Rozhovor s „Panem Nikdo proti Putinovi“ Pavlem Talankinem  Ruská opozice, propaganda a kolektivní zodpovědnost

Pavel Talankin je obyčejný člověk, který měl možnost zdokumentovat státem nařízenou militarizaci základních škol v Rusku. Učitel, jehož bývalí studenti jeli válčit proti Ukrajině. Rus, který se rozhodl jednat a své záznamy tajně propašovat do Evropy.

Ve výsledném dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi, který vznikl ve spolupráci s režisérem Davidem Borensteinem, nás něžný a mnohdy navzdory okolnostem žertovný hlas Pavla provádí jeho rodným uralským městem a školou, ve které učí. Karabaš, jedno z nejznečištěnějších měst na světě, je Ruskou federací označeno za „město 1. kategorie s nejhorší socioekonomickou situací“, my ale na něj jeho očima nahlížíme jako na pozadí každodenních reálií učitelů a dětí.

V atmosféře narůstající absurdity, která následuje po zahájení plnohodnotné ruské invaze do Ukrajiny, pozorujeme vzestup militarizovaných dětských skupin, represivních zákonů a radikálního nacionalismu. Cítíme Pavlovu bolest, kdy mu postupně dochází, že své okolí nemůže před propagandou zachránit a že bude muset svůj domov opustit.

Pavel teď žije na cestách, kde propaguje svůj film, ale Praha se stala jednou z jeho základen. V tomto rozhovoru jsme měli možnost se sejít osobně a nahlédnout na příčiny i následky jeho dokumentu. Probrali jsme stav současné ruské společnosti, etické otázky disidentství a ruskou politickou emigraci.  

Jaký širší dopad si myslíte, že váš film bude mít a na koho? Jaký byste chtěl, aby měl?

Ten film už přesahuje rámec. Měli jsme několik projekcí v Americe a lidé, kteří přišli na debaty po projekci a říkali: „Ještě chvilku a začne se u nás dít to samé.“

Také vím, že ten film sledují i v Rusku. Například jsem dostal komentáře od rodičů z Karabaše. Říkali: „Ano, děti nám říkaly o těchto hodinách, ale nevěděli jsme, jaký je jejich obsah. Děkujeme, že jsi to ukázal.“

Měl jsem nápad udělat třeba jedno promítání někde v kině [v Karabaši, pozn. red.] a film tam ukázat. Ale pak jsem si uvědomil, že lidi za tohle dostávají tresty, zavírají do vězení, a kdybych ten film veřejně promítal, tak by se do toho namočili úplně všichni — i technická pracovnice, která tam jen vytírá. Pro všechny by to dopadlo špatně.

Ale ruská společnost je zvláštní v tom, že i kdyby bylo možné ten film promítat oficiálně a bez strachu, stejně by se na něj nikdo nedíval. Do kina by přišlo pět, šest lidí. Zato když se v zahraničí promítá film o Rusku, tak pak ho musí každý u nás vidět. Pro lidi je víc důležité, co se o nich říká zvenčí.

Takhle už ten film v Karabaši viděli prakticky všichni. Někdo ho tajně zkopíroval a poslal dál. Plánoval jsem to tak? Ne, vůbec. Prostě se to tak stalo. A já jsem si řekl: „To je ideální. To je naprosto ideální.“

Ve filmu se opakovaně komicky odkazujete na znečištěnost a chudobu vašeho města. Reagovali někdy aktivně obyvatelé města na nespravedlnost moskevského vykořisťování místních zdrojů?

Lidé to nechápou a ani si tu otázku nepokládají. Platí daně, ale vůbec nechápou, kam ty peníze jdou.
Karabaši se za poslední dobu vlastně poštěstilo, to je ale zásluhou ředitele místního závodu. Kdyby nebylo jeho, nic nového by tam nevzniklo – žádné školy, kina nebo sportovní centra. Ale lidem se to podává tak, že to všechno udělalo „Jednotné Rusko“.

Z filmu je patrná vaše láska ke Karabaši. Moje osobně oblíbená část filmu je, když mluvíte o svém domovu. Jak je častá takto upřímná láska k domovu v Rusku?

Bohužel v Rusku to teď takhle není. Vede se tam politika, podle které láska k zemi znamená lásku k Putinovi. A spousta lidí nedokáže jedno oddělit od druhého. Pro ně je: vlast rovná se Putin, Putin rovná se Rusko.

Můžeš milovat svou zemi a zároveň nenávidět prezidenta. A je to tvoje právo. Jenže v Rusku tohle právo lidem bohužel vzali taky. Jsi povinen ho milovat, protože miluješ Rusko.

Váš bývalý kolega, pan učitel dějepisu a podpůrce Putina, Abdulamanov, v jedné scéně říká studentům, že pokud nepodporují Rusko, ať odjedou. Vy, společně s mnoha dalšími politickými emigranty, jste odjel. Neděláte tak přesně to, co režim po vás chce?

On určitě srovnal lásku k vlasti s láskou k prezidentovi. Říkal vlastně: „Jestli se ti nelíbí Putin, sbal si věci a odjeď.“

Garri Kasparov [bývalý ruský mistr světa v šachu a opoziční demokratický politik, pozn. red.] říká, že mnoho lidí, kteří nechtěli v Rusku platit daně, kteří nechtěli žít ve zločinném státě, odjeli do zahraničí a narazili tam na obrovské problémy. Až do té míry, že si někteří z nich nebyli schopni ani založit bankovní účet nebo získat platební kartu. A spousta z nich byla nakonec nucena se vrátit do Ruska.

A propaganda toho okamžitě využila. Říkali: „Podívejte, tady Váňa odjel — a hned se zase vrátil.“ Strašně na tom vydělala.

Ano, možná jsem si někdy dokázal představit návrat do Karabaše, ale s vědomím, že by to pak bylo použito jako munice pro propagandu, se mi do toho vůbec nechce.

Film obecně vypráví poměrně jednoduchý příběh, ve kterém se rozsáhlá invaze Ukrajiny stává katalyzátor nového zpevnění Putinova režimu. Válečné útoky a politické represe pro Rusko ale nejsou nic nového. Proč jste se tedy rozhodli svému příběhu dát takový narativ?

Semínko propagandy bylo zaseto. Ano, samozřejmě, něco takového tu bylo i dřív, ale nebylo to tak silné, nemělo to takovou intenzitu.

Výzkumy britské agentury Com Res těsně před březnem 2022 svědčí o tom, že polovina Rusů věřila, že Rusko by mělo na Ukrajinu zaútočit. Není tohle přece známka již silně militarizovaného národu?

Propaganda v Rusku začala už v roce 2013, po Majdanu, po Krymu, tehdy se strašně zesílila. Byla v rádiu, v novinách, v televizi. Jenže noviny číst nemusíš, televizi sledovat nemusíš, rádio poslouchat nemusíš. Ale do školy chodit musíš. A musíš sedět a poslouchat, co ti učitelé říkají.

Měli jsme například jednu dívku, velmi dobře se učila. A měla sen dostat se na Karlovu univerzitu. Chodila na kurzy češtiny. Všichni spolužáci to věděli, mně o tom říkala. Ale jiným učitelům to neříkala. Protože v té době už začínala invaze. A Ruská federace tehdy zařadila Českou republiku na seznam tzv. nepřátelských států. Bála se, že kdyby se učitelstvo dozvědělo, že chce jet do Česka, začnou ji hodnotit jinak.

Jak mohou ruští disidenti využívat svobody, kterou jim útěk daruje, v boji proti totalitě v Rusku?

Jednou jsem slyšel od jednoho kněze, že v sovětských dobách, když se nová moc dostala k vládě po carovi, se jim nedařilo zlikvidovat církev na Uralu a na Sibiři, protože tam byli velmi silní věřící. Tak je začali rozkládat zevnitř. Začali vytvářet nové autonomní církevní struktury. Jednu velkou společnou komunitu začali dělit. Zkrátka začali každému chrámu přidělovat vlastní administrativní pravomoci a pak se vypořádávali s každým zvlášť. A tak dosáhli svého cíle.

A co se děje dnes v opozici? Přesně to samé, co se tehdy dělo s církví. Všechny rozhádat mezi sebou, aby tam nebylo vůbec nic společného, žádná jednota — a pak je postupně zničit.

Co to pro vás znamená být Rus v zemi jako je Česko, která také byla Ruskem napadena?

Lituju, že se takové věci vůbec kdy v historii staly? Ano, lituju. Cítím se s tím nějak osobně spojený? Ne, necítím, protože jsem u toho nebyl a Sovětský svaz dnes už neexistuje.

Jsem si stoprocentně jistý, že kdybychom měli demokratickou společnost, která umí klidně mluvit, přemýšlet, jednat a budovat dobré vztahy, všechny tyhle otázky by už dávno byly odsunuté na druhou kolej. Problém je u nás v moci, která nepřipouští žádnou kritiku na svou adresu.

Vidím tu jen jednu složitou situaci. Má konkrétní jméno. Vladimir Vladimirovič Putin.
 

březen 2026