Vzdělávání v regionech  Vesnice neumírají hned — nejdřív jim vezmou školu

Autorova babička letos slaví osmdesátiny. Téměř čtyřicet let učila ve vesnické škole v Oděské oblasti. Dnes škola stojí prázdná. Zůstal však příběh vesnice, žáků a žákyň i učitelů. Zůstaly jejich vzpomínky, které dodnes dojímají a spojují.

„Dokud žije škola, žije i vesnice…“ Tuto větu jsem poprvé slyšel v dětství a od té doby mi zůstala v paměti.

Se zaváděním reformy v letech 2015–2016 se na Ukrajině začala omezovat a reorganizovat síť škol v jednotlivých obcích. Do mé školy ve vesnici Piščana tehdy začalo docházet stále více dětí z menších okolních vesnic.

Moc jsem to tehdy neřešil. Jen jsem novým spolužákům tak trochu záviděl, protože mohli do školy jezdit autobusem jako v amerických filmech. Moje pětiminutová cesta pěšky naproti tomu žádnou zvláštní atmosféru neměla.

Můj pohled na svět se změnil v létě roku 2025. Tehdy jsem často jezdil hrát fotbal do různých vesnic. Místní hřiště se obvykle nacházejí vedle už dávno zavřených, vyrabovaných nebo zničených škol. Některé z nich dokonce nikdy nebyly dostavěny.

Při pohledu na obyvatele vesnice, kteří se scházeli na hřišti, jsem si uvědomil, jak silně jim chybí škola, dětský smích, školní zvonek a sportovní akce, třeba aspoň soutěže mezi místními žáky.

Mé úvahy vyvrcholily letos v květnu, kdy moje babička oslavila osmdesátiny. Téměř čtyři desetiletí učila ve vesnici Herbyne v Oděské oblasti. Místní škola je už přes deset let mimo provoz a dnešní školáci se všichni vejdou do jednoho autobusu, který je odváží do mé rodné Piščany. Byla to ideální příležitost podívat se, jak se všechno změnilo.

Cesta do minulosti

Škola v Herbyném stojí na kopci nedaleko středu vesnice. Obklopují ji stromy a nejrůznější keře. Někteří místní se snaží o okolí školy pečovat, aby úplně nezarostlo. Patří mezi ně i paní Natalja Kubaj, poslední ředitelka školy. Právě ona nás přivítala a provedla nás nejen školou, ale především časem. Hned po vstupu do budovy člověka zarazí výrazný kontrast. Na jedné straně je ručně vyrobená nástěnka s Tarasem Ševčenkem, na druhé jen stopy po odřezaných radiátorech. „Lidé tuší, kdo to udělal, ale jména uvádět nebudeme. Ať to zůstane na jejich svědomí,“ poznamenala paní Natalja. Na dveřích jednotlivých místností dodnes zůstávají jména učitelů i těch, kdo měli na starost školní vybavení. Jako by se historie zastavila právě mezi těmito zdmi.

Přirozenému chátrání se bohužel nedá zabránit. Ne nadarmo se pro takové případy říká: v domě se má žít. A ve škole se má učit. Někdejší třídy postupně pustnou a rozpadají se. „Podle dokumentů už škola neexistuje a nikdo za ni nenese odpovědnost. Její osud proto nikoho nezajímá,“ říká poslední ředitelka.

V některých třídách zůstaly na tabulích nápisy. Možná je měl ten den smazat žák či žákyně ve službě, ale neudělali to. Kdo mohl tušit, že po sobě tímto způsobem zanechají historickou vzpomínku? „Tehdy nová škola byla otevřena v roce 1974. Pro vesnici to byla opravdová událost. Z hlediska jejího rozvoje měla obrovský význam — už jen proto, kolik pracovních míst přinesla. Mnozí učitelé z okolních vesnic udělali své první profesní kroky právě tady, v této škole. Byla kolébkou nejen pro žáky, ale také pro mnoho učitelů, kteří rostli spolu s ní,“ vzpomíná paní Natalja.

Když člověk prochází školou, neubrání se myšlence, jak rychle se všechno vytrácí. Ještě včera práce, děti a smích, dnes už jen prázdno. Ještě silněji to člověk vnímá při pohledu na ty, kteří tu nechali velký kus svého života.

„S vesnicí, školou a lidmi mám spojené krásné vzpomínky. Pracovala jsem tu mnoho let. Dá se říct, že jsem svou prací žila. Za každého počasí jsem se snažila do školy dostat, i když jsem bydlela v sousední vesnici. Někdy jsem v zimě musela ujít několik kilometrů. Déšť ani sněhová vánice mě nezastavily. Věděla jsem totiž, že na mě čekají děti a kolegové…,“ vzpomíná moje babička Jevhenija.

Pokusy vdechnout škole nový život: vzpomínkové hostiny a katolický koutek

Škola se zavírala postupně. Nejdříve byly zrušeny vyšší ročníky a později i první stupeň. V roce 2015 škola definitivně zanikla. Aby budova nezůstala prázdná a bez využití, začaly se v ní pořádat vzpomínkové hostiny.

Vedle Ševčenkova portrétu, nástěnek a knih tu stojí prostřené stoly se solí a vyšívanými ručníky. A vlastně to vůbec nepůsobí zvláštně. Právě tato místnost si totiž uchovala nejvíc života. Lidé sem přicházeli, uklízeli, chystali hostiny — a tím prostor udržovali při životě. V poslední době však i tato praxe skončila. Místní to vysvětlují obavami o bezpečnost, protože zbytek školy je už zjevně v havarijním stavu. Ani tím snaha vrátit školní budově život neskončila. Na čas se sem přestěhoval katolický kněz. Zhruba rok sloužil bohoslužby v místnosti, kde dříve stávaly dětské skříňky. Dnes jsou na nich ikony, vyšívané ručníky a další náboženské předměty. „Když kněz z vesnice odcházel, nechal ve škole spoustu ikon i mnoho dalších svých věcí,“ vzpomíná paní Natalja.

Nedokončené plány, dětské výrobky a knihy

Po získání nezávislosti Ukrajiny se u školy plánovala výstavba tělocvičny. Velká část budovy skutečně vznikla a byla napojena na hlavní školní objekt. Ne všechno ale šlo podle představ. Stavbu se dokončit nepodařilo a zhruba od začátku nového tisíciletí zůstává v tomto stavu dod Nabízí se však jiná otázka: když škola neměla tělocvičnu, kde se konaly hodiny tělesné výchovy v zimě a za špatného počasí? Ukázalo se, že v suterénu. Byl vybaven posilovacími stroji a především stoly na stolní tenis. Právě v ping-pongu místní školáci vynikali nad ostatními. Kromě nenaplněných sportovních plánů lze v areálu školy spatřit také hodně zajímavých výrobků. Například sbírku kamenů, zřejmě z hodin přírodovědy. Nebo třeba výšivku tohoto kocoura.

A pro ty, kdo si rádi čtou, jsou tu knihy všeho druhu — od němčiny až po ukrajinské dějiny. Odcházet ze školy je smutné. Je totiž docela pravděpodobné, že dalšími návštěvníky nebudou lidé, kteří věnovali část sebe jejímu rozvoji, ale zloději, jimž chybějí dřevěná prkna na stavbu chléva nebo stodoly.

Pedagogická rada se znovu sešla

Aby tato cesta neskončila smutnou tečkou, pozvala nás paní Natalja ke stolu. Připojili se k nám i další bývalí učitelé školy: třídní učitelé, učitel tělesné výchovy a vyučující němčiny a matematiky. Zkrátka jako za starých dobrých časů — pedagogická rada se znovu sešla v plném počtu. Během posezení se mluvilo o nejrůznějších tématech, ale hlavním tématem byla nostalgie po letech strávených ve škole. Namísto rozhovorů o rozpadajících se zdech se vzpomínalo na žáky a na dobu, kdy chodby této „kolébky poznání“ ještě nebyly prázdné.

 

červen 2026