Ochrana planety  Jak se z utlačovaných národů stali aktéři klimatické politiky

Vztah mezi moderními státy a původními obyvateli a obyvatelkami Amerik tvoří jeden z nejpozoruhodnějších příběhů naší historie. Je to cesta, která vede od krutých pokusů o vymazání celých kultur až k momentu, kdy se tito lidé stávají klíčovými partnery při záchraně doposud divokých a nespoutaných míst planety.

Abychom pochopili, jakou roli domorodé národy zastávají v ochraně planety, musíme se podívat na to, jak o světě přemýšlejí. Je tu však důležitá poznámka pod čarou: když mluvíme o „domorodém“ nebo „západním“ pohledu na svět, pouštíme se do velkého zobecnění. Stejně jako je nesmysl tvrdit, že každý evropský či americký člověk přemýšlí stejně, nelze to tvrdit ani o stovkách unikátních domorodých kultur. Přesto nám toto srovnání pomůže pojmenovat zásadní rozdíly obou typů společností.

Lidé v západní společnosti si zvykli vnímat přírodu jako zásobárnu surovin, která má být spravována, vytěžena a využita pro lidský pokrok. Člověk je v tomto pojetí od přírody oddělen a stojí nad ní jako její manažer. Západní národy se spíše zabývají vědou a soustředí se na rozčleněné poznání, aby pak pochopily širší souvislosti; domorodé kultury oproti tomu vycházejí z holistického chápání celku. Pro ně jsou lidé, zvířata, rostliny i skály součástí jedné velké rodiny. Země pro ně není majetek, který si koupíte v realitní kanceláři, ale posvátný dar. Uznávají pravidlo vzájemnosti. To znamená, že pokud si od přírody něco vezmete, musíte jí to vrátit, ať už péčí, úctou nebo ochranou.

Rozdíl se projevuje i v chápání udržitelnosti. Pro západní společnosti je udržitelnost technickou výzvou k optimalizaci zdrojů, pro domorodé národy je to morální a duchovní imperativ, který zohledňuje dopady současných rozhodnutí na budoucí generace. 

Temné stíny historie

Cesta k dnešnímu probuzení byla vykoupena obrovskou bolestí. V 19. a 20. století fungoval v Severní Americe systém internátních škol, které byly spravovány vládou nebo křesťanskými misionáři. Desetitisíce dětí byly násilně odebírány rodičům na čtyři až pět let, musely si ostříhat vlasy, nesměly mluvit rodným jazykem, nosit tradiční oděv nebo praktikovat svou spiritualitu.

Cíl těchto institucí byl děsivě přímočarý: vymazat domorodou identitu a nahradit ji západním modelem fungování. Nejlépe to vystihl Richard Henry Pratt, zakladatel první velké internátní školy v USA: „Pokud jde o civilizování Indiánů, jsem baptistou. Věřím totiž v naprosté ponoření Indiána do naší civilizace; a když už ho jednou dostaneme pod hladinu, musíme ho tam držet tak dlouho, dokud nebude skrz naskrz promáčený.“ Podobně v Jižní Americe trpěli domorodci kvůli takzvanému kaučukovému boomu. Dlouhou dobu se o pralese mluvilo jako o zemi bez lidí, aby se ospravedlnilo jeho bezhlavé drancování a státní projekty, které zcela ignorovaly přítomnost původních obyvatel. Touha po zisku proměnila Amazonii v místo otroctví, kde celé kmeny téměř zanikly pod rukama bezohledných podnikatelů, jako byl třeba Julio César Arana. Tisíce domorodců byli nuceni sbírat latex (kaučukovník) v extrémních podmínkách pod hrozbou mučení a smrti.

Snaha o „převýchovu“ a kulturní genocidu však nebyla jen americkým specifikem. V Austrálii byly z rodin vytrhávány děti Aboriginců, na Novém Zélandu mladí Maorové, ve Skandinávii se jednalo o Sámy a v Ruské federaci čelily státnímu tlaku desítky sibiřských národů. Podobné snahy o „převýchovu“ původních obyvatel se nevyhnuly ani rozsáhlým oblastem Asie, Afriky a Středního východu. Všude tam, kde „moderní“ národy narazily na domorodou jinakost.  V moderní podobě se propisuje i do současné Číny, kde statisíce Ujgurů*ek v Sin-ťiangu a tibetské děti čelí systému převýchovných táborů a internátních škol s cílem nahradit jejich víru a jazyk loajálností k většinové ideologii. Digitální technologie a biometrický dohled zde povýšily historické metody asimilace na efektivní nástroj státní kontroly 21. století.

„Vnucovali jste nám svou civilizaci a podívejte se, kde jsme teď: globální pandemie, klimatická krize, vymírání druhů a za tím vším stojí rozšířená duchovní chudoba,“ glosuje situaci Nemonte Nenquimo, lídryně amazonského kmene Waorani, v dopise západním lídrům (zveřejněném v deníku The Guardian) z roku 2020. „Nikdy jsem neměla možnost jít na univerzitu a stát se lékařkou, právničkou, političkou nebo vědkyní. Mými učiteli jsou moji starší. Mým učitelem je les. A naučila jsem se dost (a mluvím za své domorodé bratry a sestry po celém světě), abych věděla, že jste sešli z cesty a že máte potíže – i když to ještě plně nechápete – a že vaše potíže ohrožují všechny formy života na Zemi.“

Když se hlas domorodců začal ozývat

Současné environmentální výzvy v mnoha ohledech navazují na dlouhou historii sporů o domorodá území. Ta jsou i dnes často vnímána jako poslední nevyužitá naleziště fosilních paliv, vzácných nerostů nebo dřeva. Hlavní třecí plochy vznikají zejména při výstavbě ropovodů a hrozbě kontaminace vodních zdrojů. Zásadním tématem se proto stává vymáhání práva na svobodný a předchozí souhlas (takzvaně princip FPIC), který by měl komunitám zaručit, že o zásazích na „jejich“ území se nebude rozhodovat bez nich.

Situace se v posledních letech zásadně proměňuje a domorodé komunity do těchto procesů vstupují stále aktivněji. Protesty proti ropovodu Dakota Access Pipeline (DAPL) v letech 2016–2017 se staly největším shromážděním domorodých národů za více než sto let a globálním symbolem odporu proti expanzi fosilního průmyslu. Projekt byl trasován přes posvátná území Lakotů (hanlivě Siouxů) z rezervace Standing Rock ve státech Jižní Dakota a Severní Dakota, a to přímo pod dnem řeky Missouri, která pro ně představuje jediný zdroj pitné vody.

Kritickým rozměrem tohoto konfliktu byl i environmentální rasismus. Původní plány totiž počítaly s trasou severně od města Bismarck v Severní Dakotě. Poté, co tamní obyvatelé vyjádřili obavy o bezpečí své vody, byla trasa přesunuta právě k rezervaci Standing Rock. Riziko ekologické havárie tak bylo vědomě přeneseno z většinové populace na marginalizovanou domorodou komunitu. Události u Standing Rocku tak celému světu ukázaly, že boj za klima je neoddělitelný od boje za lidská práva a spravedlnost.

Přes veškerý odpor a dočasné zastavení stavby za Obamovy éry však administrativa Donalda Trumpa projekt okamžitě po nástupu posvětila. Ropovod byl dokončen v dubnu 2017 a od května téhož roku je v plném provozu. Spor minimálně ukázal, že domorodé komunity jsou schopny mobilizovat světové mínění, zapojit OSN a přimět investory, aby přehodnotili financování podobných projektů.

Také v ekvádorské Amazonii čelí původní obyvatelé neustálému tlaku na otevírání nových ropných bloků. V roce 2019 však kmen Waorani dosáhl pod vedením charismatické lídryně Nemonte Nenquimo historického vítězství, když soud rozhodl, že ekvádorská vláda porušila jejich práva při pokusu o vydražení území v provincii Pastaza. Waorani u soudu prokázali, že vládní „konzultace“ byly manipulativní a nedostatečné, přičemž úředníci pouze sbírali podpisy na prezenčních listinách, aniž by skutečně informovali komunitu o dopadech těžby.

Zajímavé je, že Waorani využili moderní technologie, kdy pomocí dronů a speciálního softwaru na tomto území digitálně zmapovali tisíce kulturních a ekologických bodů. Předložili soudu důkaz, že jejich domov není prázdná džungle vhodná k těžbě, ale prostor plný historie a života. Tento rozsudek vytvořil precedens, který zastavil aukci dalších ropných bloků a inspiroval další národy a komunity k obraně svých práv.

Naděje v návratu

Dnes se role domorodých národů v globální politice zásadně proměňuje. Na klimatických summitech, jako byl nedávný COP30, dosahuje jejich účast rekordních čísel. Domorodí obyvatelé zde již nevystupují jako oběti, ale jako rovnocenní vyjednavači. Jejich poselství je jasné: klimatickou krizi nelze vyřešit bez hluboké transformace globálního ekonomického systému.

Tento postoj definuje například Deklarace Kari-Oca II z roku 2012, zásadní dokument, který vzešel z globálního setkání domorodých národů v Brazílii u příležitosti summitu Rio+20. Deklarace je silně kritická vůči současnému modelu globální ekonomiky a stojí v ní například: „Zelená ekonomika není ničím jiným než kapitalismem přírody; zvráceným pokusem korporací, extraktivního průmyslu a vlád vydělávat na Stvoření skrze privatizaci, komodifikaci a rozprodej Posvátného a všech forem života i nebe… včetně genů, rostlin, tradičních semen a znalostí, které činí život na Zemi možným a radostným.“ 

Domorodí lídři a lídryně tím upozorňují, že technokratická řešení bez respektu k jejich suverenitě mohou situaci pouze zhoršit. Namísto tradičního prodeje uhlíkových kreditů proto prosazují program Amazonian Indigenous REDD+, která podmiňuje ochranu pralesů zajištěním pozemkových práv původních obyvatel a uznáním jejich celostního přístupu ke správě krajiny.

Paralelně s diplomatickým tlakem sílí hnutí Land Back, usilující o návrat půdy do rukou původních obyvatel. Rok 2025 přinesl v tomto směru několik zlomových momentů: v Kalifornii se podařilo kmeni Yurok získat zpět kontrolu nad rozsáhlým územím v povodí řeky Klamath. Pro kmen to neznamená jen vlastnictví pozemků, ale především možnost obnovit tamní ekosystém a populace lososů. Symbolika těchto návratů je hluboká a často míří přímo do srdce historických traumat. V říjnu 2025 například řád františkánek v americkém Wisconsinu vrátil půdu kmeni Chippewa jako přímý akt reparace za utrpení v katolických internátních školách. Podobně silný moment nastal v Jižní Dakotě, kde se po dlouhých 135 letech vrátilo místo masakru u potoka Wounded Knee do rukou Lakotů, což představuje klíčový milník v obnově jejich spirituální suverenity.

Navracení půdy však není jen otázkou fyzických hranic, ale i uznání nové právní reality. To dokazuje příklad z Nového Zélandu, kde byla posvátné hoře Taranaki Maunga přiznána právní subjektivita jako „živé a nedělitelné bytosti“. Tento revoluční krok vnáší maorskou kosmologii přímo do moderního práva a definuje přírodu jako příbuzného, o kterého je třeba pečovat, nikoliv jako majetek určený k vytěžení.

Nejistá budoucnost

Původní obyvatelé a obyvatelky Amerik ušli neuvěřitelný kus cesty. Od pokusů o jejich úplné vyhlazení se vypracovali v uznávané partnery, kteří formují vlastní politickou agendu a hovoří na světových konferencích o klimatu. Už se nenechají jen poučovat, ale sami nabízejí řešení, která vědecká komunita teprve začíná plně oceňovat.

„Je brzy ráno v Amazonii, těsně před svítáním: čas, který je určen k tomu, abychom sdíleli své sny, své nejsilnější myšlenky. A tak vám všem říkám: Země od vás neočekává, že ji zachráníte, očekává, že ji budete respektovat. A my, jako domorodí obyvatelé, očekáváme totéž,“ ukončuje svůj dopis Nemonte Nenquimo.