8. prosince 2025, západní Ukrajina  Bolest

Následující slova, věty a útržky myšlenek si normálně zapisuji do notesu, který si s sebou vždy beru na rešeršní cesty. Pro JÁDU jsem se rozhodla poskytnout vhled do běžného dne v zemi, kde je válka.

Sedíme v domku – se čtyřmi mladými muži. Měkké denní světlo lemuje místnost, na stěnách visí staré barevné koberce. Ulpívá v nich pach alkoholu, cigaret, zápach nenávisti a zoufalství. Když se člověk mužům podívá do tváře, dívá se vlastně skrze ně. Mají šedé oči, poničené zuby. Hnědá láhev na stole je plná ještě z jedné čtvrtiny. Za několik minut bude prázdná – prázdnota, kterou lze cítit. Jeden starší kolega mi jednou řekl, že existují rešerše, které skutečně něco mění – pro lidi. A pak existují takové, které mění i člověka samotného. Myslím, že teď zažívám to druhé. Hory se krásně třpytí na slunci, tak klidný zdá se být západ země.
  Jizvy války tu zasahují do každého koutu země, tam, kde se nebojuje, mimo frontové linie, tam lidé svádějí boje sami se sebou. Boje, které kluci sami nemohou vybojovat. Když na pole, řeky a domky padne tma, upije se Oleksandr do spánku. Samohonka je silná kořalka, pálenka, která má vyhrát boj nad bouřkou v hlavě.

Jenže tyhle bouřky jsou moc silné. Když muži vyprávějí o zákopech, není nic, co by jejich brutalitu překonalo. Mluví o vyrvaných částech těl a končetinách, o tom, jak spali na mrtvolách, o kamarádech, které vedli na smrt, o lebkách proražených lopatami a o zápasu o vlastní život. Když je pak Oleksandr dostatečně opilý, všechno to z něj začne prýštit. Pustí hudbu ve svém starém mercedesu naplno, otevře dveře dokořán, vrhne se na zem, tluče pěstmi do země a křičí: „Proč Bože, proč žiju, proč je Bůh mrtvý, proč jsou všichni ostatní mrtví“ – protože žádnou odpověď nenajde. A pije dál.

Dnes ráno. Pozítří. Zatímco tento text píšu na mobilu a pak ho přepisuju do malého koženého notýsku, sedím na židli vedle spícího Oleksandra. Je opilý, už zase usnul. Obávám se, že na něj zírám, zatímco můj kolega Merlin si venku povídá s jeho kamarády. On ale tiše spí, jako by nic. Když ho pak vzbudí zvonění telefonu, sáhne vedle sebe po kořalce, pořádně si lokne, krátce se rozhlédne kolem a pak oči zase zavře. A tak tu sedím a přemýšlím, jak sakra něco takového vyprávět, aby lidi tu bolest pochopili? * Name geändert

duben 2026