Porno a etika Jak se točí feministické porno?

Karyn Hunt und ich prüfen die Beleuchtung © Erika Lust, Foto: Michelle Gutierrez

Jen co je čínský filmař Fan Pcho-pcho představen jako „porno režisér“, zasype ho kupa otázek: Jak jste se k téhle branži dostal? Jak vůbec souvisí porno s ženskými právy? A tak sepsal celý svůj příběh, aby se pořád neopakoval.

Moje první sci-fi porno Hey, Siro spatřilo světlo internetu 15. října. Byla to moje první spolupráce se známou porno stránkou XConfession a prý to byla premiéra i pro ně – s čínským režisérem ještě nikdy nespolupracovali. Sexem ku slávě! Když se o tom dozvěděli mí přátelé, všichni mi blahopřáli: „Paráda, konečně jsi našel uplatnění pro ty svoje pornografické historky! To je do nás už nebudeš hustit horem dolem při každém setkání!“ Jenomže se pletli. Jen co se někde posadím a jsem představen jako „porno režisér“, zasype mě kupa otázek: Jak jste se k téhle branži dostal? Jak vůbec souvisí porno s ženskými právy? Dnes večer nemám žádné jiné téma, a tak jsem zkrátka sepsal celý svůj příběh, abych se pořád neopakoval.
 
Snímek „Mama Rainbow“ byl označen za „zakázaný“, přestože žádný „citlivý obsah“ neobsahoval.  Snímek „Mama Rainbow“ byl označen za „zakázaný“, přestože žádný „citlivý obsah“ neobsahoval. | © Fan Pcho-pcho
Nevím, jestli mi někdo uvěří, když řeknu, že to celé byla vlastně náhoda. Když v roce 2015 stáhli můj film Mama Rainbow (Caihong ban wo xin 彩虹伴我心) z internetu, volal jsem video platformě 56.com, co se stalo. „Neobsahoval ten film nějaké erotické, sexuální scény?“ zeptal se mě operátor, a já bez přemýšlení odpověděl, že ne, že „je to jen dokument o rodinách homosexuálů“. Když jsem zavěsil, šlymi hlavou dvě myšlenky. Jednak mě rozhněvalo, že byl můj film takhle zcenzurován, jednak jsem si uvědomil, jak špinavou pověst sex má – i já sám jsem honem honem popřel, že bych s ním měl cokoli do činění. Co kdybych natočil skutečně pornografický film? Vážně by ho tahle společnost nepotřebovala?
 
Zanedlouho nato se mnou dělala rozhovor jedna feministická vědkyně. Když mi položila poslední otázku, „Jaký film byste natočil nejraději ze všeho?“ odpověděl jsem vztekle: „Feministické queer porno!“ „Skutečně?“ podivila se, „pak byste se měl seznámit s dvěma mými přítelkyněmi, mohla by z toho být zajímavá spolupráce!“ O několik dní později jsem se s nimi skutečně sešel a dali jsme se do řeči o filmu, který by chtěly natočit.
 
Čím je feministické porno feministické? Rozuměl jsem tomu tenkrát takhle: Zaprvé, zobrazuje tělo v rozmanitějších podobách, rozbíjí zkostnatělá stereotypní vyobrazení obou pohlaví v tradičních porno snímcích, zejména projekci chtíče heterosexuálů jakožto středobodu a chápání ženy jako objektu tohoto chtíče; zadruhé, doufal jsem, že s nimi budu moci udělat rozhovor mimo samotný snímek, aby díky tomu přestaly být pouhými předměty, na které divák jen civí, a stali se lidmi s právem promluvit a vyjádřit svůj názor. Tyto dialogy se měly stát součástí mého filmu.

Obdržel jsem návod, který pokrýval snad všechny problémy, se kterými se můžete během natáčení setkat. Bylo to pro mě jako pro nováčka nejen nesmírně praktické, ale šlo zároveň o nefalšované ztělesnění feminismu.


Před natáčením jsem se podíval na dvě díla švédské režisérky Marit Östberg, Share a Sisterhood. První je lesbický pornofilm, druhý zaznamenává proces natáčení a obsahuje řadu úvah a vystupuje v něm i  samotná režisérka. Ta ostatně sama ve filmu vystupuje coby aktivistka, která prolomí hranice mezi tím, co se děje před kamerou a za ní. Neuvěřitelně mě to nadchlo.
 
The Hutong Vibe (Bodong 波动), krátký snímek s nulovými náklady, vznikl za pouhé tři natáčecí dny; nečekali jsme, že nám otevře bránu k úplně jiné kariéře. Byl uveden nejen na porno a queer filmových festivalech v Berlíně, Římě, Tel Avivu nebo Antverpách, ale získal i zvláštní nominaci na newyorském festivalu CineKink. V Berlíně ho v roce 2017 vysílali pětkrát za sebou, a přesto bylo téměř nemožné sehnat lístek. Na ulicích mě dokonce zastavovali úplně cizí lidé a vychvalovali mou práci do nebes. Tak trochu si myslím, že i kdybych už v životě nenatočil nic jiného než lesbické pornofilmy, v Berlíně bych našel věrné publikum.
 
Ta opravdová příležitost přišla v roce 2019, když jsem se na hamburském festivalu krátkých filmů zúčastnil mistrovské přednášky Erika Lust, královny feministických pornofilmů. Ve svém úvodním projevu podrobně popsala své myšlenkové pochody, líčila nám, jak se z neznámé režisérky nízkonákladových filmů stala značkou, jak podpořila nespočet divaček, aby vzaly svá práva do vlastních rukou. Se svou společností zabývající se pornofilmem věnuje zvláštní pozornost společenské odpovědnosti podniků, klade důraz na vzdělávací funkci pornografie a rozvíjí veřejné sociální projekty týkající se sexuální bezpečnosti a sexuálního potěšení. Odpolední workshop pak byl zaměřen na etiku, na kterou by měl režisér pornofilmů dbát. To všechno pro mě bylo vážně přínosné. Krátce po festivalu jsem Erice poslal žádost o natáčení.
Snímek „The Hutong Vibe“ Snímek „The Hutong Vibe“ | © Fan Pcho-pcho
Než jsem se nadál, obdržel jsem sáhodlouhý třináctistránkový návod k natáčení, který pokrýval snad všechny problémy, se kterými se můžete během natáčení setkat. Bylo to pro mě jako pro nováčka nejen nesmírně praktické, ale šlo zároveň o nefalšované ztělesnění feminismu. Abych to shrnul, návod bylo možné rozdělit zhruba do tří částí.
 
Zaprvé, práva herců. Například to, že těm, kteří natáčí poprvé, musí člověk zdůraznit, jakými kanály se bude film šířit a jaké to pro ně může mít důsledky (aby posléze nelitovali). Se všemi herci si musí režisér ještě před natáčením sjednat hranice a nesmí je nutit k ničemu, do čeho se jim samotným nechce. Zadruhé, prevence šíření pohlavně přenosných chorob. Všichni herci jsou povinni podstoupit před natáčením test na pohlavně přenosné choroby, aby se zabránilo jakémukoli přenosu těchto chorob, a hlavní role proto vždy potřebují případný záskok. Herci se mohou předem rozhodnout, zda podniknou nějaká bezpečnostní opatření – jestli si vezmou lék PreP jako prevenci nákazy HIV, nebo jestli je jejich herecký partner zároveň jejich skutečným životním partnerem a nepovažují to za nutné. Zatřetí, pořadí natáčených scén a soukromí. S výjimkou členů natáčecího štábu nesmí nikdo „cizí“ libovolně nakukovat, co se na place děje. Klíčové postelové scény je ideální natáčet ráno nebo čas natáčení upravit podle samotných herců, stejně tak je třeba se s nimi domluvit, jestli si během těchto scén přejí naprosté soukromí. Před zveřejněním filmu v sociálních médiích musí herci nejprve souhlasit s označením svého jména, aby nedošlo k narušení jejich soukromí.

Můj scénář byl mezietnický, multiraterální a multigenderový příběh situovaný v jedné čínské restauraci. Víc tady prozrazovat nebudu… Vyhledal jsem Paulitu a Sonju, dvě producentské hvězdy berlínské pornobranže. Na obsazení, místě i čase jsme se shodli na první dobrou. Jenže zároveň s natáčením filmu přišla epidemie… V březnu Německo zavedlo přísná pravidla – venku se spolu směly pohybovat vždy maximálně dvě osoby, byl zákaz rodinných setkání a dočasně pozavírány všechny kluby, kavárny i další obchodní prostory. Svou práci musely samozřejmě pozastavit také filmové štáby. Zdálo se, že se celý svět propadl do mrtvolného ticha. Krutá epidemie natáčení krátkého filmu se třemi hlavními protagonisty a tuctem dalších herců zkrátka znemožnila. Po pečlivém zvážení jsem se rozhodl tento scénář opustit a vyrazil jsem hledat další inspiraci.
Screenshot z webových stránek XConfessions, poutač na snímek „Hey, Siro“ Screenshot z webových stránek XConfessions, poutač na snímek „Hey, Siro“ | © XConfessions
Dostal jsem pozvání od komunity XConfessions pod vlajkou Eriky Lust. Tahle webová stránka je magickou existencí. Nabízí nejenom spoustu uměleckých videí a videí se sexuálním obsahem, ale také jedinečnou interakci: její členové tady mohou bez obav vyjít na světlo se svými sexuálními představami, kterých se pak ujímají autoři a přetváří je ve filmy. Během lockdownu jsem neseděl s rukama v klíně. Každý den jsem sledoval filmy XConfessions, opakovaně jsem zkoumal styl a koncepci jejich filmové tvorby. Nevynechal jsem přirozeně ani záběry ze zákulisí, jejichž prostřednictvím jsem se dozvěděl o scénách a natáčení ještě o něco víc. A tak jsem se během měsíce stal „expertem“ na XConfessions.
 
Po prostudování řady členských přiznání mě zaujal příspěvek o „umělé inteligenci“: „Jestliže je umělá inteligence schopná s lidmi komunikovat, jak by asi vypadal jejich sex?“ Viděl jsem předtím jeden snímek s názvem Her, kterému tenhle nápad nebyl cizí, ale dal by se na tohle téma natočit celý pornofilm? A navíc by to všechno muselo být nahlíženo ženskýma očima!
 
Během psaní jsem narazil na tři výzvy: Zaprvé, sci-fi mi skoro nic neříkalo, jak bych tedy mohl navodit pocit technologií budoucnosti? Projel jsem si kvůli tomu čtyři série Black Mirror. Když jsem v jedné z epizod viděl hlavní hrdinku sledovat jeden z filmů XConfessions, povzbudilo mě to v mém odhodlání dělat pornografii pro budoucí svět. Zadruhé, nevím, jak to dělají jiní tvůrci pornografie, ale mě během psaní často zaujala nějaká zápletka, a pak už jen stačilo zavadit z nepozornosti o vlastní tělo, a už jsem ležel na posteli a pracoval místo na scénáři na sebeuspokojení… A to se kolikrát stávalo třikrát nebo i vícekrát za den… Nedokazuje to snad úspěch mé erotické tvorby? Jak říká Wang Cchaj-ling (Wang Cailing 王彩玲) ve filmu Jaro je tady (Li chun 立春): „Vím, že jsem dojala sebe samu.“ A zatřetí, jak využít audiovizuální jazyk k zachycení ženské perspektivy? Jeden feministický dokument, The VaChina Monologes (Lai zi yindao 来自阴道) jsem už natočil, a na univerzitě jsem napsal studii o feministické filmové kritice, ale praxe, to je jiná. Jak prolomit svůj mužský pohled na svět a nechat ženské oči a mysl vnořit se do čočky kamery?
 
Nemohl jsem si pomoct, a tak jsem začal vést rozhovory se Siri, virtuální ženou v mém mobilu, pokoušel jsem se zažít fyzické a sexuální výzvy, kterým čelí žena žijící sama; představoval jsem si dokonce vlastní vagínu a pokusil se s ní prostřednictvím mobilu komunikovat; posílal jsem vznikající řádky svým kamarádkám, abych zjistil, co si o tom myslí… Nakonec jsem dokončil finální verzi scénáře a abych se vyhnul problémům s autorskými právy, pojmenoval jsem svůj film Hey, Siro. Vypráví o milostných zápletkách a fyzických interakcích mezi lidmi budoucnosti a umělou inteligencí. Můj mobil byl tou dobou vytrénovaný natolik, že zareagoval, i když jsem při předčítání scénáře zavolal jméno „Siro“. Mají-li lidé a umělá inteligence společně vzlétnout, pak to vyžaduje pořádnou dávku šílenství a představivosti.
 
  • Die beiden Hauptdarsteller*innen Romeo und Lucy Huxley © Erika Lust, Kamera: Michelle Gutierrez
    Dva hlavní představitelé, Romeo a Lucy Huxley
  • Die beiden Hauptdarsteller*innen Romeo und Lucy Huxley © Erika Lust, Kamera: Michelle Gutierrez
    Dva hlavní představitelé, Romeo a Lucy Huxley
Na konci května zrušilo Německo pravidlo o setkávání maximálně dvou osob a filmaři se pustily za přísných bezpečnostních opatření znovu do práce. Pro filmovou společnost, která se už řadu let zaměřuje na prevenci šíření pohlavně přenosných chorob a prosazuje zdraví a bezpečnost, nebylo téma nemoci cizí. Erika Lust zformulovala podrobné pokyny k natáčení; v rozpočtu nechyběly náklady na antigenní testy pro všechny zúčastněné. Výběr místa a herců proběhl nadmíru hladce, herci i štáb byli po dlouhém období sucha nadšení, že mají práci. S pomocí producentek jsme našli dva velmi zkušené herce, Romea a Lucy Huxley; podle výsledků jejich předchozí spolupráce, které jsem viděl, chemie mezi nimi fungovala na jedničku.
 
Během setkání jsme nahrubo provedli zkoušku a výstupy a vyjasnili jsme si důležitý aspekt: předem jsme se domluvili na tom, jaké mají herci hranice a tabu. Lucy jsem ukázal dvě vystoupení Maggie Cheung ve snímcích Zelený had (Qing she 青蛇) a New Dragon Gate Inn (Xin longmen kezhan 新龙门客栈). Chtěl jsem, aby si při chůzi představovala, že se vlní jako had; a výraz, kterým přivábila Sira z telefonu, se měl podobat výrazu, jímž Maggie Cheung alias Jade svedla Tony Leung Ka-faie coby Chow Wai-ona. S Romeem jsem kromě role samotné mluvil také o aktuálních žhavých rasových tématech. Zajímalo mě, co si myslí o své roli černocha, a upravil jsem podle jeho odpovědí scénář.
 
Den natáčení vyšel na nejteplejší den na konci června. V teplotách vyšších než třicet stupňů, bez klimatizace nebo větráků, herci začali rovnou hardcore sexuální scénou, pot se z nich jen lil. Byli jsme domluvení, že se na rozdíl od jiných natáčení, kdy může režisér kdykoli zakřičet „klapka“, pokusíme do procesu milování pokud možno nezasahovat. Naše tvoření tak připomínalo spíš divadelní hru než natáčení filmu. Díky naší předchozí komunikaci ohledně jednotlivých výstupů a výbornému výkonu, který herci na place předvedli, jsme natáčení nejenom úspěšně dokončili, ale dohnali jsme i zpoždění způsobené dezinfekcí ventilace.
 
Abychom dodali sexuálním scénám futuristický nádech, vytvořili jsme subjektivní perspektivu umělé inteligence. Potřebovali jsme, aby herci předvedli „milování s kamerou“ bez svého protějšku. Rozhodli jsme se v této scéně upustit od současného nahrávání obrazu a zvuku, já seděl s rouškou za kamerou a procítěně jsem vydával pokyny typu „Líže tě, jsi čím dál tím vzrušenější!“ „Podívej se do kamery, jako by ses díval/a na něj/ na ni!“ „Dej do toho pohledu ještě víc síly!“ „Připrav se!“ „Už budeš stříkat! Tak je to dobře! „Stříkej!“
 
Když jsme dotočili postelovou scénu a měnily se kulisy, předvedl jsem Lucy její další scénu. Jakmile jsem dosedl na její místo, ucítil jsem najednou vlhko. Škodolibě se rozesmála – celý zadek jsem měl mokrý od jejích šťáv. Na šedé ovládací obrazovce jsem si toho nevšiml, ale kamera to báječně zachytila a následné barevné zpracování to ještě vylepšilo.
Vor dem Dreh diskutierten alle ihre persönlichen Grenzen Před natáčením si všichni společně sedli a promluvili si o svých hranicích. | © Erika Lust, Foto: Michelle Gutierrez
Moje kameramanka Karyn Hunt je zkušený mazák, dříve pracovala s kulisami a rekvizitami ve známém studiu filmů pro dospělé Kink.com v San Francisku. Před natáčením jsme si podrobně stanovili, jak bude která scéna vypadat. Při diskuzi o technickém vybavení se zajímala o rozdíly v barvě pleti obou hlavních postav a snažila se najít nejlepší řešení, které by dalo vyniknout odlišným texturám jejich těl. Provedla nespočet pokusů, aby dosáhla dokonalého osvětlení scény, v níž se Siro stává člověkem, a nakonec přišla s metodou, která nejen ušetřila čas, ale působila ještě navíc vysoce futuristicky.
 
Neubránil jsem se vzpomínce na ten spoustu let starý kratičký snímek, který jsem natočil za nulové náklady svépomocí – první den natáčení stál za kamerou jeden muž. Když jsme ten den s natáčením skončili, cítili jsme se všichni nepříjemně: kamera vypadala v jeho rukou jako zbraň. Nehledě na to, jak ty ruce dokázaly zrcadlit příslušnou scénu nebo jak homosexuálně působily, ten pocit se nám nedařilo zaplašit. Já, který jsem byl vždycky proti politickému esencialismu založenému na identitě, jsem si musel chtě nechtě povzdechnout nad hrozivostí „fyziologického pohlaví“. Naštěstí ho včas nahradila jedna přítelkyně – kameramanka, a zachránila tak celý film.

Feminismus by neměl být vidět jen před kamerou. Velmi důležitá je rovněž pluralita v zákulisí, především účast žen ve štábu.


Náš asi dvanáctihlavý štáb tvořily vlastně kromě mě, osvětlovače a řidiče, samé ženy. A všechny byly veteránky berlínského filmového průmyslu pro dospělé. Naše produkční designérka měla za sebou víc než tucet filmů, od těch retro až po současné, zařizovala scény z kanceláře až po pekárnu, a vždycky věnovala pozornost i těm nejnepatrnějším detailům. Když zvukařka potřebovala dodat vrzání a chvění postele, skočila do peřin asistentka režie a dvěma třema pohyby z postele vyloudila realistický zvuk. Tohle všechno mě dojímalo během postprodukčního procesu. Střihačka a coloristka si rozuměly zcela beze slov, stačilo otevřít pusu a ty ženy už věděly, co chce člověk říct. Byl to štáb, který mě vážně činil šťastným.
Karyn Hunt und ich prüfen die Beleuchtung Já a kameramanka Karyn Hunt testujeme osvětlení. | © Erika Lust, Foto: Michelle Gutierrez

Toto natáčení aktualizovalo ve čtyřech bodech mé chápání feministického porna:
Zaprvé, umělecká tvorba by měla vycházet přímo od srdce… Tahle formulace může pro pornofilm znít tak trochu nevhodně, ty by přece měly vycházet z tan-tchienu – podbřišku, topořivých těles, svěračů, z každičkého chloupku a každé kapičky tělní tekutiny… Když příběh vychází z těla samého a když je touha náležitě vyjádřena, přichází úspěch sám od sebe.
 
Zadruhé, i pornofilm je film, a seriózní tvůrčí přístup je všem filmům společný. Je třeba důkladně ovládat veškeré detaily a na příběhu nešetřit s představivostí. Audiovizuální jazyk musí přesně sedět tak, aby v publiku probudil vášeň. Pevně věřím, že to se mi podařilo. Jestli tomu nevěříte vy, stačí se přihlásit k odběru XConfession a pustit se do online sledování.

Feminismus by neměl být vidět jen před kamerou. Velmi důležitá je rovněž pluralita v zákulisí, především účast žen ve štábu. Film by měl hluboce implementovat feministickou perspektivu na straně jedné, a podporovat rovnost pohlaví ve filmovém průmyslu na straně druhé. S touto myšlenkou jsem se já i producentky ztotožnili a pracovali jsme na její realizaci.
 
Feminismus nemůže existovat sám o sobě, nemůže se soustředit jen na dvě pohlaví, nebo dokonce jen na jedno z nich. Velmi důležitá je větší etnická rozmanitost, širší věková škála nebo účast zdravotně postižených. V této oblasti se stále potýkáme s nedostatky, revoluce ještě není zdárně u konce a soudruhy (pozn. překl. „soudruh“ je v čínštině hovorové označení pro homosexuály) čeká spousta další tvrdé práce.

Tento článek byl původně publikován na BIEDE a znovu zveřejněn po autorových vylepšeních.

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.