Konec uhlí: Severočeský revír a Lužice  Místo uhlí Casanova

Německo má od ledna 2019 pevné datum pro konec uhlí: 2038. Česko zatím ještě ne, přestože i tady, například v Severočeském revíru, se za 30 let nejspíš vypotřebují všechny rezervy. Koncepty dalšího využití krajiny plné povrchových lomů troskotají na názorové nejednotnosti aktérů. Zároveň se někteří z nich přivětivě závistivým pohledem dívají směrem na východoněmeckou Lužici.

„Nemůžeme prostě jen přebírat vzory z Německa, máme zde jiné podmínky!“ Lukáši Blažejovi je 23 let, studuje práva na pražské Karlově univerzitě, je spoluzakladatelem spolku na ochranu životního prostředí Ústecké šrouby a působí v zastupitelstvu v Ústí nad Labem za Pirátskou stranu. Sedíme v cool kavárně a moje romantická představa o Českém středohoří rázem ztrácí svůj lesk, Blažej totiž sype z rukávu tvrdá fakta: nejnižší důchody, nejnižší očekávaná délka života a nejnižší dosažené vzdělání v zemi.

Severní Čechy jsou těžebním regionem. A v Česku je uhlí největším dodavatelem energie. Jeho podíl klesá, ale ještě stále zde jsou v rámci EU největší uhelné rezervy na obyvatele, dokonce více než v Polsku. Podíl atomové energie v současné době stoupá, protože vláda jadernou energii vnímá jakožto alternativu k uhlí. Odpor obyvatelstva vůči atomové energii je v Česku mnohem nižší než v Německu.

Tomáš Jungwirth z pražské Organizace pro mezinárodní otázky (AMO) je přesto optimista. Zájem o ekologická témata je podle něj čím dál větší, ekologické spolky rostou a mohly by mít vliv na stranickou politiku. Aktuálně se podle Jungwirtha formuje klimatická pracovní skupina s obrovským cílem klimatické neutrality, která hodlá úzce spolupracovat s vládou. Její rady nebudou závazné, publikacemi a působením na veřejnosti by ale mohly vytvářet tlak na vládu, doufá Jungwirth. Přestože v Česku nebylo stanoveno žádné datum ukončení těžby uhlí, například v severních Čechách by se mělo podle místních aktérů skončit v letech 2045-2050. Tedy až za zhruba 30 let. A co potom?

Starostka Litvínova Kamila Bláhová (ANO): „Už 30 let čekáme přelom. Pořád se přešlapuje. Je to pro nás opravdu frustrující.“ | Foto: © Peggy Lohse

Casanova a jaderná energie

„Atomová energie je pro mě jedinou alternativou!“ říká starosta Duchcova Zbyněk Šimbera (ČSSD) energicky. Ale vlastně je pro uhlí. Protože Šimbera hornictví pro město vnímá jako požehnání: díky uhlí vznikla hustá silniční síť odolná vůči zátěži. Společnost Severočeské doly pravidelně zve k diskusím ohledně plánování, provádí měření hluku a prachu a platí městu odškodnění za překročení limitů. Také renovaci Městského muzea před dvěma roky financovaly právě doly, jak se dočteme na ceduli na stěně.

Duchcov je tiché město. V úzkých uličkách starého města se střídají renovované a zchátralé budovy. Ulice jsou čisté, ale prázdné. Na hlavním náměstí si hraje jen pár dětí u fontány. Ve velkém sále kulturního domu, stinném, chladném a obloženém dřevem, Šimbera představuje svoje město.

V Duchcově jsou dnes největšími zaměstnavateli sklárna, porcelánka a výrobce elektřiny ČEZ. Přibližně 500 až 600 z celkových 9000 obyvatel pracuje přímo v dolech. Protože těžební místa se už léta čím dál více vzdalují od města, musí Duchcované za prací cestovat. Na to si Šimbera stěžuje. Roku 2022 bude ale těžba v dole stejně ukončena, poté tam má vzniknout jezero o ploše 38 hektarů.

Koncepci ohledně budoucnosti zahrnující obce kolem dalších pěti dolů v Severních Čechách Šimbera není nijak zvlášť nakloněn: „Nás v Duchcově zajímají jen doly tady.“ Co se děje jinde, se jeho města netýká. A ke klimatické změně, emisím a skleníkovému efektu říká: „Za tyto globální otázky je zodpovědný stát.“

Turismus jakožto zdroj nových pracovních míst je podle něj ovšem důležité téma. Novou inline dráhu, skatepark, tenisové kurty, fotbalové hřiště a atletický areál už mají, byly postaveny většinou díky dotacím z EU. Ale: „Počínající rekultivace tady turismus zatím příliš neoživila.“ Šimbera byl znovu zvolen v říjnu 2018, jeho strana získala dobrou třetinu hlasů. Jeho vize zní: „Musíme jakožto město nejdříve opravit infrastrukturu. Více než 50 procent už je hotovo. Až to dokončíme, bude co ukazovat.“

Lákadlem by mohl být Casanova, který zde na stáří žil a vstoupil do historie města. Ale Casanovův hrad téměř není navštěvován. Lucie Šťastná je tu kastelánkou už rok. Předtím pracovala v Českém ráji, kde hrady a zámky dostávají větší finanční podporu: „Nacházíme se v průmyslovém regionu se špatnou imagí, pro turismus to tu není atraktivní.“ Do duchcovského zámku ročně zavítá 15 000 návštěvníků, když je dobrý den, tak nanejvýš 150. Strategická rozhodnutí činí příslušný úřad Národní památkové péče a Krajský úřad. Jakožto kastelánka Šťastná na tato rozhodnutí nemá téměř vliv. Vztahy k sousedním zámkům fungují pouze co se propagace týká.

Romantika kontrastů

Také na zámku v Litvínově Casanova zanechal stopy. Město řídí agilní starostka Kamila Bláhová. Její problém je ale ten, že žádný z dolů se nenachází na území města. S důsledky těžby se město musí potýkat, ale diskusí ohledně plánování do budoucna se nemůže účastnit a prosazovat zájmy města. Bláhová přitom bojuje za promyšlený odklon od uhlí – na rozdíl od stanoviska, které hnutí, jehož je členkou, prosazuje na celostátní úrovni. „V současné době na těžbě moc lidí závislých není,“ říká. „V 90. letech zde deseti tisíce lidí přišlo o práci v dolech. Tehdy to ale nikoho nezajímalo.“ Ve třech dolech v okolí města dosud pracuje 5000 lidí. Těžit se tu má až do roku 2050. Bláhová chce město na konec těžby dobře připravit, nejlépe ve formě programu rozvoje města. „Ať už oficiálně nebo ne, míříme k ukončení těžby uhlí. Ale točíme se v kruhu. Kdybychom věděli, dokdy se ještě bude těžit, mohli bychom napnout všechny síly a připravit se na to, co nastane potom,“ říká Bláhová. „Už 30 let čekáme přelom. Pořád se přešlapuje. Je to pro nás opravdu frustrující.“

Palivový kombinát Ústí (PKÚ) spolupracuje s krajem a místními obcemi na konceptu důlní krajiny, ale zahrnuté jsou pouze obce, v nichž se doly skutečně nacházejí. Tedy ne ty okolo. Tomáš Budín z PKÚ zdůrazňuje: „My jakožto uhelný kombinát oblast v budoucnu spravovat nebudeme, ale můžeme nyní ještě ovlivnit možnosti jejího další využití.“ Poslední důl by se měl zavřít kolem roku 2045, říká. Vznikla již dvě jezera: Milada, která je zatopená už 11 let, a Most. Ten je zatopen už dva roky a příští rok má být zpřístupněn veřejnosti. Mohla by vzniknout síť jezer, mimo jiné proto, aby se v regionu udržovala voda. Poptávka po vodě stoupá, hladina vodstva přitom klesá. Ale hovoří se také o obnovitelných energiích, mimo jiné fotovoltaika, větrná energie či vodík jako palivo. Ty ovšem nejsou dosud natolik stabilní, aby uspokojili poptávku regionu.

Na krajské úrovni existují už i strategie ohledně turismu. Jiří Válka, vedoucí komise pro rozvoj cestovního ruchu Krajské úřadu v Ústí, vidí priority v kultuře, památkách a turistických stezkách. Také cyklostezky podle něj mají velký potenciál. Síť o 600 kilometrech mezi Krušnými horami, Labem a Chebem už existuje. V letech 2011-2018 byl nárůst turistů 6,5 procent, využití možnosti přenocování se zvýšilo o 7,9 procent. V současné době vzniká také cestovní průvodce průmyslovou zónou. „Naše neschopnost odstupu nám brání vnímat exotičnost této oblasti,“ říká Válka. Rád by, kdyby tradice hornictví zde došla většího docenění. Jenže hodně těžařských objektů není přístupných celoročně, tím pádem jsou méně atraktivní.

Třetím jezerem, které bude zatopeno, má být podle Budína takzvaný „lom Československé armády“. Ten je nejlépe vidět ze zámku Jezeří a kdysi byl ohrožením pro Horní Jiřetín, město, kde žije přibližně 2300 obyvatel. To by se mohlo stát centrem průmyslově romantického turismu. Protože jakožto tichý svědek boje za těžební limity se zámek Jezeří stále ještě tyčí vysoko v lese nad propastí, která vede přímo do lomu. Původně měly být město a zámek zbourány. Ovšem starosta Vladimír Buřt tvrdě bojoval za pevné těžební limity a zachování města. „Počet zaměstnanců extrémně klesá, platy taky.“ Vydělává se tu už jen 80 procent průměrné mzdy. Před rokem 1989 v severních Čechách v dolech pracovalo 72 000 lidí, dnes už jen několik tisíc. „U nás pracuje v dolech už jen asi 30 až 40 procent lidí – tedy zanedbatelný podíl.“ Nejtěžší byla pro Buřta 90. léta, kdy se doly privatizovaly a Horní Jiřetín měl ustoupit těžbě. Proti tomu se však zformovaly občanské iniciativy. Roku 2015 se v Jiřetíně 66 procent občanů vyslovilo pro rychlé skončení těžby uhlí. Od roku 2016 jsou stanovené limity, město opět roste. Dnes je toto téma již uzavřené.

Inspirace z Lužice

Během studijní cesty, organizované Evropskou akademií v Berlíně a Nadací Heinricha Bölla, vyjeli Bláhová, Blažej, Jungwirth a další místní politici a novináři ze severních Čech a východního Německa v červenci 2019 do Lužice. Čeští sousedé z můstku návštěvnického lomu F60 zaujatě pozorovali rekultivovaná jezera. Prakticky od převratu se tu pracuje směrem k ukončení těžby, která nastane nejpozději roku 2038. První z Lužických jezer, Senftenberské jezero, vzniklo už v letech 1967-1972, a to ze zatopeného dolu Niemtsch. Senftenberg má dnes moderní jezerní přístav, živé, malé staré město, zahradní město Marga, dále výletníci na kolech, surfařských prknech a pláži. Asi 11 procent turistů pochází z Česka.

Další pilíř pracovních míst má být v Senftenbergu vybudován ve formě výzkumu. „Jakožto univerzita hrajeme důležitou roli v procesu strukturní proměny,“ říká pyšně Katrin Salchert, zástupkyně prezidenta Braniborské technické univerzity Cottbus Senftenberg (BTU). „Náš domov se nachází ve zničené krajině.“ Proměnu tedy mají aktivně doprovázet výzkumné projekty jako třeba bydlení na vodě, ohledně řas jakožto paliva nebo digitální řešení takzvaného smart city, nejlépe díky energii z vodíku a jakožto úložiště energie. Protože univerzita nastolila hodně témat v roce 2018 v uhelné komisi, doufá nyní v dlouhodobě udržitelné okamžitě fungující programy a prostředky z rozpočtu určeného na strukturní proměnu. Do Lužického regionu by mělo přece jenom směřovat 17 miliard eur – z celkových 40 milard eur.

Proměna image ukazuje první výsledky, jak říká Clemens Lehmann ze senftenberské kanceláře městského marketingu: od převratu sice počet obyvatel klesal, v posledních třech letech ale díky příchodu obyvatel stagnoval. V letech 2009-2018 v Senftenbergu klesla nezaměstnanost ze 17,8 na 8,3 procent. Přesto je 24 000 pracovních míst v tomto regionu úzce navázáno na těžbu uhlí. Proto i tady dochází k protestu vůči novým technologiím: „Obyvatelé jsou tu zčásti velmi konzervativní a bez uhlí si to tu nedovedou představit,“ říká Lehmann. „Musíme se zasadit o porozumění a ukázat: pracovní místa budou!“ Skepse často pramení ze zkušenosti z 90. let, kdy docházelo k hromadnému propouštění horníků, a protože žádná nová pracovní místa neexistovala, hodně lidí, především mladých, z regionu odešlo – za studiem nebo lukrativnějšími nabídkami. Kdyby nová generace zůstala nebo se dokonce vrátila, může dojít k proměně. „Kolektivní paměť toho, co se stalo před 30 lety, je obrovská,“ poztvrzuje Salchert. „Vládne tu strach, že se něco zavře, aniž by vzniklo něco nového. Politika sice poskytuje peníze, ale toho musí vycházet z místa samotného a zevnitř.“

Na druhou stranu je Braniborsko silnou exportní zemí co se absolventů týká. Z asi 360 senftenberských absolventů BTU ročně asi 170 zůstane v Braniborsku, 80 odejde do Saska, zbytek do západního Německa a do zahraničí. Podniky v regionu přitom lační po absolventech. Město se snaží lákat výhodným bydlením vhodným pro rodiny, dobrou infrastrukturou a krátkými vzdálenostmi.

Na saské straně Lužice, u Geierswaldského jezera, je dokonce třetina návštěvníků z Česka. Je tu prostor pro vodní sporty, přístav pro motorové čluny, apartmány přímo na vodě a stezky pro kola a skejty. Jezero patří k obci Elsterheide, která vznikla uměle teprve roku 1995 jakožto sloučení nových osad. Dietmar Koark je tu starostou už od jejího založení a doprovází celý proces proměny: „V 90. letech jsme mysleli, že do roku 2017 nebo 2020 bude všechno hotové. Dnes ale víme, že velké věci potřebují čas až do roku 2030. Ale je to úkol, který nás baví!“ Obec do turismu investuje 10-20 % svého rozpočtu. Dodává však: „Potřebujeme ale lidi, kteří si turismus mohou dovolit díky výdělku. Proces proměny je funkční pouze tehdy, když sem nalákáme lidi a podnítíme další živnosti. Lidi musí bavit tady bydlet a pracovat.“ Zemský rada Michael Harig z okresu Budyšín mu dává za pravdu: „Strukturní proměna v Lužici potřebuje náhradu za pracovní místa v hornictví. V zemi, která je přesycená průmyslovými výrobky, můžeme uspět pouze s inovacemi!“

Složité diskuse, které nyní probíhají v Česku, ale v Lužici probíhaly vždycky, vzpomíná Rolf Kuhn, někdejší ředitel Bauhausu v Desavě. Nyní už jedenáct let působí jako vedoucí organizace rozvojového plánování Internationale Bauausstellung Fürst-Pückler-Land (IBA). Jeho ukázkovými projekty jsou návštěvnický lom F60, rozhledna Rezavý hřebík a elektrárna Plessa. „Zadruhé jsme novou architekturu propojili s novými funkcemi, které se vytváří speciálně pro tuto krajinu. Například senftenberský přístav, orientační bod „Rezavý hřebík“ nebo plovoucí domy.“ Už důl samotný je zážitkem, natož pak jezero. „Ale nikdo by neměl napodobovat přesně to, co jsme udělali my. Je třeba vycházet z místa samotného a podtrhnout jeho charakter.“ To zní jako dobrý tip pro sousedy z Česka, kteří Lužická jezera ještě pořád mají za malý zázrak.

září 2019