Život

Jste úspěšný podnikatel. Proč jste se rozhodl pracovat jako dobrovolník? Jak to všechno začalo?

Během revoluce každý nějakým způsobem pomáhal na Majdanu. Pro mě všechno začalo tím, že jsem tajně léky zásoboval zničenou ošetřovnu první pomoci na Majdanu. Moje žena se o tom nesměla dozvědět, protože situace byla velmi kritická, hodně lidí se bálo vycházet z domu. Pamatuju si, že jsem šel do lékárny pro léky a lékárnice se mě ptala, jestli nemám strach chodit po městě se žlutomodrou stuhou na batohu. Taková tehdy panovala atmosféra.

Ale skutečně aktivní jsme začali být až 17.-18. února 2014, kdy se v centru města střílelo a umírali lidé. Tehdy jsem pochopil, že pro mě nemá moc smysl prostě jen vyčkávat na Majdanu. Jenže se zbraněmi to neumím, na vojně jsem taky nebyl. Ale došlo mi, že můžu pomoct především tomu velkému množství zraněných, které odváželi do nemocnic.

Díky mojí výzvě několik kamarádů věnovalo peníze, našel jsem pár dobrovolníků, kteří mi pomohli dopravit do nemocnic důležité věci pro zraněné. Dalšího dne jsem už koordinoval deset aut, která sloužila k zásobování. Později jsme založili centrálu pro finanční dary. Deset stálých jednotek rozdávalo léky. Tak vznikly naše „eskadrony dobra“, jak později psali novináři.

Potom začala válka, hodně lidí uprchlo v důsledku bojů na východě země a problém takzvaných vnitřních uprchlíků začal být čím dál akutnější. Nejdříve jsem pomáhal jednotlivcům, později jsme pro utečence na kraji města zřídili tábor s tím nejnutnějším.

Brzy mi ale bylo jasné, že máme málo místa – poptávka po naší pomoci neustále rostla. Proto jsem na facebook rozjel kampaň a díky tomu jsme získali tento prostor na ulici Frolivská v centru Kyjeva. Tak to všechno začalo.

Jak vypadá tým vašeho centra?

Na Frolivské denně pracuje 20 až 50 dobrovolníků. Ale máme čtyři stálé koordinátory, kteří se starají o to, aby všechno fungovalo. Kromě mě jsou to ještě tři kolegyně: Lesja Litvinova, matka čtyř dětí, která dříve působila jako režisérka, Oksana Suchorukova, která sama uprchla z doněckého regionu a stará se u nás o kontakt s úřady, účetnictví a PR, dále Olena Lebid, metodička jedné kyjevské školy a učitelka hebrejštiny, která je u nás zodpovědná za vzdělávací program.

Jak to vlastně na Frolivské vypadalo? Jak jste si tam práci zorganizovali?

Všechno začalo starou zástavbou a staveništěm. Byly tam jen dvě místnosti, ve kterých jsme měli sklad na všechny věci a odkud jsme všechno rozváželi. V současné době je to obrovské centrum, kde se denně postaráme až o sto rodin. Byly i dny, kdy k nám přišlo dokonce 200 rodin. Celkem jsme už pomohli asi 50 000 lidí.

Vedete si o tom statistiku?

Jasně, všechno statisticky zaznamenáváme. Každý, kdo chce, abychom mu na Frolivské pomohli, se musí nejdříve nahlásit v elektronické frontě, poté se registrovat v naší databance a nakonec předložit všechny své doklady. Poté na základě speciálně, námi vytvořených kritérií určujeme, jaká pomoc v daném případě přichází v úvahu. Každý dostane potvrzení a pokračuje k výdeji, kde dostane pomoc, o kterou žádá.

Potraviny dáváme například jen důchodcům, dětem, handicapovaným a postiženým a těhotným, a sice pouze během prvních 45 dní po příjezdu do Kyjeva. Nejsme tu totiž proto, abychom někomu pomáhali věčně. Běžence u nás mohou dostat oblečení z druhé ruky, nabízíme psychologickou a lékařskou pomoc nebo u nás existuje možnost hovořit s pracovníkem personální agentury. Nabízíme také různé kurzy a tréninky.

Kdo centrum finančně podporuje? Lidé nebo sponzoři ze strany podnikatelů?

Každý den k nám přichází 50-60 lidí, kteří nám věnují peníze. 95 % darovaných věcí, které rozdáváme potřebným, jsou dary prostých lidí. Podporuje nás ale také několik firem.

V létě jsme například zorganizovali hlídání dětí pro uprchlíky z východu. Každý den mohlo 30 dětí zažít pestrý program: výlety, návštěvy muzeí, vzdělávací program, angličtinu s rodilým mluvčím. Hodně jsme jezdili po městě i do obchodů s hudbou a televizemi. Myslím, že takový program jim mohlo každé kyjevské dítě závidět.

Hledáte sponzory cíleně?

Ještě jsme nikdy nikoho o nic neprosili. Náš princip spočívá v tom, že k nám každý může přijít, aby se podíval, jak centrum funguje a jak s dary zacházíme. Pokud je pro, existuje vícero způsobů, jak nás podpořit. Někdo daruje peníze, jiný vozí věci autem, jiný věnuje věcné dary – nábytek, oblečení, dětskou výživu nebo plenky. Existuje spousta způsobů, jak pomoci.

Když boje na východě začaly a lidé odtamtud začali utíkat, hodně Ukrajinců bylo ochotných pomáhat. Nemáte pocit, že tato ochota ustává a že se pomáhá méně?

Ano, pomáhá se méně. Je to tak, že všichni máme omezené množství věcí, které jsme ochotní věnovat. Také finančních darů bylo dříve více, ale i nyní se nám daří naši pomoc financovat. Nedávno jsme uspořádali fundraisingový maraton a povedlo se nám vybrat 250 000 hřiven (cca 10 000 eur). To není málo.

Jak rychle se uprchlíkům daří se v Kyjevě uchytit?

To je člověk od člověka jiné: někteří si na nový život zvyknou rychle a práci v Kyjevě najdou třeba už po týdnu. Ale jsou i tací, kteří nejspíš i příští rok budou vyprávět, jak špatně se jim vede. Pak znám i takové, kteří tu zůstali jen měsíc a hned se zase vrátili. Když má člověk dobrou vůli, pak se mu podaří cokoli, i nový začátek v cizím prostředí.

Zažil jste chvíle, kdy jste chtěl se vším praštit?

Vlastně od počátku sním o tom, že s touto prací přestanu. Chci věřit tomu, že naše centrum brzy nebude potřeba. Ale dokud válka trvá, jsme potřeba. A tomu rozumím. Proto v naší práci pokračujeme. Právě se snažíme o přechod z pouhého místa pomoci, kde se rozdělují věcné dary, v organizaci poskytující sociální a vzdělávací služby.

Jak se váš život v posledních letech změnil?

Došlo nám, že za nás naši práci nikdo neudělá. A v tom spočívá nejdůležitější následek revoluce důstojnosti pro nás všechny. Pokud chceme, aby v naší zemi došlo ke změnám, musíme se jich chopit sami. To je největší změna ve světonázoru, kterou pozoruji. Poslední dva roky musím neustále lavírovat mezi svojí prací a dobrovolnictvím. Není to jednoduché, ale rozumím tomu, že to musím udělat, pokud chci pro svoje děti vybudovat úspěšnou zemi.