Nezávislá žurnalistika v Gruzii  „Pomáháme si navzájem ve chvíli krize a jedeme dál“

Nezávislá žurnalistika v Gruzii je bojem o přežití. Reportérstvo je terčem útoků, média finančně strádají a ocitají se pod politickým tlakem. Investigativní novinářka Teo Kavtaradze proto spoluzaložila Sinatle Media: platformu sdružující 22 redakcí. Protože jsou k tomu potřeba nejen novinářské, ale také podnikatelské a komunikační dovednosti, poprosila o pomoc svoji sestru Keti, která jinak pracuje jako manažerka v energetickém průmyslu. Rozhovor o solidaritě a o tom, jak novinařina může obstát v autoritářských podmínkách.

Co je Sinatle Media?

Teo: Jsme síť 22 nezávislých gruzínských online médií založená z důvodů solidarity a dlouhodobé udržitelnosti. Naše základní hodnoty jsou nestrannost, nezávislost, profesionální etika a služba veřejnosti. Síť jsme založili v srpnu 2025, abychom mohli hájit nezávislou žurnalistiku poté, co Gruzínský sen zaváděl čím dál represivnější zákony.

Sinatle tedy vznikl přímo z tohoto akutního ohrožení?

Teo: Ano. Od května 2025 nesmějí nezávislá média v Gruzii přijímat žádné finanční prostředky ze zahraničí. Přitom právě to byl náš nejdůležitější zdroj příjmů. Na začátku jsme spustili crowdfundingovou kampaň s názvem The Lights Must Stay On (Světla nesmí zhasnout). Velmi rychle se však ukázalo, že krátkodobá nouzová pomoc sama o sobě stačit nebude. Potřebovali jsme trvalejší a udržitelnou strukturu. Sinatle má dát nezávislým médiím v Gruzii sílu se udržet.
 

Co konkrétně se pro média změnilo od chvíle, kdy se vláda v listopadu 2024 vydala výrazně auritářským, Rusku nakloněným směrem?

Teo: Dobrá zpráva je tato: Žádné nezávislé médium z naší platformy dosud neskončilo, ani nebylo vyhnáno do exilu. Už jenom to je úspěch. Ukazuje to, jak odolná nezávislá média v Gruzii jsou. Zároveň ale hodně redakcí už pracuje v modu přežívání. Vždycky byly malé, ale tlak je v posledních letech roste a roste. V Sinatle máme i média sestávající například jen z jedné osoby. Dokonce i větší redakce často nemají více než 15 nebo 20 spolupracujících.

Já sama už téměř nepracuju jako investigativní reportérka, věnuju se jen administrativě pro Sinatla a moje vlastní médium, Studio Monitori. Studio Monitori na to prostě nemá dost personálu. O reportérstvo jsme přišli, protože lidi prostě z něčeho musí žít a za těchto podmínek nelze dále fungovat.

Co to znamená pro tvůj běžný pracovní den?

Teo: Místo abych rešeršovala, snažím se především médium vůbec udržet při životě a nějak zvládat celou tu byrokratickou zátěž. Tak to má hodně z nás. Nadále je tu spoustu kauz, co by byla potřeba rešeršovat – ale v tomto represivním prostředí se musíme neustále rozhodovat, co si vůbec ještě můžeme dovolit.

A tlak nemá pouze povahu finanční nebo organizační. I vláda a média nakloněná vládě se nás snaží cíleně zdiskreditovat. V prosince například rozjeli velkou kampaň přímo proti nám a Sinatle spolu s ostatními nezávislými médii obvinili z toho, že jsme tajně obdrželi 17 milionů dolarů.

Keti: Právě hovoříš s milionářkami! [směje se]

Teo: Realita vypadá jinak. Reportéři zastrašují při práci, někteří jsou i fyzicky napadáni. Tlak je finanční, právní a psychologický zároveň. Úřady se nás navíc pokoušejí odříznout od mezinárodního mediálního prostředí. Stále více činností je kriminalizováno – například přijímání finančních odměn spojených s novinářskými cenami ze zahraničí nebo práce fixera pro zahraniční média.

Zní to jako stav permanentního ohrožení.

Keti: Ano. Většina novinářstva nehovoří otevřeně o tom, jak nemožné toto prostředí je – nejen k práci, ale i k přežití. Žijí pod neustálým právním ohrožením. Dokonce i jazyk, který používají, je kriminalizován. Stačí například ministerského prezidenta označit jako „ministerského prezidenta Gruzínského snu“ [protože tím pádem neuznává zfalšované volby v roce 2024, pozn.red.], a může to mít dalekosáhlé právní následky. Hrozí za to až tři roky vězení. Každé z našich médií tak činí každý den, pod neustálým nebezpečím zatknutí.

Proto má zásadní význam téma mentálního zdraví. Novinářstvo platformy Sinatle je odvážné a odolné, ovšem strach je neustále přítomný. V osobních rozhovorech nám leckdo přiznal, že když jdou ráno do práce, nevědí, jestli se na konci dne bezpečně vrátí domů. Cítí se při práci na veřejnosti v nebezpečí – ať už na bulváru Rustaveli, kde se od 24. listopadu 2024 každý den protestuje před parlamentem, nebo před soudem. Nejde tedy jen o krizi finanční.
 

Pokud je bezprostředním cílem přežití – jak může Sinatle konkrétně pomoci?

Keti: Na prvním místě je ochrana. Příkladem takové ochrany je právní podpora. Po masivní kampani, jejíž cílem bylo nás pošpinit, jak již zmínila Teo, jsme společně s právníkem připravili stížnost. Po té masivní dezinformační kampani, o které mluvila Teo, jsme společně s právníkem připravili stížnost. Případ jsme sice prohráli, což se dalo čekat, ale přesto jsme společně podali odvolání.

Kromě toho připravujeme naši komunitu podporovatelstva i na variantu, že režim tlak na nezávislá média ještě vystupňuje. V takovém případě musí být lidé připraveni postavit se za novinářstvo a média přímo v ulicích a veřejně je bránit.

Sinatle tedy nejenom chrání, ale také se snaží o to vytvářet nosné struktury. Jak to vypadá?

Keti: Vnímáme se jako externí platforma pro rozvoj podnikání pro všechny naše mediální kanály, protože nikdo z nich by si to sám nemohl dovolit. Naším nejdůležitějším zdrojem je komunikační tým, který plánuje a realizuje akce, crowdfundingové kampaně a další aktivity. Dále spolupracujeme s finančním poradcem a právníkem. Samozřejmě se nejedná o tým na plný úvazek. Všichni pracují dobrovolnicky. I my.

Cílem tedy je, abychom byli dlouhodobě silnější a udržitelnější. Crowdfunding proto zůstává naším hlavním úkolem. Rychle jsme si ale uvědomili, že potřebujeme víc než jen peníze – a sice infrastrukturu a společnou značku.

Kdo patří mezi vaše dárcovstvo?

Keti: Snažíme se shromažďovat prostředky z různých zdrojů v Gruzii, především od gruzínského občanstva, které je nyní naší nejdůležitější oporou. Pokoušeli jsme se také spolupracovat s firmami, ovšem zatím bezúspěšně. Mnohé společnosti nám říkají, že s námi nechtějí spolupracovat, protože otevřeně pojmenováváme, že režim útočí na nezávislá média, a společně se tomu stavíme na odpor.

Společnost v Gruzii doposud nebyla zvyklá na to za média platit. Jak s tím zacházíte?

Keti: Právě proto jsme museli začít být kreativní. Vedle našich online kampaní organizujeme i offline fundraisingové akce. V prosinci jsme například uspořádali velkou aukci, do které gruzínská umělecká scéna, fotografové*ky, malíři*ky a sochaři*ky darovali svá díla, jež se následně prodala ve prospěch Sinatle. Kromě toho jsme uspořádali jednodenní bleší trh, kde lidé prodávali své oblečení, knihy a další věci a výtěžek nám darovali. Jen tyto dvě akce vynesly téměř 100 000 lari [cca 800 000 Kč] – což je pro nás obrovský úspěch. Zároveň dál vedeme online kampaně a budujeme komunitu pravidelných podporujících, co příspívají měsíčně.
 

A jak konkrétně vypadá tvoje práce jakožto manažerky?

Keti: Zůstávám v úzkém kontaktu s médii, snažím se chápat jejich každodenní potřeby a pomáhat jim s managementem. Často jsou vedoucí těchto médií přímo redaktoři*ky nebo novináři*ky – a v této krizi zkrátka nemohou zvládat všechno zároveň.

Pak přichází na scénu Sinatle. Spojíme se s nimi, zanalyzujeme si nejnaléhavější problémy a hledáme praktická řešení. V některých regionálních médiích mívají například ještě stálou kancelář redakce, ale už v ní sedí jen dva spolupracující. Pak jim například pomůžu s rozhodnutím, zda se kanceláře vzdát, najít si menší, nebo si už vůbec žádnou nepronajímat, aby ušetřili a mohli si dovolit alespoň ještě jednoho spolupracujícího. Velká část naší práce je v podstatě krizový management.

Jakou roli v tom hraje solidarita mezi médii?

Keti: Ta je velmi skutečná a často velmi konkrétní. Když rozdělujeme dary v rámci naší platformy podle stanoveného klíče, první reakcí není: „Můžeme dostat víc?“, ale spíše: „Nepotřebuje to zrovna někdo jiný naléhavěji? Můžeme někomu jinému pomoci?“ To se děje neustále.

A to neplatí jen pro peníze. Před pouhými dvěma dny jsem v naší síti vyprávěla, že se mi ozvala jedna malá regionální redakce, protože nemají pořádnou videokameru. O dva dny později se ozvalo jiné médium s tím, že mají jednu navíc. V pondělí se tedy tato kamera pošle z Džavachetie do Charagauli – z jedné regionální redakce do druhé. Před vznikem Sinatle spolu hodně těchto médií nemělo vůbec žádný přímý kontakt. Teď ano.

Jak důležité jsou pro vás osobní vazby?

Keti: Zcela vědomě se snažíme vytvářet i prostory, ve kterých si novinářstvo může společně vydechnout. Za tímto účelem organizujeme neformální výjezdy v bezpečném prostředí. Mnozí nám říkají, že tato setkání jsou jediným místem, kde se mohou skutečně na chvíli zastavit, protože v každodenním životě na to nezbývá čas ani prostor. I to je dnes součástí podpory nezávislé žurnalistiky.

Teo, co si od Sinatle v budoucnu slibuješ ohledně své žurnalistické práce?

Teo: Momentálně jsme v modu přežití. Ale doufám, že nezávislý mediální ekosystém v Gruzii dokážeme zachovat. Alespoň redakce, které zbyly, musí nadále veřejnosti zprostředkovávat nezávislé zpravodajství. Toje důležité především v regionech, protože pokud ztratíme novinářstvo tam, vzniknou celé informační pouště.

Doufám tedy nejen, že Sinatle médiím pomůže přežít, ale také že jim pomůže nadále informovat – jak v regionech, tak v Tbilisi. Já osobně kromě toho doufám, že jednoho dne zase budeme mít zdroje na to opět se plně soustředit na novinařinu, zatímco Sinatle převezme veškerou tu organizační zátěž na profesionální úrovni.

Nezávislá novinařina je dnes po celém světě pod tlakem. Jak to vidíš jako gruzínská novinářka?

Teo: Co se děje v Gruzii, je součást mnohem větší mediální krize, přestože ty situace nejsou srovnatelné jedna ku jedné. Když vidím, co se děje jinde – i třeba v médiích jako je Washington Post –, je jasné, že novinařina je téměř všude pod tlakem. Proto mě celá tato potřeba „udržitelného byznys modelu“ frustruje. Novinařina není prostě jen nějaký produkt. Je to veřejný statek – a potřebuje podporu.

První jiskra inspirace ke mně přišla při návštěvě berlínského centra Publix. Vidět, jak média sdílejí prostory, infrastrukturu i náklady, mi dodalo odvahu. V krizi, jako je tato, musíme spolupracovat. Jinak prohrajeme – a vyhrají politické režimy, oligarchové a další mocenské zájmy, a to i na Západě.

Co se od gruzínského novinářstva mohou ostatní naučit?

Teo: Kolegové*yně ze zahraničí nám často říkají, že je odolnost gruzínského novinářstva pro ně inspirativní. Od takzvaného ruského zákona zavedeného před dvěma lety jsme pod neustálou palbou, a přesto jsme stále tady, nadále pracujeme a držíme při sobě.

Samozřejmě jsou tu momenty vyčerpání. Někdy je to mentální válka. Ale uvnitř Sinatle se lidé navzájem povzbuzují, pomáhají si navzájem ve chvíli krize a jedeme dál. To je to, co mi dává naději.

duben 2026