Básník Petr Hruška Půvab banálnosti

Petr Hruška | Foto: © Martin Straka Foto: © Martin Straka

Petr Hruška je mistrem tichých tónů: ve svém novém výboru básní „Někam domů“ skýtá prostor pro všednost a nenápadnost, aby se mohly projevit v celé svojí kráse.

„Neznámé usilování lidí je temně krásné. Jak se v nich každou chvíli něco hne, jak se pro cosi, k něčemu a k někomu natahují, shýbají a narovnávají, jak u toho vydechují, kurvují i trnou něhou," píše se v úvodu knihy, který je básním předsazen. A je to právě ona krása, ovšem ne vždy temná, která dlí i v jeho řádkách – a sice vnějším, i vnitřním způsobem. Hruška stačí pouze několik správně vybraných slov k tomu, aby se před námi vyjevilo celé univerzum nenápadna: pohled se upírá na zdánlivě vedlejší, banální, co v našich automatických mechanismech všedního dne většinou nevnímáme nebo jen koutkem oka. Ovšem jakmile různým situacím, jednáním a předmětům věnujeme druhý pohled, vyjeví se ryze vlastní a osobní krása.

Třeba prasklina v botě „poslední dětské číslo“ – vypravěče uvádí do melancholické nálady vzhledem k tomu, že jedna éra končí, zároveň se dostavuje útěšné poznání, které pomalé loučení zaplétá ve větší celek: „Uvědom si, /že i naše těla jsou z kyslíku a uhlíku / pradávných hvězd.“ Vtom „hubená nit světla z netěsnícího okénka“ způsobí okamžik překvapení v rámci neplánovaně intimní situace, když se dvě osoby potkají v komoře při kradení brambor. A „při sehnutí / pro zapadlý zbytek mýdla“ zase kdosi poprvé zpozorní, jaký tento předmět denní potřeby vlastně je.

Vyvětrat závoj


Cover "Irgendwohin nach Haus", Petr Hruška | © edition AZUR Cover: Petr Hruška "Irgendwohin nach Haus" | © edition AZUR Hruška svými básněmi dokáže udivit a otřást, skýtá pohled pod závoj všednodennosti – nezřídka se tak vynoří danosti, o kterých člověk tak nějak ví, ale ještě je nikdy právě takhle neviděl. Odehrávají se v nám známých prostorech: v temném sklepě, šeré hospodě, v kuchyni v noci – kolik asociací se spustí, když řekneme prostě jen „zatímco jsme v kuchyni“?

Ve výboru básní Někam domů na scénu přicházejí i místa a ne-místa mimo důvěrné známé sféry: kupříkladu obrovský trajekt, který připomíná chřtán velryby, kolona nákladních aut nebo pocit cizoty tranzitních prostor na cestách, kde se člověk přimkne k partnerovi, aby alespoň trochu zmírnil pocit ztracenosti. Vlhké světliny s mokrým listím, „čmáranice holých keřů / na okraji lesa“ – takové popisy zprostředkovávají pochůzku místy, která se vymykají běžným představám o turistických procházkách a náš pohled upírají na často přehlížený detail ve veřejném prostoru.

Prostě jen Ostrava


Ostrava, město, kde se Hruška roku 1964 narodil a kde dosud žije, k tomu jakožto někdejší hornické město skýtá vhodné kulisy: dlouhá léta tato oblast byla zatížena těžbou uhlí a těžkým průmyslem, atmosféra tohoto průmyslového odvětví a vědomí povinnosti tu panuje dosud. A tak jako se město podepsalo na básníkovi, zračí se i v jeho básních. Region možná kdysi oplýval temnou krásou, a tu lze najít znovu i znovu v Hruškových básních; když se člověku ozřejmí nezvratná konečnost života a když hrozí, že temnota ve světě a duších převládne. To jsou ponurá místa, kdy se autorovi daří naši pozornost upřít na půvab, který se jako bojovná rostlinka protlouká betonem chodníku: „holé stopky rybízu / jemné jak konec žil“.

V Česku prozatím vyšlo sedm sbírek Petra Hrušky, tento českoněmecký výbor obsahuje básně z posledních let, vychází u příležitosti Česka jakožto hlavního hosta Lipského veletrhu. Poslední překlad básní tohoto v současné době nejvýznamnějšího českého básníka vyšel v roce 2008, takže bylo na čase vydat básně nové. Překladatelka Martina Lisa tuto něžnou poezii zdařile převedla z jednoho jazyka do druhého.

Z každé Hruškovy řádky, ať už je konstrukce utkaná slov jakkoli nepoddajná, je cítit soucit s místy a lidmi, kteří nezapadají do společensky etablovaných rastrů normality nebo se vymykají jakékoli definici. Za každou temnou předtuchou se skrývá záblesk naděje, ovšem najít ho, to vyžaduje obrovskou pozornost – pozornost, která se nevyhnutelně dostavuje ponořením se do Hruškova kosmu. Jakkoli ztraceně hlasy v jeho básních mohou znít, nakonec najdou východisko, které vede Někam domů – zda se tohle doma nachází na nějakém pevně daném místě ve vnějším světě nebo v nitru člověka, to už rozhoduje každý sám se sebou.

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.