Welfare zvířat  Hmyz mimo zákon

Evropa se připravuje na reformu pravidel pro ochranu hospodářských zvířat, na hmyzí velkochovy se však pravděpodobně opět zapomene. Chov hmyzu je sice prezentován jako ekologická superpotravina budoucnosti a řešení klimatické krize, realita za zdmi farem ale naráží na etický otazník.

V EU se znovu otevírá téma, které má ambici změnit podobu evropského zemědělství. Evropská komise plánuje v roce 2026 dlouho odkládanou revizi zákonů o ochraně zvířat v hospodářských chovech. Zatímco se debata točí kolem krav, prasat a drůbeže, jedna skupina zůstává bez povšimnutí: hmyz. Tvorové, jejichž počet se vymyká lidské představivosti a kteří nespadají pod žádná závazná pravidla ochrany zvířat. Přitom právě na trhu s hmyzem se očekává prudký nárůst jak výnosů a celkové hodnoty trhu, tak počtu usmrcených tvorů.

Situaci nemění ani fakt, že se hmyz od roku 2019 oficiálně řadí mezi takzvaná hospodářská zvířata. A ani to, že Newyorská deklarace o vědomí zvířat z roku 2024, kterou podepsalo téměř 600 vědců*kyň a výzkumníků*nic z celého světa, uvádí, že existuje reálná možnost, že hmyz je schopen cítit bolest. Výsledkem je právní vakuum, v němž životní podmínky hmyzu ani způsoby jeho usmrcování nepodléhají žádným jasně definovaným pravidlům – a vše nasvědčuje tomu, že ani v nadcházející reformě se na tom nejspíš nic zásadního nezmění.

Hmyz v environmentální krizi

Co stojí za rychlým růstem zájmu o hmyz? Firmy chov hmyzu představují jako odpověď na dvě krize, které se stále častěji prolínají: přetížený potravinový systém a klimatickou změnu. Světová populace má do roku 2030 dosáhnout 8,5 miliardy lidí a v polovině století vyšplhat na 10 miliard. Tradiční chov hospodářských zvířat, zejména skotu, už přitom naráží na své prostorové i ekologické limity.

Zemědělství se dnes podílí na celkových emisích skleníkových plynů více než čtvrtinou a právě chov zvířat má v tomto podílu klíčovou roli. Zastánci hmyzích farem proto hovoří o možnosti „nízkouhlíkové stravy“ a tvrdí, že chov hmyzu vyžaduje menší nároky na prostor, vodu i energii než konvenční chovy. O hmyzu se mluví také jako o „superpotravině“ – o zdroji vitaminu B12, železa, zinku nebo omega-mastných kyselin.  Nutno říct, že srovnání hmyzího proteinu s hovězím či vepřovým skutečně často vyznívá ve prospěch hmyzího proteinu, a to ať už z environmentálních důvodů, tak etických. Takové porovnání je však jen částí obrazu. Alternativou ke konvenčnímu masu totiž není pouze jiný živočišný protein, ale i protein rostlinný. Například hráškový protein či další luštěninové bílkoviny vycházejí z hlediska emisí i nároků na půdu dlouhodobě velmi příznivě a zároveň se obejdou bez zabíjení zvířat. Hráškový protein je dnes třeba základem rostlinných burgerů.

„Propagace alternativ masa, které jsou pro spotřebitele lákavé a zapadají do kulinářských tradic, je rozumný způsob, jak snížit spotřebu masa. Hmyz však tato kritéria nesplňuje,“ upozorňuje pro JÁDU Dustin Crummett, ředitel organizace Insect Institute, která se zaměřuje na výzkum a osvětu v oblasti etiky a politiky chovu hmyzu, a rozporuje, že by hmyzí farmy mohly být řešením klimatické krize. Hmyzí farmy podle něj často spoléhají na vedlejší produkty obilovin, jako jsou pšeničné otruby nebo kukuřičný škrob, které by mohly sloužit jako krmivo přímo hospodářských zvířat. „Tím, že do řetězce vložíme hmyz, potravní řetězec prodlužujeme, což jen zvyšuje environmentální stopu masa. Chov hmyzu je také energeticky náročný na vytápění – zejména v Evropě – a úniky hmyzu mohou ohrozit místní ekosystémy,“ dodává. 

Rychlý růst trhu s jedlým hmyzem navíc netáhnou hmyzí burgery, proteinové tyčinky ani cvrččí chipsy. Přibližně 82 procent trhu tvoří krmiva pro zvířata chovaná v průmyslových velkochovech – zejména pro drůbež a prasata – a pro ryby. Majitelé psů a koček zase vyhledávají hmyzí bílkovinu pro její hypoalergenní vlastnosti, i když i psy podobně jako lidé mohou být na hmyz alergičtí.

A ačkoli je hmyzí protein označován jako alternativní zdroj bílkovin, ve většině případů maso nenahrazuje – a to ani tehdy, když je určen pro lidskou spotřebu. Zatím se nejčastěji přimíchává do moučných směsí a používá se v těstovinách či krekrech, kde spíš nahrazuje rostlinné složky než maso. 

Česká republika v rozvoji hmyzího proteinu nezaostává a místní firmy volí poměrně rozdílné strategie, jak dostat hmyz k zákazníkům. Zatímco firma Underground Food podniká na trhu s krmivy pro zvířata, startupy jako WormUp nebo Crunchy se snaží odbourat kulturní odpor ke konzumaci hmyzu pomocí známých chutí a forem – nabízejí například červíky s příchutí slaniny, česneku nebo rajčete a bazalky. Specifickou cestou se vydala firma SENS Foods, která vlastní cvrččí farmy v Thajsku a zaměřuje se na nutriční produkty zejména pro sportovce, jídlo na cesty nebo cvrččí jerky.

Biliony životů

Zatímco environmentální přínosy se nadhodnocují, stranou pozornosti zůstává, jak se s hmyzem v chovech může dle zákona zacházet. Nejde přitom vůbec o zanedbatelné množství zvířat. Podle prognóz think-tanku Rethink Priorities, mezinárodního výzkumného institutu zaměřeného na dlouhodobé globální trendy, etiku a dopady lidského rozhodování, má být v roce 2033 v hmyzím průmyslu usmrceno zhruba 4,8 bilionu jedinců ročně. Pro představu: pokud byste je chtěli jednoho po druhém, vteřinu po vteřině spočítat, zabralo by vám to 152.100 let. 

To je téměř tisíciprocentní nárůst během jediné dekády. V přepočtu na počet jedinců by hmyz tvořil asi 95 procent všech zvířat, která projdou potravinářským řetězcem. A to bez jasných pravidel, jež by určovala, jak mají tito tvorové žít – a jak umírat. „Jediným rámcem, který alespoň okrajově zohledňoval welfare hmyzu, byl soubor standardů pro ekologickou produkci hmyzu. Ty jsou však od roku 2022 fakticky pozastaveny,“ říká pro JÁDU Francis Maugère, expert na hmyzí politiku z organizace Eurogroup for Animals. Podle něj i odborná zpráva Evropské komise, která měla sloužit jako podklad pro tvorbu těchto standardů, věnovala welfare hmyzu jen omezenou pozornost.

Proč je tak snadné tuto otázku přehlížet? Neurovědkyně Matilda Gibbons nabízí možný důvod, a to že hmyz dosud nebyl testován z hlediska své schopnosti cítit bolest. Možnou odpověď nabízí i britský filosof a biolog Jonathan Birch, jeden ze signatářů již zmíněné Newyorské deklarace. „Protože nemůžeme do zvířete jednoduše nahlédnout a hned vědět, co prožívá, máme tendenci považovat za cítící jen ty tvory, s nimiž dokážeme snadno soucítit. U těch ostatních – třeba u bezobratlých – pak rychle sklouzneme k závěru, že necítí nic,“ vysvětluje Birch v podcastu pro London School of Economics and Political Science, kde vede průlomový výzkum na téma vnímání zvířat. 

Jeho práce už jednou zásadně obohatila debatu o ochraně zvířat. Na základě jeho výzkumu totiž Spojené království uznalo schopnost prožívat bolest u krabů a chobotnic a zahrnulo je pod zákonnou ochranu. Nyní Birch a jeho tým kladou podobné otázky v souvislosti s masovým chovem hmyzu. „Musíme se naučit dívat dál než na vlastní emoce a opřít se o objektivní důkazy toho, co se v těchto organismech skutečně děje,“ říká.

Hmyzí prožívání pod lupou

A tyto důkazy se postupně hromadí. Birchův tým formuloval osm přísných kritérií, podle nichž lze schopnost cítit bolest posuzovat na základě neurobiologie a chování. Při jejich aplikaci se začíná rozpadat dlouho zakořeněná představa hmyzu jako bytosti bez vnitřního prožívání.

U řady druhů vědci vypozorovali chování, které už nelze snadno vysvětlit jako pouhé reflexy. Hmyz si dokáže pamatovat nepříjemné zkušenosti a příště se jim vyhýbat. Po poranění chrání konkrétní část těla, omezuje pohyb nebo mění chování tak, aby se zranění nezhoršovalo. Nepříjemná zkušenost tak ovlivňuje jeho další rozhodování.

Podobné závěry potvrzují i laboratorní experimenty. Octomilky se například učí vyhýbat pachům spojeným s elektrickými šoky a pamatují si místa, kde zažily teplo, i poté, co zdroj zmizí. U dalších druhů byly zaznamenány reakce připomínající tlumení bolesti, známé ze studií na obratlovcích.

Ani sociální chování hmyzu nezapadá do obrazu „jednoduchých organismů“. U mravenců, včel či termitů jsou komplexní společenství dobře známá, ale sociální vazby vykazují i druhy, u nichž by to laik nečekal. Je již vybádáno, že švábi například rozeznávají příbuzné, rozhodují se kolektivně o potravě a jedinci vyrůstající v izolaci méně zkoumají své okolí, méně jí, nenavazují kontakt a obtížněji hodnotí potenciální partnery. 

Tyto poznatky vedly část vědecké obce k závěru, že alespoň u některých druhů hmyzu nelze možnost prožívání bolesti – a možná ani jednodušších forem vědomí – jednoduše vyloučit.  Právě v průmyslových chovech hmyzu se abstraktní debata začíná dotýkat velmi konkrétní praxe. Typickým příkladem je moucha bráněnka, druh hmyzu, který se v posledních letech stal po boku moučných červů nebo cvrčků páteří tohoto odvětví. U larev bráněnky může vznikat riziko přehřátí. V hustě osazených boxech produkuje jejich vlastní metabolismus značné množství tepla, což může vést k zahřívání substrátu zevnitř. Pokud by k tomu došlo, larvy by se přirozeně přesouvaly k povrchu, kde je teplota nižší. V krajních případech se mohou v podestýlce doslova vařit. U některých druhů hmyzu navíc může při vyšší hustotě osídlení v boxu docházet ke kanibalismu.

Otázkou je i samotné usmrcení. Běžnou metodou je zplynování oxidem uhličitým, při němž hmyz vykazuje výrazné únikové reakce. Poté mechanické drcení zaživa – pokud proběhne opravdu rychle, smrt může přijít během zlomku sekundy. A nejčastěji se používá mrazení, tradičně považované za humánní metodu, u které hmyz upadne do hibernace. Kritici a kritičky však upozorňují, že ještě před ztrátou vědomí se v tělech hmyzu mohou tvořit ledové krystalky, které jim mohou způsobovat bolest.

Princip předběžné opatrnosti

Hmyzí velkochovy jsou odvětvím, které vyrostlo rychleji, než ho společnost stihla eticky a právně uchopit. Pokud Evropská komise v rámci chystané revize welfare legislativy hmyz opět opomene, riskuje, že fakticky potvrdí stav, v němž biliony živočichů s potenciální schopností prožívat bolest zůstávají pouhou právně neviditelnou biomasou.

Je přitom pravděpodobné, že trend využívání hmyzu – ať už jako krmiva, nebo potraviny – už nepůjde zvrátit. O to důležitější je položit si otázku, za jakých podmínek se má dál rozvíjet. Neměli by zákonodárci*kyně v takové situaci sáhnout k principu předběžné opatrnosti? To neznamená zákaz chovů, ale přijetí odpovědnosti. Podle organizace Eurogroup for Animals by šlo o základní, druhově a vývojově specifická pravidla jako zákaz hladovění, zajištění odpovídající výživy a hydratace, přiměřenou chovnou hustotu, kontrolu teploty a vlhkosti, omezení stresujících podmínek či použití vhodných metod omráčení.

Pokud hmyz bude součástí potravinového systému budoucnosti, pak by to mělo být jen za předpokladu, že s ním nebudeme zacházet jako se surovinou neschopnou cítit, ale jako s živými tvory, za jejichž zacházení – stejně jako u všech ostatních hospodářských zvířat – neseme odpovědnost. Pokud existuje reálná možnost, že určitá forma chovu způsobuje utrpení, pak není eticky obhajitelné nevymezit mu žádné mantinely.