Mezi frontou a útočištěm  Život v tranzitu

Nemohou utéct ani se schovat: lidé s omezenou pohyblivostí jsou bez pomoci vydáni na milost ruským dronům a bombám. Síť humanitárních organizací je zachraňuje před blížící se frontou – pomáhající však narážejí na své limity. Návštěva tranzitních center Oceán dobra (Океан Добра) v Dnipru a Pavlohradě, kde lidé nacházejí dočasné útočiště.

Oleksandra, kterou všichni láskyplně nazývají Baba (babička) Šura, ukazuje, co jí po dlouhém životě zbylo: ve 93 letech má tašku nacpanou zimními botami, teplým oblečením, složkami s dokumenty a malým fotoalbem. „Mám tam bundu?“ ptá se a ukazuje za sebe. U čela postele leží hromada oblečení. „Neboj se, Baba Šuro! Všechno tam máš!“ volá Lilija Zemljana obzvlášť hlasitě.

Tato 36letá žena pracuje pro Relief Coordination Centre (RCC) a vede tranzitní centrum pro uprchlíky*e v Pavlohradě. Součástí její práce je poskytovat oporu a orientaci mnoha seniorům*kám, co byli evakuováni před blížící se frontou. Samostatně uprchnout – to nedokážou. Samostatně se usadit a začít nový život také ne. „Baba Šura si ráda povídá. Jen paměť už jí moc neslouží.“ Zemljana a její kolegyně pracují jako tým: psycholožka a právnička z East SOS spolu s Lilijou Zemljanou u postele 60leté spolubydlící opatrně vysvětlují, jak to bude dál.

Co ruská okupace a letecký teror pro seniory*ky a osoby s omezenou pohyblivostí znamenají? Zde v tranzitním centru lze tušit jejich rozsah. Oleksandra a její spolubydlící upoutané na lůžko leží bezmocně vedle sebe v provizorní ložnici – v přebudované tělocvičně. Prezenční výuka už dávno neprobíhá. Tam, kde kdysi cvičily děti, dnes přežívají lidé v pokročilém věku, někteří z nich dokonce 90letí nebo více. Dny, někdy i týdny, zde tráví v nejistotě, mezi ztrátou svého dosavadního života a podzimem života, který zatím nemá pevné místo. Pomáhají jim humanitární organizace jako East SOS, Caritas Ukraine a RCC. Jejich náplní práce je těmto lidem být nápomocné s vyřizováním byrokratických záležitostí a hledáním bydlení, pokud nemají žádné příbuzné.

Toalety přizpůsobené osobám se zdravotním postižením, které lze zamknout, zde nemají. „Uvnitř máme 38 lůžek pro osoby s omezenou pohyblivostí a pro rodiny s dětmi dalších osm míst ve venkovních kontejnerech a 14 ve stanu – celkem tedy 60. Na pozemku máme modulární sprchu a modulární toaletu. V zimě je to samozřejmě problém. A pro člověka, který se nemůže samostatně pohybovat, je obecně obtížné jít ven, aby se osprchoval,“ vysvětluje Zemljana. Když v únoru 2022 Rusko napadlo Ukrajinu, země nebyla připravena na prudký nárůst poptávky po evakuacích a ubytování pro vysídlené. Podle UNHCR se do února 2026 po celém světě zaregistrovalo 5,9 milionu ukrajinských uprchlíků*c. Mezinárodní organizace pro migraci navíc k březnu napočítala 3,9 milionu vnitřně vysídlených.

Téměř polovina domácností vnitřně vysídlených osob (47 procent) je závislá na humanitární pomoci. Zvlášť zranitelní jsou senioři*ky, kteří tvoří téměř 30 procent vnitřně vysídlených, a také osoby se zdravotním postižením. V důsledku ostřelování, okupace a zhoršení situace na frontě zůstalo mnoho z nich bez podpory sociálního pracovnictva.

„Raději zemřu doma pod raketou, než abych byl bez domova.“

Jejich záchrana závisí na dobrovolnictvu a ochotných lidech – lidech jako Eduard a Roman. Před rokem jsem tyto dva pracovníky humanitární organizace East SOS doprovázela při evakuaci oblastí v blízkosti fronty. Převáželi rodiny, osoby s omezenou pohyblivostí a seniorstvo do tranzitních center v Losově a Pavlohradě. Téma, které se při tom neustále vracelo: strach, že ve vysokém věku zůstanou bez bezprizorní – a s tím spojená neochota uprchnout.

V Kramatorsku, Slovjansku, Kosťantynivce a Družkivce Eduard a Roman prosili seniorstvo, aby uprchlo před klouzavými bombami. Někdy bylo potřeba více pokusů, než k tomu lidé sebrali odvahu. Obzvláště obtížné to bylo u osamělých lidí: „Vyzvedl jsem svého dědečka, který vytrval pod palbou v Bachmutu. Tehdy mi bylo jasné: Mnoho lidí se o sebe samo nedokáže postarat, ale všichni si zaslouží ochranu,“ vysvětlil mi tehdy Eduard. A už jednou, v prosinci 2024 ve velmi zničeném pohraničním městě Pokrovsk, jsem zaslechla tu neuvěřitelnou větu: „Raději zemřu doma pod raketou, než abych byl bez domova.“ Vrátila jsem se tedy do Pavlohradu, abych zjistila, co se děje se všemi těmi lidmi, na které nikdo nečeká.

Pro ty, kteří se již nemohou spolehnout na zrak a sluch, jimž nohy už moc neslouží, neznamená evakuace jen vykořenění – je to zhroucení křehké sítě péče, která je doma držela nad vodou. Může to být například tým sociálního pracovnictva a sousedů*ek, kteří se u nich střídají.
 

Kdo zachytí osamělé lidi, když se jim rozpadne jejich životní svět, často zúžený na jednu místnost nebo dokonce na jednu postel?

Oleksandra, Baba Šura, mžourá očima a snaží se rozeznat své okolí. I po téměř jednom století z ní vyzařuje něco dívčího.

„Kde to vlastně jsme?“
„V Pavlohradě, má drahá!“ volá Zemljana.
„Aha, takže v Pavlohradě? No, kde mě ubytují, tam budu. Díky bohu, že se o staré lidi jako já někdo postará. Děkuji, že jste tu vy, mladí lidé.“

V Biloserske žila sama. Zůstala tam už jen jedna sousedka žijící sama. Chodila k ní pečovatelka. „Tak jsem na to nebyla úplně sama.“ Když se situace zhoršila, byla Oleksandra nejprve převezena do nemocnice v Kramatorsku, než ji evakuovali do Pavlohradu.

Budoucnost je nejistá, a tak myšlenky směřují do minulosti: „Měla jsem dceru. Dala jsem jí jméno Svitlana. Od slova ‚svitlo‘ – světlo – aby měla zářivý život. Ale bohužel zemřela ve dvaceti. Tak krátký byl její život. A já velmi, velmi trpím.“ Proč přesto tak dlouho vydržela čelit útoku klouzavých bomb? „Bála jsem se opustit své dítě. Jak bych ji tam mohla nechat samotnou? Nikdo už tam nezůstal, žádní příbuzní, nikdo.“

Oleksandra pracovala celý život, nejprve jako učitelka, poté jako ekonomka. V provizorní noclehárně se celý život zredukuje na jednu jedinou identitu: uprchlice. Kdo má příbuzné, kteří někde čekají, patří mezi šťastlivé. „Ne každý má příbuzné, ke kterým by mohl jít. Starali se o ně sousedé nebo příbuzní, kteří museli zůstat doma – a kteří nevidí možnost někde začít znovu a postarat se o sebe a navíc ještě o osobu upoutanou na lůžko,“ vysvětluje Lilija Zemljana. Oleksandra má štěstí: v Kyjivu na ni čeká neteř Tetiana.
  Několikrát denně zaznívá v areálu letecký poplach. Ani tady, asi 70 kilometrů od fronty, už dávno není bezpečno. Mobilní protiletecké kryty v areálu jsou dělané pro 80 osob. Ty, kdo prchají před frontou, neustálý poplach málokdy vyvede z klidu. Ten den se tam scházejí pouze zaměstnanci*kyně nevládních organizací. Oleksandra a její spolubydlící upoutané na lůžko zůstávají v noclehárně. Tranzitní centrum v Pavlohradě v současné době hledá bezpečnější místo, kam by se mohli přesunout, vysvětluje Zemljana. Kde přesně to má být, zatím není jasné. „Někde u Dnipra. A tentokrát myslíme i na bezbariérový přístup.“

V současné době prochází tranzitním centrem denně celkem 120 až 130 osob. V létě jich bylo až 400. Zhruba 80 procent z nich má místo nebo příbuzné, ke kterým mohou uprchnout. Pro všechny ostatní hledá tým řešení. Často je první překážkou to, že nemají doklady, díky kterým by mohli být umístěni do příslušných zařízení: „Někteří je ztratili – cestou k nám nebo proto, že z jejich domova nic nezbylo. Jiní doklady ani nikdy neměli – i takové případy se bohužel vyskytují. Další k nám přicházejí se svým starým sovětským průkazem – ano, i to jsem zažila. Často nemohou pobírat důchod, protože jim chybí doklady. To vše musíme nejprve zařídit,“ vysvětluje Zemljana. Systém však nezatěžuje jen samotný počet lidí: práci ztěžuje i neustálý letecký poplach. „Při leteckém poplachu úřady zavírají. Nikdo pak nezvedá telefon. Když člověk na schůzku čeká celé dny, je to obzvlášť nepříjemné.“

Podle Zemljany se zde však stále více projevuje i nedostatek míst v pečovatelských zařízeních. „To je velký problém, v zásadě pro všechny organizace, které se zabývají rozdělováním lidí. Právě pro lidi s omezenou pohyblivostí totiž míst ubývá.“ Většina z nich je nejprve odvezena do Dnipra, do domova, který lidi dočasně přijímá. Tam však nedávno oznámili stop stav. „A tak uvízli u nás – naštěstí jen na deset dní.“

Zastávky na cestě v nejistém stavu

Jedu do Dnipra, abych navštívila tento domov. Další zastávka na cestě v nejistém stavu.

V kanceláři neziskového centra pro osoby se zdravotním postižením Okean Dobra (Океан Добра) – v překladu Oceán dobra – mě u svého stolu vítá ředitelka Olha Volkova. Odtud koordinuje péči o své klientstvo společně s právničkami a psycholožkami z East SOS a pečujícími.

„Jsme jediní, kdo tyto lidi přijímá. Když jsou u nás všechna místa obsazená, musí vyčkávat v tranzitních centrech v Pavlohradě a Losově, nebo zůstat v nemocnici. Jiné možnosti neexistují.“
  „Při vojenských operacích po celém světě jsou podmínky pro osoby s omezenou pohyblivostí obzvláště náročné.“ Volkova hovoří z pohledu osoby, která se s tímto problémem potýká. Nemůže chodit. „Proč jsme toto centrum vůbec otevřeli? Když jsem viděla, jak lidi evakuují, uvědomila jsem si: Kdyby mě takhle ubytovali v tělocvičně nebo ve stanu, ráno bych už nevstala. A pak ty společné toalety – ať už s mísou nebo bez ní – pro tolik lidí...“ Tak vzniklo centrum Oceán dobra. Centrum má kapacitu 170 pečovatelských míst, ale kvůli rekonstrukci lze v současné době poskytovat péči pouze 120 lidem. Od svého založení v roce 2022 jím prošlo téměř 5 000 lidí.

Volkova ukazuje fotografie na svém mobilu: „Tohle je muž, který k nám dorazil 20. července. Tak strašně vypadal. A tohle je ten samý muž o pár dní později, poté, co se mohl vykoupat, vyspat, pravidelně jíst a nechat se oholit. To je tedy naše práce.“ V současné době však bylo opět nařízeno pozastavení přijímání nových klientů*ek. „Čekáme na finanční prostředky od našich partnerů. A dokud čekáme, nemůžeme vyplácet mzdy.“ Někteří zaměstnanci*kyně již podali výpověď. Zároveň vzrostl počet osob vyžadujících péči: „Byli jsme plně vytíženi při 120 osobách. Pak přibylo dalších 13 – a o ty jsme se museli starat s téměř polovičním počtem zaměstnanců*kyň. Musíme přitom vždy myslet i na bezpečnost našich klientů*ek.“

Kromě každodenní péče je třeba centrum připravit na zimu – vzhledem k pokračujícím ruským útokům na energetickou infrastrukturu potřebuje zařízení solární panely. „Rozhodně chceme být energeticky nezávislí.“ Na okna již byla nainstalována pancéřová fólie. „Spím lépe, protože vím, že naši klienti*ky jsou v bezpečí před střepinami.“ Téměř každou noc a během mnoha dnů zní ve městě letecký poplach. Transportovat pokaždé 120 ležících a tělesně omezených lidí do krytů je prakticky nemožné.

Psycholožka Mariia Bezbabna mě provází chodbami zařízení. V současné době sem přichází mnoho lidí především z měst Slovjansk a Kramatorsk, uvádí. Někteří z nich byli zachráněni přímo z trosek a následně převezeni z nemocnice do tohoto zařízení. „Přinášejí si s sebou velmi těžké příběhy,“ říká Bezbabna.
  Tato 29letá žena pracuje v centru od července. Jejím úkolem je nejprve poskytnout postiženým prostor, aby mohli o prožitých událostech mluvit. „Naslouchám jim, přijímám jejich zážitky a pocity a pomáhám jim prožité události zpracovat. Jde o to, abychom tyto emoce společně snášeli a prožívali, aby lidé postupně znovu nalezli stabilitu a mohli objevit své vlastní vnitřní zdroje,“ vysvětluje psycholožka.

Bezbabna vysvětluje, že první dny v zařízení bývají mnozí ještě ve stavu šoku. Trvá nějakou dobu, než se jejich stav stabilizuje. Rozhodující roli pak hraje tělesná regenerace. Mnoho lidí kvůli neustálému ostřelování spalo jen několik hodin denně. „Pro tělo je obtížné vyrovnat se s takovým nedostatkem spánku,“ zdůrazňuje Bezbabna. O to důležitější jsou základní věci, jako je dostatek spánku, pravidelné jídlo a klid – něco, co někteří zde zažívají poprvé po letech. Už tato jednoduchá opatření mají pozitivní vliv na celkovou pohodu. „Už samotný pocit bezpečí má vysokou terapeutickou hodnotu.“ Teprve poté může psychologická podpora pomoci postiženým dále se stabilizovat.
  „Lidé sem často přicházejí zpočátku naprosto dezorientovaní. Postupně začínají znovu přemýšlet o své budoucnosti: Co bude dál? Jak bych chtěl dál žít svůj život?“ popisuje tento proces Mariia.

Zejména starším lidem často dělá potíže odpoutat se od svého dosavadního života. Silněji lpí na vzpomínkách na známá místa. „Vzpomínají si, jak tam byli šťastní a že tam zanechali svůj domov,“ vysvětluje psycholožka. Nejistota ohledně budoucnosti mnohé z nich navíc zatěžuje. Nevědí, co bude dál, kde a jak budou v budoucnu žít a co od života ještě mohou očekávat. „To jim samozřejmě dělá velké starosti,“ říká Bezbabna.

Při své prohlídce zařízení se Bezbabna zastaví v jednom pokoji. Spí zde šest žen. Jejich postele připomínají částečně malé hrady, na nichž se hromadí věci – všechno musí být po ruce. Od července zde bydlí Maryna. Po autonehodě v prosinci byla částečně ochrnutá, přesto však zůstala ve svém rodném městě Kramatorsku. „Ale nakonec to bylo nesnesitelné. Pochopila jsem, že zůstat není možné.“ Chodila o berlích, nechtěla být nikomu na obtíž.

Tolik minulosti – a budoucnost jako prázdná stránka

„Když jsem sem přijela, měla jsem v hlavě jen zmatek,“ vypráví Maryna. „Rostl ve mně takový nekonečný smutek, teprve tady jsem to všechno vůbec mohla pocítit. Vzpomněla jsem si na celý svůj život, na všechno, co jsem musela opustit – a budoucnost, to byla prostě prázdná stránka.“ Osud pro ni však měl ještě jiné plány: dnes je zasnoubená. Svého budoucího manžela poznala právě tady v Oceánu dobra – Oleksandra.

Šibalsky se usmívá, když vypráví, jak na ně řidič po návštěvě u lékaře zapomněl – a jak se na lavičce před nemocnicí lépe seznámili. Spolubydlící napjatě poslouchají a se smíchem komentují: „Naše holka si ulovila mladého kluka.“ – „Ano, přesně tak. Je mi 50 a mu 48 let. Nikdy jsem nebyla vdaná – a teď je všechno nové: nový manžel, nová země, nový život.“
  Venku na zahradě potkáváme Oleksandra. Od cévní mozkové příhody se pohybuje omezeně. Také mu dělá potíže mluvit. Vypráví, jak ho v červenci evakuoval z Nikopolu Červený kříž a převezli sem. Doma se o Oleksandra starali přátelé, ale už dlouho nevycházel z pokoje. „Pak se tam začaly motat ty mouchy.“ Myslí tím drony FPV. „Měl jsem velký strach.“ O svém příjezdu do bezpečí říká: „Upřímně řečeno, bylo mi všechno jedno. Ale teď už ne,“ říká a směje se. „Zase dokážu snít o budoucnosti.“ Díky rehabilitaci se Oleksandr znovu naučil chodit. „Teď bude všechno v pořádku. Bude to tak, jak to Bůh určil.“
  Oba čekají na společné místo v pečovatelském domě – v zahraničí – a na vyřízení všech dokumentů. „Chápu, že zkáza může dorazit i sem do Dnipra. Je lepší začít znovu v bezpečí.“ 29. září oslavili oba v centru svou svatbu. Dodnes tam zůstávají. Nový život však nabývá konkrétních obrysů: Oleksandr už má hotový pas, překonali další překážku. Brzy opustí Oceán dobra – a bude možné pomoci dalším dvěma lidem. Čekací seznam je stále dlouhý.

listopad 2026