proč československý socialistický režim zajímal ženský orgasmus? A proč u nás má feminismus tak špatnou pověst?

Při překládání knihy Kristen Ghodsee mě zarazila skutečnost, že česká sexuologie v 50. letech zkoumala orgasmus žen. Jak je možné, že sexuology zrovna tehdy zajímalo prožívání sexu?

Dnes máme představu, že padesátá léta byla dobou teroru a temna, což skutečně byla, jenže ta hrůza se týkala jen určitých segmentů populace. Jako žena sis totiž vlastně mohla polepšit, protože v té době se poprvé výrazně reformovalo rodinné právo. Šlo o čistě režimní věc, protože podobný vývoj proběhl prakticky ve všech komunistických zemích. Do té doby ženy plně rovnoprávné s muži nebyly – neměly automaticky práva k dětem ani k majetku.

Ghodsee také píše, že vdané západoněmecké ženy až do roku 1977 potřebovaly svolení manžela k tomu, aby mohly nastoupit do práce. V jednom rozhovoru svoje tehdejší překvapení nad touto situací popisovala i spisovatelka a publicistka Alena Wagnerová…

Ano, pro emigrantky, například Alenu Wagnerovou nebo i Gerlindu Šmausovou, to musel být naprostý šok. V Československu mohly ženy působit samostatně jako publicistky, pedagožky nebo vědkyně, ale po příchodu do Západního Německa, tedy do země svobody, najednou ke své činnosti nebo i k založení bankovního účtu potřebovaly souhlas manžela. Tento stav závislosti ženy na muži byl v tzv. východním bloku zrušen právě někdy kolem roku 1950. To byl ovšem jen jeden důvod, proč se sexuologové prožíváním sexu u žen už koncem 40. let zabývali.
 
Druhým důvodem byla skutečnost, že lékaři tehdy nevěděli, do jaké míry souvisí orgasmus ženy s početím. Ženy, jež měly problémy s otěhotněním, se tehdy léčily ve Františkových lázních. Asi u deseti procent z nich lékaři nepozorovali žádné tělesné příčiny neplodnosti, ale mnohé z nich si stěžovaly na problémy v manželském soužití. Gynekologové si to vcelku správně přeložili jako problémy v sexu a vyzvali vědce z pražského Sexuologického ústavu, aby provedli výzkum.
 
Jeho výsledky byly publikovány v roce 1952 a zahrnovaly nejen sledované ženy z lázní, ale i kontrolní skupinu žen, které už otěhotněly a navštěvovaly těhotenské poradny. Se všemi se vedly rozhovory na různá témata, včetně rodinné historie, a dospělo se k tomu, že ženy, které nemohly otěhotnět, měly horší vztah s manželem, cítily se méně milovány, prožívaly méně orgasmů a méně si užívaly sex. To vědce vedlo k závěru, že pro otěhotnění ženy je důležité, aby do manželství vstupovala z lásky. Což byla vlastně socialistická myšlenka, nebo spíše ideál: socialistické režimy měly kromě rovnosti zajistit i to, aby mladí lidé vstupovali do manželství z lásky, a nikoli na nátlak rodiny nebo kvůli majetku, protože majetek už přece v novém režimu nebude „téma“.

Nemohlo to být i tím, že Československo jako celek nebylo zemědělský stát?

Ano. Proto si myslím, že v oblasti práce změna režimu u nás neznamenala tak velký společenský „skok“ – ten přišel až v oblasti zákonů, protože ženy se najednou mohly domáhat svých práv, což už další generace mohla brát jako samozřejmost. Mimochodem, studovala jsem také rozvodové spisy z období minulého režimu a bylo zajímavé sledovat, jaké důvody k rozvodu se uváděly a uznávaly soudem. Na základě změny zákona o rodině v roce 1950 totiž oním důvodem mohl být „hluboký a trvalý nesoulad“ mezi manžely. Jenže co je to nesoulad? Interpretace tohoto důvodu se postupně měnila a v 80. letech už si ženy poměrně běžně stěžovaly na nesoulad v sexu.

Kristen Ghodsee také zmiňuje, jak jí ředitelka akademického nakladatelství v Německu řekla: „Díky bohu za ty Východní Němky“, protože ty byly zvyklé na školky a jesle a po příchodu na Západ je vyžadovaly. Myslíš, že ty právní změny a možnost – i když později spíš povinnost – pracovat, mohly být jedním z důvodů, proč k nám nepřišla druhá vlna feminismu?

Myslím, že feministické hnutí jsme tu neměli z mnoha důvodů – třeba i proto, že v minulém režimu nemohlo existovat vlastně žádné hnutí. Řadu věcí, za které druhá vlna feminismu bojovala, navíc československé ženy vlastně „dostaly“, ať již shora, politickým rozhodnutím, nebo díky přispění expertů. To samozřejmě způsobilo, že nejsme zvyklí se za svoje práva brát – a to nejen za ta ženská - brát obecně. Na druhou stranu si společnost zvykla, že určité věci – například už zmíněné rodinné právo – jsou danost, něco přirozeného, běžného, co si nechce nechat vzít, co je nedotknutelné.
Kristen R. Ghodseeová: Proč mají ženy za socialismu lepší sex A další argumenty pro ekonomickou nezávislost © HOST — vydavatelství, s. r. o.

Jak to vlastně vypadalo s antikoncepcí?

Klasická pilulka se objevila v 60. letech, ale nebyla široce dostupná ani zcela bez problémů. Proto ji lékaři nechtěli předepisovat mladým ženám, ale spíše těm vdaným, a tato praxe přetrvávala až do 90. let. Z moderních metod se nejčastěji používalo nitroděložní tělísko; při jeho selhání měla žena automaticky nárok na zákrok ze zdravotních důvodů, a před komisi tedy nemusela.

Bavily jsme se o rovnosti práv a přístupu k práci a ke vzdělání. Máš ale nějaké vysvětlení toho, proč na všech fotkách ústředních výborů strany ženy nejsou vůbec vidět?

Tak v Parlamentu jich sedělo třicet procent, jenže ten neměl reálnou moc. Jistě, můžeme diskutovat o tom, proč, když je někde moc, nebývají tam ženy, a pokud někde převažují ženy, proč tam není moc – toho, aby se ženy na moci podílely, společnost zjevně hned tak nedosáhne. Změny zákonů, například nový zákon o právu rodinném platný od ledna roku 1950, ale změnily reálný, běžný život, podíl žen na pracovním trhu i v oblasti vzdělání. Vezměme si moje oblíbené Maďarsko, kde například podíl studentek technických škol dosahoval více než čtyřiceti procent. Neříkám, že situace byla ideální, a neříkám, že se to týkalo té politické roviny, ale něco se dramaticky pohnulo, a to způsobem, který je oproti západní Evropě nesrovnatelný.

Docházelo k nějakým změnám v rodinných vztazích, rodinném právu a zásazích státu v době normalizace?

Československo je v tomto směru vlastně unikát, protože normalizace přinesla genderový návrat do minulosti. Dá se to samozřejmě vysvětlit ustrnutím poměrů po Pražském jaru, ale mně přijde, že se k této změně už schylovalo a normalizací jen všechno „zamrzlo“. Už od 60. let se totiž expertní diskurzy postupně transformovaly způsobem, který pak za normalizace ospravedlňoval tradiční hierarchický genderový režim.
 
Měnil se hlavně pohled na péči o malé děti. Zatímco v 50. letech se prosazovala kolektivní péče, tak nejpozději v roce 1963 měli zejména vývojoví psychologové za to, že institucionální péče je nedostatečná a způsobuje citovou deprivaci dětí, která měla podle nich nedozírné následky. Diskuse se přitom nevedla o chybějícím vlivu obou rodičů, ale výhradně chybějící biologické matky. Jenže závěry odborníků vycházely ze zkoumání vývoje dětí, jež vyrůstaly v ústavech, v dětských domovech a v takzvaných týdenních jeslích, tedy malého počtu. Ve společnosti však vznikl dojem, že tato deprivace se týká všech dětí. Ten pak v roce 1963 umocnil až hororový film Děti bez lásky, na kterém spolupracoval dětský psycholog Zdeněk Matějček. A pak tu byl další faktor: v téže době si ženy v demografických výzkumech stěžovaly, že se cítí přetížené.

Že vlastně pracují na dvě směny?

Přesně tak: mnohé z nich se navíc svěřovaly s tím, že chtějí nejvýš jedno dítě. To bylo z pohledu státu také problematické, proto se posilovala kritika jedináčkovští a „sobectví“ žen. Když pak v polovině 60. let pak ekonom a člen ÚV KSČ Ota Šik zřídil stranickou komisi pro hospodářské reformy, ve spolupráci s demografy se začala vyhodnocovat finanční podpora rodin. Tehdy měla podobu odpočtů z daní, které s větším počtem dětí klesaly a ze kterých měly paradoxně prospěch rodiny s vyššími příjmy. Proto se začalo uvažovat o systému dávek, prodloužení mateřské i podpoře bydlení, protože např. v roce 1963 mělo samostatné bydlení jen 11 procent párů. Jenže přišla normalizace a některé ty reformy se realizovaly až později. Proto je máme spojené s Husákem.

Takže proto „Husákovy děti“…

Ano, přitom tyhle „prorodinné“ změny byly v podstatě jediné – snad s výjimkou federalizace státu –, které se z reformních snah 60. let realizovaly. Podobný vývoj proběhl i v jiných zemích Východního bloku, ale domnívám se, že v Československu už bylo jiné klima, ve kterém odborníci z oblasti vývojové psychologie až extrémně zdůrazňovali roli matky jako pečovatelky. Přitom paradoxně dál rostl počet pracujících žen i míst ve školkách.

Ten argument nezastupitelné role matky, kterou je třeba doma udržet co nejdéle, ale zaznívá dodnes, především z konzervativnějších stran. Kdy se vlastně začalo s prodlužováním mateřské dovolené, která je v Česku snad nejdelší ze všech zemí Evropy?

První prodloužení nastalo ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy a pak jich následovala celá řada, přičemž původně část mateřské dovolené tvořilo volitelné neplacené volno, které se postupně stávalo placeným. Motivaci mít více dětí pak napomáhala možnost odpočtu části splátky novomanželské půjčky po narození druhého dítěte.

Na závěr odběhněme úplně jinam: vím, že s Lucií Jarkovskou vystupujete jako Duo docentky. Jak vlastně vzniklo a proč?

Na úplném začátku byl spontánní, nepřipravený stand-up na jedné konferenci už někdy v roce 2011. Tam nás napadlo, že bychom něco podobného mohly dělat častěji. Lucie tento nápad později vzkřísila při stand-upovém zpracování své vědecké práce o sexuální výchově a dnes se o tuhle „stand-upizaci vědeckých poznatků“ snažíme společně. Myslím si totiž, že odborné texty z našeho oboru čte mimo akademickou sféru jen velmi málo lidí, a tato forma „výstupu“ by pro běžného daňového poplatníka, který na výzkum vlastně i přispívá, mohla být nejen přístupná, ale i zábavná.
 

Kateřina Lišková (*1976) působí na Katedře sociologie a na Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií (FSS) Masarykovy univerzity v Brně . Po dizertaci o pornografii a feministické teorii se zabývala historií a tématy československé sexuologie. Na FSS vede například magisterský volitelný kurz „Sex a gender za komunismu“; v roce 2018 vydala v Cambridge University Press odbornou knihu genderu Sexual liberation, socialist style : Communist Czechoslovakia and the science of desire, 1945–1989 (Sexuální osvobození na socialistický způsob: Komunistické Československo a věda o touze, 1945–1989). Se socioložkou Lucií Jarkovskou občas vystupuje ve stand-upovém Duu docentky.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.