Limity geoinženýringu  Zachrání technologie planetu?

Planeta se stále otepluje a spějeme k tomu, že relativně brzy se ohřeje o více než o 1,5 stupně oproti předindustriální éře. Přitom právě to je považováno za limit, jehož překročení způsobí přírodě a nakonec i lidstvu zřejmě obří problémy. Přitom i když přestaneme vypouštět skleníkové plyny způsobující oteplování do ovzduší velmi rychle, návrat k normálu či alespoň k ukončení růstu teploty bude trvat desetiletí či staletí. Nestálo by za to využít naše technologie k tomu, abychom planetu ochladili na původní teplotu?

Letošek přinesl celou řadu teplotních rekordů. Měsíc květen byl už dvanáctým měsícem v řadě s rekordní teplotou a navíc šlo o jedenáct měsíců v řadě, kdy byla globální teplota vyšší o více než 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře. Nicméně víceletý průměr, s nímž počítá mezinárodní takzvaná Pařížská dohoda o klimatu, nebyl o 1,5 stupňů překročen. Nicméně je k tomu nakročeno. „Je šokující, ale ne překvapivé, že jsme dosáhli této dvanáctiměsíční série. Ačkoli bude nakonec přerušena, celkový podpis klimatických změn zůstává a v dohledu není žádný náznak změny tohoto trendu,“ komentoval situaci Carlo Buontempo, ředitel evropské klimatické služby Copernicus Climate Change Service, kterého citovaly světové tiskové agentury. „Na tuto šňůru nejteplejších měsíců budeme vzpomínat jako na relativně chladné období a pokud se nám ale podaří stabilizovat koncentrace skleníkových plynů v atmosféře ve velmi blízké budoucnosti, mohli bychom se k těmto ‚chladným‘ teplotám vrátit do konce století,“ dodal.

Jenže momentální trend je spíše takový, že v Evropě lidé odmítají další „zelená“ opatření, pokud se výrazně dotknou jejich peněženek. Přitom Země se díky vypouštění skleníkových plynů, které produkuje naše technická civilizace, otepluje tak, že některé její části přestávají být vhodné pro pěstování tam dosud běžných plodin a v oblastech s vysokou vlhkostí se dokonce stává pro člověka pobyt venku životu nebezpečný.

Není divu, že se v posledních měsících a letech stále znovu objevuje myšlenka využití technologií ovlivňujících klima ve velkém měřítku, takzvaného geoinženýringu. Dokonce tu máme i první pokusy, tedy v menším či spíše minimálním měřítku, které mají ukázat jak lze klima ovlivnit a získat praktické měřitelné údaje. Současně se také objevily veřejné protesty proti nim. Kvůli rozhodnutí městské rady v kalifornské Alamedě skončil například nedávno po pouhých dvaceti minutách experiment, kdy vědci z vyřazené letadlové lodě rozstřikovali do vzduchu slanou vodu, kterou chtěli zvýšit odrazivost mraků a to potenciálně využít k ochlazení Země. I když vědci dokázali, že žádné riziko nikomu nehrozí, místní politici se v reakci na nálady svých voličů postavili proti tomuto „kontroverznímu“ a „riskantnímu“ experimentu.

Poručíme větru dešti

Myšlenka ovlivňovat uměle klima přitom není nijak nová. V roce 1965 dostal americký prezident Lyndon Johnson na svůj stůl složku, kde se psalo, že je tu reálné nebezpečí globálního oteplování způsobeného člověkem a to konkrétně skleníkovými plyny a že je to ekonomický i společenský problém pro Spojené státy i pro celé lidstvo. Autoři této zprávy navrhli i řešení. Nešlo ovšem o omezení emisí skleníkových plynů, jak by se dalo čekat. V době rozvíjejícího se automobilismu a technických řešení to přišlo zřejmě vědcům nemyslitelné nebo politicky neprosaditelné. Místo toho uvažovali o umělém ochlazení planety, které by vyrovnalo člověkem způsobené ohřívání. Prezidentův poradní vědecký výbor navrhl rozprášit ve vzduchu nad oceány částice, které by odrážely část sluneční energie zpět do vesmíru a tím planetu ochladily. K podobným závěrům došli jen s malým zpožděním i vědci druhé tehdejší supervelmoci, Sovětského svazu. Sovětský klimatolog Michail Budyko, který v padesátých letech svými modely změnil klimatologii z kvalitativní na kvantitativní fyzikální vědu, prosazoval v sedmdesátých letech vypouštění oxidů síry do atmosféry. Mělo to zvýšit její odrazivost, omezit sluneční záření dopadající na zemský povrch, a tím pádem ochladit planetu.

Pak tyhle myšlenky na nějakou dobu zapadly. Zprvu hlavně kvůli obavám z toho, že řízení klimatu může být využito jako zbraň či poškodit některé země, ať již úmyslně či neúmyslně. Později byl geoinženýring odmítán kvůli obavám, že jako jiné moderní technologie bude pro lidstvo představovat spíše nebezpečí než požehnání. Éra technologického optimismu totiž postupně mizela.

Souviselo i s tím, že když se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století rodily budoucí velké mezinárodní ekologické organizace, byl jejich zrod spojen také s protesty proti zkouškám nukleárních zbraní a nakonec i jaderné energii vůbec. Přitom využití jaderná energie bylo původně na Západě bráno jako součást cesty k pokroku lidstva. Je ironií, že právě rozvoj jaderné energetiky měl potenciál nahradit spalování uhlí a ropy, a, jak napsal prestižní časopis The Economist, udělat z globálního oteplování „obskurní fenomén“, teorii známou pouze nemnoha vědcům. Jenže to se nestalo.

Olejáři a ekologičtí aktivisté

Svět se ale rozhodl nepokračovat ve velkém s vývojem jaderných elektráren v obavách, že nejsou bezpečné, což ještě posílily jaderné havárie jako byla ta na americkém Three Mile Islandu. Rostoucí problém s globálním oteplováním byl ignorován a zastínily ho jiné globální problémy, jako třeba jaderné zbrojení či devastace divoké přírody a vybíjení divoké zvěře. A to přes to, že existovaly dosti přesné modely toho, co se při spalování fosilních paliv děje a hlavně co se v budoucnu může stát. Nejlepší studie na toto téma přitom měly, jak se později ukázalo, velké energetické společnosti těžící ropu a plyn, jejichž spalování produkuje skleníkové plyny ohřívající planetu. Rozsah problému zjistily velmi záhy. Už v roce 1959 na sympoziu spoluorganizovaném American Petroleum Institute, lobbistickou organizací ropného průmyslu, fyzik Edward Teller, otec americké vodíkové bomby, poprvé poukázal na to, že ze spalování fosilních paliv vzniká oxid uhličitý, ten způsobuje skleníkový efekt a tím zahřívání planety. Upozornil na to, že to může být pro lidstvo problémem. V roce 1968 pak American Petroleum Institute obdržel výsledky jím zadané studie, kde se uvádělo, že rostoucí produkce oxidu uhličitého z fosilních paliv může „potenciálně způsobit celosvětovou škodu na životním prostředí“. Firmy Shell a Exxon si pak nechaly zpracovat svými vědci vlastní studie ukazující, jak bude oteplování postupovat a zejména předpovědi oteplování firmy Exxon (později ExxonMobile) se ukázaly, jak to později popsali vědci, „jako šokujícím způsobem přesné“. Naftaři své zprávy utajili a jelo se dál.

Teprve v osmdesátých letech se dostal problém skleníkových plynů a změny klimatu do povědomí širší veřejnosti a spolu s uvolňováním mezinárodního napětí a zhroucením sovětského bloku a později i Sovětského svazu mu začala být ve vyspělém světě věnována čím dál větší pozornost. V roce 1988 vznikl Mezivládní panel o klimatu (IPCC), v roce 1989 se změna klimatu dostala na program jednání Valného shromáždění OSN a později začalo vyjednávání o mezinárodní smlouvě o klimatu a vše vyvrcholilo Pařížskou dohodou o omezení emisí v roce 2015. Geoinženýring byl opět odsunut stranou, protože stačilo proti globálnímu oteplování použít bezpečnější, dlouhodobější a jistější cestu, tedy omezení emisí.

Navíc panovala obava, že snaha „uměle“ vyrovnat změny způsobené vypouštěním skleníkových plynů do ovzduší povede k tomu, že lidé si budou myslet, že už nemusíme produkci skleníkových plynů omezovat. A naopak, že viditelná hrozba globální změny klimatu, tedy oteplování podstatné části planety, výkyvy v počasí, změny srážek a rozšiřování rostlin a živočichů včetně zárodků různých nemocí povedou k tomu, že si lidé uvědomí nutnost omezení produkce skleníkových plynů a budou tomuto cíli ochotni ledacos obětovat. Techniky pro umělé ochlazování Země „nabízejí tak trochu falešný příslib toho, že existují věci, které mohou usnadnit řešení problému se změnou klimatu, aniž by se dotkly jejích skutečných příčin," řekl listu The New York Times David Santillo, vedoucí vědecký pracovník Greenpeace International. „Odvádíte tak pozornost od toho, kde skutečně můžete skutečně něco změnit," prohlásil.

Část lidstva se ovšem nechce vzdát „kouřících“ technologií. Je to často velmi nákladné a zejména po nedávném období vyšší inflace ve vyspělém světě se to lidem zajídá. Navíc by to vedlo k obřím potížím, pokud bychom se spalovaní fosilních paliv a další výroby produkující skleníkové plyny vzdali příliš rychle. Pak by to mohlo vést k omezení přístupu k lékařské péči, některým lékům a také levné zdravé potraviny by mohly být nahrazeny sice stále relativně levným leč ne tak zdravým jídlem, což by nakonec mohlo vést ke zhoršení zdraví a zkrácení věku dožití v některých zemích. Podstatná část lidí se dokonce nechce ani uskromnit, i když ví, že náklady klimatické změny budou nakonec ohromné a i když pociťuje její důsledky, třeba ve formě veder či jen v tom, že víno a chmel už nejde pěstovat tam kde dříve, na vlastní kůži.

Temná stránka technooptimismu

Země míří k „havárii“ a její zastavení geoinženýringem se zdá mnohým jako dobré řešení. O to lepším, že náklady na některá technická řešení vedoucí k omezení oteplování klesají. Například cena za vynášení nákladů jak do atmosféry tak mimo ni, což může obnášet i rozprašování aerosolů zvyšující odrazivost atmosféry či zastiňujících plachet do vesmíru, oproti sedmdesátým letům rapidně klesla. Například za vynesení kilogramu nákladu na oběžnou dráhu zhruba šestkrát. Zlepšily se i další technologie a geoinženýring v opravdu planetárním měřítku je už dnes dostupný středním mocnostem typu Brazílie a některé formy i soukromníkům, nějaké bohaté firmě nebo sdružení několika dolarových multimiliardářů. Do médií přitom pronikají zprávy, že někteří z nejbohatších lidí na planetě mají o geoinženýring skutečně zájem, byť zatím jen o jeho výzkum. Vypadá to, že cesta, jak vyřešit jeden z největších problémů lidstva, je otevřená a čekají nás zářné zítřky. Všechno má ovšem svá ale, a tady jde o globální projekty s tomu odpovídající velikostí jejich úskalí.

První problémem je, že snaha změnit klima může mít neočekávané důsledky. Z toho, co si zatím umíme představit, může dojít třeba k tomu, že pokud se pokusíme Zemi ochladit vytvořením uměle „vybělených“ mraků odrážejících sluneční svit či tím, že zastíníme část planety z vesmíru, dojde k nerovnoměrnému ochlazení planety. Způsobí to místní změny počasí a klimatu a z toho plynoucí sucha, vedra či třeba posun doby monzunů, což může mít katastrofální dopady na místní zemědělství a také flóru a faunu. Podobně například „hnojení“ oceánů železem, které by mělo podpořit růst fytoplanktonu, a ten by měl následně pohlcovat oxid uhličitý z atmosféry, může vést k množení nebezpečných řas a udělat z části moře mrtvé zóny.

U některých vypouštění sloučenin síry z letadel do atmosféry, je pak zase problém v tom, že to sice planetu bezpochyby ochladí, ale museli bychom to pak dělat napořád. Pokud by přibývalo skleníkových plynů v atmosféře, muselo by startovat stále více práškovacích letadel se sloučeninami síry. Když bychom to přestali z nějakého důvodu náhle dělat, třeba kvůli uzavření vzdušného prostoru způsobeného válečnými konflikty, došlo by k prudkému a rychlému (myšleno v řádu pár let) oteplení planety. Důsledky pro přírodu i člověka by pak byly horší než ty, které má na svědomí současná klimatická změna. Navíc jak ukázala nedávná studie zveřejněná v časopise Nature, měnící se klima a oteplování planety může vést k tomu, že to co by dnes bylo ještě účinné a bezpečné, bude v budoucnu téměř neúčinné se závažným nepříznivými vedlejšími efekty. Například snaha ochladit část Severní Ameriky by dnes tamním zemím i planetě prospěla, ale na konci našeho století by mohla vyvolat v Evropě vlnu veder.

Možná bychom ale mohli ochladit planetu bezpečně tak, že prostě odsajeme a následně uskladníme část skleníkových plynů, které jsou teď v atmosféře. Zatím to sice není možné, protože je to příliš drahé, ale jednou to půjde. Není však jasné, kdo by pak měl určit, nakolik Zemi ochladit a hlavně jak rychle. Některým státům totiž současné globální oteplování vyhovuje. Třeba ruští oficiální představitelé ho vítají, protože se tím zvětší v Ruska plocha pro pěstování zemědělských plodin a že při rozmrznutí části či celé Arktidy tam může Rusko těžit energetické suroviny. A je tu i vojenský aspekt. Zatímco americké vojenské námořnictvo vidí globální oteplování spíše jako hrozbu, tomu ruskému může vyhovovat možnost přesouvat loďstvo z Baltských přístavů severní cestou na ruský Dálný Východ aniž by bylo třeba proplouvat Suezským průplavem či obeplouvat celou Afriku. Představa, že někde prostřednictvím odsávání oxidu uhličitého z atmosféry kroutí „globálním termostatem“ bez ohledu na zájmy nějaké velmoci může vést ke globálnímu konfliktu.

Kdo začne první?

Na druhou stranu, pokud bude pokračovat jako lidstvo nadále stejnou cestou, asi nám nakonec nic jiného než použití geoinženýringu i se všemi jeho riziku nezbyde. Otázkou spíše je, kdo tyhle metody použije jako první. Budou to spíše velké rozvíjející se země, jako je Indie nebo Čína, ve kterých už teď způsobuje změna klimatu neočekávané přírodní pohromy a oteplování ohrožuje místní zemědělství a dělá z některých měst neobyvatelné zóny? Pro tamní politiky, kteří často jen s obtížemi vysvětlují chudým lidem, že by se měli uskromnit kvůli ochraně planety, je vidina rychlé úpravy klimatu velmi lákavá. Zejména v demokraciích jako je Indie, protože se taková změna klimatu vtěsná i do jednoho či dvou volební období. Nebo to budou rozvinuté západní země? Tady sice politici dokáží vysvětlit lidem proč omezovat emise, ale voliči jsou stále méně ochotni nést náklady tohoto omezení. Zejména pokud se na hranicích Evropy a USA objeví miliony klimatických uprchlíků ze zemí zasažených nesnesitelnými vedry, bude pokušení rychle „klima“ opravit a zabránit další uprchlické krizi jasnou pobídkou použít geoinženýring v co nejradikálnější podobě. Jaké budou následky tohoto počínání, to je dnes nemožné odhadnout.

únor 2025