Klimatická spravedlnost pro postižené v Německu  Debata bez debaty

Po smrti 13 postižených při povodňové katastrofě v údolí řeky Ahr v červenci 2021 se klimatické spravedlnosti týkající se postižených v Německu na chvíli dostalo trochu pozornosti – ale ne na dlouho. Přitom právě překonání ekologického ableismu by mohlo přinést důležité podněty pro řešení klimatické krize.

Když začnu mluvit o klimatické spravedlnosti pro postižené, často začnu vyprávět o to, jak jsem kdysi žila v Itálii. Stále mi připadá surreálné, že přírodní katastrofy v Boloni, hlavním městě italského regionu Emilia-Romagna, jsou stále častější. Když jsem se chtěla přihlásit na magisterské studium na Boloňské univerzitě, málem jsem v den, kdy v červnu 2019 padl nový teplotní rekord, během jazykového kurzu zkolabovala. Diagnóza: pravděpodobně úpal. Tehdy jsem poprvé začala hledat informace o klimatické krizi a jejích dopadech na život postižených. Zatímco v němčině jsem téměř žádné informace nenašla, mezi americkými aktivisty*kami z řad postižených jsem zaznamenala poměrně znepokojené debaty.

Někteří dokonce varovali před genocidou postižených: ableismus byl také využíván kolonialisty*kami mimo jiné k vyhlazování původního obyvatelstva. Důsledky klimatických změn jsou dodnes celosvětově nejvíce ohroženy zejména indigenní postižené ženy a děti. V důsledku kolonizace mají stále nejhorší přístup ke vzdělání a zdravotnickým službám a jsou obzvlášť ohroženi chudobou. Vykořisťování lidí a zdrojů během kolonizace je historickou příčinou změny klimatu a má závažný dopad zejména na postižené. Jejich přežití v klimatické krizi je zřejmě považováno za tak nedůležité, že jsou jednoduše ponecháni napospas smrti.

Od té doby mi téma klimatické spravedlnosti v souvislosti s postiženými nedá spát. V neposlední řadě proto, že jsem s ní v Itálii a Německu neustále konfrontována. V květnu 2023 byly v regionu Emilia-Romagna dvě velké povodňové katastrofy s více než 400 sesuvy půdy. V následujících 22 měsících došlo ve stejném regionu, kde v Itálii žiji, ke třem dalším závažným povodním – k té poslední jen několik dní před dokončením tohoto článku. Meteorolog Pierluigi Randi, prezident Associazione Meteo Professionisti Italiani (AMPRO), označil povodňovou katastrofu v květnu 2023 za zlomovou, podle něj se odehrála nevratná proměna ve způsobu života v regionu s klimatickými katastrofami a vyslovil se pro preventivní evakuace. Nic už prý nebude jako dřív.

V Boloni navíc platí trvalé varování před velmi vysokou koncentrací prachových částic. Před rokem meteorologové*žky výslovně varovali, aby si lidé při vysokých hodnotách prachových částic kvůli zdravotním rizikům nechodili ani zaběhat. A nezapomínejme ani na neustálé vlny letních veder, které vedou ke zvyšujícímu se počtu úmrtí. Ani v Německu nevypadá moje situace o mnoho lépe. Povodně v jižním Německu na začátku června 2024 se odehrála jen několik kilometrů od domu mých rodičů, když jsem je zrovna navštívila. Všechny tyto události akutně ohrožují můj každodenní život a mé přežití – zejména jako ženy s postižením.

Žádná tragédie, nýbrž strukturální ableismus

Během povodní v údolí řeky Ahr v červenci 2021 se v zařízení pro postižené Lebenshilfe v Sinzigu utopilo 12 postižených, protože nebyli včas evakuováni. Kvůli úspoře nákladů byla v noci povodně zajištěna pouze jedna noční hlídka pro evakuaci 38 postižených, a ta se v tom okamžiku nacházela v sousední budově. Objekt se nacházel v těsné blízkosti malé řeky, která tu noc čelila dravému přívalu vody. V současné době se plánuje výstavba nového zařízení v centru Sinzigu. Sousedstvo se otevřeně staví proti výstavbě zařízení, protože očekávají hlukovou zátěž ze strany postižených a méně parkovacích míst. Stručně řečeno: postižení by se na veřejných prostranstvích vůbec neměli objevovat. Ani se jimi nikdo nemá zabývat v oblasti civilní ochrany.

Už ve škole jsem musela bolestně pocítila, že jsem v německém běžném školství jako žákyně nejsem vítaná, natož aby na mě někdo bral ohledy co požární bezpečnosti týká. Už jako dítě jsem se tedy dozvěděla, že postižení v případě neštěstí zřejmě nestojí za záchranu. Při skutečném požárním poplachu jsem musela použít schodišťový výtah spolu s jednou spolužačkou. Když jsem se pokusila přivolat výtah, schytala jsem to. Nikdo neřešil, proč se dvě školačky bez dozoru musí zachraňovat sami. Během dalšího školního roku byli mí rodiče požádáni, aby pro mě sami našli řešení. Když otec navrhl pořídit záchranářskou židli, nebyla z finančních důvodů zakoupena.

Podobné příběhy slýchávám i od jiných postižených. Je to obzvláště problematické, protože to není vnímáno jako strukturální odmítání, ale místo toho je za problém prohlášena daná postižená osoba a prevence katastrof se individualizuje. Například neštěstí v zařízení pro postižené v Sinzigu v roce 2021 bylo zpočátku mnohými vnímáno jako tragédie, které se nedalo zabránit. Není tedy překvapením, že podle statistik mají postižení až čtyřikrát vyšší pravděpodobnost, že při přírodních katastrofách utrpí vážnou újmu nebo dokonce přijdou o život.  

Mezery ve výzkumu postižení v době klimatické krize

Před čtyřmi lety jsem se na Skypu setkala s ekoložkou Aleksandrou Kosanic, která se zabývá dopadem klimatické krize na postižené po celém světě. Hovořila jsem s ní o její práci a o tom, jak obtížné zpočátku bylo zveřejnit přehledovou studii o dopadech klimatické krize na postižené v nějakém vědeckém časopise. Renomovaný vědecký časopis Nature článek odmítl – s odůvodněním, že pro něj není publikum. „To je velmi časté a ukazuje to na historickou diskriminaci postižené ve vědě,“ řekla mi Aleksandra Kosanic v rozhovoru, který jsem s ní vedla na dálku. Vědkyně momentálně žije v Liverpoolu, kde provádí výzkum na univerzitě. Zajímaly ji moje zkušenosti s německým vzdělávacím systémem, protože během doktorátu absolvovala výzkumný pobyt na Univerzitě v Kostnici a kvůli postižení ji tam odrazovali od toho stát se vědkyní.

Bílé postižené ženy z globálního Severu v akademickém sektoru rovněž nejsou brány vážně. 70 procent postižených v celosvětovém měřítku žije na globálním Jihu a jsou nejvíce ohroženi dopady klimatické krize. 70 procent všech postižených na světě žije v zemích globálního Jihu, které jsou nejvíce ohroženy dopady klimatické krize. Perspektivy vědců*kyň z globálního Jihu, kteří nejsou postižení, jsou v akademickém světě opomíjeny a často se stávají neviditelnými. Jak to pak asi vypadá s lidmi s postižením na globálním Jihu?

Také v Německu jsou dostupná data týkající se situace postižených v souvislosti s klimatickou krizí velmi omezené. Plánované jednání s politiky*čkami a mnou jako expertkou na klimatickou spravedlnost bylo nakonec začátkem prosince odloženo kvůli předčasným volbám do Zemského sněmu. V roce 2024 byla zveřejněna pouze studie KIM, přehled řízení katastrof a začlenění postižených. Kritizuje zejména nedostatek informací o ochraně osob s postižením během katastrof. Než jsem si studii přečetla, taky jsem si myslela, že mimo zařízení pro postižené v Sinzigu žádní další lidé s postižením nezemřeli. Příběh postiženého muže, který se utopil ve svém bytě, tak pro veřejnost zůstala zcela neviditelný.  

Obtížný networking pro postižené na klimatické scéně

V říjnu 2024 jsem se zúčastnila konference o klimatické žurnalistice v Boloni a byla jsem velmi rozčarovaná. Na celé konferenci jsem byla jedinou viditelně postiženou osobou, což mě taky rozčilovalo. Jako někdo, kdo nemůže chodit a používám místo chůze tříkolku, jsem neměla bezbariérový přístup k žádnému z vysokých stolků. To znamenalo, že jsem byla z mnoha kuloárových diskusí vyloučena. Přístup k bezbariérovému WC byl po většinu času zakrytý velkým roll upem. Během uvítacího kolečka jsem byla jediná, kdo nebyl zapojen do žádné z konverzací, a dokonce jsem se dočkala zesměšnění, když jsem od začátku hovořila o inkluzivní ochraně během katastrof, což mělo být evidentně nejdůležitější téma víkendu.

Nikoho nezajímalo, že na poslední den konference byla vyhlášena výstraha před extrémním počasím. Ke konci diskuzních kol se spustil prudký déšť. Místo konání konference v Boloni se nacházelo hned vedle ulic, které byly povodněmi obzvláště silně zasaženy. To, že jsem se nestala jednou z obětí povodní, bylo zásluhou mých jazykových a místních znalostí, mých vlastních znalostí o prevenci katastrof a o tom, jak se v této nebezpečné situaci chovat: Odejít domů do vyššího patra a zůstat tam, dokud se situace nezlepší. Místo mé touhy networkovat a sdílet názory jsem povětšinu času byla sama. Bohužel to není nic ojedinělého.

Na začátku roku jsem chtěla více rešeršovat ohledně tématu klimatické spravedlnosti v Emilii-Romagně a poprvé jsem se zúčastnila setkání skupiny klimatického aktivismu v Boloni. Zde jsem však selhala na celé čáře. Skupina zřejmě zatím nikdy neslyšela o zájemcích*kyních a aktivistech*kách, kteří jsou postižení a nemohou sami chodit. Na mou kritiku reagovala jak klimatická novinářská síť, tak klima aktivistická skupina. Kontaktovala mě zástupkyně německé sítě klimatické novinařiny a hovořily jsme o mých zkušenostech z novinářské konference v Boloni a o tom, co od této sítě jako novinářka s postižením očekávám. Tato zkušenost je pro mě důležitým krokem k tomu, abychom se vzájemně poznali a zahájili dialog s cílem čelit nedostatečnému reprezentaci osob s postižením.

Klima aktivistická skupina z Boloně mi na můj komentář odpověděla poněkud rozpačitě, kritizovala jsem totiž, že jsem se do budovy, kde se akce konala, nemohla dostat. Obávám se, že ekologičtí aktivisté*ky zatím vůbec neuvažovali o tom, že by se jejich práce mohli účastnit i osoby s postižením nebo že by je mohla zajímat. Obzvlášť tragické je, že si skupina říká Bologna For Climate Justice, ale právě lidi, kteří jsou důsledky klimatické krize obzvlášť ovlivněni, vylučuje. Jenže bez účasti postižených těžko získají poznatky o jejich životní realitě. Znovu a znovu činit osvětu v novinářských kruzích a aktivistických skupinách a být odkázaná na přízeň mnohem privilegovanějšího klimatického novinářstva, abych nebyla tak neviditelná, mě stojí hodně energie a emocionální práce.  

(Ne) bez nás

Bohužel jsem zejména v Německu zaznamenala, že navzdory velmi častým závažným povodním a vlnám veder v posledních letech panuje mezi samotnými aktivisty*kami s postižením malý zájem o řešení hrozby, kterou pro ně změna klimatu představuje, postrádám tu proaktivní přístup ohledně prosazování klimatické spravedlnosti a agendu týkající se lepší ochrany v době katastrof. Postižení, které znám, mi říkají, že o ochraně v době katastrof slyší mluvit pouze mě, sami se tématem intenzivněji nezabývají. O klimatické spravedlnosti pro postižené mluvím na konferencích a univerzitách už čtyři roky – aniž by to mělo větší dopad.

Influenceři*ky s postižením jako například Matilda na národní klimatické demonstraci 14. února 2025 využívají svého dosahu pouze k tomu, aby jednou na demonstraci promluvili o ekoableismu, ale jinak o těchto tématech ke svému publiku nehovoří. Neodkazují se ani na postižené environmentální aktivist*ky, jako je Cecile Lecomte, která se už desítky let energicky zasazuje za ochranu životního prostředí a klimatickou spravedlnost pro osoby s postižením. Ani influenceři*ky samozřejmě nemohou být o všech tématech informováni stejně, ale vzhledem k jejich dosahu mají politickou a společenskou odpovědnost odkazovat na kompetentní osoby nebo organizace, které se aktivně zasazují za politické změny, prosazují například inkluzivní občanskou ochranu v době katastrof nebo reprezentaci marginalizovaných skupin na demonstracích. V důsledku toho existuje další riziko, že práci angažovaných osob v agendě postižených, jako je Maria-Victoria Trümper ze spolku sdružující postižené Interessenvertretung Selbstbestimmt Leben in Deutschland (ISL), bude věnována ještě menší pozornost. Já sama si často nedobrovolně a podprahově připadám jako „Greta Thunberg brojící za klimatickou spravedlnost pro lidi s postižením“, ačkoli vytvářet povědomí a šířit znalosti o největší globální katastrofě, které lidstvo v současnosti čelí nemůže být úkolem jednotlivců, jako jsem já. Stejně tak jednotlivci nemohou znát všechny životní reality, v nichž lidé s postižením žijí, a proto mohou v debatách o klimatické spravedlnosti zůstat některé důležité aspekty neviditelné.

I v této oblasti se dramaticky projevily globální mocenské vztahy a privilegia. Proto si nesmírně vážím práce klimatických aktivistů*ek z globálního Jihu, kteří již léta bojují za oficiální zastoupení osob s postižením na každoročních konferencích COP o klimatu. 70 procent všech postižených lidí žije v zemích takzvaného globálního Jihu. Tento termín zavedl Antonio Gramsci, který v roce 1926 pomocí termínu „jižní otázka“ popsal rozdělení moci v rámci stále ještě mladého italského státu. Zatímco sever Itálie je silně industrializovaný a finančně lépe zajištěný, jih stále žije převážně ze zemědělství a nyní také z cestovního ruchu. Nerovnováha v hospodářském rozvoji je patrná dodnes.

Gramsciho popis historicky podmíněné ekonomické nerovnováhy mezi severem a jihem Itálie byl později použit k popisu ekonomické nerovnováhy a závislosti bývalých kolonií nebo indigenních skupin obyvatelstva žijících v zemích globálního Jihu vůči zemím globálního Severu. Zvláště mě zaujala práce maorské aktivistky za lidská práva osob s postižením a ochranu životního prostředí Kery Sherwood-OʼRegan z Nového Zélandu. Sebekriticky jsem si musela uvědomit, že jako žena s postižením z globálního Severu mám ekonomický prospěch i z lidí se postižením z globálního Jihu. O to víc se stydím za to, že tamní postižení se za má práva na klimatickou spravedlnost postavili ještě předtím, než jsem si krizi uvědomila já sama. Je zřejmé, že moje situace v rámci Evropy se v důsledku mého života s klimatickými katastrofami v Itálii dramaticky změnila.

Klimatická krize je ableistická

Jedním ze spouštěčů klimatické krize je kapitalismus a vyčerpávání zdrojů na této planetě, které ani nejsou k dispozici. Každoročně na to upozorňuje Den překročení kapacity Země, den v roce, kdy poptávka lidstva po obnovitelných zdrojích převyšuje nabídku a kapacitu Země. Tento Den překročení kapacity Země nastává od počátku měření stále dříve, a to 1. srpna 2024. Pokud budeme uvažovat o Zemi jako o tělese, které všichni více či méně nadměrně využíváme, budeme si stále více uvědomovat, jak moc je klimatická krize vlastně schopná a že by se měla více zaměřit také na postižené. Jedním z aspektů ableismu je posuzování lidí pouze podle jejich výkonnosti a považování určitých schopností, jako je vidění, mluvení, chůze a mnoho dalších, za samozřejmost. Nevyužíváme každým rokem více a více zdrojů, jako je voda, vzduch k dýchání, naše půda a biologická rozmanitost, do té míry, že se kapacita planety zcela hroutí?

Z pohledu člověka bez postižení to znamená: Země má horečku. Stejně jako v případě vyhoření, které je také důsledkem přetížení výkonnostní společnosti, ničíme především základ své vlastní existence. S ohledem na to se zdá více než rozumné, aby se celá společnost mnohem intenzivněji zabývala životním stylem postižených a viděla v něm řešení pro udržitelnější život vzdálený hyperkapitalismu. Proto: zapojte se do ekoabilismu a věnujte zejména postiženým lidem z globálního Jihu pozornost za práci u jednacího stolu, kterou si zaslouží.

duben 2025