Fotbalový klub ve vyloučené lokalitě  Zaříkávadlo jménem Mongaguá

Zelená je tráva a fotbal – to je cesta z periferie. Reportáž z lokality zatížené velkou i malou historií útlaku a nepochopení, kde se ve škvíře mezi betonem prodírá život a klíčí za hranice města, kraje, i Česka.

Mongaguá zní šeptem z Krásného Března v Ústí nad Labem a ten šepot postupně sílí, přestává být tichým zaříkáváním a proměňuje se ve skutečnost, která proměňuje skutečnost. Mongaguá, slovo, které zní jako kouzelné zaklínadlo a snad jím v mnoha ohledech i je. Jakou má ve skutečnosti moc, je otázka – odpověď na ni dlí v rukou solidárních sítí, ale taky oficiálních struktur, které podobné projekty mají možnost buď podpořit, nebo jim fungování zásadním způsobem znesnadnit.

Postav třeba zeď

V roce 1999, deset let po pádu Berlínské zdi, Česku geograficky nejbližší ze všech nechvalně proslulých a světoznámých zdí, se zastupitelstvo Ústí nad Labem rozhodlo navázat na prověřenou tradici a postavit si zeď vlastní. Tak jako všechny podobné, i zeď v Matiční ulici v městské části Krásné Březno měla oddělit zrno od plev, přičemž za plev radnice nepřímo označila romské obyvatelstvo žijící na jedné straně ulice. Neuvěřitelné, dalo by se říct, jenže neuvěřitelné se může zdát kdeco, například holokaust, a přesto je hrůznou skutečností naší historie. A skutečností byla i Matiční zeď nebo Matiční plot, jak ve snaze zakrýt pravou povahu věci nazýval architektonický zásah Pavel Tošovský (ODS), tehdejší starosta městské části Ústí nad Labem-Neštěmice.

Je ale na místě vrátit se do historie ještě o něco nazpátek. Před první světovou válkou bylo Krásné Březno (stejně jako například brněnský Cejl) díky své strategické poloze stranou z centra a vzhledem k blízkosti labského přístavu průmyslovou čtvrtí. Žilo tu mnoho německého obyvatelstva a hrstka českého obyvatelstva, na jehož popud vznikla v dnešní ulici Matiční první česká škola v Ústeckém kraji, podle níž dostala ulice své jméno. V roce 1939 byla česká menšina vysídlena a nahrazena vojáky Wehrmachtu, místní zámeček potom využívali nacisté jako sklad zbraní a cvičiště Werwolfů.

Nicméně tím hrůzy dějin nekončí, po konci války tu výbuch onoho uskladněného vojenského materiálu zabil desítky lidí a odstartoval takzvaný ústecký masakr, při němž bylo brutálně zavražděno několik desítek německého civilního obyvatelstva. O původcích detonace se vedou historické spekulace a ačkoli nejspíš byla zaviněna neodbornou manipulací s muničním materiálem, dřívější vlkodlačí radiové prohlášení „Nenávist nechť je naší každodenní modlitbou, msta naším bojovým výkřikem!“, jakoby se vyvalilo spolu s plameny z válečného skladu do ulic a pohltilo město i lidi v něm. A stejně jako se traumatické události člověku zaryjí do těla, zatuhla nesnášenlivost v ulicích Krásného Března, až z ní o několik let později vyrostla Matiční zeď.

Say no to racism

Díky obavám, že zeď bude příliš viditelná i přes plot k sousedům a ohrozí tím geopolitické zájmy státu (konkrétně vstup do Evropské unie), neměla nakonec její existence dlouhého trvání. Měsíc, to bylo vše, materiál se posléze použil na stavbu zábran v ústecké ZOO, nejspíš již navždy předurčen k tomu omezovat něčí svobodu pohybu. Starousedlictvo se odstěhovalo, situace se uklidnila, kolečka do sebe navzájem zacvakla a z kdysi prosperující čtvrti předurčené k pádu svou snad až příliš strategickou polohou se stala vyloučená lokalita, nebo chcete-li, periferie. 

Být na dně, říká se a nemyslí se tím nic dobrého a nic dobrého to ve většině ani není. Stejně jako je ale ve všem dobrém nepatrný zárodek, nebo snad potencialita zla, platí to i naopak. Pro Krásné Březno, potažmo městskou část Neštěmice, se takovou potencialitou naděje stala organizace Mongaguá. 

Říct, že Mongaguá je fotbalový klub by bylo přinejmenším nepřesné, o co všechno se ale jedná není tak docela jednoduché zachytit. 

Na počátku byl pohyb

Na počátku, ještě předtím, než se tato organizace stala organizací a dostala svoji zvědavost vzbuzující jméno, byl pohyb. Tím pohybem bylo putování z města do města, od jednoho fotbalového klubu k druhému s velkou plachtou s nápisem SAY NO TO RACISM. Dalo by se to pojmenovat jako kampaň a jako ke kampani její hlavní aktér, romský aktivista Lukáš Pulko, také přistoupil. Založil stránku na sociálních sítích a jmenoval kmotrem svých aktivit futsalistu Rodriga Tavernu, který pochází právě z brazilského městečka Mongaguá. S Lukášem se znali skrze sport (futsal a fotbal jsou ve sportovním světě bratranci a někteří hráči jako třeba Lukáš ovládají oba dva). A protože brazilské slumy a české vyloučené lokality se v něčem podobají, pochopil Rodrigo důležitost Lukášových aktivit.

Fotbalový sen

Události začaly dostávat spád – Rodrigo přivezl do Ústí z rodného města sadu fotbalových dresů. Lukáš rozdal dresy místním romským dětem čutajícím si na popraskaném betonovém hřišti u paneláků a začal je trénovat fotbal.

Fotbal má dvě důležité a nesporné charakteristiky. První je, že je sportem kolektivním, navíc hřiště je poměrně velké a vejde se na něj spousta hráčů, což ho dělá inkluzivním i pro ty, kteří chtějí být v partě, ale nemají zapotřebí se tolik naběhat a stačí jim povlávat v blízkosti středové čáry. Druhou z oněch charakteristik je, že k tomu hrát fotbal nepotřebujete nic kromě míče. Fotbal je ideálním nástrojem pro organizace budované zdola, je bezprahový a dá se hrát všude.

Organizace Mongaguá nyní sdružuje několik fotbalových družstev po celé republice a díky odhodlání všech zúčastněných – ať už trenérů nebo dětí, se jí daří navazovat spolupráci nejen s oficiálními fotbalovými strukturami u nás, ale i v zahraničí. Pohyb nadále zůstává základním stavebním kamenem jejích aktivit – ten fyzický, i ten vnitřní. Funguje jako motivace. Motivace k tomu dostat se z jednoho místa na kraji Ústí třeba do Lipska nebo Norska, zjistit, že svět nekončí na kraji sídliště a že i myšlenky o vlastním směřování se dají rozvíjet do netušených šíří. 

Perspektiva periferie bývá zúžená nejen svou geografickou odlehlostí. Městské části, až na výjimky (o kterých spíš doufám, že existují), nevěnují svým vyloučeným lokalitám dostatečnou pozornost a tíha prostředí protkaného drogovými závislostmi, hracími automaty a nedostatkem jiných vjemů, dopadá na člověka jako ocelová síť, ze které se lze vymanit jen s vnější pomocí.

Výchozí bod

Mongaguá poslední rok provozovala v Krásném Březně také kulturní centrum. Dům, o který aktivisté*ky původně usilovali, jim město nesvěřilo, a to i přesto, že budova několik let chátrá a z Mongaguá se v roce 2021 stal zapsaný spolek, tudíž uskupení s právní subjektivitou. Sáhli proto k jedinému zbývajícímu východisku a pronajali si jiný prostor od soukromého vlastníka. Jenže komerční nájem i náklady na provoz byly pro organizaci fungující na dobrovolnické bázi a bez státní podpory příliš vysoké.

Dotace Mongaguá v té době nepobírala žádné, kromě jednoho grantu v řádech desítek tisíc – její členstvo působilo ještě donedávna na svých pozicích dobrovolně. V případech nutnosti se jim vždy podařilo díky aktivitě na sociálních sítích získat podporu od solidárních struktur (od podobně sociálně zaměřených spolků a organizací) i jednotlivých přátel. Zhmotnit své myšlenky ve sdílený prostor přitom vnímají jako důležité – kvůli možnosti setkávání, stejně jako za záměrem rozšiřování svého pole působnosti.

Ideální představou je, že každý bude mít možnost hledat sám sebe tam, kde je mu to blízké. Kromě fotbalu začíná Mongaguá i s boxem a výhledově s tanečními kroužky a hudbou vůbec. Když mluvím s Lukášem o budoucnosti, mám pocit, že už se děje – i když překážek není nikdy málo. Přichází ze všech stran – komunikace skrze sociokulturní bubliny je náročná. Mongaguá ale nevnímá překážky jako překážky, spíš jako výzvy, a cestu ven nachází nejspíš ne tak docela překvapivě ve spolupráci. Když mají lidé společný cíl a zaměří se na jeho dosažení, partikulární neshody nemusí být předzvěstí konfliktu, ale vzájemného obohacení. 

Stále blíž k cíli?

Od letošního roku nabízí organizace pár zaměstnaneckých a několik brigádnických pozic. Stalo se tak po deseti letech společného dobrovolnického úsilí. V duchu nad tím kroutím hlavou. Není tomu dlouho, co jsem ve Forbesu četla článek o startupu, jež během prvního roku své existence vydělal téměř miliardu dolarů. Jednalo se o firmu sdružující investory pro vývoj jakéhosi softwaru, mladému podnikateli bylo něco kolem dvaceti. Připadá mi to, a už jsme zase u toho, neuvěřitelné. 

Cíle se vynořují a třeba i zůstávají, každou chvíli je ale zastíní hutná a tmavá oblaka neprostupné budoucnosti, stejná jako ta, do kterých se noří vlak unášející mě zpátky k domovu. Bylo by to krásné, kdyby –. Zatím mě ale jímá pochybnost, podložená třeba i takovým nenápadným faktem, že pozornému čtenářstvu již známý Pavel Tošovský, ten stejný muž, jenž propagoval stavbu Matiční zdi, je dnes sice ne již starostou městské části Ústí nad Labem-Neštěmice, ale působí na magistrátu jako nezávislý zastupitel. 

Navzdory tomu, že radnice nevyhověla žádosti Mongaguá o nový komunitní prostor, její zakladatel Lukáš mé skepsi nepropadá. Tvrdí, že i kvalitní základy na dům se utváří dlouho, až potom přichází samotná stavba. Snad tedy stavba, kterou si Mongaguá projektuje, bude nakonec zdárně dokončena.  Úsilí, myšlenek i péče do ní její architekti vložili mnoho.

květen 2025