Knižní debut scenáristky Kláry Vlasákové „Věřím v horizontálu“

Knižní debut scenáristky Kláry Vlasákové nese název „Praskliny“. Foto: © Ondřej Lipár

Knižní debut scenáristky Kláry Vlasákové nese název „Praskliny“. Ty mohou symbolizovat jakési osvěžující průduchy z tísně světa, jemuž dávala smysl i pevnou strukturu hlavně pracovní doba. Postavy přicházejí vlivem robotizace o práci a jsou nuceny hledat v životě nový řád. Pod rukama se jim mění i klima, přibývá dní nesnesitelného horka. V té době se na místní louce objevuje levitující bílá koule a bezradní lidé hledají nový směr právě u ní.

Měla koule nějaký předobraz v jiném literárním díle?

Neuvědomuju si to, ale řada lidí vidí vzdálenou příbuznost s povídkou Příběh tvého života Teda Chianga, podle níž byl natočen sci-fi film Příchozí. Jenže zatímco tam jde o setkání s mimozemskou civilizací, v Prasklinách k ničemu takovému nedochází. Ostatně v knize se na několika místech objeví věta, takový trochu otravný refrén: „Koule zůstává stále stejná, ke všemu zcela netečná.“

V „Prasklinách“, stejně jako ve vaší povídce ve sborníku „Budoucnost“, se objevuje buňka – malý prostor vyvinutý k přežití v extrémním horku. Jde o inspiraci realitou?

Existují různé prostorné, dobře vybavené bunkry určené k přežití extrémní situace, kdyby nastala. Často jde o úkryt, který si pořídí ti nejbohatší. V povídce Buňka jsem to pak rozpracovala do představy světa, kde je takových buněk celá řada a jsou propojeny – klimatická krize tak nějakou dobu dopadá jen na ty, co si nemůžou dovolit se před ní skrýt. Zatímco já to beru vážně, hodně mě baví, jak se k tomu postavilo třeba americké satirické duo The Yes Men, které s využitím vtipu a absurdity poukazuje na sociální, politické nebo environmentální problémy. Před lety představili jakýsi nafukovací skafandr zvaný „survivaball“, do něhož se vejde jeden člověk a v němž mohou korporátní manažeři v klidu přežít globální krize. Dokonce ho pak korporacím nabízeli a reakce použili ve svém filmu.
 

Máte sama pro sebe nějaký recept, jak se vyhnout depresi z nemožnosti dostatečně ovlivnit naši budoucnost, jako se to stalo postavám z „Prasklin“?

Prasklinách mi šlo mimo jiné o to měřítko – primárně tam sleduju jednu rozšířenější rodinu, kde vládnou dobré vztahy a všichni se mají rádi. Jenže pokud se bavíme o nějakém problému týkajícím se celé společnosti, je třeba spojit se i s dalšími lidmi a skupinami. V Prasklinách si postavy přítomnost záhadné bílé koule, která se jednoho dne snese na zem, vysvětlují jako určitý rébus, který musí rozlousknout. A přitom by možná stačilo, kdyby pozornost odvrátili od ní směrem k sobě navzájem.

Pro mě je dost zajímavou výhybkou při představě konce „smíření s vyhynutím lidstva“. Něco takového jsem částečně četla i v kouli, ve větě o její netečnosti. Představujete si někdy planetu bez lidí?

Ve světě mého románu byla koule nejspíš vždycky – a přetrvá jistě i po vyhynutí lidí. Její existence není odvislá od podmínek na Zemi, i když postavy by rády věřily tomu, že právě na lidstvo je její přítomnost navázána. A co se týče planety bez lidí – jako dítě mě tahle představa děsila a fascinovala. Jak by to asi vypadalo, kdyby na všech místech, co znám, najednou nebyl žádný člověk? Kdyby prostě zmizeli? Filosof a kybernetik Jan Romportl nicméně mluví o tom, že podle matematických modelů je celkem jisté, že jsme ve vesmíru sami. To, že žijeme na planetě, kde se vyvinul život, nás tedy činí odpovědné tento život – v určité podobě – zachovat.

Je mi pětatřicet a téma klimatické krize řeším pár let. Do té doby jsem mu nevěnovala příliš pozornosti. Vám je třicet. Kdy vás toto téma začalo zajímat?

Moje celoživotní kamarádka je bioložka a ekoložka – ekologii řeší neustále a konfrontovala mě s ní a vůbec s predikcemi ohledně klimatu od dětství.

Mám úzkostnou poruchu a nedokážu rozpoznat, zda toto téma akcentuji, anebo ono akcentuje mé úzkosti. Vy svou knihou poukazujete na narůstající úzkost v současném světě.

Úzkosti na jednu stranu narůstají, ale na stranu druhou je to dnes tak, že pokud se rozhodnete je nějak řešit a zajdete za odborníkem, dostanete prášky, co vám mají pomoct. Tím se však problém nevyřeší. Pokud vás trápí právě třeba klima nebo existenční starosti, tak se problém týkající se celé společnosti smrskne na individuální věc. Když je někdo v exekucích, nejde přece čekat, že se bude cvičit ve vděčnosti za to, co má, brát prášky a všechno se brzo zlepší. V tomhle vidím limity duševní péče, která řadu problémů překládá do toho, že se týká jen dotyčného jedince. I to v Prasklinách řeším.

Co chápete jako důležitý problém své generace?

Těch je řada, ale za výrazný spojující problém považuji obtíže s bydlením – debatám o zastropování nájemného se zuby nehty bráníme a hypotéky jsou hodně vysoké. Podle zprávy neziskové organizace Arnika jsme na tom v Česku při koupi bytu nejhůř z celé Evropské unie a musíme za něj dát jedenáct čistých ročních platů, v Německu to je 4,7 ročního platu.

Ale chceme vlastně uvažovat tak, že ústředním cílem našeho snažení má být vlastní bydlení, protože to tak bylo u generací před námi? Nebo stoupání po společenském žebříčku? Není to právě ten postoj k životu, který nám způsobuje velkou část současných problémů?

Bydlení, kdy má člověk alespoň jakousi minimální jistotu, je existenční nutnost. A stoupání po společenském žebříčku samo o sobě důležité není – ale nejhlasitěji jsou slyšet právě ti, co na něm vyšplhali vysoko. Ti, co jsou pod nimi, je pak příliš nezajímají.

Měli bychom dopřát víc sluchu těm, co tak vysoko nevyšplhali?

Rozhodně! Pokud se podíváme na výzkum o třídní skladbě české společnosti, kterou publikoval loni na podzim Český rozhlas, zjistíme, že se 40 procent obyvatel řadí do ohrožené nebo přímo strádající třídy. Mají podprůměrné příjmy a jsou ohroženi exekucemi, přičemž v obou jsou více zastoupeny ženy. Tihle lidé často nejsou slyšet nebo jsou jejich zkušenosti bagatelizovány. Tenhle diskurz se v poslední době proměňuje, ale jde to pomalu. Považuji to za jeden z úkolů umění – dokázat se podívat dál než na vlastní pupek.

Věříte v boha?

Já osobně v boha nevěřím, spíš věřím ve spolupráci, v solidaritu. Nakonec to lze právě číst i v Prasklinách. Nevěřím ve vertikálu vztahující se k bohu, ale spíš v horizontálu, v posilování vazeb mezi lidmi, spolupráci.

A může to saturovat i nenaplněnou potřebu spirituality, kterou v „Prasklinách“ také řešíte?

Asi jsem poměrně materialisticky založená. Zdá se mi, že spirituální přesah vzniká hlavně z mezilidského kontaktu. Možná to ale pro sebe nemám ještě úplně dořešené, protože v Prasklinách se právě tahle otázka otevírá. Něco podobného teď řeším i v komiksu Spiritistky, který dokončujeme spolu s ilustrátorkou Juliánou Chomovou a měl by vyjít na podzim v nakladatelství Lipnik. V něm hlavní postava přijde do kontaktu s nadpřirozenem, a to ji natrvalo změní. Tento zážitek nijak neironizujeme.

Jak se k vám toto téma dostalo?

Příběh je velmi vzdáleně inspirovaný virálním videem. Na něm dvě přítelkyně oznamují shromáždění před sebou, že jedna z nich je „druhým příchodem Krista“. Videem se lidé tehdy hlavně bavili, ale mně zajímalo, jaký mají ty dvě ženy mezi sebou asi vztah. Jak k takovému nastavení přišly? Jak je tohle vůbec napadlo? Ve Spiritistkách zkoumáme situaci, kdy Laura, jedna ze dvou hrdinek, získá schopnost léčit lidi dotykem. Sama je přitom silně racionální, věcná a na nadreálné zážitky či schopnosti nevěří.

Jak ji získání nadpřirozených schopností změní?

Lauřina schopnost léčit nedokáže vyřešit všechny problémy lidí, kteří se na ni obrací. Očekávání jejího okolí jsou vysoká a Laura je nezvládá naplnit ani s tak unikátním darem. To v některých vyvolává nevoli. Laury se navíc nikdo neptal, jestli o tuhle schopnost stojí, nebo ne – zkrátka ji získala a teď se snaží se s ní nějak popasovat.

Chápete praskliny podobně jako já? Tedy jako průduchy, které by mohly uvolnit stísněnou energii současnosti?

Každé čtenářské vysvětlení je pro mě zajímavé a důležité. Pro mě osobně znamená motiv prasklin především to, že jiný svět je možný.
 

Klára Vlasáková je dramaturgyně a publicistka. Autorsky spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem pro které píše hry a dramatizované četby na pokračování. Též autorka textů pro děti a mládež.

Úryvek z: Klára Vlasáková – „Praskliny“

Klára Vlasáková – „Praskliny“ Foto: © Nakladatelství Listen Když se to sneslo na Zem – konkrétně na Farskou louku středně velkého města – mysleli si lidé, kteří to viděli jako první, že jde o nějaký optický klam; možná lom světla, jenž zmizí, když člověk pootočí hlavu nebo zajde-li slunce za mrak. Jenže ono to nezmizelo; pořád to zůstávalo pár desítek centimetrů nad zemí – podivný kulatý bíle světélkující útvar, který měl asi tři metry v průměru. Bylo možné se k němu přiblížit, a bylo možné se ho dokonce i dotknout. Někteří říkali, že je povrch teplý a vláčný, jiní přísahali, že cítili, jak se uvnitř něco hýbe.
 
Koule každopádně nezmizela po dni, po týdnu ani po měsíci.
 
Brzy se objevily názory, že jde o jakousi anomálii, zaviněnou dlouhodobým razantním přehříváním planety. Taky se říkalo, že se jedná o výstrahu či přímo trest (ale nebylo už tak úplně jisté před čím nebo za co). Všichni se shodli pouze na jediné věci – takový úkaz je něco dočista nového, vzrušujícího, něco, co se musí pečlivě prozkoumat a popsat.
 
Koule ale zůstávala stále stejná, ke všemu zcela netečná.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.