Když někomu vyprávím, že dokážu vidět hudbu, cítit zvuky a vnímat chuť barev, lidé na mě často překvapeně zírají. Pro mě jsou ale moje rozšířené smysly úplně normální: jsem synestetička.
„Počkej, prosím,“ říkám kamarádce, se kterou v létě večer sedíme před barem. „Počkej, můžeš prosím na chvíli přestat mluvit? Já náš rozhovor vůbec nevidím – je tady hroznej hluk!“ Opodál začal číšník sklízet lavice a stoly, samé vrzání a mlácení – před mýma vnitřníma očima se tlusté pruhy a ostré čáry. Jak se člověk má soustředit na rozhovor, který obyčejně probíhá ve formě titulků v mém zorném poli, teď ho ale překryly blyštivé geometrické obrazce? Nemluvě o tom, že to hlučné vrzání při odklízení lavic vnímám jako malé rány dýkou do mé hrudi?Popsat, jaké to je cítit se jako synestetička, je pokaždé trochu zvláštní a někdy to dokonce připomíná coming out: přiznávám, že jsem v tom vskutku ojedinělá. Jakmile před někým cizím řeknu, že se mi líbí jejich jméno, protože má hezkou barvu, nebo že nemám ráda hip hop, protože tahle hudba je pro mě vizuálně ošklivá, setkávám se ve většině případů nejdříve s údivem. A otázkou, jestli jsem na drogách.
Ne, ty nepotřebuju: mám prostě v mozku propojené smyslové modality, a to i ty, které se nacházejí na vzdálených, rozpojených místech a v hlavách nesynestetiků spolu nikterak nesouvisí. V mém případě jsou především sluch a zrak, sluch a hmat, ale i hmat a zrak velmi dobří kámoši. A tyto smysly na sebe vzájemně nereagují, ale přímo jednají od počátku společně: zvuk a barevné fleky tak vidím zároveň jak před svým vnitřním zrakem, tak vnímám v uších. Nic s tím nenadělám.
„Mami, ty barvy nesedí!“ | Foto: © privat
Vrozené nebo osvojené?
Jak k synestezii dochází a kolik lidí je touto formou vnímání obdařeno, se toho zatím moc neví. Je vrozená nebo si ji člověk osvojuje v prvních letech života? Mají čísla a písmena určitou barvu, protože si daný jedinec s tím něco asocioval, nebo se to děje bezděčně? Možná je tato forma vnímání původně „normální“, jen ji v průběhu evoluce lidé zapomněli, protože není důležitá pro přežití našeho druhu? Věda se tomu fenoménu v posledních letech intenzivně věnovala a odhaduje se, že přibližně čtyři procenta obyvatelstva jsou synestetiky, existuje však velké množství nezjištěných případů. Jak má taky člověk vědět, že se jeho zrak, sluch a cítění od ostatních lidí odlišuje? Kdo z nás se ptá svých kamarádů a rodiny, jestli taky vidí hnědou skvrnu, když praskne balonek? Nebo jestli taky číslo 5 okamžitě asociují s červenou barvou?Já se k tomu odvážila, a to v křehkém věku šesti let, těsně před nástupem do školy. Moji rodiče mi v 80. letech darovali takové moderní pestrobarevné magnety s písmeny, které jsem dávala na lednici. Měla jsem se tak naučit dávat dohromady první slova. Ale na fotkách z té doby vypadám zmateně: písmeno M je zelené, B modré, L červené – cože? „Mami, ty barvy nesedí,“ stěžovala jsem si, ale máma nevěděla, o čem mluvím. Ale táta hned pochopil, o co jde, chytil krabici s pastelkami a nakreslil čísla v barvách, v jakých je vnímá. Já potom, ještě poměrně nešikovně, pod to nakreslila, v jakých barvách je vidím já. Potom jsme se bavili i o dnech v týdnu, moje pondělí bylo žluté a kulaté, jeho zase zelený čtverec. Že pro naše pestrobarevné zacházení s čísly, písmeny a dny existuje odborný název, táta tehdy neměl tušení.
Ne bez mojí synestezie
Údajně existuje více než 150 různých synestezií: hodně z nich nemá ještě ani žádné pojmenování, protože je prostě nelze pojmout slovy. Nejznámější formy sahají od velmi rozšířené barevnosti čísel a písmen (synestezie barev a grafémů) přes barevnost sluchového vnímání (synestezie hudby a barev) a vizuální vnímání bolesti (synestezie bolesti) až po synestezii zrcadlících se dotyků, při níž lidé dotyky, které pozorují na tělech jiných, cítí na svém vlastním. Moje rešerše ukázala, že jsem obdařena přibližně 15 synesteziemi – přičemž některé mám rozvinuté víc, jiné méně.Žít s takto propojenými smysly není vždy příjemné. Když mně houkačka sanitky na moment přidusí a zamlží mi smysly, nebo když muž vedle mě v posteli spokojeně chrápe a já nejen příslovečně, ale doslova vidím rudě – pak mi moje synestezie fakt vadí. Abych neuronovou bouři ve své hlavě utišila, jezdím pravidelně do lesa: jakmile slyším malé černé tečky pracujícího datla nebo tenké lesklé čáry pípající sýkorky, uklidním se. Často si říkám, jestli by s menší citlivostí na zvuky můj život nebyl trochu příjemnější. Ale zároveň si nedovedu představit, že bych synestezii neměla. Nebyl by život bez ní děsivě nebarevný nebo nudný?
marec 2021