Kultura

Budoucnost psaná naší minulostí

© Nakladatelství Plus | Albatros Media a.s.Foto: Nicolae Donat, CC BY 2.0
Německý herec, režisér a spisovatel Joachim Meyerhoff strávil své dětství v psychiatrické léčebně, kterou řídil jeho otec. Foto: Nicolae Donat, CC BY 2.0

Dětství strávené v psychiatrické léčebně, kterou řídil jeho otec, představovalo pro německého herce, režiséra a spisovatele Joachima Meyerhoffa (*1967) velký zdroj inspirace, z něhož čerpal jak při práci pro divadlo, tak během psaní románů. Dva roky po své prvotině „Amerika“ (2011) Meyerhoff napsal knihu „Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo“, již nedávno vydalo v překladu Michaely Škultéty nakladatelství Plus.

Po zúročení svých nevšedních zážitků v úspěšném několikadílném divadelním projektu Alle Toten fliegen hoch (Všichni mrtví lítají vzhůru) se k nim Joachim Meyerhoff vrací v knižní podobě. Autobiografické vyprávění o dospívání Joachima (či Jockiho, jak si nechá říkat) v prostředí psychiatrické léčebny vedené jeho otcem ve Šlesvicku-Holštýnsku, tedy v nejsevernější spolkové zemi Německa, někdejším západním Německu. Přestože však hlavního hrdinu a současně vypravěče příběhu doprovázíme téměř dvacet let, těžištěm románu a náplní zhruba dvou třetin jeho obsahu je líčení Joachimova dětství. A není se co divit, právě dětský pohled na prostředí léčebny, její obyvatele a s nimi spjaté prožitky představují bezesporu nejpoutavější složku Meyerhoffovy prózy.

© Nakladatelství Plus | Albatros Media a.s.Malý Jocki, vyrůstající spolu s matkou, otcem, dvěma staršími bratry a milovaným psem uprostřed rozlehlého nemocničního areálu, není tak úplně běžným dítětem. Především jsou tu jeho časté záchvaty zuřivosti, kvůli nimž se mu přezdívá Plavovlasá bomba (Blonde Bombe), rodiče se o něj strachují a sourozenci si jej dobírají. A skutečně to někdy skoro vypadá, jako by byl spíše jedním ze zdejších pacientů, k nimž má ostatně nadmíru vřelý vztah.

Autor zde osvědčuje své bohaté osobní zkušenosti s typem popisovaných míst i postav a přivádí na scénu celou řadu epizodních, leč nezapomenutelných figurek. Některé z nich se v románu pouze mihnou, jako třeba mladík, který s oblibou kouřil cigarety na jediný zátah, nebo chlapec bez očí, který si je nechal namalovat alespoň fixou. Jiným jsou v knize věnovány celé pasáže, ba i kapitoly – k takovým patří kupříkladu Margaret zakončující většinu pronesených vět slovy „myslímžeužnebudu“, Dietmar dychtící po tom dovědět se, kdy a kdo co vynalezl, či množstvím obsesí trpící Ferdinand.

Zasvěcený průvodce světem psychiatrické léčebny

Meyerhoffovo líčení atmosféry a zvyků vládnoucích v psychiatrické nemocnici pro děti a mládež (kde ovšem pobývala i řada dospělých pacientů) se obejde bez falešného sentimentu i záměrného přikrášlování, přitom však prozrazuje autorovu empatii a jistou nostalgii. Ústy svého hrdiny nám věrohodně a barvitě přibližuje atmosféru dotyčného místa, kterou mladý Joachim přes její děsivost vychutnává s nelíčeným nadšením: „Miloval jsem ten řev, tu partituru nočních hlasů. Snažil jsem se zůstat vzhůru, nepropadnout dřímotě. Jak se to skládalo a vršilo! Nabývalo na síle a doznívalo!“ (s. 92-93)

Neméně realisticky působí portréty jednotlivých pacientů a jejich chování, například scéna se čtveřicí chovanců pozvaných jako každý rok na oslavu narozenin ředitele ústavu a hrdinova otce:

Ludwig přestal jíst. Už dříve jsem zažil, jak se v jeho výrazu něco změnilo a jak ho začala ovládat nám dobře známá iluzorní představa. Promluvil s pevně stisknutými zuby, takže mu skoro nebylo rozumět: ‚Dnes Ludwig pohladí psa. Hladit, hladit, hladit!‘ Otec odpověděl: ‚Raději ne, Ludwigu. Letos to pro jednou necháme být. Pes je dneska moc unavený, spí!‘ ‚Vzbudit. Hladit.‘ Zabořil si pavoučí prst do oka, podrbal se a tak brutálně posunoval bulvou sem a tam, až mu matka ruku ohnula dolů. ‚Vezmi si ještě kousek koláče.‘ Ludwig udělal grimasu, vtáhl bledou, pouhým chomáčem vlasů porostlou lebku mezi ramena a křečovitě ztuhl. Rozplakal se. Dietmar vyskočil a objal ho a Margaret se zasmála: ‚Neteďužzasebulímyslímžeužnebudu.‘ Kimberly neúnavně jedla medovník, žvýkala, utírala si oči a vyvalovala bulvy jako k smrti unavená kráva. Její pohled se nedokázal ničeho zachytit.“ (s. 72-73)

S dospělostí přichází deziluze

Průběh Joachimova dětství a dospívání ani přes nezvyklé kulisy nikterak nevybočuje z obvyklých kolejí a zanechává v hrdinovi i ve čtenáři dojem takřka idylický. Se začátkem poslední třetiny vyprávění a určitým časovým posunem však přichází jistý zlom, který odkazuje na zvláštní titul knihy Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo. Obraz šťastného dětství se postupně rozpadá, mladíkovy iluze o zbožňovaném otci se pomalu rozplývají a k dovršení všeho stihne rozpadající se rodinu hned několik tragických událostí.

Nakonec se vytrácí i Joachimovo okouzlení osobitým světem psychiatrické kliniky a jeho svéráznými obyvateli: „Při cestách do školy jsem se cítil čím dál víc nepříjemně. Divadlo, které pacienti předváděli a které jsem kdysi tolik miloval, mě najednou odpuzovalo. Příčinu dodneška neznám.“ (s. 286) Ukazuje se, že minulost nejenže nelze vrátit zpět, ale vlastně bychom o to ani nestáli. Člověku totiž řada podstatných věcí unikne a další posléze zapomene – naše představa minulosti tudíž zdaleka neodpovídá skutečnosti.

Druhá část románu zachycuje několik samostatných epizod ze života hlavního hrdiny, který se i po odchodu z domova opakovaně vrací do míst čím dál vzdálenějších světu jeho dětství. Skýtaný vhled do dění v areálu kliniky tak poněkud ztrácí na ostrosti a hloubce, autorovi však tato změna tempa umožňuje zachytit postupnou proměnu nemocnice i ředitelovy domácnosti. Nově nabytý odstup přivádí hrdinu, jehož zájem o herectví dále prohlubuje autobiografický rozměr přítomné knihy, k řadě překvapivých zjištění a nezodpovězených otázek. A také k poznání, že minulost zdaleka není tak jistá a autentická, jak se na první pohled zdá, ale musíme ji sami utvářet, oživit a pochopit, aby se před námi otevřela cesta k budoucnosti…

Petr Nagy

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
srpen 2015

    Další články k tématu

    Rio Reiser – Německý král
    Rio Reiser byl nejen vynikající muzikant a ikona německého popu, ale vždy také politicky založený člověk. Nedávno vyšla velmi osobní biografie Rio Reisera, jejímž autorem je jeho bratr Gerd Möbius.

    Zaplatit za pravdu pravdou
    Ve svém románu „Mluviti pravdu“ popisuje český spisovatel a novinář Josef Formánek život Bernarda Marese, sirotka, příslušníka SS a funkcionáře komunistické strany.

    Budoucnost psaná naší minulostí
    Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo? Dětství strávené v psychiatrické léčebně bylo pro německého spisovatele Joachima Meyerhoffa velkým zdrojem inspirace.

    Punk vůbec není dead
    Román „Konec punku v Helsinkách“ lze číst jako obžalobu toho, že punk je mrtvý. Spisovatel Jaroslav Rudiš, jehož kniha vyšla roku 2014 i v němčině, to ale vidí jinak.

    Jak svět miluje?
    Mladá novinářka a spisovatelka Wlada Kolosowa sbírala na pěti kontinentech příběhy o lásce. Vzešla z toho knížka s názvem „Lovetrotter – Cesta kolem světa za láskou“ (Eine Weltreise rund um die Liebe), která mapuje cestu kolem světa a hledání lásky.

    Návrat do temnoty
    Martin Becker ve svém románovém debutu „Zbytek noci“ („Der Rest der Nacht“) vypráví temný příběh s dvěma dějovými liniemi, které se následně mistrně propojí.

    Hmatatelný sen
    Snem všech „šuplíkových“ pisatelů je vydat vlastní knihu. V dnešním 21. století už to není takový problém jako dřív. Stále je to však drahá záležitost. Několik autorů z Brna a jeho okolí nečekalo a vzalo to do vlastní rukou.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...