Sexwork v Ukrajině  Za přežití ve válce platí svým tělem

Plnohodnotná válka trvá již pátým rokem a pro některé ukrajinské ženy se sex stal jedinou komoditou, kterou mohou nabídnout výměnou za záchranu svého života. Kde je však ve válce hranice mezi svobodnou volbou a nátlakem?

Liza má práci s vojáky ráda. Říká, že chápe, čím si armáda musí procházet, a neskrývá svůj respekt k tomu, co pro Ukrajinu dělá. S obyčejnými civilisty by prý pracovat nemohla, poněvadž by se pak potýkala s vnitřním konfliktem. Rozčiluje ji, že zatímco někteří muži nasazují životy, jiní se ve svých bytech skrývají před mobilizací: „I já sama mám dost odvahy na to sem přijet a pomáhat tak, jak umím.“

Liza není její skutečné jméno. Poskytuje intimní masáže v donbaském Kramatorsku, který od ruské frontové linie dělí pouhých deset kilometrů.

Nad salonem, kde Liza pracuje, visí vlajka Evropské unie. Zmínku o tom, že se tu provádějí masáže, natož ty s „happyendem“, tu pochopitelně nenajdete. Z ulice salon připomíná spíše štáb humanitární pomoci. Podobné podniky v Ukrajině pochopitelně působí v šedé zóně, a stejně jako dobrovolnických štábů je jich v blízkosti fronty nespočet.

Vedoucí salonu si nás po příchodu prohlédne od hlavy k patě a obratem nabídne intimní masáž pro dva. Když jí oznámíme, že jsme novináři a chceme si jen popovídat o tématu sexu a intimity v oblastech u fronty, nevypadá překvapeně a jen odpoví, že když si za její čas zaplatíme, můžeme ho poté s dívkou strávit, jak budeme chtít. I vojáci sem prý často chodí jen, aby si popovídali nebo usnuli v objetí.

Našeho rozhovoru se účastní tři dívky. Je mezi nimi též Liza, která zdánlivě projevuje největší zájem odvést si nás k sobě do pracovny. Vypadá, že by si ráda s někým promluvila, a to nejen kvůli penězům.
  Liza pochází z kyjevské intelektuálské rodiny. Babička byla lékařka, tatínek vysloužilý voják z povolání, ona sama vystudovala psychologii a v minulosti se věnovala poskytování klasických masážnáí. Když se ze začátku rozhodla změnit přístup k masírování, nebylo pro ni jednoduché se zbavit image vzorné dívky a „přijmout stinnou stránku své osobnosti“. Celý život totiž žila příkladně, dodržovala pravidla a měla „normální“ práci. Příbuzní o jejích aktivitách netuší a myslí si, že se živí jako kosmetička.

Síť salonů poskytující intimní masáže se rozšířila po celé Ukrajině. Sama Liza i nadále žije a pracuje v Kyjevě a do Kramatorsku jezdí pouze služebně. Čím více se válka přibližuje, tím vyšší je poptávka.

Salon má otevřeno 24 hodin denně a muži jej navštěvují nepřetržitě. Podle Lizy naprostou většinu tvoří vojáci, což prý poukazuje na pochmurnou realitu ukrajinské fronty: vojáci to mají velmi těžké, málokdy dostanou volno a jsou pravidelně svědky toho, jak jim na frontě umírají přátelé. Někteří se potřebují „uvolnit“, odpočinout si, jiným stačí, když si je někdo vyslechne, pustí si hudbu nebo si zatančí: „Občas jim zapneme hudbu a uspořádáme diskotéku. Aby na to všechno mohli na okamžik zapomenout.“

Tato práce však také podrývá Lizinu důvěru v muže. „Nedokážu pochopit, jak můžou mít na obrazovce telefonu fotku své manželky a dětí, a pak přijít sem,“ vysvětluje. Podle Lizy někteří vojáci z obav o jejich bezpečnost nedovolují svým partnerkám přijet do Kramatorsku. Místo toho si intimitu kupují od místních žen.

Pokud klienti požadují kromě intimní masáže i sex, dívky mají zaručený dohled ochrankou, takže se Liza podle svých slov v salonu cítí bezpečně. Nosí tu krátké černé šaty, které by si ven nikdy nevzala. Říká, že žena se v Kramatorsku nikdy nemůže cítit zcela v bezpečí a sama s sebou raději nosí pepřový sprej a obléká se, aby nepřitahovala pozornost mužů, protože se bojí, že by ji mohli pronásledovat až domů. Liza se mužů obává, poněvadž jí neuniklo, jakými traumaty si prochází a jak to následně ovlivňuje jejich chování. Vojáci nezřídka přicházejí do salonu ozbrojeni, někdy dokonce dochází také k potyčkám.
  Intimní masáže pro vojáky Liza přirovnává k vojenské psychologii: práce jí přináší nejen peníze, ale i zkušenosti, které následně může užít i při léčbě válečných traumat. Říká, že chce „aktivně přispívat k poválečné obnově“ a být k dispozici veteránům i jejich manželkám. Je přesvědčena, že po válce se míra domácího násilí ještě zvýší, což je možné pozorovat již nyní.

Historie válek nás učí, že v oblastech postižených vojenskými konflikty se domácí násilí vyskytuje častěji, přičemž oběťmi jsou povětšinou právě ženy a děti. Násilí je vyživováno zvýšeným stresem a posttraumatickou stresovou poruchou. Spolu s vyhrocením ruské války v Ukrajině začalo přibývat také případů domácího násilí.

Podle dat z roku 2024 zažily nějakou formu psychického, fyzického nebo sexuálního násilí 2 ze 3 ukrajinských žen. Největšímu riziku jsou vystaveny vdovy, samoživitelky, partnerky veteránů a chudé ženy.

Organizace bojující za ženská práva zdůrazňují, že velká část obětí pomoc nevyhledává, protože svou situaci považují za soukromou záležitost nebo ji záměrně zlehčují slovy jako: „Moje bolest je ve srovnání s tím, čím si můj manžel prochází na frontě, malicherná.“

★ ★ ★
  Kramatorsku se někdy přezdívá město lásky, což nejlépe ilustruje následující scéna: na nádraží přijíždí z hlavního města vlak přezdívaný „Kyjev-Válka“. Po zastavení z něj vystupují ženy, které vítají upravení, dobře oblečení muži s kyticemi růží. Dlouho odloučené páry se objímají a líbají, a vedle nich činí to samé zase loučící se dvojice.

„Odpočineme si, užijeme si života, dokud to jde,“ říká nám Maksym, kterého sem z Kyjeva přijela navštívit milovaná Kaťa. Pár se schází jednou měsíčně a pokaždé spolu stráví mezi třemi až čtyřmi dny.

Podobným scénám nyní odzvonilo. Od listopadu 2025 sem vlaky z bezpečnostních důvodů přestaly jezdit. Do Kramatorsku totiž stále častěji dopadají nepřátelské drony a balistické rakety. Do města se ovšem lze stále dostat autobusem. Pro místní je to jen další okolnost, jíž se musí přizpůsobit.​​​​​​​
  Když v roce 2014 začala válka na Donbasu, město zažilo tříměsíční okupaci. Kramatorsk byl později osvobozen a od té doby se průmyslové město rychle militarizuje. Během deseti let se ze středobodu ukrajinského průmyslu proměnilo ve vojenské a logistické centrum, které vojákům rozumí a podle všeho jim neklade zbytečné otázky. Přestože jej neustále ostřelují, vojáci tu nachází relativně bezpečné útočiště a jezdí sem po bojích na frontě odpočívat.

V době okupace museli místní své domovy opakovaně opouštět. Do února 2024 zde žilo asi 150 000 lidí. Nyní zbývá třetina. Válka donutila většinu největších kramatorských továren zavřít a město tak zůstalo bez služeb, které vojáci potřebují, včetně intimních masážních salonů, nevěstinců a možnosti zavolat si do zákopů sexuální pracovnici.​​​​​​​ Nevýrazná ulice v Kramatorsku, kde Liza pracuje, proslula jako místo, kde je možné si dopřát nejen intimní masáže, ale i samotný sex. Liza nám vypráví příběhy z doslechu: jednu dívku si prý vojáci odvedli do zákopů a když začalo ostřelování, nechali ji napospas osudu. Jinou zase zneužili přímo u ní doma, poté jí odmítli zaplatit, strčili jí pytel brambor a vyhodili ji ven. Poskytování sexuálních služeb je v Ukrajině nelegální, takže neexistují ani žádné instituce, které by ženy v takových situacích chránily. „Policie bude vždy na straně armády. Ženy jako já přitom vždy trpí nejvíc,“ říká Liza.

Sexuální služby podobně jako sexuální násilí často provází pomluvy a báchorky. Samotné ženy se o své příběhy dělí jen zřídka, ať už je důvodem společenské tabu, skutečnost, že se jedná o nelegální činnost, nebo jednoduše fakt, že se bojí a získaná publicita by jim nepřinesla ani užitek, ani ochranu. Jejich příběhy tak mnohdy zaznívají pouze v soukromých rozhovorech, například v kosmetických salonech, jejichž výlohy lze ve městě běžně zahlédnout.

Kontaktní informace na Lenu získáváme od Julije Dorochovy, vedoucí organizace Legalife-Ukraine, která pomáhá ženám vymanit se z nuceného poskytování sexuálních služeb. Lena napřed souhlasí, že nám svůj příběh povypráví. V domluvený den se má vracet z práce na frontě. Na naše zprávy však nereaguje, a nakonec přestane odepisovat i Julii a sociální pracovnici Nataliji. Ta říká, že se to stává často: Lena si asi myslela, že se jí při čekání na vlak (v srpnu ještě jely vlakem) podaří vydělat nějaké peníze. Nakonec se ten večer vůbec neukázala. Teprve později se od Natalije dozvídáme, že se vrátila živá a zdravá. Cestou do Kramatorsku se zastavila u klientů ve Slovjansku.

Liza a Natalija se shodují, že po vypuknutí války začaly mít ženy z malých měst a vesnic ještě větší problém se uživit. Továrny se zavřely a poté, co muži zemřeli na frontě, se z žen staly vdovy a samoživitelky. Pro některé se stalo spásou poskytování intimních služeb. Podle dat Legalife-Ukraine z roku 2023 začala asi desetina sexuálních pracovnic poskytovat tyto služby až po vypuknutí války. „Myslím, že OnlyFans se pro mnoho žen stalo záchranným lanem,“ domnívá se Liza. Intimita poskytovaná na dálku finančně přilepší a vzdálenost ženy chrání. Mezi politiky se dokonce objevily návrhy na legalizaci pornografie, aby Ukrajina získala oprávnění vybírat od poskytovatelek služeb na OnlyFans více daní a tím podpořit válkou zatíženou ekonomiku.

Podle Natalije si ženy přijíždějí do Kramatorsku vydělat. Žádné přesné statistiky neexistují, a proto vychází pouze z toho, co vidí při práci s drogově závislými ženami: asi 15 místních za ní chodí pro „stříkačky, kondomy a lubrikanty“. Natalija říká, že některé „se hned po odchodu okamžitě vydávají na cestu – chvíli nato zastaví auto s vojáky, odvezou je, a tím jim začíná šichta“. Podle ní působí v Kramatorsku i „elitní dívky“: jsou dražší, více si vydělají, pravidelně se testují na pohlavně přenosné infekce, působí sebevědoměji a je o ně celkově větší zájem. Mezi jejich klienty patří také vojáci. Na „elitní dívky“ dohlíží pasačka přezdívaná „Matinka“, která si od Natalie pro své dívky bere kondomy a lubrikanty po „krabičkách“.​​​​​​​
  „A šetřiví vojáci si berou moje holky,“ vysvětluje nám Natalija. Podle ní mají „elitní dívky“ neoficiální ochranu, ale „Natalijiny dívky“ pochopitelně nikdo nechrání.

★ ★ ★

Matinka dochází i za Viktorijí Semčenko, koordinátorkou charitativní organizace „Pozitivní ženy“ (ukr. Pozytyvni žinky) v Doněcké oblasti. Slovo „pozitivní“ zde odkazuje k diagnóze HIV.

Podle Viktorije si Matinka od její organizace „pořád dokola bere kondomy“. Také si odnáší testy na syfilis, HIV a hepatitidu. Nevíme, zda je to ta samá Matinka, o které se zmínila Natalija. Viktorija však říká, že poptávka v Kramatorsku je vysoká, poněvadž „je tam hodně vojáků.“ Podle ní Matinka vlastní nevěstinec a hledá dívky ve všech věkových kategoriích – nezáleží na tom, jak vypadají, hlavně aby „měly mozek“.

Viktorija říká, že onen tajemný Matinčin nevěstinec chrání policie. Skoro to až působí, že policie, taxikáři a pasáci tvoří svatou trojici zaštiťující, aby se nabídka sexuálních služeb nezastavila: policie trestá nebo kryje; taxikáři nacházejí a vozí klienty; Matinka dohlíží, provádí testy a poskytuje ochranné pomůcky.​​​​​​​ Viktorija nám zprostředkovává příběhy svých klientek: „Je tu žena, kterou zneužívá manžel, ale nechce o tom mluvit. Je to moje klientka, žije s HIV, hlásí, že se léčí, bere si umělé mléko pro dítě, ale to je vše. Má vyražené všechny zuby. Manžela povolali, takže si teď aspoň trochu odpočine. A co bude, až se vrátí z války? Pak se snad úplně…“ Její slova připomínají, co provolávají aktivistky za práva žen: válka se pro některé stala příležitostí k útěku před násilnickými muži – oni byli mobilizovány a ony odešly do Evropy. Jsou případy, kdy násilníci přestanou, protože se před naverbováním schovávají a bojí se policie. Nebo se naopak stanou ještě agresivnějšími.

Sama Viktorija žije s HIV již 30 let. Byla také závislá na makovém odvaru, který si sama vařila. Užívala ho 12 let a poté byla odsouzena k vězení za výrobu drog. Po propuštění vyměnila tvrdé drogy za vodku a konopí. Později „věřila v Boha a byla asi 18 let v remisi“. Válka remisi přerušila: stres ji znovu uvrhl do závislosti, tentokrát na morfinu, který dostávala v nemocnici během substituční terapie (morfin a metadon). „V noci hulákaly sirény a pokud nemůžete spát, stačí se trochu oklepat, dát si to pod jazyk a všechno se zlepší. Je to starý zvyk. Chuť se znovu probudila.“

Na Viktoriji se podepsal dlouhodobý stres z blízkosti fronty. Říká, že psychika všech místních je poznamenaná. V autobuse poslouchá ostatní, jak vyprávějí, že se kvůli ostřelování zase nevyspali. „Všichni čekají, co bude dál, kde, jak… Je to na tom městě znát.“

Přesto Viktorija nemá v úmyslu z Kramatorsku odjet. Obává se totiž, že by ji nikde s jejími čtrnácti kočkami nechtěli ubytovat, a opustit je nechce. „Ale kdyby sem dorazili oni, musela bych odjet.“

★ ★ ★
  Světlana o sobě říká, že je „dívka na zavolání“. Vyrůstala v dětském domově v okolí Doněcku a k sexuální práci se dostala už během školy, kdy jí někdo nabídl možnost si přivydělat, na což kývla. O sexu tehdy věděla jen tolik, kolik mohli vědět dospívající vyrůstající v postsovětském prostředí bez sexuální výchovy. „Poprvé (při poskytování sexuálních služeb) to bylo strašné. Nejdřív se naštval, že jsem ho neupozornila, že právě menstruuji. Pak se naštval podruhé, protože jsem neavizovala, že mu neposkytnu anální sex. Snažila jsem se ho uspokojit alespoň rukama, ale byl opilý. Mluvila jsem na něj, ale jeho vztek nepolevoval. Měla jsem štěstí, že se nakonec udělal.“ Světlaně tehdy bylo 17 nebo 18 let (nepamatuje si přesně), dnes jí je 43.

Od té doby nepřetržitě působila jako sexuální pracovnice, protože, jak sama říká, bylo to jediné, v čem byla dobrá. Tím myslí, že se k ní klienti v hojném počtu vraceli; prý jí dokonce i manželky některých z nich děkovaly, že jim „zachránila manželství“. Aby si ovšem dokázala vydělat na živobytí, „potřebovala hodně klientů“, protože se o svůj již tak skromný výdělek musela dělit s „lazebnicí“, pasákem a taxikářem.​​​​​​​
  Světlana vyjmenovává jednu traumatickou zkušenost s klienty za druhou: „Zažila jsem všechno, dokonce i pistole, výhrůžky.“ Neklást odpor byla jedna z jejích strategií, jak přežít. „Některé holky i mlátili, ale mě ne. Protože jsem pochopila, že může být ještě hůř, tak jsem se s tím smířila. Jedné dívce vyrazili zuby, dalším zlomili ruce a nohy, protože se bránily. Já jsem se předtím opíjela.“

V jejím vyprávění se mísí násilí, nátlak, závislost na tvrdých drogách, pokusy o sebevraždu, vězení, podvody, krádeže, chronická nemoc i válka – tu Světlana zažila dvakrát, pokaždé v Mariupolu. V roce 2014 se jí doma, uprostřed výstřelů, bez pomoci lékařů, narodil první syn o měsíc a půl dříve před plánovaným porodem. Záhy mu diagnostikovali dětskou mozkovou obrnu. Otcem je jeden z jejích klientů, ale nedokáže říct přesně který. V roce 2022 se před ostřelováním skrývala v mariupolském přístavu, na palubě lodi, už se synem a dcerou, která trpí stejným postižením. Otec dcery pochází také z řad klientů – námořník, který Světlanu přemluvil, aby nešla na potrat. „Velmi mě miloval,“ vysvětluje Světlana a dodává, že jí po jistou dobu podporoval, „ale pak musel odplout, když jsem ležela v nemocnici. Zjistili mi tuberkulózu.“​​​​​​​
  Z obléhaného přístavního města Světlana společně se svými dvěma dětmi utekla do Dnipra. Pomohl jí její tehdejší „taxikář“: „Mám úžasného anděla strážného, který mě vytahuje ze všeho možného.“ Zdá se, že i v začarovaném kruhu hrůzy v sobě Světlana nachází alespoň trošku empatie a vděku za dobré věci, které jí v životě potkaly. K muži, tomu jedinému, který s ní a s dětmi žil a staral se o ně, pociťuje vděčnost, přestože za péči, pleny pro děti nebo odvoz do nemocnice na oplátku vyžadoval sex.

V roce 2023 se Světlana jako válečná uprchlice dostala do Polska, do tzv. Suvalského koridoru, kde žije dodnes. Pracuje jako pokojská v hotelu a pobírá dávky pro uprchlíky. Právě v Polsku jsme se se Světlanou setkali.​​​​​​​
  Na Donbasu Světlana hodně pracovala s vojáky. Po první invazi se věnovala především separatistům a o něco později ukrajinským vojákům, kteří město znovu dobyli. Po ruském útoku na zbylé oblasti Ukrajiny jí klientů z řad armády přibylo. Světlana nám vysvětluje, že si nikdy nemohla být jistá, co od vojáků čekat, ať už stáli na jakékoliv straně. Jednou ji vojáci pět dní drželi zamčenou v kovové boudě. K jídlu ji podávali jen chléb a kolu, znásilňovali ji (často ve skupinách) a vozili do kasáren. „Jsem jim vděčná, že brání naši zemi, ale někteří se chovají jako zvířata. Chtějí dávat najevo svou moc, ponižovat druhé. Rozumím tomu, že se jim ve válce leccos honí hlavou, ale…“

Podle ní se takto chová zhruba každý desátý voják. Zažila ale i takové, kteří nepotřebovali sex, ale jen ženskou společnost: „Potřebovali si posedět a pít vodku, vyprávět si o svých padlých kamarádech, o tom, jak sedí v zákopech, nebo o tom, jak to kolem nich vybuchuje.“

Světlana potvrzuje Lizina slova. Také ona se často cítila, jako by vojákům poskytovala emocionální podporu. Jak komunikovat s traumatizovanými lidmi se učila z YouTube: „Zažívala jsem u klientů takové hysterické záchvaty a křik, že jsem nevěděla, co s tím. Muži plakali jako děti. Neutěšovala jsem je tím, že bude všechno v pořádku, protože to nepomáhá. Jen jsem s nimi seděla, popíjela s nimi, objímala je a hladila.“

★ ★ ★
  Všechny válečné konflikty zanechávají na ženských tělech pozůstatky sexuálního násilí. Až do 19. století byly ženy považovány za válečnou kořist nebo odměnu pro vojáky. Později se sexuální násilí začalo považovat za nevyhnutelný důsledek války. Po druhé světové válce se začalo diskutovat o jeho zákazu, ale až v roce 1998 bylo zakotveno v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu jako válečný zločin. Přesto v praxi i nadále zůstává jednou z nejkrutějších zbraní války používanou za účelem ponížení, vykořisťování a zničení nepřátelských komunit, nezřídka také při etnických čistkách. Rusko sexuální násilí používá i na okupovaných územích Ukrajiny.

Válečná historie ukazuje četné případy, kdy byly ženy donuceny uspokojovat sexuální potřeby vojáků nebo se touto činností přímo živit, aby přežily. V dřívějších dobách armády doprovázely tzv. následovatelky vojenského tábora, což bylo označení pro ženy, které praly, vařily, ošetřovaly, zvyšovaly morálku vojáků a uspokojovaly jejich sexuální potřeby. Byla to běžná praxe. Ženská těla se stala součástí válečné každodennosti. Podle vědkyň v oblasti feminismu se jednalo často o jedinou možnost, jak mohly ženy v tak nuzných podmínkách přežít. Žádná tak nečinila po vůli.

Během druhé světové války bylo asi 200 tisíc tzv. „utěšitelek“ (comfort women) z asijských zemí nuceno v armádních nevěstincích uspokojovat sexuální touhy japonských vojáků. Tento případ je uznáván jako zločin proti lidskosti. Koncem 60. let 20. století asi 20 tisíc registrovaných sexuálních pracovnic se souhlasem úřadů v Jižní Koreji sexuálně obsluhovalo 62 tisíc dislokovaných amerických vojáků. Většina z nich pocházela z chudých rodin. Výčet podobných případů by mohl následovat, i když nejlépe jsou pochopitelně zdokumentovány případy v zemích, kam mají výzkumníci přístup. Například v sovětské či ruské armádě obdobné modely příliš prozkoumány zkrátka nejsou, i přestože jednotlivá svědectví existují, jako například výpovědi o tzv. ženách bitevního pole.

Poskytování sexu výměnou za peníze, přístřeší, jídlo nebo léky je neodmyslitelně spjato i s právě probíhajícími konflikty. Pro ženy ve zranitelné situaci často reprezentuje jedinou strategií, jak přežít. Akademická obec a nevládní organizace tento jev označují za tzv. sex pro přežití (survival sex). Tento termín vyjadřuje, že přeživší ženy neměly jinou možnost. K tomuto jednání je dovádí chudoba, smrt partnera, status uprchlice, válečné trauma a strukturální nerovnost. Podobné případy byly zaznamenány v Náhorním Karabachu, po genocidě ve Rwandě, v Bosně a Hercegovině, v Demokratické republice Kongo nebo téměř v každém uprchlickém táboře i jinde.

Termín „sex pro přežití“ se zavedl, aby se rozlišovalo mezi vykořisťováním a sexuální prací poskytované z vlastní vůle. Rozlišit, kdy ženy mají k dispozici jiné alternativy a kdy ne, je však ve skutečnosti obtížné. Při zkoumání sexuálního násilí v ozbrojených konfliktech narážíme na šedou zónu. Případy „sexu pro přežití“ totiž nejsou vždy automaticky považovány za sexuální násilí.

★ ★ ★
  „Když k tobě přijde žena a musí s tebou začít spát, aby za odměnu získala ochranu, peníze nebo jídlo, neděláš pro ni dobrý skutek. To je násilí. Nejsi žádný dobroděj, jsi prostě kretén,“ říká Marija Dmitrijeva, která se představuje jako radikální ukrajinská feministka. Zdůrazňuje, že každý, kdo brání Ukrajinu, si zaslouží respekt, ale důrazně upozorňuje, že i mezi „válečnými hrdiny“ jsou „šmejdi“.

Marija se posledních třicet let věnuje obhajobě práv žen, stejně jako bojuje proti patriarchátu a mizogynii. Vede školení, přednáší nebo pomáhá politikům a političkám s přípravou odpovídající legislativy. Nejvíce energie věnuje boji proti sexuálnímu a reprodukčnímu vykořisťování, což podle jejích slov zahrnuje sexuální práci, pornografii i surogátní mateřství. „Moje práce, ať už ta placená nebo ne, se točí kolem obrany a posilování práv žen, protože bez nich demokracie nikdy nemůže pořádně fungovat.“

Marija stejně jako další respondentky opakuje, že neexistují důvěryhodná oficiální data o tom, kolik žen poskytuje „komerční sex“ (tento termín se vyskytuje v oficiálních dokumentech) – existují pouze odhady. Podle nich se čísla zkoumající situaci do roku 2018 pohybují asi kolem 100 tisíc. „To je mnohem méně, než bychom předpokládali, vzhledem k počtu lidí, kteří v Ukrajině žijí pod hranicí chudoby, zvlášť v oblastech u fronty,“ vysvětluje. Tento podíl ovšem nezahrnuje ženy, které si sexuální práci pouze přivydělávají, nebo nezletilé.

Ještě před plnohodnotnou invazí pracovala Marija v Doněcké a Luhanské oblasti s ženami a mládeží – posilovala jejich vůdčí schopnosti a vzdělávala je v oblasti práv žen. Když se ptala, co ve svém každodenním životě považují za ohrožení, uváděly jich bezpočet, ale sexuální obtěžování k nim nepatřilo. Na otázku, proč to nepovažují za ohrožení, odpovídaly všichni stejně: „Ano, to se děje neustále. Ale my už to prostě ani nevnímáme.“ Podle Mariji mladé dívky v příhraničních oblastech téměř od každého dospělého, taxikáře, prodavače a někdy i příbuzného slýchají, aby šly za ukrajinskými vojáky, spaly s nimi a dostávaly za to peníze. Dívky to ale za obtěžování nepovažují.

V případě války v Ukrajině je nejpodrobněji zdokumentováno sexuální násilí páchané ruskými vojáky. Ukrajinská prokuratura ho aktivně vyšetřuje a speciální vyšetřovatelé jezdí do osvobozených oblastí zaznamenávat výpovědi. Oficiálně je v souvislosti s tímto válečným konfliktem zaznamenáno 376 případů sexuálního násilí (conflict related sexual violence). Skutečná čísla však nepochybně budou mnohem vyšší. Jako oběti jsou v mnoha případech vedeni i muži, protože do statistik spadají i váleční zajatci, na nichž je sexuální násilí také pácháno.​​​​​​​
  Marija říká, že kromě toho, že je v tomto ohledu ruská válka proti Ukrajině jedním z nejlépe zdokumentovaných konfliktů, je také událostí, která s sebou nečekaně přinesl posílení ženských práv. „Za deset let války se postavení žen, včetně legislativy, jen zlepšuje.“ Že se sexuální násilí řeší již v době jeho páchání, a ne až za 10 nebo 15 let jako v jiných případech, je podle ní velký pokrok. I proto je podle její zkušenosti společnost méně tolerantní ke každodennímu obtěžování a násilí.

Zároveň se ale podle ní mluví především o tom, jak ruští vojáci znásilňují Ukrajinky, zatímco když „ukrajinští vojáci znásilňují své krajanky za peníze, drogy nebo léky, označují to sterilním termínem ‚sex pro přežití‘, i když jde o znásilnění“. Marija usiluje o to, aby byla veškerá sexuální práce považována za násilí na ženách, aby se obětem dostalo pomoci a aby ti, kdo si od nich služby kupují nebo je za úplatu nabízejí někomu jinému, byli trestáni. „Mnoho politiků je pro, ale pokaždé vyzýváme k okamžité legislativní změně, říkají nám, že ještě není správný čas. Zraňuje mě to.“ Část feministek s ní nesouhlasí a tvrdí, že sexuální práce může být i svobodnou volbou.

Ještě složitější je téma „sexu pro přežití“ na okupovaných územích. Pro ženy, které tam zůstaly, je poskytování sexuálních služeb ruským vojákům často jediným způsobem obživy. Důvody jsou stejné: uzavřené podniky, chudoba, ztráta manžela, péče o děti nebo příbuzné s postižením. Marija pozoruje, že místní lidé často pociťují větší nenávist k ženám, které měly styk s ruskými vojáky, než ke kolaborantům, kteří udávali aktivisty nebo vyzrazovali vojenské pozice.

„Bojím se, že až vyhrajeme a všichni budou šťastní, nikdo už o těch ženách nebude chtít mluvit,“ říká Marija, „tak jako se to stalo ve Francii po osvobození od nacistů: neobviňovali muže, kteří drancovali zemi, ale ženy, které se snažily přežít.“ Po druhé světové válce byly v mnoha evropských zemích ženy, které měly poměr s okupačními vojáky, veřejně ponižovány – holily se jim hlavy, někde jim bylo odebráno občanství. Marija chce, aby se do podpůrných programů zahrnuly i ženy, které poskytovaly sexuální služby ruským vojákům. Teoreticky spadá sex na okupovaných územích do definice sexuálního násilí souvisejícího s konfliktem, ale není jasně vymezen. Pokud to není pojmenováno přímo, je podle ní velmi těžké přesvědčit sociální pracovnictvo a úřednictvo, že tyto ženy si zaslouží pomoc a nejsou zrádkyně.

Před rokem tehdejší šéf ukrajinské rozvědky Kyrylo Budanov uvedl, že rozvědka verbuje sexuální pracovnice na okupovaných územích ke špionáži proti Rusku. Informace získávají zneužíváním lidských slabostí. Podle Budanova muži prozrazují mnoho informací ve snaze demonstrovat svou moc. Stejnou taktiku používá i Moskva. Vyskytují se i dvojité agentky.

★ ★ ★
  Když Marija začala mluvila o dopadech konfliktu na ženy, jako první řekla: „Když začala plnohodnotná válka, místo aby padly na kolena a plakaly s pohledem k nebi: ‚Zachraň nás,‘ ukrajinské ženy udělaly to, co dělají vždy: vykasaly si rukávy a pustily se do práce.“ Míní tím různé role, které ženy zastávají a které často zůstávají neviditelné: péče o děti, zajištění obživy rodiny, dobrovolnictví, vstup do armády, podnikání či přebírání práce po mobilizovaných mužích. Patří sem i působení v neziskovém sektoru, včetně organizací hájících práva žen, které měly pevnou pozici již před invazí.

Právě tyto organizace pak zakládají krizová centra a poskytují psychosociální pomoc a právní poradenství ženám, které zažily násilí. Aktivistky dosáhly (a i nadále se o ně snaží) změn zákonů zaměřených na boj proti sexuálnímu a domácímu násilí. Podle těchto organizací je Ukrajina v řešení sexuálního násilí souvisejícího s konfliktem dál než většina ostatních válkou zasažených zemí. Problémem však zůstává samotná praxe: naráží se na obtíže při zajišťování potřeb přeživších i při poskytování odpovídající pomoci.​​​​​​​
  „Tohle téma (sexuální násilí ve válečných konfliktech) je teď takové módní. (…) Alespoň to tak pozoruji ve své bublině,“ říká Natalija Vyšnevecka, ředitelka a spoluzakladatelka nevládní organizace D.O.M.48.24 v Ivano-Frankivsku. Organizaci založila před více než deseti lety společně s dalšími ženami z východní Ukrajiny, aby pomáhaly lidem, kteří kvůli válce museli opustit svá bydliště. Postupně se hlavní náplní stalo genderově podmíněné násilí. Zkušenost s ním si sem s sebou často přinesly například ženy prchající z Donbasu.

Podle Natalije se před válkou tématu domácího a sexuálního násilí mnoho pozornosti nevěnovalo. Po plnohodnotné invazi se situace obrátila. To je na jednu stranu dobře, ale pokud není domácí násilí vyloženě spojováno s válkou, není vnímáno jako naléhavé a ženy pak nemusí získat tolik potřebnou podporu. Násilí, jehož se dopouští válečný veterán vůči partnerce, navíc nebývá vždy automaticky vnímáno jako přímo související s konfliktem.

V letech 2022–2023 provedla Natalijina organizace mezi partnerkami vojáků průzkum. Ptaly se jich, jaké problémy podle nich nastanou, až se jejich muži z fronty vrátí. Nejčastější odpověď byla, že všechno bude v pořádku, jen na ně budou muset počkat. „Ani je nenapadlo, že by mohly nastat nějaké těžkosti, že přijdou různé výzvy, že jejich muži budou jiní a že se změní i ony samy. (…) Pochopitelně čekají, že po nich muži převezmou část povinností, ale neuvědomují si, že toho možná nebudou schopni. Může k nim navíc docházet i k dalším konfliktům, protože si už nebudou rozumět.“​​​​​​​
 

únor 2026