Život

Jak se tito lidé museli cítit, když bylo jasné, že musí opustit svoje domovy, svoje bližní? Jak se jim daří v jejich nových domovech, jaká mají očekávání od budoucnosti? Přinášíme příběhy lidí, kteří museli uprchnout z Doněcku a z poloostrovu Krym.

Vyhnaný národ

Ernest Abkjeljamov se narodil v Uzbekistánu. Tehdy se krymští Tataři ještě nemohli vrátit do své domoviny. Teprve roku 1989 mohl přesídlit na Krym, začal tam studovat a nikdy by ho nenapadlo, že poloostrov jednou bude muset opustit.

„Náš národ byl vždy odněkud vyháněný. Dokonce ani v postsovětské době pro nás, krymské Tatary, nebylo lehké zařídit si život na poloostrově, museli jsme čelit velké řadě předsudků.

Snažili jsme se vybudovat společenství, ve kterém bude možné soužití vícero různých národností, které bude otevřené jiným náboženstvím a tradicím, obzvlášť s ohledem na naše historické zkušenosti. Naše cesta k takovému společenství byla velmi svízelná.“

Když na Krymu v bojích začali umírat lidé, pochopil, že na určitou dobu Krym musí opustit – než se situace na poloostrově změní.

„Nechtěl jsem dělat nic, k čemu by mě někdo nutil, nechtěl jsem myslet tak, jak mi poroučeli. A nechtěl jsem ani, aby v takové atmosféře vyrůstaly moje děti.“

Jeho známí mu vyprávěli, že ve Lvově jsou vůči přesídlencům velmi přátelští. A tak zavolal na linku pomoci, kde mu pomohli najít bydlení pro začátek.

„Během jeden a půl roku ve Lvově jsem si všiml, jak moc se tu lidé zajímají o vlastní historii, kulturu a tradice. Když chceme žít v nějaké společnosti, musíme se navzájem lépe poznat.“

Ernestovy děti ale říkají, že už je na čase se konečně vrátit domů. „Už mají dost toho věčného stěhování – z jednoho bytu do druhého. Traumatizuje je to.“

Většina krymských Tatarů ví zcela přesně, že se na Krym vrátí. „Lidem je jasné, že naše mešity a naše domy zůstaly na poloostrově.“

Wisdom Chess

„Nikdy by mě nenapadlo opustit Doněck. Působil jsem tam na gymnáziu, učil děti hrát šachy, angažoval se taky v biblickém kroužku,“ vypráví Volodymyr Chepytko. V zimě roku 2015 jel se svými kamarády z Kyjeva domů. Hranice tehdy ještě nebyly uzavřené a Vánoce strávili v hlavním městě. Cestou se ale přihodilo něco, co všechno změnilo: u malého města Volnovakha byl ostřelován linkový autobus, Volodymyr byl zraněn na hlavě a paži.

„Okamžitě jsem si uvědomil, že musím zpátky do Kyjeva, kde se nechám ošetřit a budu nějak žít dál.“

Když Volodymyra pustili z nemocnice, nemohl už pracovat prostě někde na stavbě jako většina vnitřních uprchlíků. V nemocnici jej sice ošetřili, ale skutečně zdravý se ještě necítil. I nyní, po několika měsících, se potýká s následky zranění. „Pískání v uších se stalo mých neustálým společníkem.“

Najít ubytování v Kyjevě nebylo snadné. Jeho přítelkyně a on přespávali, kde to zrovna šlo – u kamarádů a známých, v hostelech, dokonce i v kostelech. Po několika měsících konečně našli byt.

Hrát šachy bylo pro Volodymyra v Doněcku více než jen koníčkem. V Kyjevě se rozhodl svým oblíbeným koníčkem zabývat novým způsobem a založil šachový spolek Wisdom Chess. „Celé se to stalo velmi rychle a po osmi měsících mi tato činnost začala dokonce trochu vydělávat.“

Volodymyr přitom věděl, že šachový spolek ho nemůže uživit. Ze začátku tam chodilo jen velmi málo lidí. Někdy třeba několik týdnů nikdo nepřišel, ať už byly jeho představy jakékoli.

Dnes čítá jeho spolek kolem 20 členů, kteří se do kavárny, kde spolek sídlí, pravidelně vracejí. Volodymyr ale touží po tom, aby spolek měl vlastní prostory. Dává také soukromé hodiny šachu – jak dětem, tak dospělým. Nedávno dostal nabídku od soukromé školy, aby tam vyučoval hru v šachy.

„Je to pro mě právě jeden z nejnáročnějších okamžiků na novém místě – onen přechod od stavu, kdy tady nikoho neznáš, ke stavu, kdy člověk pomalu získává přátele, propojuje se s ostatními, nachází stejně smýšlející.“

Kyjev vnímá jako město plné možností a pokouší se dobu, kterou tu musí strávit, efektivně využít – studovat, pracovat, získávat zkušenosti.

„Jakmile Doněck zase bude pod ukrajinskou kontrolou, vrátím se. Konec konců mám tam své příbuzné a kamarády. Kyjev se mi líbí, ale nadejde čas vrátit se domů.“

Novinářka z Krymu

Anastasia Magasova v Simferopolu vystudovala ukrajinskou filologii. Po studiu zůstala na fakultě žurnalistiky, protože tam zrovna odstartovala možnost post-education. Praxi Anastasia absolvovala v německých novinách a začala pracovat pro německá média. „Bylo to ještě v době, kdy ne každý věděl, kde se Krym vlastně nachází. Německé redakce se tehdy zajímaly o krymská kulturní témata. Později, když Ukrajina odstartovala výrazné směřování k evropské integraci, zajímal německá média i postoj obyvatel Krymu ohledně tohoto procesu.“ Anastasiu ani nenapadlo, že by Krym měla opustit. Na Krymu pro sebe nadále viděla perspektivu a byla toho názoru, že tam může zužitkovat svoje zkušenosti a znalosti.

Pak ale narukovali „zelení mužíčci“ a všechno se seběhlo velmi rychle. Pro Anastasiu bylo ještě před referendem jasné, jak všechno skončí.

„Tehdy mě jako žurnalistku nepronásledovali, ale mí kolegové a známí prodělali hodně nepříjemných zkušeností. Docházelo k zatýkání, přepadání redakcí a domovním prohlídkám... V tu chvíli mi bylo jasné, že opustit Krym je jen otázkou času.“

Lvov Anastasia měla vždycky hrozně ráda: „Po všem tom stresu v rodném městě jsem opravdu toužila po tom žít v pohodlné evropské atmosféře.“

Už 1. dubna 2014 sedla mladá novinářka s malým kufrem v ruce na vlak. Nejdřív bydlela ve lvovském hostelu, díky kamarádce se pak seznámila se ženou, která velmi chtěla pomoci někomu z Krymu.

„Nabídla mi bydlení, o kterém se mi nikdy nesnilo – velký dům z doby rakousko-uherské monarchie, zdobené dřevěné schodiště, vysoké stropy v pokojích, parkety... Hodně jsme se sblížily, je pro mě skoro jako matka a já jsem pro ni skoro jako její dítě.“

Přestože Anastasia studovala ukrajinskou filologii, zjistila, že vlastně nemá ani tušení, kdo jsou Haličané a jaké mají tradice. Bylo pro ni ale velmi jednoduché zamilovat si jejich životní styl a tím i změnit něco ve vlastním životě. „Je vlastně velmi smutné, že až po těchto tragických událostech jsme se o sebe navzájem začali zajímat.“

Svůj domov, Krym, nadále pravidelně navštěvuje, ale cítí se tam jako turistka nebo dokonce jako nevítaný host. „Více než tři dny to tam nedokážu vydržet. Nezbylo tam skoro nic, co by mě tam drželo. Dokonce ani fakulta na univerzitě, kde jsem studovala, už neexistuje.“

Měla už několikrát možnost žít v Německu, ale pokaždé se vrací na Ukrajinu. „Nikde se necítím tolik šťastná a svobodná jako ve své zemi. Ano, možná že jednou budu žít jinde, abych pracovala nebo studovala, ale pokaždé se určitě vrátím na Ukrajinu, protože je to pro mě velmi důležité.“