Dialekt Jazyk bílých nosorožců

Foto von Petr Linduška vor einer Bücherwand. Foto: © Petr Komárek

Nemít rád svou rodnou řeč je jako nemít rád svou matku. To prostě nejde. Litovelský knihkupec a spisovatel Petr Linduška je od narození Hanák, takže jeho „mateřské jazek“ je hanáčtina. Říká, že je to milý a pohodový jazyk. I proto píše s humorem.

Varování: Když při čtení nebudete rozumět přímé řeči, neděste se. Zažíváte setkání s autentickým jazykem.

„Tém, že pro většeno českyho národa sme exoti, stává se hanáčtěna prostřednikem k ovolňováni mezelidskéch vztahu,“ dal si Petr Linduška už dávno za cíl šířit věhlas své mateřštiny. Nemusí to být kdovíjak daleko, možná by pro začátek stačilo, kdyby se hanáčtina víc chytla mezi mladými.

Hanácky se Petr Linduška učit nemusel, na rozdíl od češtiny. Doma se bavili hanácky, takže ve škole ho učitelky občas okřikovaly, ať mluví česky. Kantoři by to možná nepoznali, ale kdyby se narodil o deset kilometrů jinde, mluvil už by hanáčtinou jinou. Haná je jeden z nejrozsáhlejších regionů v České republice, tím pádem se liší i její mluva. Základ je stejný, ano. Ovšem tu nejčistší hanáčtinu má samozřejmě vždy ta která vesnice a ostatní verze neuznává. „Zaváni to trocho nacionalizmem, ale je to tak,“ popichuje hanácký autor ostatní patrioty. Stejné je to i s psanou podobou: má mít hanácký text stříšky nad písmeny „o“ a „e“?

Jisté je, že unifikovaná forma není. Jsou sice různé internetové učebnice hanáčtiny, sám Linduška zase třeba sestavil Linďákuv malé hanácké slovníček poočné, ale kdo se na Hané nenarodil, má smůlu, vždy to u něj bude poznat, i kdyby se naučil. Stejně jako třeba u Rusů, kterých je u nás hodně, umějí skvěle česky, ale je pořád slyšet, že první jazyk mají jiný. Každopádně, že by v životě Petr Linduška potkal člověka, který by se chtěl hanácky naučit, se mu prý nestalo.

Hanácká ambasáda

Aby u hanáckého jazyka udržel aspoň ty, kteří ho umějí, organizuje čtyřikrát za rok s Hanáckou ambasádou pořady Přendite si splknót. Hanácká ambasáda je aktivita za udržení jazyka, není to žádná budova – ta bude stát, až bude zájemců dost o výuku, což je zatím podle zainteresovaných sci-fi. Kromě rodilých Hanáků chodí „na konverzace“ občas i nehanáci. Když se smějí, je jasné, že rozumějí. Během programu se ale nikdo téměř nezapojuje, jak vybízí název. To až když pořad skončí, diskuze neberou konce. I to k Hané patří.

Kdyby měl hanácký buditel odhadovat, kolik lidí může hanácky umět, tipne asi čtyři sta tisíc. Ne vždy to ale bude ta pravá hanáčtina, spíš její češtější podoba s vlivy různý nářečí. Pořád jde ale o lidi, kteří poznají falešnou hanáčtinu. Nesmějí se proto vtipům, které ji jen napodobují, jak je třeba tenhle:

Přijde Hanák do restaurace a ptá se: „Máte kolo?”
„Ne, kolo fakt nemáme.”
„Tak fanto.“

Důvod, proč na tom neshledávají nic humorného, je špatné užití hanáčtiny. „Teto anekdote só poměrně nešťastny a na sto procent - debech mohl řict na milión procent, tak to řekno, ale vim, že procent je jenom sto - je neveméšlijó Hanáce, ale Hlópáce. To je zas iná demografická skupina ledi - a ti tvořijó hodně velkó komunito. To só ledi, keři se nám Hanákum smějó a to hlavně z teho duvodo, že se jim nepodařelo se hanácke naočet. Pak vznikajó takovy vtipe, kery Hanák napřeď ani nemuže pochopit, protože te slova znijó naprosto ináč, než be se měle veslovovat – viz poožetá ,kola‘. Správně be to mělo bet s tó střéškó nad drohym ,o‘ - ,Máte kolô?‘ Dež si teda řeknete ten správné tvar, zjistite, že ta anekdota postrádá jakékoliv vtip,“ rozebírá.

Bohužel pro něj by si vysvětlování musel schovat i do Olomouce, největšího hanáckého města. Dost lidí sem přišlo z míst mimo Moravu, je tu hodně cizinců. S nikým z nich se hanácky nedá, nerozuměli by, takže rodná polozapomenutá řeč Petra Lindušky a dalších musí stranou.
 
 

Malebný jazyk stejně jako čeština. Navíc se zasmějete

Když prodává knihy ve svém litovelské knihkupectví, hraje sám se sebou takovou hru. Odhaduje, kdo z příchozích umí hanácky. „Většenó se nespleto a pak si pěkně poklábosime, protože mo je to sympaticky, dež zjisti, že sme jako etnikum eště nevemřele. No ale nekde holt mosim rychlo přešaltovat na češtěno.“

Z toho, jak vypráví, je jasné, že hanáčtinu má Petr Linduška rád, ale ne smrtelně. Takže když píše knížky nebo fejetony do novin, nebere se moc vážně, umí si ze sebe i ze života udělat legraci. Za úkol si dal šířit hanáčtinu mezi národ a to přece nejde násilně. Lidi potřebují pozitivní motivaci a přístup, říká. A když to říká hanácky, máte hned jasněji, jak to myslí. „Ledi se potřebojó zasmát, protože jenom tak si ovědomijó, jak je ten jazek malebné. Hanáčtěna je zrovinka jak ta naša češtěna. Mužete si jo vechotnávat, hrát si s ňó a všelejak jo přetvářet, bez teho, abeste jo kazele a jak já řikám trocho přesprostle ,pizdile’.“

Nejstarší hanácky psanou knihu viděl Petr Linduška z roku 1769, hodně jich má z konce 19. století. V posledních padesáti letech jich ale moc nepřibylo. Zřejmě nebylo hanáčtině přáno objevovat se veřejně. Když mají někteří pocit, že řeč začíná mizet, snaží se jí „vzbudit“. Někdy marně. Například na třicátníky a mladší už se působí těžko. Přístupnou cestou je ovšem muzika, a tak když kapela Stracené ráj z Olomoucka doprovází svůj bigbít hanáckým nářečím, věří spisovatel, že ve svých 57 letech ještě nepatří mezi poslední, kdo hanáčtinu ovládá.

Globalizace: Nepřítel hanáčtiny

Kdyby hanáčtina měla zmizet? Moc černá vize, říká Linduška. Připomíná však doby, kdy se to stalo. „Dež Češi přešle o svó rodnó řeč, ztratile e svó identito. Kolek staleti se o nás mlovilo jenom německe!“ Ty, kteří pak jazyk národu vrátili, dnes oslavujeme, připomíná. „A přesto každém dněm zjišťojeme, že české jazek je najednó vic anglické než náš. Vévoj je neuprosné, globalizace hrozi na každym kroko. Národe prostě nésó. To je horrorové scénář, ale vepadá to, že se mo nikdo nevehne. Dež zmizne ze světa hanáčtěna – a bode to v to chvilo, kde omře poslední Hanák – bode svět chodši o jeden krásné a malebné jazek. Přestanem bet exotičti, hodně nepřejicich ledi si oddechne. Já dófám, že ešle k temo donde, bode to až za hodně dlóho. Ale to si dovčelko meslele aji o biléch nosorožcich,“ vzpomněl posledního samce Sudána, který patřil Zoo Dvůr Králové a hanácky asi nikdy neslyšel.

Stejně jako těm, kdo tenhle moravský dialekt neznají, by mu ale mohla slova znít příjemně do ucha. Například Linduškova oblíbená bzdina, šofan, osohlena, kvičeró. Rád jich má ale víc. „Vlastně mám rád všecke hanácky slova a rád je e veslovojo.“
 

Litovel (Haná)

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.