Spát v propojení s přírodou  Osobní příběhy žen o odvaze a strachu

Přespávání v přírodě může být pro ženy nejen dobrodružstvím, ale i hluboce osvobozujícím zážitkem. Jaké obavy nás brzdí, co nám dává odvahu a proč je důležité nebát se vykročit do ticha lesů či pod širé nebe? Článek přináší osobní příběhy, praktické tipy i inspiraci, jak překonat strach a objevit radost z noci strávené venku – bez ohledu na fyzickou sílu nebo společenské předsudky.

„Cítím se nabitá, svěží a tak nějak úplná,“ říká Drahoslava Horsáková (60), která se mnou stejně jako dalších patnáct žen různého věku sdílela své zážitky, obavy i praktické rady pro přespávání venku. Ať už jde o první noc pod širákem, stavění tarpu nebo zvládání nečekaných situací, všechny se shodují na jednom: přespávání v přírodě nabízí prostor pro hluboké spojení se sebou samými, uklidnění myšlenek, odvahu překonávat výzvy i hrdost, která tuto zkušenost provází.

„Příroda mě nesoudí za to, že jsem šla plánovanou cestu o hodinu déle, že jsem si dala o dvě pauzy více, že mne po dvou dnech bolí nohy tak, že potřebuju odjet o den dříve, odpočnout si, poslechnout se,“ oceňuje Anežka (21), kterou dle jejích slov les učí poslouchat vlastní tělo, nastavovat si hranice a neporovnávat se. „Jen jít a být,“ shrnuje Lucie M. (42 let) lakonicky.

Poprvé pod hvězdné nebe

Zatímco některé ženy získávaly první zkušenosti s přespáváním v přírodě už s rodiči, jiné v pozdějším věku popostrčili přátelé, podobně smýšlející lidé, dobrodružné knihy včetně mých oblíbených Karpatských her od Míly Nevrlého nebo semináře či workshopy.

Každá žena má osvědčená místa, kde se cítí bezpečně. Liší se podle prostředí, zkušeností i osobních preferencí. Někdo spává rád hluboko v lese, nenápadně a daleko od civilizace, někdo naopak poblíž vesnic, jedna si ustele pod korunami stromů nebo pod skalním převisem, druhá si natáhne tarp nebo postaví stan na okraji louky s rozhledem do okolí. Někdo se vyhýbá turistickým přístřeškům z obavy před možnou návštěvou hlučné skupiny lidí, někomu prostředí přístřešku či útulny naopak pocit bezpečí poskytuje. 

„Les a jeho obyvatelé, skály, vody, barevnost a všelijaké rozmanitosti chutí, tvarů a vůní, života, se mi staly samy o sobě bezpečným domovem. Vytvořit si tak takový ,malý velký pokojíček nebo pelech’ už potom není přece žádný problém,“ říká Sandra Cabajová, která si hledá místa k přespání většinou jako různá zvířata v listí, pod převisem nebo na úpatí lesa. Jednu celtu si dá na zem a druhou přehodí přes sebe a přes věci, aby nenavlhly s ranní rosou nebo deštěm.

Dát na intuici

Většina žen při vybírání místa naslouchá i své intuici. „Snažím se s lesem splynout. Spávám tam, kde se mi líbí a kde se cítím dobře. Když mám divný pocit, jdu dál. Můj instinkt mě hlídá a já ho poslouchám,“ říká Drahoslava, která se horami potuluje už od svých šestnácti let. Při hledání místa ženy doporučují vyhýbat se lesním i polním cestám, po kterých by mohlo v noci projet auto, stezičkám prošlapaným zvířaty, posedům kvůli noční návštěvě myslivců, kalištím a krmelcům nebo místům na okraji polí kvůli traktorům. 

„Základní pravidlo mého bezpečného přespávání je nebýt vidět, takže když jsem někde, kde by se přes noc nebo ráno mohli pohybovat lidé, schovám se,“ popisuje Viktorka Rys, známá také jako Ultraviktorka, která tráví putováním horami a divokou přírodou i několik měsíců v roce. „Oblíbená místa jsou houštiny, kapradí nebo třeba roury. Představa, že mě někdo najde spící někde pod širákem, je zneklidňující, takže když jsem ,neviditelná’, cítím se v bezpečí.“ Právě Viktorka je jedna z lidí, kteří svým blogem dodali odvahu i cenné tipy na přespávání v přírodě mně a mnoha dalším ženám i mužům, které jsem venku potkala.

Setkání s cizím člověkem

Zneklidnění, které Viktorka popisuje, zná i Romana Kaclíková (38), která přespává v lesích v průběhu celého roku i v rámci dobrovolnictví ve Vlčích hlídkách. „Střety s lidmi jsou zvláštní, zejména když se člověk pohybuje mimo značky. Často jsme tam, ,jeden na jednoho’, vím, že na telefonu nemám signál a přemýšlím, co tam ten druhý asi tak dělá. Nejspíš přesně to co já. Pokud je situace komfortní, klidně se jdu s člověkem v lese pobavit. Dobré je se obeznámit s tím, co jsou nelegální aktivity a znát číslo na policii.“ Ona sama volala policii jednou, a to když na kopec nedaleko místa, kde přespávala, přijela partie mužů pod vlivem alkoholu a házeli kolem sebe petardy. To je totiž nejen nepříjemné, ale v CHKO i zakázané. 

Nepříjemnou zkušenost má i Marie (28 let), kterou znepokojovala skupina lidí tábořící na zřícenině nedaleko přístřešku, kde spala: „Bylo slyšet, že se velmi baví, alkohol určitě taky nechyběl. To jsem měla hodně lehký spánek.“ I na základě těchto obav a zkušeností ženy doporučují být při vybírání místa opravdu obezřetné a nikomu nesdělovat, kde se chystají večer přespávat. Žádná z nich naštěstí nemá zkušenost se situací, ve které by se musela bránit, a ačkoliv sdílí obavy, zároveň zpochybňují, že by jim v přírodě mohlo hrozit větší nebezpečí než kdekoliv jinde. 

I já chodívám už několik let spát do přírody sama. Při mém prvním přespávání mě nedaleko pobřeží v Estonsku také vyrušila rozjařená skupina mladých teenagerů s hlasitě puštěnou hudbou. Posvítili mi na spacák a odešli. Na prvním úseku svatojakubské cesty ve Španělsku jsem zase musela projít na značené, ale v tu dobu již opuštěné stezce kolem muže, který masturboval a nepřestal, ani když jsem ho zdálky okřikla. V sebejistotě mi pomohly chodecké hole, kterými bych se hodlala bránit. Hole si navíc dávám při každém přespání podél těla, jednu vždy zkrátím, kdyby bylo případné nebezpečí – ať už člověk, tak zvíře – příliš blízko. Ačkoli ani já jsem se nikdy reálně nemusela bránit a v přírodě jsem nikoho nikdy nepotkala po západu slunce, už tento samotný stav mysli mě občas znepokojuje.

Vychovaná ke strachu

„Právě ten pocit ,co kdyby’ bývá pro mnoho žen největší překážkou, aby si tyhle sólové zážitky užily,“ říká Jasmína Houdek, ředitelka organizace Moderní sebeobrana, která se sama poslední rok vydává na vícedenní výlety do přírody, ale pro jistotu přespává v penzionech, protože má velmi lehký spánek a do přírody si chodí především odpočinout a dočerpat energii. „Kromě toho je tam i můj strach. Pravděpodobně bych se bála každého zvuku, přestože vím, že reálné riziko je minimální. V lese se mi ve skutečnosti nic vážného stát nemůže – větší nebezpečí hrozí ve městě nebo od lidí, které znám. Ten strach je ale hluboko zakořeněný,“ přiznává. „My ženy často přemýšlíme o možném nebezpečí jinak než muži. Bohužel za to může nejen fyzická, ale hlavně společenská realita. Od mala nám často říkají, že musíme být opatrné, že svět venku je pro nás nebezpečný. To vytváří pocit ohrožení, který má sice reálný základ, ale je často zbytečně posilovaný strachem.“ Podle Jasmíny je v pořádku tento strach přijmout a nesnažit se být za každou cenu odvážná. „Nemám potřebu se pořád překonávat a dokazovat si, že zvládnu všechno. To dělám v jiných oblastech svého života – třeba když učím sebeobranu a překonávám své limity při hledání cest, jak posílit druhé. V tom mám dost výzev a bohatě mi to stačí,“ říká s tím, že je pro ni důležité znát své hranice a stát si za nimi.

„Rozhodně to není o tom, že ženy jsou slabé, spíš máme jinak nastavenou sílu. Příprava je zásadní. Sebeobrana není jen o fyzických technikách, ale hlavně o prevenci a práci s tím, jak vnímáme rizika a i vlastní sebehodnotu: já za to stojím, takže se budu bránit! Když víme, jak reagovat, a máme plán, cítíme se mnohem svobodněji. A to je ten klíč – nebýt zahlcená strachem. Je ale škoda, že vůbec musíme takto přemýšlet. Každý má právo cítit se bezpečně, ať už je to v lese, na ulici nebo doma.“

Možná odtud se bere obdiv, ale i údiv, nechápavost a strach blízkých, se kterým se ženy často setkávají, když sdílí zkušenosti s přespáváním v přírodě. „Lidé mě obdivují jen na základě mého pohlaví. Ale o tom to není. Je to o zkušenostech a přece jenom i o tom přemýšlení,“ soudí Tereza Mašková (25 let). Marie Jirásková (32 let) se snaží předcházet nepříjemným situacím s potenciálně nebezpečnými lidmi především ráznou chůzí, celkovou řečí těla a kromě pepřáku i viditelně umístěným velkým nožem v pohotovostní pozici – tipy od jejího manžela, vojáka a instruktora přežití. „Já mám také obavy, zda to pokaždé zvládnu, ale o tom to je. Je to výzva, kterou vždycky nějak musím dát. A tím si právě skvěle odpočine hlava. Najednou vím přesně, co je důležité a co ne.“ 

Být připravena

Kromě setkání s potenciálně nebezpečnými lidmi se nejen ženy obávají řady dalších situací, ačkoli ne vždy je to nutné. „Na svých workshopech se setkávám se ženami, ale i s muži, kteří mají ve spojitosti se sólo bivakováním obav spoustu. A myslím, že připravit se na ně, je důležitou součástí jejich zvládnutí. Většinou se bojí divokých zvířat, násilných lidí a nebo prostě být sami ve tmě v neznámém prostředí, kde je spousta zvuků, které zatím nedovedou identifikovat, a podobně,“ popisuje Viktorka obavy, které čtu ve výpovědích žen i já. Ona sama zažívala strach při každém sólo bivakování prvních několik let, protože ji dospělí v okolí neustále strašili, že dělat takové věci je pro holku nebezpečné. „S přibývajícími pozitivními zkušenostmi s přespáváním venku je pak přirozené, že se člověk bojí méně a nakonec si to užívá,“ dodává.

Další potenciální nebezpečí, které se týká nejen žen, je nelegální střelba či setkání s myslivci, kteří chodí večer na lov. Stále nemůžu vypudit z těla strach při vzpomínce, jak v létě usínám nedaleko louky ukrytá v houští v Rychlebských horách, když kousek ode mě přijede auto, bouchnou dveře a do té chvíle poklidnou noc pročísne výstřel z pušky. Naštěstí jsem dala na intuici a neuložila se o pár hodin dřív na louce nedaleko posedu, jak jsem původně zamýšlela. Nejen, že by mě ten člověk mohl zranit omylem, ale hrozilo riziko, že ke mně pod tarp vběhne vyplašená či zraněná zvěř, která by se mi jinak vyhnula.

„Myslím si, že lidé také často podceňují počasí,“ upozorňuje Romana, která se odhodlala ke spaní pod celtou sama díky týdennímu semináři Lesoochranářského zoskupení VLK na východě Slovenska, kde jí vedoucí naučili i hodně informací o lese, zvěři, lesnictví, myslivosti nebo právě počasí. „Ve městě jsme zvyklí, že ani nemusíme sledovat, jestli fouká vítr, ale venku v přírodě je to zásadní. Rozhodně nedoporučuju vypravit se do přírody pokud je v předpovědi silný vítr, vytrvalý déšť, silná bouřka nebo teploty pod minus 10 stupňů Celsia. V těchto podmínkách mohou nastat opravdu život ohrožující situace jako pády stromů, podchlazení a podobně. Pak je lepší naplánovanou výpravu odložit.“ 

V propojení s přírodou

I přes obavy a možná rizika zůstává motivace žen vyrážet do přírody silná, stejně tak zážitky, které si odnáší. Když se ptám na ten nejkrásnější zážitek, musí se dlouho zamýšlet, aby našly jeden jediný. 

„Příroda je součástí mého života, neumím si představit, že bych žila odtrženě od ní. A právě když jsem v ní delší dobu sama a neruší mě noci v civilizaci, tehdy ji vnímám nejvíc srdcem i všemi smysly,“ říká Jana Š. (38), která spala poprvé venku při dvouměsíčním pobytu ve Skotsku. „Zažila jsem noc naproti malému skotskému ostrůvku, kde jsem se celý uplynulý den procházela kolem kolonií mořských ptáků, které mě uchvátily. Když jsem je večer slyšela ozývat se z dálky, z druhé strany se ozývali vysoko z oblohy ptáci otevřené luční krajiny, pode mnou v průlivu proplouvali delfíni a tuleni. A všude šumělo moře, vítr, tráva. Voněly rostliny, moře, guáno, ale i ovčí bobky. A krajinu barvilo večerní slunce,“ vzpomíná. „Já mám ráda sovy, které houkají vždy po setmění. Nebo když se mi povede vzbudit na vlčí vytí. K nezaplacení jsou východy a západy slunce nebo mléčná dráha, která ve městě vidět není. A pak přírodní procesy, které jsou všude kolem a člověk se na chvilku stane jejich součástí, všechny je může slyšet, cítit a vidět,“ sdílí Romana. 

Ať už jde o první noc pod hvězdami nebo roky zkušeností, každá z žen objevuje kouzlo ticha, sebepoznání a radost z maličkostí. Vystoupení ze své komfortní zóny se tak stává nejen dobrodružstvím, ale také cestou k vnitřní síle a větší sebedůvěře. Možná je to právě ten největší dar, který nám příroda i vlastní odvaha může nabídnout.

Ráda bych poděkovala za sdílení Anežce, Tereze Maškové, oběma Mariím, Viktorce Rys, Adéle, Romaně Kaclíkové, Janě Š., Lucii Zikmundové, Lence, Lucii M., Radovaně Satkové, Sandře, Jasmíně Houdek a Drahoslavě Horsákové.

květen 2025