Sociologické eseje Daniela Prokopa Slepé české skvrny

„Slepé skvrny“ („Blinde Flecken“) - Daniel Prokop Foto: © Nakladatelství Host

Analýzy socialoga Daniela Prokopa v povolebním studiu veřejnoprávní ČT ulevily Tereze Semotamové v posledních letech od hrozících infarktů. O to větší očekávání měla od jeho nové esejistické knihy Slepé skvrny.

Kniha esejů Daniela Prokopa je prezentována jako „základní výbava k porozumění české společnosti, krizi demokracie a fungování současné politiky“. Pozitivní bezesporu je to, že takto důležitá kniha mapující „slepé skvrny“ se dočkala velkého čtenářského ohlasu, ale bohužel ne širší veřejné debaty. Může to být tím, že vyšla na přelomu roku a její spanilou PR jízdu zhatil koronavirus. Je to škoda nejenom proto, že o knize by se mělo více mluvit, ale že i drahokamy je třeba nahlížet z různých úhlů a kritizovat je. Jedině tak se veřejný diskurz i jeho jednotliví aktéři posouvají dál.

Lišky a ježci

Knize se dostalo pár recenzí, ale bohužel spíše informativního charakteru, nepočítám-li spíše pochvalné a očekávatelné reakce brněnských komentátorů Stanislava Bilera a Michala Kašpárka. Z řad sociologů se dal čekat větší ohlas, především co se týká poslední kapitoly věnované předvolebním výzkumům. Ani jeden z nich se však nedotkl nedostatečné gender analýzy. Ženy jsou evidentně jen jednou z mnoha problematických „skvrn“, minoritek, Prokop jim věnuje jen hodně odbytou kapitolu v kapitole o chudobě. Přitom zlepšení nerovného postavení žen v současné společnosti by pomohlo řešit spoustu problémů, o nichž jeho kniha pojednává.

Dle Tetlockova dělení expertů na „ježky“ (soustředí se na jednu věc) a „lišky“ (umí od všeho trochu), prezentované v knize, je sociolog Daniel Prokop bezesporu liškou. Jeho analýzy v povolebním studiu veřejnoprávní ČT mi v posledních letech ulevily od hrozících infarktů. O to větší očekávání jsem od jeho nové esejistické knihy Slepé skvrny měla. V některých argumentacích se Prokop nevyhne jisté „ježkovitosti“ a data jej spíše pohltí nežli inspirují. V prvních třech kapitolách věnovaných chudobě, školství a menšinám a radikalismu to není na škodu, ty jsou bezesporu mistrně komentovaným datovým koktejlem, který by si měl přečíst každý státní zaměstnanec i každý uvědomělý či neuvědomělý občan, aby věděl, „jak si tu žijeme“.
Daniel Prokop Daniel Prokop | Foto: © Lea Michalová

Zdroje jsou, ale

Zásadní je rovněž podkapitola „Zdroje jsou“, jež je výčtem toho, kam z českého rozpočtu vlastně tečou peníze a co by mohlo být jinak. Je to smutné čtení, člověk si uvědomí, jak jiná by naše země jednou mohla být a o kolik lépe by se oběti „slepých skvrn“ mohly mít, kdyby si politici posvítili na jednotlivé sporné položky státního rozpočtu a částky přeskupili. Česká realita je v knize narušována podkapitolami skýtajícími vhledy do dané problematiky v USA, které mně osobně připadaly spíše rušivé, jako by patřily do jiné knihy. Prokopovi však možná americký kontext pomohl promýšlet ten český.

Prokopova zásadní teze je ta, že české školství je podfinancované, diskriminace a segregace pak pro stát zbytečně drahá a neefektivní, danění práce příliš vysoké. Nejsilnější je však v narušování stávajících narativů, jaké panují o nerovnostech, které lze datově pojednat a poodstoupit od nich – ohledně chudoby a způsobů její analýzy, přístupu slabších sociálních vrstev k bydlení, problematičnosti danění či způsobu, jak se v našem veřejném diskurzu vůbec nastolují témata. Tyto teze a to, jak a kým jsou témata strukturovány a deformovány, Prokop dále rozvádí v kapitole věnované mýtům a metaforám a kapitole o vlastním oboru – průzkumům a jejich (neo)mylnosti.

Přitom všem se ale docela rychle sám nechá stáhnout dolů, do bažiny názorových konstruktů – jako třeba když začne datově analyzovat názor Václava Klause na snowboard jakožto „levicový dopravní prostředek“ a zeleninový salát a kuřecí řízek jakožto „levicová antijídla“, perlivou stolní vodu jakožto „konzervativní“ a vodu bez bublinek jakožto „okázalý módní výstřelek“. Tady by možná stačilo místo provedení regresní datové analýzy stát nohama na zemi a nehrát s Klausem tuto špinavou hrou. Voda je prostě voda, ne? Nebo se i voda ve svém sebepojetí řídí názorem Václava Klause?

Levičák je nadávka

Vůbec výraz „levicový“ je velmi problematický a Prokop jej používá nesprávně stejně jako většina českého mediálního mainstreamu. (Jeden příklad za všechny: Když chce Prokop argumentovat svoji tezi, že mýtus národní malosti Čechů nám nedovoluje věci měnit ve stylu „nestěžuj si pořád“, konstatuje: „A přebírají ho i ti, u kterých bychom to nečekali. Někteří levicoví intelektuálové argumentovali v roce 2013 před prezidentskou volbou ve prospěch Miloše Zemana tak, že na rozdíl od svých protikandidátů a kritiků českému národu neposkytuje iluzi vykoupení z malosti.“

V poznámce pak odkazuje na článek Podzámčí volí pankáče ze zámku filosofa Václava Bělohradského (vyšlo v Právu 19.1.2013), pro jehož popsání vzhledem k jeho argumentační vachrlatosti jen těžko hledám přiléhavé přídavné jméno. Václava Bělohradského totiž nelze označit za levicového intelektuála, je to především nájemná názorová „liška“. (Během své kariéry podporoval Václava Havla, Václava Klause, Miloše Zemana, Bohuslava Sobotku, pokaždé v ten nejpříhodnější okamžik, kdy daní aktéři české politiky byli na výsluní. Kandidoval za ČSSD a Stranu zelených do senátu, v roce 2015 pronesl projev sněm ANO, kde významně zafilosofoval o tom, že největším problém je „hegemonie korporací“. O vstupu Babiše do politiky Bělohradský ostatně řekl, že „může způsobit pozitivní proměnu celé společnosti“.

To, co Prokop kritizuje, nakonec sám dělá – jedná se o používání názorově zabarvených výrazů či nastavování zrcadla, kromě toho je Prokop sám obětí „primingu“. Co se týká výrazů, je český veřejný diskurz zahlcen expresivními dojmy, které evokují drama: „kulturní válka“, „migrační krize“, „protiuprchlicky ladění lidé“, „konzervativní hodnoty“ nebo „liberál“. Každý z těchto výrazů byl zneužit pro účely clickbaitových titulků novin a časopisů, až se zcela vyprázdnil. „Kulturní války“ vede jen hrstka (pseudo)intelektuálních elit na Twitteru a mají trvanlivost srovnatelnou s houskou. Žádná „migrační krize“ v naší zemi neproběhla, protože sem nemohl ani jeden uprchlík. (Sám Prokop dokládá, že počet lidí, kteří jsou zásadně proti tomu, aby Česko přijalo uprchlíky, v zásadě není tak velký, jak evokuje počet článků, které tuto problematiku pojednávají.)

Kapitolou sama pro sebe je konzervatismus a hodnoty, které zastupuje. Konzervativní jsou totiž hodnoty, které deklarují téměř všechny strany ve sněmovně, jenže ve výsledku pro ně nedělají nic moc. O výrazu „liberál“ a o tom, jak odlišně je používán v různých zemích, by se pak dala sepsat celá stať. Sám Prokop přitom těmito spornými výrazy šermuje a nedokáže zjednodušující diskurz jimi vytyčený opustit ani v kapitole věnované právě tomuto fenoménu.
 

Realita však snům nakonec není nikdy dost dobrá,“ zaznívá v posledním odstavci knihy. Hm… Škoda, protože spousta toho, co nyní žijeme, například to, že ženy můžou studovat a volit, nebo Česko bez železné opony, jsou sny, které se staly realitou.

Neurotický pštros s hlavou v písu

Přímo šokující pro mě pak bylo Prokopovo relativizování, například používáním výrazu „asi“. Na přebalu knihy je citováno z pochvalné předmluvy mediálního analytika Josef Šlerka: „Slepé skvrny mohou sloužit i jako praktický návod ke změnám, které naše společnost potřebuje, aby se dostala ze současné neurotické situace. Momentálně totiž ze všeho nejvíc připomínáme pověstného pštrosa, který schoval hlavu do písku a doufá, že jej ostatní svět neuvidí a on v klidu přečká bez nepříjemných otázek, až se TO přežene. Daniel Prokop se spolu s popisem každého problému snaží načrtnout možné směry řešení. Neschovává se do role experta bez názoru, naopak ukazuje, jak dnes může vypadat aktivita veřejného intelektuála.“

Skoro každá z těchto citovaných vět je pak námětem na esej: Situace, v níž se ocitáme, je neurotická. Aha? Kdy Česká Republika v posledních letech vlastně nezažila neurózu? Neměla by si tedy konečně lehnout na psychoterapeutický gauč a rozpovídat se o své minulosti? Nepříjemné otázky jsou které? Ty, které žijeme? Přežene se TO někdy konečně? Nebo je TO prostě jen demokracie a její pubertální nešvary, které prostě musíme překonat? Expert bez názoru je jistě problém, ale za kolik „asi“ a „možná“ se Prokop v knize schovává, pro mě bylo politováníhodné a především neempatické. Dost možná je to problém spíše redakční. Prokop tak však činí v tématech, která jsou spíše kulturní válkou než skutečným řešením problémů. Chytá se tak sám na vějičku „českého expertního apokalyptismu“. Po citaci výroku Alexandra Vondry ohledně příliš širokých pruhů pro cyklisty na Praze 7 a používání výrazů „rodič 1“ a „rodič 2“ místo „matka“ a „otec“ kvůli gay rodičům ve Francii konstatuje: „V jejich kritice má asi i pravdu.“

V kapitole věnované menšinám a radikalismu Prokop analyzuje homosexuální manželství a možnost adopce homosexuálů. Nejdříve se vyjádří v tom smyslu, že je pro, ovšem v závěru podkapitoly uvádí: „Osobně jsem pro možnost adopce homosexuálními páry a asi i pro rozšíření manželství. Ne z povinného světonázoru, ale zkrátka díky výše uvedeným argumentům nemám, co bych dal na druhou misku vah proti zlepšení individuální kvality života.“ Misky vah jsou super, ale zkusme se na danou problematiku vždycky podívat očima člověka, jehož se přímo týká. Pokud není blázen, nepoužívá misky vah, vidí se jako objekt něčí misek vah. Žijeme ve 21. století, některé bitvy jsou už dávno vybojované, přestože u nás ještě nejsou právně posvěcené. Od mladého intelektuála očekávám, že mi nebude vysvětlovat, že „asi“ je pro homosexuální manželství a že cyklostezky „asi“ nejsou nic pro konzervativce.

Odvaha snít

Když má Prokop věřit v to, že lidi nejsou jenom data, že problém minority není jen datový, ale lidskoprávní a tedy neoddiskutovatelný, se vždycky schová za data. Ano, je to přece sociolog, řeknete si, ale při četbě jeho esejů mi prostě chyběla víra, že jiný svět je přece jenom možný, přestože tuto tezi nelze podložit žádnými daty. „Realita však snům nakonec není nikdy dost dobrá,“ zaznívá v posledním odstavci knihy. Hm… Škoda, protože spousta toho, co nyní žijeme, například to, že ženy můžou studovat a volit, nebo Česko bez železné opony, jsou sny, které se staly realitou.

„Ukázalo se, že pořád píšu rychleji, než reformujeme veřejnou politiku,“ řekl Daniel Prokop o své knize. Nezbývá než doufat, že aspoň některá ze „slepých skvrn“ v budoucnu zanikne a aspoň některé naše sny budou realitě dost dobré.

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.