Jedno z nejznečištěnějších měst světa  Špína a lhostejnost

Ruské město Karabaš je podle UNESCA jedno z nejznečištěnějších měst světa a když se tam ocitnete, připadáte si jako na jiné planetě. Bogdan Logvynenko píše o tamním žlutém sněhu, červené řece a hlavně atrofovanosti poznání.

Mou základnou byla hned tři místa – Čeljabinsk, Miass a Zlatoust, kde se dalo přespat. Celkově se tenhle kraj od zbytku starého dobrého ruského venkova moc neliší – s výjimkou toho, že právě tady bylo hodně uzavřených měst, a nyní tato oblast vede v počtu nepřístupných vojenských prostorů – do tří měst se tu dodnes dá dostat jen se zvláštním „vízem“. Čeljabinsk-65, Čeljabinsk-70 a Zlatoust-36. Právě tady se zrodila „Kuzkina mať“, česky Kuzkinova matka, zvaná také Car-bomba, kterou se Chruščov marně pokoušel vylekat Nixona.

Car-bomba a lost in translation

Právě v Čeljabinsku-70, na severu oblasti, vyvinuli tu tajnou zbraň, které říkali „Kuzkina mať“. Byla to termojaderná bomba, na které pracovali Kurčatov a Sacharov, i když za jejího otce později považovali jen Kurčatova, protože Sacharov se trochu vzdálil sovětské „církvi“, stal se disidentem a dokonce dostal Nobelovu cenu míru. Tehdy ale Sacharov ještě pracoval pro sovětský režim a Car-bombu vynalezli právě tady.

Kuzkina mať, to byl jediný sovětský vynález, kterým tehdy děsili „západní kolegy“. Jezdili k nim, zvali je na oplátku k sobě a vyprávěli jim o jakési matce, a tlumočník to posluchačům nedokázal vysvětlit, nedokázal jim zprostředkovat ten strach, který měl zachvátit celý americký národ. Když v USA pochopili, o co jde, začali vtipkovat o sovětské jaderné bombě, která sice existuje, ale létat neumí, takže nejspíš vybuchne tam, kde ji vynalezli.

O Kuzkinově matce jsem poprvé četl v Čechovově povídce, podruhé pak na jednom internetovém fóru od obyvatele městečka Karabaš, které leží sto kilometrů od Čeljabinsku. O bombu ale nešlo. Člověk odtamtud psal zhruba tohle: „My vám ukážeme Kuzkinu mať! Všem, co si berou do pusy naše město! Ať vás ani nenapadne k nám jezdit! Žádný Mars už v Karabaši není, u nás je čistota a pořádek!“ Takových postů tam bylo víc. UNESCO město zanesla do seznamu nejznečištěnějších na světě. Podle fotek z internetu to tam opravdu vypadalo jako na jiné planetě. O Karabaši psali, že to je Mars na zemi. Zrovna jsem nocoval v Miassu, na půl cesty mezi Čeljabou a Karabašem, takže jsem se rozhodl, že tam zkusím zajet.

Čistota národa a atrofovanost poznání

Jel jsem stopem. Nejdřív jsem chytil plešatého nácka. Je jich tu celkem dost, ideu „ruského světa“, považují za vrchol světového myšlení, a sebe sama, Rusy, za dovršení vývoje lidstva. Občas jim ani neříkám, že jsem z Ukrajiny. Snažím se zamaskovat svůj přízvuk a začít místo „o“ vyslovovat „a“, jako se mluví v Moskvě. Moskvany tu taky moc nemusí, ale přece jen je mají radši než úkáčka. Moskvany nemusí a trochu se jich bojí. Klidně můžeš říct, že jsi z Moskvy, protože v Moskvě byl z místních lidí málokdo. Nikdo se tě nebude vyptávat, ve které ulici tam bydlíš. Za pár týdnů do Moskvy poletím, za letenku dám nějakých 400 rublů, asi 14 dolarů, ale pro místní to není o penězích. Jsou velice zaměstnaní, ve svém kraji mají spoustu práce, není čas jen tak si někam jezdit. Tenhle plešoun třeba, myslím, musí dbát o čistotu národa, to jednomu zabere spoustu volného času.

„Já do Moskvy už nepojedu, to možná jednou moje dcera...“ To mi řekla třiadvacetiletá dívka s malou dcerou, u které jsem bydlel v Čeljabinsku. Vždycky mě šokovalo, jak lhostejní jsou lidé ke své zemi i k životu. Jako by neměli žádnou touhu se někam pohybovat, něco uvidět a poznat. Atrofovanost poznání jsem tu pociťoval jako nikde jinde.

„Moc se tu nepředváděj a k takovým jako já si nesedej,“ řekl mi plešatý nácek v žigulíku. „Já jsem v pohodě, ale fašistů a neofašistů tu teď je jako sraček. Utopil bych je všechny v jezeře Turgojak.“

Držet jazyk za zuby

Řekl jsem mu, že jestli jich doopravdy je jako sraček, tak jezero asi nebude stačit. Jezera mi bylo vážně líto, je podobné Bajkalu a moc krásné. Nácky jsem tu viděl tolikrát na nádražích, viděl jsem je pochodovat v centru města, ale podařilo se mi se s nimi nikdy nesrazit tváří v tvář, kromě tohohle jednoho, který nejdřív říká, že není nácek, a pak by všechny topil v jezeře. Vždyť konec konců nejsem ani Ázerbájdžánec, ani „čmoud“ odněkud z Kavkazu? K tomu, aby ses stal obětí fašismu, ale stačí i to, že máš dlouhé vlasy. A já je tehdy měl opravdu dlouhé. On se samozřejmě, jako většina Rusů, zeptal, proč a nač si tyhle vlasy nechávám narůst. Vtip o tom, že si rostou samy, nepochopil. Rozhodl jsem se, že nic špatného o „fašistech a neofašistech“ raději říkat nebudu, ještě by se ukázalo, že si chtěl ověřit, jestli nejsem antifašista. V Rusku se fakt naučíš držet jazyk za zuby.

Vystoupil jsem v centru, ne na okraji města, a hned jsem se ocitl v centru pozornosti místních bezdomovců. Měl jsem malý batůžek a fotoaparát. Už v prvních chvílích „na této zemi“ jsem pocítil všechno, o čem mi vyprávěl jeden poslanec. V nose mě svědilo, jazyk se mi kroutil, oči slzely, vůbec jsem citlivý alergik a astmatik, nad jakýmikoli fyziologickými problémy ale převážila zvědavost. Nalevo ode mě se asfaltem prořezávala nějaká neuvěřitelná hornina, aspoň na první pohled to tak vypadalo. Byla to hlína černé barvy, která připomínala současně obří krátery i praskliny v zemské kůře, žloutla a rudla při jakémkoliv kontaktu s mýma botama. Dál byla červená říčka, která se vlévala do žluté. Za ní se pásly krávy, které tu vodu pily.

Jeli jsme zeleným a vonným Uralem. Dokonce i přes filtr klimatizace byla cítit svěžest toho vzduchu. Díval jsem se z okýnka, ve kterém jsem viděl ne krajinu, ale vzory podzimního, trochu už zežloutlého listí, krásného listopadového počasí a vysokánských hor, jak se při pohledu z okna zdálo. Když jsem vystoupil z auta, všechno to zmizelo jako sen. Ještě vidíš nějaké jeho útržky, ale před tebou je realita. Ani jeden strom, červená řeka, žloutnoucí hlína, děsiví a špinaví lidé a továrna. Továrna na měď, která vypouští do atmosféry nějaký sajrajt, co dráždí všechny smyslové orgány.

Továrna na nedotknutelnost

Zmiňoval jsem post z internetového fóra o tom, že v Karabaši je už všechno v pořádku a o „Kuzkinově matce“, kterou nám místní obyvatel, docela jako Chruščov, klidně ukáže. Myslel jsem na to, jak moc se jeho slova liší od reality. Jak? Snažil jsem se položit si otázku, proč tomu tak je? Co je nutí, aby tak agresivně vydávali přání za realitu? Vlastně to je jednoduché a logické, bojují za svůj způsob života, za svou nedotknutelnost, za svůj strach ze změn.

Historie místní továrny, jediného podniku, který živí celé město, je celkem působivá. Měď tu našli už počátkem 19. století, na jeho konci tu otevřeli carský závod. Později, v roce 1908, ho koupil anglický magnát, který ho značně rozšířil. Pak říjnová revoluce – podnik zabrali a donutili ho pracovat ve prospěch celé země. Skoro po celou dobu existence SSSR zůstal bez modernizace, sovětská vláda vysávala ze zemských hlubin všechno a za sebou zanechávala trosky. Závod zavřeli až za přestavby, v roce 1989. A když k vládě přišel nový car Putin, se závodem znovu nic neudělali, jen ho zase spustili.

V roce 2004 byla na Ukrajině demokratická revoluce, a v Karabaši zatím došlo k největšímu znečištění atmosféry v historii Ruska. Několik let poté tam padal žlutý sníh, všechna oblastní i místní onkologická oddělení zaplnili pacienti z Karabaše a počet obyvatel se snížil o třetinu, podle neoficiálních údajů dokonce mnohem víc, tady to totiž počítají podle registrace, kterou v Rusku není tak snadné změnit.

Proč místní hájí továrnu, která je zabíjí? Zabíjí jejich zemi a Ural v okruhu několika kilometrů změnila na filmovou lokaci k natáčení fantastických krajin z jiných planet do filmů a počítačových her? Třicetimetrová hora z odpadků, která vypadá jako Mordor? I ta je v Karabaši, viděl jsem ji. Proč by lidé továrnu měli chránit? Protože se bojí jakýchkoliv změn. Potřebují jakoukoliv práci, aby se udrželi, aby uhájili existenci. Tady nemůžete prodat nemovitost, odstěhovat se odsud je skoro nemožné.

Jsou to sovětští lidé, otroci, se kterými se pokoušel bojovat dokonce i Chruščov, když začal dávat vesničanům-otrokům zemi, občanské průkazy a povolení prodávat zemědělskou produkci na kolchozních trzích. Chruščov právě takhle o vesničanech mluvil: „otroci“, a oni jimi opravdu byli. Jiným druhem otroků byli proletáři, navěky připoutaní ke svým podnikům, ale opravdovou podstatu proletářského otroctví můžete pocítit až dneska. Na otroctví není nejhorší otrokářství, ale rabské vědomí. Je to poslední etapa, v níž otrokáři dosáhli svého: donutili otroky, aby omlouvali své otroctví. V Karabaši to je cítit jako nikde. Dokonce i v mafiózních nelegálních dolech na Donbase měli otroci aspoň trošku hrdosti.

Šel jsem a fotil děsivou krajinu na nějaký levný kompakt, když v tom ke mně přistoupil týpek bezdomoveckého vzezření: „Co to tu fotíš?“ V tu chvíli jsem vůbec nepochyboval o tom, že ho najali, aby zastrašoval všelijaké hledače extrémních dobrodružství. Vymyslel jsem si historku o příbuzných, kteří tu umřeli a za kterými jsem teď přijel, a on mi dal pokoj.

„Spas nás a zachovej“

V centru Karabaše stojí maličký Lenin. Lenin, ke kterému můžete přijít a pohladit ho po hlavě. A na hoře, na které kdysi rostly stromy, stojí veliký kříž a z kamenů je na ní vyskládáno „Spas nás a zachovej“. Žádné jiné symboly tu nejsou, žádná jiná naděje tu nezůstala. Strávil jsem v Karabaši jen pár hodin. Kromě dozorce bezdomoveckého vzezření se mnou nikdo mluvit nechtěl. Spolužačka mé kamarádky měla prý moc práce. Myslím, že by stejně nechtěla mluvit. Tady je těžší tvrdit, že všechno je v pořádku, když tě z místního vzduchu pálí oči. Po hodině, zatímco jsem pomalu šel z města a černých hor zpátky, k lesu. jsem začal dýchat jako ryba a zadýchávat se. Za nějakou dobu jsem les uviděl. Vpravo byla veliká skládka, ve které se hrabali lidé. Jak jsem už tušil, byla cesta sem stopem nemožná. Nikdo by nezastavil člověku, který tu „svýma nohama stál třeba jen pár vteřin,“ jak mi řekl ten poslanec. Nezbylo mi než jít deset kilometrů pěšky.

Hodně jsem přemýšlel o Kuzkinově matce. Zachraň ji a uchovej, bože. Tu Kuzkinovu matku, kterou všem ukážou. Bombu, jejíž tvůrce se z nějakého důvodu stal disidentem. Bombu, co nakonec nikam neodletěla a vypadá to, jako by, jak vtipkovali Američané, upadla zrovna tady. Strach a nenávist. Kuzkinova matka, která z lidí udělala otroky a z města ekologické peklo a novodobou robotárnu.

máj 2017