Sexuální preference
Ven z šedé zóny

Ven z šedé zóny Foto: @felipepelaquim via unsplash | CC0 1.0

Mít jiné než běžné sexuální preference znamená skončit v šedé zóně a potýkat se s odporem okolí. Lze o parafilních preferencích dnes vůbec někde otevřeně hovořit? A kdy lze hovořit o poruše? Představujeme projekt Parafilik, za nímž stojí psycholožka Kateřina Klapilová.

Lidé s parafiliemi neboli poruchami sexuální preference čelí ze strany společnosti výrazné stigmatizaci. I když značná část z nich nikdy žádný přečin nespáchá, přesto bývají veřejností považováni za hlavní pachatele sexuálních deliktů. Vyrovnání se s vlastní odlišností je ale náročné i pro ně samotné. Tým odborníků pod vedením psycholožky Kateřiny Klapilové se proto vytvořil projekt Parafilik, který osobám s danými preferencemi nabídne odbornou pomoc a podpoří prevenci případné sexuální delikvence.

Jaké důvody stály za tím, že jste se rozhodli projekt Parafilik v Česku spustit?

Dlouhodobě se věnujeme výzkumu poruch sexuální preference a v rámci nich samozřejmě pracujeme s lidmi, kteří zmíněné nastavení mají. Čím dál častěji jsme začali přicházet do kontaktu s osobami, které nikdy nebyly v odborné péči. My jsme byli často vůbec první, s kým o svých sexuálních preferencích otevřeně mluvili. Snažili se získat informace, kam by se mohli obrátit, a my jsme bohužel zjišťovali, že nemáme moc možností, kam je poslat.
 
V Česku se totiž lidé s poruchou sexuální preference dostávají k odborníkům až ve chvíli, kdy selžou a spáchají sexuálně podmíněný delikt. Kapacita sexuologů a psychologů je omezená,  navíc jim chybí profesní příprava pro psychoterapeutickou intervenci pro osoby s poruchami sexuální preference, které nespáchaly žádný delikt. Rozhodli jsme se tedy, že je třeba to změnit.
Psycholožka Kateřina Klapilová: „Hlavní poselství, které chceme předat, je uvědomit si, že preference neznamená chování.“ Psycholožka Kateřina Klapilová: „Hlavní poselství, které chceme předat, je uvědomit si, že preference neznamená chování.“ | Foto: © privat

Zaměřovat se tedy budete zejména na osoby, které doposud systémem péče spíše propadávaly, jelikož se nedostaly do konfliktu se zákonem. Nicméně plánujete i aktivity směrem k delikventním osobám s parafilními preferencemi?

Díky rešerši české i zahraniční situace jsme došli k určitému předefinování cílové skupiny. Kromě toho, že chceme oslovovat osoby nedelikventní, jsme se rozhodli, že část služeb otevřeme právě i pro jedince, kteří již sexuální delikt spáchali a mají zájem na sobě pracovat pomocí psychoterapie. Když totiž v současné době projdou nařízenou léčbou, mají po jejím absolvování velmi omezené možnosti jak pokračovat v intenzivní terapeutické péči.
 
Dalším podnětem pro nás byl i projekt V síti, díky kterému se ukázala mezera v nabídce odborné pomoci pro osoby, které se dopouštějí nevhodného chování na internetu. Poradenství a terapeutické služby budou ale nabízeny i blízkým lidem osob s problematickou sexuální preferencí. Na ty se často zapomíná, a přitom jsou často stěžejním opěrným bodem našich klientů a je pro ně mnohdy značně obtížné situaci zvládat.

Skupinou, která bezpochyby potřebuje výraznou podporu, jsou také dospívající, kteří začínají své preference postupně objevovat. Počítá projekt i s nimi?

Náš program se zatím zaměřuje na osoby starší 18 let. Jednoznačně se ale v budoucnu musí rozšířit o jedince v pubescentním nebo adolescentním věku. Jde o vůbec první období, kdy si lidé začínají uvědomovat své sexuální preference, což následně může vést k zapírání nebo činnosti v ilegalitě. Do budoucna proto plánujeme i programy pro mladší osoby a primárně preventivní programy do škol.
 
Jedním z našich záměrů je také vzdělávat osoby ve školství, aby když se jim někdo ze žáků svěří, dokázaly informaci akceptovat, správně na ni reagovat, umět poradit a odkázat na relevantní pomoc. V tom by jim měl opět pomoci náš projekt, jelikož by od třetího roku jeho existence měla fungovat síť regionálních terapeutů.

Veřejnost se mylně domnívá, že osob s poruchami sexuální preference je celkově málo. Ve skutečnosti je mezi námi velké množství lidí, kteří mají silnou sexuální preferenci pro neobvyklou aktivitu či objekt.“

 

Jaké jsou hlavní oblasti, v nichž osoby s poruchami sexuální preference potřebují podporu?

Je to obrovské penzum potřeb a každý je jiný, proto by terapie měla být nastavena individuálně. Objevují se například depresivní příznaky nebo už rozvinutá klinická deprese, případně i suicidální myšlenky. Mnohdy lidé potřebují pomoc s partnerskými vztahy – konkrétně v tom, jak nakládat se sexualitou v rámci partnerského soužití nebo jak najít vhodného partnera v adekvátním věku.
 
Dále řeší, jak o svých preferencích komunikovat s rodinou a blízkými, jak vůbec přijmout sebe sama a nalézt hodnotu v jiných oblastech života. Tématem může být i uspokojování svých potřeb a cílů v mezích zákona, rozpoznání souhlasu a nesouhlasu nebo toho, co je vhodné a nevhodné. A v neposlední řadě také, jak se vyhýbat rizikovým situacím a jak je rozpoznat.

Vašimi aktivitami cílíte primárně na potenciální klienty, tedy na osoby s poruchami sexuální preference a jejich blízké. Plánujete určitou osvětu i směrem k veřejnosti?

Ono to jde ruku v ruce. Hlavní poselství, které chceme předat, je uvědomit si, že preference neznamená chování. Už naše motto „Nemůžete za své pocity, můžete za své činy“ jasně říká, že sexuální delikvence nebo jakékoliv nevhodné chování v této oblasti je špatně a je třeba se mu vyvarovat. Nicméně je třeba si uvědomit, že nastavení daného člověka zkrátka nějaké je a není důvodem pro to, aby nežil plnohodnotný život.
 
Prevalence osob s pedofilní nebo hebefilní preferencí, tedy těch, které přitahují osoby v prepubescentním nebo pubescentním věku, je v řádu desetitisíců až statisíců. To znamená, že mezi námi je spousta lidí, kteří se s tím dokážou vyrovnat, aniž by páchali sexuální delikty. Mají to ale náročné, a proto je potřeba je podpořit, a ne je pomocí represí a stigmatizace posouvat do tzv. šedé zóny sociální izolace. Určitou osvětovou funkci má i náš web, kde lze najít informace, které doposud nebyly k dispozici. Zveřejňujeme nová data, snažíme se zaplnit mezery v systému a ukázat veřejnosti, že se osoby s parafilními preferencemi ve většině oblastí nijak neliší od ostatních. Jejich preference je jen malá součást jejich osobnosti, na které se dá pracovat.

Vnímáte, že je mezi samotnými jedinci s poruchami sexuální preference nízká míra informovanosti, která se v konečném důsledku může podílet na tom, že si zvnitřňují názory okolí, které se na ně dívá jako na „devianty“, nebo „úchyly“?

Určitě ano. Říká se tomu autostigmatizace a jde o velice častý problém, který se v rámci uvědomování si své preference vyskytuje u velkého procenta osob. Znamená to, že lidé vnímají sami sebe podle toho, jak například vypadají novinové titulky hlásající „Pedofil znásilnil holčičku“. Pocity, které lidé zažívají v době, kdy si svou preferenci uvědomují, bývají „jsem zrůda“, „nemůžu to nikomu říct“, „nikdy nebudu moct mít děti ani se kolem nich nemůžu pohybovat“, „je jasné, že někomu ublížím, proto bude lepší život ukončit“.

Co považujete za hlavní příčiny stigmatizace? Mluvíte například o médiích. Jde o jeden z faktorů, který hraje roli?

Je to důležitý faktor, ale stigmatizace samozřejmě existuje na různých frontách. Ojedinělá není ani ze strany odborníků. Ti se většinou setkávají zejména s osobami, u nichž jde ruku v ruce parafilie a sexuální delikvence, což vede k určité profesní stigmatizaci. My se jim snažíme ukázat, že to nemusí být pravidlem, což nám potvrzují i data.
 
Zároveň je potřeba zmínit, že zatímco pro náš projekt je výhodou, že jde o jasně rozeznatelnou skupinu, která je z pohledu páchání sexuální delikvence rizikovější, pro ně jako konkrétní osoby v riziku stigmatizace už to tak výhodné není. Lidská psychika je totiž nastavena tak, aby si všímala rizikových fenoménů, lidí či skupin ve svém okolí. To znamená, že bazální strach ze strany veřejnosti, že někdo něco udělá mému dítěti nebo mně, je naprosto normální a v populaci rozšířený. Tento přirozený strach je ale bohužel notně přiživován médii, která podporují představu, že preference znamená i chování.

Zmínila jste jeden ze silně zakořeněných předsudků. Jaké další mýty kolem osob s parafilními preferencemi ve společnosti panují?

Mezi nejčastější patří představa, že parafilie zcela určuje osobnost jedince – tedy, například že je člověk pedofil a nic jiného. Veřejnost se také často mylně domnívá, že osob s poruchami sexuální preference je celkově málo. Ve skutečnosti je mezi námi velké množství lidí, kteří mají silnou sexuální preferenci pro neobvyklou aktivitu či objekt.
 
Dle našich statistik se například pedofilie v Česku vyskytuje přibližně u 0,3 procent populace, hebe/efebofilie (náklonnost k dospívajícím dívkám/chlapcům) u 1,6 procent, sexuální sadismus u 1,9 procent, patologická sexuální agrese u procenta populace a preference znehybnění partnera u 3,6 procent.
 
Sadistická složka je obecně poměrně častá, promítá se v sexuálních fantaziích a pornografických materiálech, ale nutně to neznamená, že ji lidé neumějí ovládat.

Existují obdobné projekty jako je Parafilik také v zahraničí? A ukazují se jako efektivní?

Sami máme řadu poradců ze zahraničí, kterým se díky fungujícím projektům podařilo vytáhnout osoby s poruchami sexuální preference z už dříve zmiňované šedé zóny. V té se nacházejí ti, kteří mají problematické sexuální nastavení, ale nikdo o tom neví, protože nic nespáchali. Cílem je dostat je z této zóny do péče a pomoct jim se se sexualitou vyrovnat.

Pokud se nám podaří zabránit jakémukoliv sexuálnímu deliktu, má to smysl, jelikož pro oběti i pachatele jde o události naprosto devastující. A pro společnost mimochodem extrémně nákladné.“

 

Jaké konkrétní programy pro vás byly vzorem?

Pro nás je inspirací zejména německý program Kein Täter werden. Jde o síť, která zajišťuje terapeutickou péči pro osoby s pedo-hebefilní preferencí. Pomoc je nabízena bezplatně a anonymně, což je důležité zejména kvůli vysoké míře stigmatizace, která je nejen u nás silně zakořeněná. Ukazují to například výsledky stigmatizačního dotazníku, v němž 10-12 procent Němců uvedlo, že pokud má osoba pedofilní preferenci, bylo by lepší, aby byla mrtvá, i když nikdy nic nespáchala.
 
Projekt v Německu odstartoval prvními spoty v médiích. Ty zobrazovaly, jak muž vstupuje do tramvaje, uvidí dítě s matkou a rozbuší se mu srdce. A k tomu byl přidán komentář: „Přitahují vás děti víc, než by vám bylo milé? Existuje pomoc, nejste na to sami, přihlaste se.“ Tehdy tomu málokdo věřil, ale došlo k obrovskému nárůstu klientů s danou preferencí. Dnes fungují už 15 let, mají regionální pobočky a desetitisíce kontaktů.
 
Existují ale i další programy, které jsou zaměřené i na jiné sexuální preference, které by mohly být z pohledu spáchání přečinů problematické. Například v Anglii je propracovaný systém telefonních linek Stop It Now, na který navazuje síť dobře profesně připravených a certifikovaných terapeutů Stop SO. Podobně funguje i švédský PrevenTell. V USA je pro nás zase velmi inspirující Moore Center for the Prevention of Child Sexual Abuse nebo kanadská Sexual Behaviours Clinic v Ottawě. 

Co konkrétně už máte v rámci projektu za sebou a jaké kroky vás v dohledné době čekají?

Otevřeli jsme online poradnu, kde poskytujeme anonymní poradenství osobám s problematickou sexuální preferencí či chováním a jejich blízkým. Máme hotové webové stránky, dokončujeme výcvik klinického týmu a v listopadu bychom měli spustit hlavní mediální kampaň, která bude sloužit k oslovení klientů. Součástí budou i spoty, které zobrazují problematiku tak, aby se v nich klienti sami, ale i jejich blízcí, mohli poznat. Zároveň otevřeme i kontaktní terapii, a to jak individuální, skupinovou, tak případně i partnerskou. Už teď je možné se přihlásit na čísle +420 777 485 445 (linka funguje od pondělí do pátku mimo svátky, a to v čase 12:30 až 15:30). Další možností je přihlásit se přes e-mail parafilik@nudz.cz nebo na webových stránkách www.parafilik.cz přes kontaktní formulář v sekci Poradna.

Co budete Vy sama považovat za úspěch projektu?

Jako úspěch bych vnímala, kdyby se nám podařilo oslovit naši cílovou skupinu, a nabídli jsme tak péči dostatečnému počtu klientů. Tím, že jsme i výzkumný projekt, budeme měřit, zda naše aktivity budou mít dopad na zlepšení psychického zdraví klientů, jejich celkové zdraví a zvýšení ovládacích schopností vzhledem k nevhodnému sexuálnímu chování – a tedy snížení rizikovosti spáchání sexuálního deliktu.

Ruku v ruce s tím bych byla ráda, aby projekt napomohl destigmatizaci a stimuloval systém k tomu, aby nabídka zůstala zachovaná i do budoucna. Jsem totiž přesvědčená, že včasná intervence (tedy předcházení deliktům dříve, než se stanou) je tou nejefektivnější cestou pro prevenci sexuálního násilí. Pokud se nám podaří zabránit jakémukoliv sexuálnímu deliktu, má to smysl, jelikož pro oběti i pachatele jde o události naprosto devastující. A pro společnost mimochodem extrémně nákladné.“

Zároveň bych si přála, aby se informace dostaly i k lidem, kteří nebudou zapojeni přímo v našem programu. Budou díky tomu vědět, že nejsou sami, že pro ně existuje pomoc a uvědomí si, že s jejich starostmi je rozhodně možné něco dělat.

Mgr. Kateřina Klapilová, Ph.D. (ECPS) (38) je vedoucí Laboratoře evoluční sexuologie a psychopatologie v Národním ústavu duševního zdraví. Vystudovala biologii a lékařskou psychologii a psychopatologii na Univerzitě Karlově a je držitelkou mezinárodního certifikátu European Certified Psychosexuologist. Absolvovala stáže v Německu a Anglii a působí jako aktivní člen mnoha mezinárodních sexuologických společností a pracovních skupin v oblasti prevence sexuálního násilí. Již více než 15 let provádí základní výzkum lidské sexuality, v současnosti je garantkou projektu Parafilik a věnuje se rovněž rozvoji preventivních programů pro osoby s problematickým nastavením sexuality.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.