Jak historie, rasismus a imperialismus ovlivňují vztah   Zamilovaní – přes hranice

Je léto roku 2024. Sedmnáctiletý Jhan z Peru a osmnáctiletá Roosi z Estonska se do sebe zamilovali na UWC International School. Dva mladí lidé následně zkoumají, jak jejich vztah ovlivňuje historie, rasismus a imperialismus. Osobní zážitky u toho propojují s úvahami o moci, identitě a dědictví kolonialismu v dnešním světě.

Po měsících odloučení, různých časových pásmech a videohovorech jsme konečně zase spolu. Úryvek z jednoho z prvních rozhovorů v našem vztahu na téma etnického a národního původu, po kterém následovaly mnohé další, v nichž jsme se zamýšleli nad tím, jak jsou moc, nadvláda a utlačování spjaté s geopolitickými a historickými souvislostmi míst, kterým říkáme doma, s pozadím a identitami, skrze které poznáváme sami sebe a skrze které nás definuje svět.  

Geopolitické poměry

J:
Než jsem loni v létě odjel do Estonska navštívit Roosi, můj let měl mezipřistání na letišti v Panamě. Když jsem jí chtěl dát vědět, jak cesta probíhá, poslal jsem fotku malého graffiti na toaletách, kde stálo: „Fuck US imperialism“.

Takový vzkaz by si člověk na zdi v Estonsku těžko dovedl představit. USA jsou tu totiž považovány za nepostradatelnou záchrannou síť, která prostřednictvím NATO chrání suverenitu. V Abya Yala (domorodý název pro Ameriku) je to však úplně jinak: imperialismus, zneužívání a vykořisťování, svržení vlád, podpora diktatur a napomáhání korporátnímu vykořisťování.

Na počátku 20. století, ještě předtím, než nacistické Německo nasadilo Cyklon B v plynových komorách, se stejná toxická chemikálie používala na americko-mexické hranici. Mexičtí migranti*ky byli v rámci „hygienických“ programů nuceni k chemické lázni. Na téže ukradené půdě, zabrané Mexiku v roce 1848, kdy si USA přivlastnily území, které je dnes součástí 8 států, v rámci smlouvy, v níž bylo Mexiko donuceno postoupit asi 55 procent svého území. Na téže ukradené půdě, kde dnešní hraniční zeď protíná území předků. Kde zákony proti přistěhovalectví pokračují v odkazu dobývání a deportují potomky právě těch lidí, které vyhnali.

Režim za Boluarte

Při psaní tohoto článku jsme se s Roosi připojili k mnoha truchlícím rodinám v Limě, které požadují spravedlnost a důstojnost pro více než 50 peruánských obyvatel (včetně nezletilých), kteří byli zabiti policií během protestů v letech 2022–2023. Navzdory veřejnému pobouření a rozsáhlé dokumentaci případů zneužití moci zůstávají pachatelé dodnes na svobodě pod rouškou naprosté beztrestnosti ze strany státu.

Demonstrující požadovali především odstoupení Diny Boluarte, která i po masakrech a nesouhlas 98 procent obyvatelstva zůstává prezidentkou – po parlamentním puči proti Pedrovi Castillovi.

Zde jsou pro mě americké intervenční zájmy naprosto zřejmé – počínaje otevřeně imperialistickými výroky velitelky Jižního velitelství USA (SOUTHCOM) Laury J. Richardson z roku 2022, která Latinskou Ameriku označila za „náš sousední region, který přetéká vzácnými minerály“, ale je „zamořený čínským obchodem“. A konče americkou velvyslankyní v Peru, která se sešla s peruánským ministrem obrany pouhý den před převratem. Tou samou velvyslankyní, která hned den po převratu vyjádřila podporu režimu Boluarte.

Během tohoto krveprolití schválil režimní Kongres americký vojenský výcvik pro peruánskou policii a armádu v „konfliktních oblastech“, a to včetně venkovského jihu, kde došlo k většině masakrů.

Jedním z těchto regionů je Apurímac – oblast, která je mému srdci obzvláště blízká, protože odtud pocházejí moji prarodiče a předkové. Místo, kde se rytmus každodenního života střetává s mašinérií těžebního průmyslu.

Je tam také ložisko Las Bambas, jeden z největších měděných dolů na světě. Ten provozuje MMG, čínsko-australská nadnárodní společnost. Místní komunity se zde už léta mobilizují, blokují dálnice a protestují proti kontaminaci svých řek a půdy.

Ale kdo jim naslouchá? Je to snad něco nového? Proč to nadále pokračuje?

Čína nemusela vymýšlet nový systém, jak odčerpávat bohatství; zdědila mechanismus, který už předtím dovedly k dokonalosti Spojené státy americké a který byl upevňován dohodami o volném obchodu, urovnávání sporů mezi investory a státem a arbitrážní soudy, jako je ICSID.

Je dobře zdokumentovanou realitou, že imperialismu v Abya Yala nikdy nešlo jen o přímou vojenskou okupaci nebo zjevnou politickou kontrolu. Jeho nejtrvalejším dědictvím se stalo vybudování právní, finanční a politické architektury, která systematicky upřednostňuje zahraniční kapitál před právy místních komunit.

V Peru není náhodou, že naše současná ústava byla tlakem zavedena během Fujimoriho diktatury; její ekonomický model z roku 1993, silně prosazovaný Washingtonským konsenzem podobně jako ve zbytku Latinské Ameriky, položil základy pro těžební průmysl chráněný zákonem.

V praxi tato struktura zavazuje peruánský stát k uzavírání budoucích smluv za podmínek, které nelze změnit bez rizika multimilionových žalob. Příkladem je Doe Run, těžařský projekt USA, který znečistil jedno peruánské město natolik, že se stalo jedním z nejtoxičtějších míst na světě. Když se Peru pokusilo dohnat společnost k odpovědnosti, Doe Run zažaloval stát o 800 milionů dolarů.

Ať už drancující strana reprezentuje Wall Street, nebo Šanghaj, dokud zůstane zachován právní rámec vnucený neoliberalismem amerického střihu, místní obyvatelé budou i nadále platit cenu za globální spotřebu. Proto byl nový lidový ústavodárný proces – v podstatě ústava sepsaná samotným lidem – hlavním požadavkem nedávných protestů; nikoli jako cíl sám o sobě, ale jako nástroj k přetnutí právní páteře těžebního průmyslu.

Dědictví kolonialismu a nadřazenost bílé pleti

Den předtím, než Roosi dorazila do Limy, se teta u večeře zeptala: „Kdy přijede Roosi?“ Když jsem odpověděl: „Zítra,“ její manžel se usmál: „Šikovný kluk, vylepšíš rasu.“ Ta věta zatížila atmosféru. Všichni se rozpačitě smějí. Duch minulosti vstoupil do místnosti.

Fráze, která Peru straší už po staletí. Za španělského kolonialismu určovala hodnotu člověka kasta. Bělošství znamenalo přístup k právům, půdě a důstojnosti.

Tato logika se s vyhlášením nezávislosti nevytratila; dostala jen nový kabát. Prostřednictvím národní ideologie mestizaje („míšení ras“) se rasová hierarchie naopak upevnila. Bělení – ať už biologické, kulturní, nebo společenské – začalo být prezentováno jako žádoucí cíl. Mestizaje se tak stalo jak mýtem o začlenění, tak strategií vymýcení: domorodá a černošská identita byly pohlceny představou o homogenním národu mesticů, zatímco bělošství zůstalo ideálem. Jak připomíná práce Aníbala Quijana o kolonialitě moci: „Rasa funguje jako organizační princip moderních společností v Latinské Americe i nadále, navzdory konci formální koloniální nadvlády.“

Není to jen teorie. V 90. letech 20. století bylo v rámci programů na snižování chudoby financovaných organizací USAID nuceně sterilizováno přes 200 000 domorodých žen. Pouze 6,7 procent domorodé mládeže dosáhne na vysokoškolské vzdělání. Covid zabíjel domorodé Peruánce v porovnání s celonárodním průměrem třikrát častěji, a to kvůli chybějící zdravotní péči. Většina obětí nedávných protestů pochází také z řad domorodého obyvatelstva. Domorodé jazyky (kterých je oficiálně 47) navíc nejsou státem zohledňovány a v původním jazyce se vede pouhé 1 procento soudních řízení.

Roosina přítomnost vyvolává fascinaci a obdiv, dokonce i jakýsi pocit uznání. Je vítána, ale zároveň objektivizována; oslavována, avšak redukována na pouhý symbol přetrvávajícího rasového mýtu.

Věřím však, že atmosféra je důležitá. Ty rozpačité úsměvy naznačují, že se něco mění, že ta slova už neprocházejí tak hladce jako kdysi. Objevují se rozpaky. Trhlina. A touto trhlinou se celý ten mýtus začíná otřásat.

Rasismus v Estonsku

R:
Pokud však jde o Jhanovy zkušenosti v estonské společnosti, rozpačité úsměvy a komentáře vyznívají úplně jinak.

Při Jhanově první návštěvě Estonska minulé léto jsme si užívali příjemný letní večer s přáteli a kupovali si jídlo v Coopu v Tartu. Protože Jhan sám nic nekupoval, stál kousek vedle fronty, smál se a povídal si s námi, zatímco my platili u pokladny. Najednou k němu přistoupil sekuriťák a požádal ho o kontrolu jeho plátěné tašky. Pro Jhana to byla rutinní záležitost, protože v peruánských supermarketech jsou namátkové kontroly tašek standardem. My ostatní jsme však zůstali překvapeně a zmateně stát. Přestože jsme v Estonsku prožili celý život, nikdo z nás nic podobného nezažil ani snad nikdy neviděl, že by se to stalo někomu jinému. Otázka zní: Byl tento moment projevem podezření založeného na etnickém profilování, nebo šlo opravdu jen o neobvyklou náhodnou kontrolu?

Další moment – paní středního věku se se zdánlivě nevinnou zvědavostí ptá:

• „Je Peru tak násilnické jako Kolumbie?“
• „Peru je jako Kolumbie, ne? Problémy s drogami?“
• „Lidé se tam zabíjejí na ulicích?“
• „Je bezpečné tam chodit venku?“
• „Ty jsi z Limy? Ne z venkova?“
• „Tvoji rodiče emigrovali z venkova? Takže to jsou rolníci, že jo?!“

Nevinné otázky v rámci mezikulturní výměny? Ale nevinné pro koho?

Věřím, že tyto otázky odhalují hluboko zakořeněné předsudky: Latinská Amerika automaticky znamená násilí a drogovou válku, snědá pleť automaticky znamená chudobu.

Otázky založené na stereotypech jsou pokládány s takovou lehkostí a samozřejmostí, že odhalují širší struktury toho, jak se rasismus projevuje v dnešních „nerasistických“ západních společnostech. V nich totiž navzdory pokrytecky hlásaným hodnotám nediskriminace silně přetrvávají narativy „nového rasismu“ – tedy vyjadřování negativních postojů vůči rasifikovaným skupinám, aniž by se přitom skutečně používal samotný koncept rasy.

Zatímco se nový rasismus schovává za „uhlazené“ stereotypy, přímé a násilné rasistické projevy se mezi evropskou veřejností stávají čím dál běžnějšími, což jde ruku v ruce s rostoucí popularitou krajní pravice.

Od mikroagresí a strukturální diskriminace až po fyzická napadení. Na této vlně se veze i jeden znepokojivý trend, který je vidět například při procházení ulicemi Tallinnu, kde se stává běžnou součástí veřejného prostoru: graffiti s nápisy AC. Za těmito iniciálami se skrývá „Active Club“ – hnutí za nadřazenost bílé rasy zaměřené na mládež, zejména na mladé muže, které se prezentuje skrze bojové sporty a zápasnické kluby. Tento fenomén, který původně vznikl v USA, si již vybudoval rychle rostoucí síť v zahraničí a zapustil kořeny jak v různých evropských zemích, tak právě v Estonsku.

Rasismus tkví v tom, jak člověk vnímá své vlastní bělošství v rámci systému „nadřazenosti bílé rasy“, a na základě tohoto vnímání je pak ospravedlňována. V Estonsku je to však obzvláště rozporuplné, vezmeme-li v úvahu kontext 700 let otroctví, během nichž byli sami estonští rolníci vystaveni násilí pramenícímu ze systému „bílé“ a „vyspělejší civilizační nadřazenosti“ Němců a Rusů.

Kdy se tedy člověk stává bílým?

Otázkou, jak si východní Evropa v rámci postsovětské transformace znovu nárokuje své bělošství, se zabývají I. Law a N. Zakharov ve své práci o hledání etnického původu u Východoevropanů. Tento proces popisují jako snahu o pozápadnění a o vymezení se vůči pouhému „perifernímu bělošství“ – vědomé přizpůsobování vzhledu, chování a kultury tak, aby odpovídaly současným normám „euro-bělošství“.

Osobní reflexe vlastní pozice jako Estonky

V Estonsku přikládáme obrovský význam tomu, abychom si správně připomínali svou krvavou minulost. Nezaslepil nás však narativ věčných obětí natolik, že odmítáme vidět vlastní spoluvinu na krvavých ziscích, ze kterých dnes sami těžíme?

Narodila jsem se do první postsovětské generace a vychovávali mě k tomu, abych si pamatovala historii okupace a represí, kterými si Estonsko i moje vlastní rodina prošly. Nesu v sobě fragmenty kolektivní paměti, kterou jsem sama nezažila. Naléhavost vstupu do EU a NATO jakožto otázky přežití už ve mně nerezonuje tak silně jako v roce 2004, kdy integrace do EU byla – jak uvádí Toivo Raun – vnímána jako nejvýznamnější úspěch uplynulých dvou desetiletí. Vedle hrdosti na to, že jsem Estonka, jsem byla socializována také do širší evropské identity a víry v morální velikost EU, v takzvané „evropské hodnoty“. V diskursu, který chápu tak, že podpora ze strany EU sehrála zásadní roli při obnově postsovětského, nejistotou zmítaného Estonska.

S tímto pohledem ale nesouhlasím.

Počínaje nepředstavitelnými hrůzami, které izraelský stát páchá už téměř dva roky v Gaze. Genocidou přenášenou v přímém přenosu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, kterou se však lídři EU rozhodli ignorovat.
Počkat. Omlouvám se, ale jak že to bylo?! Ignorovat? Genocida, kterou většina zemí EU naopak financuje a podporuje!

Neviděli jsme žádné sankce, ale hlasitou spoluvinu ze strany unijních států. Těch samých států, které se pod vlajkou ochrany lidských práv a oddanosti mezinárodnímu právu tak rády ohánějí svou morální velikostí

Od politické ke hluboké ekonomické spoluvině není cesta vůbec dlouhá

Jason Hickel ve své knize The Divide (Rozdělení) podrobně zkoumá koncept nerovné směny práce. Mezi lety 1990 a 2015 převedl Globální jih na Globální sever v rámci této nerovné směny práce a zdrojů přes 242 bilionů dolarů – a v tomto období tak dotoval jeho HDP z celé jedné čtvrtiny. Nerovná směna ukazuje, jak si Globální sever přivlastňuje obrovské množství práce a zdrojů tím, že uměle podhodnocuje odměny tamního dělnictva i ceny surovin, totiž dokáže drtivou většinu vyprodukované hodnoty odčerpat pro sebe.

Strukturální nerovnosti v mezinárodním obchodě, v nastavení mezd, v globálním dluhu i v mechanismech světového vládnutí – například v podobě neoliberálních podmínek, kterými MMF a Světová banka podmiňují poskytování půjček – tak i nadále prohlubují nerovnost, jež přináší zisky jen hrstce vyvolených.

Programy strukturálního přizpůsobení uplatňované v 80. a 90. letech donutily řadu zemí „Globálního jihu“ v rámci tržní liberalizace a pod tlakem podmínek pro získání půjček drasticky ořezat sociální programy a státní dotace. Tím se vytvořily ideální podmínky pro zahraniční investice a nadnárodní vykořisťování. Tímto způsobem nastavené tržní prostředí navíc způsobilo, že domácí nedotované produkty nedokázaly konkurovat těm zahraničním. Tento zděděný systém tak uvrhl mnoho zemí zpět a smazal pokrok v boji proti chudobě, kterého dosáhly v 60. a 70. letech.

Od bohatství střední Evropy, které bylo vybudováno na otroctví a kolonizaci, až po dnešní nadnárodní korporace – cykly nerovnosti a plundrování nelze přerušit bez celkové restrukturalizace systémů, které pohání neomezená honba za ziskem a které upřednostňují nesmírné bohatství hrstky vyvolených před důstojností všech. Jde o neoliberální logiku postavenou na neomezeném vykořisťování zdrojů

Jsem přesvědčená, že jako Estonky a Estonci musíme začít nahlížet věci v širším kontextu. Je na čase převzít odpovědnost za postavení, které dnes máme, a přiznat si, že sami těžíme z bohatství Evropy – bohatství, které dodnes vzniká na základě vykořisťovatelských a krvavých praktik.

Milovat někoho z jiné země není neutrální. Znamená to neustále proplouvat skrze mocenské vztahy, historii a touhy, které jsme nevědomky zdědili. Láska však může být také formou odporu. Milovat radikálně znamená odnaučit se logice rasismu, patriarchátu a kapitalismu. Znamená to bořit hierarchie, které formují naši intimitu. V našem případě se láska stala prostorem pro hlubokou reflexi.

listopad 2025