Křížem krážem po značkách

Ester Dobiášová
Ukazatele na začátku turistické trasy. Foto: © Ester Dobiášová.

Bez značení turistických cest by se jen těžko došlo do cíle. V Česku se značí již téměř 125 let, a to po celém území republiky – tím vznikla jedna z nejsystematičtěji značených sítí turistických stezek v Evropě. Málokdo si dokáže představit, kolik času a úsilí stojí udržování těchto tras, které čítají po celé České republice víc jak 41 tisíc kilometrů. Dva dobrovolníci brněnského obvodu Klubu českých turistů nechávají nahlédnout do jednoho takového pracovního dne.

Na tramvajové zastávce Zoologická zahrada v Brně se nachází rozcestník modré a žluté turistické značky. Zde také začíná práce dvou dobrovolníků, Michala Sedláčka (vedoucího brněnského obvodu Klubu českých turistů) a Petra Rychteckého. Jsou jako malíři - se štětcem pracují precizně a jako plátna využívají stromy, sloupy všeho druhu nebo třeba mosty, aby obnovili turistické značky.

Pečlivost a zodpovědnost je základ

Při špatném počasí se značit nedá, proto se značky obnovují mezi květnem a zářím. Dalším důvodem je například to, že v březnu nemají stromy ještě listy a značkař by tak neodhadl viditelnost značení. „Za pěkného počasí a s vůní ředidla můžete strávit příjemné dopoledne… někdy ale i víc,“ konstatuje s úsměvem Petr. „Lidé si myslí, že je vše rychle hotové. Člověk jde, maluje značky… ale ono to docela trvá,“ vyvrací i mně mylnou domněnku. Na jeden kilometr musí značkař počítat s hodinou, v městské spleti se doba prodlužuje – značek je tu totiž kvůli častým křižovatkám a síti ulic mnohem víc než v lese. Každá trasa se obnovuje jednou za tři roky.

Namalovat nebo obnovit značku není jen tak. Michal z batohu vytáhne kartáč a pečlivě očistí sloup od odlupující se barvy a jiných nečistot. Pomocí zářezů na specializovaném štětci přeměří velikost značky, aby splňovala státní normu (ČSN 01 8025). „Značka má mít deset krát deset centimetrů a mezi barvami musí zůstat přesně půl centimetru volného místa,“ vysvětluje Michal.


Poté následuje rutinní práce, kterou si člověk časem osvojí – samotné malování. Značkaři kladou důraz na pečlivost, zodpovědnost a přesnost. Právě to jsou nedostatky, kterými často oplývají začátečníci. S těmi se jim Michal i Petr snaží jako instruktoři značení pomoct.

Aby se člověk stal značkařem, nemusí být členem Klubu českých turistů (dále KČT), pod jehož správu spadá turistické značení v celé ČR. „Ale abych mohl být instruktorem značení, musel jsem být členem KČT. Teď už ale členem nejsem, protože nechci být nikde organizován,“ vysvětluje Petr.

Důležité je také umět naředit správně barvu - když sloupům nebo stromům tečou barevné slzy, pečlivý značkař by taky zaplakal. „To je potom ostuda toho, kdo to značí. Značka je pro nás jako naše vizitka. Člověk cítí tu dlouhou tradici a zavazuje ho to. Ta práce lidí před ním a fakt, že se toho člověk sám může účastnit – proto se k tomu snažím přistupovat zodpovědně,“ vysvětluje Michal.

První turistická trasa byla vyznačena 11. května 1889, v roce 2014 to tedy bude 125 let, kdy se se značením turistických cest v Česku začalo, což nemá v Evropě obdoby.

Modré vodítko pro turisty

Městský kilometr nám zabral dvě hodiny, v lese už to jde rychleji, přestože je práce o něco víc. Nehledě na mravence, kteří by taky rádi byli styloví a měli barevné botičky, se stává, že se některé značky táhnou přes půlku stromu. Důvod je prostý: svůj cejch dostaly na svou kůru ještě jako malý a s ním také vyrostly. Značkař sice zjistí, jak výrazně se stromu zvětšil obvod kmene, ale jinak ho to nepotěší. Stejně tak, když se značka ztrácí za větvemi nebo porostem křoví.

„Značkař musí na tři roky dopředu zajistit viditelnost značky, a to není tak jednoduché,“ podotkne Petr. V těchto chvílích se Michal dostává do svého živlu, vytahuje z batohu ostré nůžky, díky kterým turistovi uvolní výhled na jeho modré vodítko. Poté vytáhne škrabadlo, kterým očistí odumřelou kůru, aby se na ni daly lépe nanést barvy.

Mladých lidí ubývá, dobrovolníků je ale stále dost

Ve dřevěné paletě jsou uchycené kelímky od borůvkového jogurtu s modrou, bílou a hnědou barvou. Když si Michal všimne, že jsem se zaměřila právě na ni, usměje se. „Tu paletu mi vyrobil otec. Ten ale dobrovolník není,“ dodává. Petr se zamyslí. „Celkově se do obnovy značení zapojují spíš důchodci nebo starší páry. Ti mají víc volného času. Mladých lidí ubývá. My s Michalem srážíme průměr tak na šedesát,“ smějí se. Oběma je 35 let. „Úplně ideální by bylo, kdyby starší značkaři vzali své vnuky značit a ti to vzali po nich,“ dodává Petr.

Že by snad ale turistické značení zaniklo, to nevidí Michal s Petrem jako reálnou budoucnost. „Mladých sice v naší organizaci ubývá, ale stále panuje zájem od těch starších, takže se to vyrovnává. Většinou někdo z nás přivede známého, kterého značení nadchne,“ popisuje Petr situaci brněnského obvodu KČT. Na otázku, proč se mladí tolik nezapojují, mají značkaři odpověď hned po ruce. „Mladší u toho většinou nevydrží. Zájem mají, ale když zjistí, že mají dva tři příkazy po šesti kilometrech, tak z toho vycouvají.“

Petr a Michal, značkaři dnešního dne. Foto: © Ester Dobiášová.

Šest kilometrů znamená šest i více hodin práce. Každá již zavedená skupina dostává většinou šest příkazů na rok. „Ono je taky těžké se rozhodnout, komu dáte všechnu tu výbavu. Nůžky, pilku, barvy, oškrabovadlo a další - to je drahé. A když se na to pak člověk vykašle, těžko se to pak z něj tahá zpátky,“ objasňuje Michal. Peníze na výbavu dostávají značkaři od krajů. Stejně tak peníze na stravu, dopravu a příspěvek na oblečení. „Podpora pro brněnský obvod je dobrá. Jihomoravský kraj si uvědomuje, že je to pro něj dobrá propagace, a dává nám tak relativní dostatek peněz.“

Koníček, který má smysl

Cestu, kterou jsme značili čtyři hodiny, projdu zpátky za třicet minut. Co člověka nejvíce motivuje k takovému trávení volného času? Michal s Petrem se ve svých názorech shodují. „Kromě toho, že se dostaneme tam, kam by se člověk normálně nejel podívat, tak hlavně víme, že děláme záslužnou činnost. Člověk za sebou vidí tu práci, někdo to oceňuje, líbí se mi tu, ale hlavně je mu to užitečné,“ vysvětluje Michal. „Často se nám stává, že když někoho potkáme, tak nám děkuje. Někdy ale najdeme značky přesprejované nebo poničené. Nebo v lese do značek někdo střílí, když se cvičí. Zatímco oni toho ale časem nechají, značení tu bude pořád,“ doplňuje Petr optimisticky.


Copyright: Goethe-Institut Praha
červenec 2013

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Šarlatán s růžovýma brýlema
    Praha a Česká republika musí už deset let „snášet“ to, že sem Martin Becker znovu a znovu jezdí. Nedávno tento spisovatel napsal „Návod k použití“ této země a hlavně lidí, kteří mu tolik přirostli k srdci. [rozhovor + ukázka]

    O čem mluvíme, když mluvíme o Brně?
    Brno je prý místo, kam si člověk určitě musí zajet, píše se v New York Times a Guardianu. Co si o fenoménu Brno myslí autor průvodce po Brně Michal Kašpárek?

    „Město nemůže být jen krásné“
    Stefan Rettich je odborník na prostor, komunikaci a architekturu. Při architektonické procházce Prahou se do hloubky zaměřil na tři místa v centru města.

    Konzum ve městě
    Dobrovolníci nabízejí v různých německých městech prohlídky zaměřené na kritiku konzumu, při nichž hovoří o pozadí činnosti určitých výrobců a o vzniku konkrétních produktů. Naše autorka Janna Degener pro nás navštívila takovou prohlídku po Kolíně nad Rýnem s názvem „Kölle Global“.  

    V předsálí parlamentu
    Neziskovka LobbyControl provádí kritické prohlídky o lobbyngu po vládní čtvrti v Berlíně. Ukazují ulice kolem Spolkového sněmu jako prodloužené kuloáry parlamentu.

    Tajné tipy místních studentů
    Kdo už má plné zuby stále stejných turistických prohlídek města, hotelů a hospod přeplněných turisty, může nyní sáhnout po alternativě. USE-it průvodci vycházejí ze zkušenostní místních lidí.

    Křížem krážem po značkách
    Bez značení turistických cest by se jen těžko došlo do cíle. V Česku se značí již téměř 125 let, a to po celém území republiky.

    Po umělecké ose
    Díky ArtMapám má člověk českou uměleckou scénu jako na dlani.  Její název je jejím programem: ArtMap je mapa umění.

    Z ulice do povědomí
    Bezdomovci jako turističtí průvodci provádějí zvědavce neznámou Prahu. Jedněm to má posílit peněženku a sebedůvěru, druhým rozšířit obzor.  

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...