Stinné stránky optimismu  Naděje pro strašidla

Žijeme v iluzi, že stačí víc pracovat a všechno bude zase dobré. Jenže co když je falešná naděje jen past, která nás udržuje v pasivitě? Skutečná odvaha v současné době nezačíná vírou v lepší zítřky, ale přijetím faktu, že žádný zachránce nepřijde, tvrdí Stanislav Biler ve svém eseji.

Není to tak dávno, co byly fráze o dětech coby budoucnosti běžnou součástí veřejného a politického koloritu. Vždyť s plakátovými hesly „aby tady chtěly žít i naše děti,“ začínal svou kariéru kdysi liberální proevropský oligarcha Andrej Babiš. To už je dávno, celé věky. Konkrétně třináct let.

Dětí ubylo a naději si s nimi už nikdo moc nespojuje. Někteří z nás, co už dětmi nejsme déle, než jsme jimi byli, už trochu tušíme, že to byl od začátku scam. Starší generace tak hází odpovědnost na tu přicházející a tváří se, že to myslí dobře. Nemyslí. Ne že by to nutně myslela zle, ale prostě jen nemyslí, prakticky v jakékoli oblasti. To je mi jasné teď, ve věku, kdy libovolný pohyb vybočující z včerejška je důkazem krize středního věku: když začnete běhat ve dvaceti nebo třiceti, tak jste začali běhat. Když po čtyřicítce, jste v krizi. V krizi jste, i když běhat nezačnete. Krize nastává za všech okolností.

A tato krize, uprostřed všech dalších krizí, samo dno životní propasti, je ideálním východiskem pro hledání naděje. Protože v tomto bodě žádná neexistuje. Na dně propasti existuje každý sám za sebe, což je sama podstata této pasti. Past sama o sobě. V té vidíte za sebou, v čem jste selhali: ve všem. A před sebou, co vás zhruba čeká: stárnutí, bolest, vnitřní rozklad a smrt.

Sedíme a čekáme

Před nedávným časem na mě v rámci personalizovaných algoritmů v průběhu obvyklého doomscrollingu na sociálních sítích vyskočilo reelsko se Slavojem Žižkem, jehož veřejná sebeprezentace v podobě chytlavých vět a edgy tvrzení je optimalizovaná pro těkavou pozornost našich věčně disociujících myslí. V tomto videu Žižek zhruba tvrdil, že je naděje dobrá leda pro idioty, protože nás udržuje ve stavu nečinnosti. Místo abychom se o změnu/něco zasadili, v rámci syndromu naděje čekáme, až se ona naděje zhmotní, až někdo přijde, uskuteční ji a zachrání nás. A tak sedíme a čekáme, zatímco si svět dál kolabuje, říkal zhruba v onom reelsku, které si možná pamatuju dobře a možná jen víceméně. Začal jsem každopádně pátrat po kořenech této teze.

Někdy v roce 2017 Žižek vydal knihu s názvem Odvaha beznaděje. Název si vypůjčil z rozhovoru s italským filosofem Giorgio Agambenem. Ten v něm mimo jiné řekl: „Debord často citoval Marxův dopis, v němž napsal: ‚Beznadějné poměry společnosti, v níž žiji, mě naplňují nadějí.‘ Každé radikální myšlení vždy zaujímá ten nejextrémnější postoj zoufalství. Simone Weil řekla: ‚Nemám ráda ty lidi, kteří si zahřívají srdce prázdnými nadějemi.‘ Myšlení je pro mě právě tím: odvahou beznaděje. A není to snad vrchol optimismu?“

Zda vrchol, nevím, ale trochu odvahy bychom si dodat mohli, vždyť co můžeme ztratit. Leda své okovy, jak napsali v jistém manifestu ti, které rád cituje nejen Slavoj Žižek. Dlouho platilo, že pocit životní spokojenosti sleduje statisticky U křivku. Z průměrně spokojeného dětství se člověk propadá na dno beznaděje kdesi okolo 44.–49. roku života a poté se křivka obrací a spokojenost roste, dokud ji smrt nezastaví. Tento po dekády konstantní průběh se v nedávných letech rozbil.

Lidé na původním dně jsou nešťastní stále stejně, o to se bát nemusíte. Ještě hůř jsou na tom ovšem nově dospívající a mladí. A zda se můžete na dně středních let stále utěšovat, že bude líp alespoň pro vás, není v tuto chvíli vůbec jisté. Vnější okolnosti a události, od válek, nástupu pravicového extremismu přes inflaci, krizi bydlení, potenciálně devastující nástup umělé inteligence luxující pracovní místa i naše mozky až po klimatickou krizi mnoho naděje neskýtají. A především: ty děti na úplném dně krize jsou nejspíš vaše. Spíše špatný než dobrý hororový seriál Cesta ven (From) vypráví o záhadném městě, do nějž kdo zabloudí, nenajde cestu ven. Zabloudění není nahodilé, samo město vytváří pasti, kterými donutí cestující odbočit na špatnou stranu. Město terorizují záhadná noční monstra, která se starají o úbytek obyvatel i příčetnost přeživších. V první sérii ve městě uvízne jistý pár s dětmi. Manželka v jednom z úvodních dílů prodělá drobný meltdown, a to když její partner asi podvacáté řekne, že bude všechno OK. Řve na něj, že chce slyšet, že vnímá, co se okolo nich děje, kde jsou a co se jim právě stalo. Z věty, že bude vše OK, pro ni vyplývá, že nechápe vůbec nic a že je v té situaci, v té přítomnosti, úplně sama. Abyste mohli přežít ve městě plném nočních příšer, musíte pochopit a přijmout, že v něm jste.

Každá doba podle Agambena produkuje záři svého oficiálního narativu, která současníky oslepuje. Pochopit současnost ale znamená být schopen poodstoupit a vnímat temnotu dané doby a v této temnotě cítit také světlo, které se k nám odkudsi – z naší vlastní přítomnosti – snaží proniknout.

Přízraky včerejších jistot

To je zhruba obrat, ve kterém se z pesimismu, který vyrůstá z kolabující přítomnosti, dá vykřesat cosi, co by snad mohlo být ani ne nadějí, ale spíše možností naděje. To ovšem znamená vzdát se falešných nadějí, podle nichž stačí jen víc zabrat a všechno bude zase v pořádku, jako dřív. Jenomže to, že jsme „dřív” věci nějak dělali, nás přivedlo sem, kde jsme dnes. Minulost není zlatý věk, ale příčina současné temnoty, v níž se dřívější jistoty přesunuly do kategorie naděje, jíž lze dosáhnout po extrémním úsilí a s pořádnou porcí štěstí (či rodinného dědictví).

Do této kategorie se postupně přesunuly věci, které byly považovány za jistoty. Kategorie či cíle jako vzdělání, kariéra, bydlení a rodina tvořily jakousi zdánlivě soudržnou hmotu, kdy „stačilo“ jít vyšlapanou cestou a jako v deskové hře či RPG plnit svědomitě úkoly, aby na konci čekaly jistoty jakéhosi obyčejného života s předvídatelnou prací/kariérou, bytem či domkem na předměstí, mytickou rodinou, sociálním a ekonomickým vzestupem a na konci zajištěným stářím s dostupnou zdravotnickou péčí, ve světě, ve kterém se pravidelně střídají čtyři roční období. Nic z toho už neexistuje. Buď fakticky nebo již jen coby zombie kategorie, dávno mrtvá schránka, o kterou když se pokusíte opřít, rozpadne se na prach.

Z bydlení se stal pro část mojí generace a zcela pro všechny mladší generace fisherovský přízrak, který nás pronásleduje z minulosti, aby nás děsil. Cosi stabilního a pevného se proměnilo v přelud, jenž vás straší nejen ve spaní, ale především při vědomí. Víme zcela jistě, že ještě včera zde všude byly byty z cihel a jiných pevných materiálů, zatímco dnes je to jen abstraktní kategorie. Investorský produkt, do něhož někdo investuje peníze, jež se zhodnocují tím lépe, čím vy jste na tom s bydlením hůře. Ekonomický systém se nejen v tomto segmentu zhmotňuje do podoby hororu, který má i své grafické vyjádření. V něm platy a mzdy rostou výrazně pomaleji, než se zvyšují ceny bytů a nájmů. Pokud jste na bydlení neměli včera, zítra to bude ještě horší.

Tento zdánlivě přirozený mechanismus, který zvláště v Česku nabral zcela obludné rozměry, ve zkratce ilustruje abstraktnější problém, tedy jak přesně se stalo a děje, že se drtivá většina bohatství přesouvá do rukou stále užší skupiny lidí. To platí zvláště pro Česko, které stojí na předních pozicích v majetkových nerovnostech, o čemž nejlépe vypovídá prosperující vrstva české oligarchie. Ve vulgární zkratce z toho vyplývá, že při pokračování ekonomického růstu po současné trajektorii a za stejných podmínek se veškeré bohatství bude dále nerovnoměrně rozdělovat. Kumulace moci a bohatství v nejvyšších patrech dále poroste. Pracovat víc a uspět, coby mantra současnosti, je zhruba podobně platná, jako by se snažil nevolník 16. století zbohatnout intenzivnější robotou na panské půdě. Nicméně s tou prací to možná bude brzy trochu jinak… Pracovním trhem začíná otřásat nastupující umělá inteligence, jež se chystá z mapy vymazat bez náhrady celé obory. Z podstatných částí vzdělání a profesí se stanou koníčky a z titulů bakalář a magistr zbyde něco podobně archaického jako z titulů kníže či vévoda. S tím rozdílem, že těm druhým po kolapsu feudalismu zbyly obvykle více či méně rozsáhlé majetky, nabyté staletími drancování poddaných. Vám zbyde papír v tubě, pokud ho ještě někde najdete. Obojí lze použít jako výstřední klobouk.

Klima raději přeskočím. Pokud tento problém někdo nebere ani v roce 2026 vážně, další písmenka s tím už nic nezmůžou. Letošní otázkou je, zda tento rok překoná všechny klimatické rekordy o hodně nebo jen trochu. Na scénu se intenzivně vrací otázka kolapsu Golfského proudu, s temnou prognózou již okolo roku 2050, kdy by se mohla zpomalit či zcela zastavit cirkulace teplých a studených vod roznášejících po světě vedle mikroplastů a věčných chemikálií také pro Evropu příznivé teploty a srážky.

Všechno bude dobrý

Obří přesuny a koncentrace moci a bohatství, chybějící bydlení i pracovní perspektiva uprostřed kolabujícího klimatu jsou spolu s dalšími událostmi oním prostředím, v němž chceme najít naději. Naději, že nás někdo vytáhne z bažin a přenese kamsi do bezpečí. Že někdo vypne ten horor, jehož jsme se stali součástí. Ovladač ale nedržíte v ruce vy ani nikdo ve vašem dosahu. Kamsi zapadl, do škvíry v gauči, jiného prostoru, do světa za zrcadlem, program se navždy zasekl. Kruh, který nelze vypnout. Děti a dospívající sledují svět, do kterého mají vstoupit či právě vstupují a důsledkem tohoto střetu jsou zahlcené psychiatrické kliniky a psychologické poradny. Zhroucení a intenzivní pocity úzkosti jsou přitom rozumnou a adekvátní reakcí jakékoli rozumem a citem nadané lidské bytosti. Reakcí patologickou je pak hledání řešení všude jinde než u příčin problémů, například přemýšlení, zda jsou děti málo odolné nebo příliš křehké, jestli by nestačilo sebrat jim telefony a vyhnat je ven – kde je auta rozjedou na kaši.

Český stát na vrcholu svého historického blahobytu a bohatství nechal zkolabovat dětskou psychiatrickou i psychologickou péči. Když si dítě zlomí nohu, odvezete ho do nemocnice, kde mu dají sádru nebo mu můžete zavolat sanitku. Když se vaše dítě psychicky zhroutí, sebepoškozuje se nebo se v krajním případě pokusí zabít, zjistíte, že nemáte kam jet ani komu zavolat.

Prakticky celý cyklus dětství v rámci státních struktur je vadný od začátku do konce. Je to kontinuální boj o místa: ve školkách a základních školách a pak devastující vyřazovací boj především o místa na gymnáziích. Boj, který devastuje děti i rodiče. A tento boj se vede o vzdělání, u kterého už vlastně nikdo neví, k čemu přesně bude. Z dávného konceptu výchovy a vzdělávání coby přípravy na budoucnost mnoho nezbylo. Mrtvá fráze, která nikoho na nic nepřipravuje, protože už/zatím nevíme, na co bychom se měli připravit. Zbylo jen motivační heslo v duchu „pokračujte dál, všechno bude dobrý“.

Zatím především rétorické snahy o rychlé zavedení umělé inteligence do škol připomínají strategii, v níž bychom se chtěli připravit na růst hladin oceánů rozšířením výuky plavání. Hodiny vedou neplavci.

Magické myšlení je novým rozumem

Stav světa je natolik nesmyslný, že se realitou stávají samotné konspirace, jak nám ilustrovaly třeba tzv. Epstein files. Svět se potácí vstříc klimatickému armagedonu, protože záchrana planety by ohrozila kvartální růst korporací a majetek nejbohatšího procenta planety. Místo záchrany jsme na světě přivítali prvního dolarového bilionáře, věčně zfetovaného alt-right sociopata Elona Muska, kterého investoři doslova zaházeli penězi, zatímco v Bílém domě sedí jakási vzácná mutace postupující senility a dosud nevídané podoby narcismu, které se všichni okolo klaní.

Politici*čky rádi opakují, že je třeba akceptovat realitu, jaká je, čímž v zásadě chtějí říct, že se s tím nedá nic dělat. Nicméně sám imperativ je přesný, jen je třeba ho vzít vážně. Přijmout realitu, jaká je, znamená přestat si nalhávat, že když zaberete, uvidíte světlo na konci tunelu. Protože jak někde vysvětloval zmíněný Žižek, je to nejspíš jen světlo protijedoucího vlaku. Čím více se budete snažit, tím dříve vás přejede.

Výše zmíněný rolník 16. století se mohl utěšovat vírou v magický svět a naplnění proroctví, která ho zbaví útlaku, změní běh dějin a nastolí spravedlnost na Zemi. Proroctví měla čas od času sebenaplňující se charakter, v nichž se reálné moci chopili alespoň na chvíli poddaní. Proto musel tuto magii podle Silvie Federici (viz její kniha Kaliban a čarodějnice) nastupující racionalismus zničit a nahradit ji přehlednějším výpočtem pravděpodobnosti, který „má z hlediska kapitalismu tu výhodu, že umožňuje předvídat jen takovou budoucnost, jež předpokládá pravidelnost a neměnnost systému, tedy takovou, která bude stejná jako minulost a ve které rozhodování jednotlivce nenaruší zásadní změna ani revoluce“. V takovém světě akciové trhy rostou bez ohledu na válku v Ukrajině, nevšímají si genocidy v Gaze ani v Súdánu, kolabujícího klimatu ani počtu sebevražd mladistvých. Nic z toho není relevantní. Přesvědčení, že musíme za všech okolností pokračovat stejným směrem jako včera, je v našem myšlení neochvějně zakotveno jako jediná možná verze racionality a rozumu. V takovém světě je jednodušší smířit se s koncem světa, než si představit konec… vy víte čeho. Smíření je znakem rozumu. Topíte se ve vlastních přesčasech v práci, která nikoho nezajímá. Vydržte, brzy budete nahrazeni roboty.

V takovém světě spekulujeme, co se to v těch dětech rozbilo. Internalizujeme vnější šílenství a hledáme řešení v terapiích, přespolním běhu, ezoterice nebo v kultu osobního růstu. Pokud se hroutíte, chyba není na vaší straně. Pokud pochybujete o své příčetnosti, je to důsledek nepříčetnosti podstaty světa. Přijít o rozum znamená si ho zachovat.

Žádná naděje odnikud nepřijde a nic nebude dobrý, dokud nezhasneme světla čelovek, s nimiž pomateně bloudíme tmou na dně propasti. Zhasněte bludičky a nechte se pohltit. Zrak si přivykne a odkudsi začne cosi prosvítat. Dávno víte, co máte dělat. My jsme ta strašidla ve tmě.

červenec 2026