Feminismus v Německu a ČR Národ je rodu mužského

Demonstrierende Frauen halten selbstgemalte Plakate und Banner hoch. Foto: © Petr Zewlakk Vrabec

V máločem se česká a německá společnost tolik rozcházejí jako v chápání pojmu feminismus. Úsilí za zrovnoprávnění žen se v obou zemích ubíralo jinými cestami už od svého počátku.

Označení feministka, případně feminista, je na západ od našich hranic vnímáno převážně kladně. Organizátorka kampaně za legalizaci potratů začátkem sedmdesátých let, bojovnice proti legalizaci prostituce a vydavatelka magazínu EMMA Alice Schwarzer platí v Německu za sice mírně kontroverzní, ale respektovanou osobnost. I za hranicemi svých vlastí jsou uznávány Simone de Beauvoir, Betty Friedan nebo Ruth Bader Ginsburg. Když Hillary Clinton, Beyoncé nebo Emmě Watson řekněte, že jsou feministky, usmějí se a poděkují za kompliment.

V postkomunistické Evropě ale feminismus platí za nadávku. Jde prý o extremistické hnutí frustrovaných čarodějnic, které nemají rády muže a chtějí je utlačovat. Klišé o feministce jako lesbě s chlupatýma nohama je tak mimo realitu a hloupé, že si nezaslouží žádné další plýtvání slovy. Feminismus ovšem ani není žádné jednolité hnutí, ale spíše množina různých sociálních teorií, politických hnutí a filosofických proudů. Za cíl si klade překonání společenských nerovností a norem omezujících svobodu jednotlivce, zejména těch spjatých s pohlavím.

Ženy národa

Mezi důvody, proč česká veřejnost feminismus tak zavrhuje, patří její neinformovanost. Zatímco i průměrný Američan tuší, kdo nebo co byly sufražetky, v českých školách se dějiny a společenské vědy stále učí hlavně jako příběhy velkých mužů. O měnícím se postavení žen v historii a ženském hnutí se v českých třídách nemluví, nanejvýš jednou padne jméno Plamínková. Přitom nejde o žádnou okrajovou poznámku pod čarou dějin. Nejen proto, že se téma přímo týká přinejmenším poloviny obyvatel České republiky, ale také pro stále přetrvávající nerovnosti, kupříkladu tu platovou.

Nuže, feministického hnutí se rozděluje na tři vlny, které měly jiná východiska i cíle. První feministky, také nazývané sufražetky, usilovaly hlavně o dosažení základních občanských práv pro ženy, tedy o možnost studovat, právo vlastnit nebo volit. Jejich snažení mělo v tvrdě patriarchální společnosti jen omezený efekt – než se sama utopila v bahně a krvi první světové války. Zatímco muži umírali v zákopech, jejich místa za pásy továren zaujaly ženy. Zjistilo se, že umí být stejně svéprávné jako muži, a ony do nové doby vkročily s nebývalým sebevědomím. Stříhaly si vlasy na bubikopf a tančily na divoké rytmy z černošské Ameriky.

V Českých zemích probíhala tato první fáze v odlišných kontextech. Stejně jako v jiných menších společnostech bylo české ženské hnutí úzce spojeno s procesem budování národní identity. Úsilí za zrovnoprávnění žen bylo spíše jen prostředkem k obrodě národa. První české feministky tedy bojovaly za vzdělání pro ženy hlavně proto, aby mohly vychovávat novou generaci národně uvědomělých Čechů. Byly proto daleko méně radikální ve svých požadavcích i prostředcích. Nevrhaly se tedy na dostizích pod koně jako britská sufražetka Emily Davison, ale úzce spolupracovaly s muži – feministické myšlenky propagovali také například Vojtěch Náprstek nebo Tomáš G. Masaryk.

Druhá vlna nepřišla

Z jazzového klubu zpátky k plotně ženy nahnala hospodářská krize respektive její důsledky v podobě nástupu totalit jakou byl nacismus. A po válce začala západní hospodářství rychle růst, takže muži neměli potíže sami uživit rodinu. Jenže návrat do role hospodyňky a vychovatelky dětí nebyl zrovna hladký, v padesátých letech byly ženy vzdělanější a soběstačnější, než jejich matky a babičky. Druhá vlna feminismu se proto soustředila na proměnu tvrdě patriarchální mentality jako podstaty nerovnosti. Určovaly ji knihy Druhé pohlaví (1949) od Simone de Beauvoir a Ženská mystika (1963) z pera Betty Friedan.

Frau steht mit Mikrofon auf einer Bühne Promítání filmu Špína a diskuse o rapeculture s Kamilem Filou organizovaná v lednu roku 2018 iniciativou Když to nechce, tak to nechce. Na fotografii Johanna Nejedlová. | Foto: © Konsent V Československu té doby žily ženy zdánlivě emancipovaněji, kupříkladu byly mnohem častěji zaměstnané než západní Němky. Socialistická žena neměla být zajatkyní domácnosti, ale zatímco si děti hrají v jeslích, budovat lepší zítřky jako jeřábnice nebo veterinářka v JZD. Ženy v ČSR sice měly dříve právo na potrat nebo směly požádat rozvod, také vznikla hustá síť jeslí, školek a školních jídelen. Šlo ovšem o opatření nadiktovaná shora, nedoprovázená proměnou smýšlení společnosti. Ženám tedy zůstala druhá směna v domácnosti a většina odpovědnosti za péči o děti, ani nebyly zastoupené na vyšších postech.

Mezitím v Západní Evropě demonstrovali studenti za lepší svět a za oceánem vrcholil boj za občanská práva bez ohledu na barvu pleti. Koncem šedesátých let docházelo k zásadnímu uvolňování sexuální morálky a dalekosáhlým změnám ve vztahu mezi oběma pohlavími. Jenže zatímco v New Yorku, Paříži či Západním Berlíně ženy demonstrativně pálily podprsenky, ulicemi českých měst se proháněly tanky vojsk Varšavské smlouvy. Přivezly s sebou normalizaci, dvacet let celospolečenského kómatu, kdy zemi vládli stále stejní starci a snahy o otevření svobodné diskuze končily na vyšetřovně StB, ne-li v kriminále.

Mladé vpřed

Jenže k proměně převládajícího nastavení společnosti může dojít jen v otevřeném dialogu. Sexuální revoluce, důsledné zrovnoprávnění žen ani akceptance homosexuality tedy v československých podmínkách nemohly proběhnout. Ani v disentu se tato témata neřešila, opozice proti režimu se soustředila na boj za dodržování všeobecných lidských práv. O rovnoprávnosti obou pohlaví a feminismu se začalo debatovat až po listopadu 1989, byť ve spíše omezeném kroužku, také vznikaly ženské organizace. To už ale na Západě řádila takzvaná třetí vlna feminismu, své snažení rozšiřující o další sociální nebo i ekologická témata.

Zdá se, že až čtvrtá vlna feminismu se u nás rozvíjí podobnou měrou, jako na Západě. Je založena na mezinárodně provázaném online aktivismu i se ráda projevuje ve veřejném prostoru. Typickým příkladem budiž průvod Ženy na hrad!, který prošel Prahou na letošní MDŽ. Slily se v něm feministické kolektivy s nápadně nízkým věkovým průměrem svých členek. Akce se nesla se v duchu kritiky prezidenta Zemana a celé tuzemské politické reprezentace. „Sociální a ekologická témata jsou podle nás politiky trestuhodně zanedbávána,“ vysvětlila její záměr Martina Veverková ze Socialistické Solidarity. „Na to jsme chtěli naším průvodem upozornit především.“

Mladé feministky ovšem nepřehlížejí ani úžeji „ženská“ témata, projevem čtvrté vlny je do určité míry také kampaň #metoo. Nebo třeba iniciativa Když to nechce, tak to nechce. „Znásilnění v Česku zažije každá desátá žena,“ vysvětluje spoluiniciátorka projektu Johanna Nejedlová. „Bavíme se o znásilnění také s těmi, kdo ho skutečně mohou zastavit, tedy s muži.“ Navazuje tím na svoje předchůdkyně, které vybojovaly občanská práva a jakžtakž rovný přístup na pracovní trh, takže nazrál čas se zaměřit na férové vztahy v soukromém a intimním životě, při souběžné reflexi nejširších ekonomických a sociálních souvislostí. Úsilí za rovnoprávnost obou pohlaví tak nastupuje do své možná finální fáze s potenciálem, svět změnit skutečně od základů.

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.