Bolest a truchlení v umění  Ukrajinská Frida Kahlo

Ukrajinská umělkyně Marushka ve své malbě používá křiklavé barvy. Je to kvůli její bolesti z mrtvých na Majdanu a v zákopech na východě Ukrajiny. Se začátkem velké invaze v její vlasti přestane malovat. Kvůli všem těm mrtvým a nepopsatelnému utrpení se cítí ochromená. Ale návštěva jejího rodného města Luck jí dá impuls k nové výstavě. O něco později nakoupí pastelky a skicák. Novými skicami tak prolomí svůj tři roky trvající umělecký blok.

Není nic lehkého popsat Ukrajinku Juliu Maruško. Pod uměleckým jménem Marushka maluje akvarely, navrhuje módu, píše básně. Má velkou slabost pro děti, kterým představuje svět barev a čte jim pohádky – zejména ty, které sama napsala. Založila v roce 2020 waldorfskou školu, a to v Lucku, poklidném městě na západě Ukrajiny, které je jejím rodným městem a které před deseti lety opustila, aby studovala pedagogiku v Německu.

Odtud se vrací domů, stará se o děti ve waldorfské škole, zajede si do Lvova, navštíví přátele v Kyjivu a Charkivu a samozřejmě svou rodinu na Volyni, přímo na hranicích s Běloruskem.

S velkou ruskou invazí před třemi lety ji zaplavil obrovský strach. „Do Ukrajiny jsem se už neodvážila jezdit,“ říká. Místo toho evakuovala děti z prvních dvou tříd waldorfské školy v Lucku a jejich matky do Hamburku spolu s jejich učitelstvem a vychovatelstvem. Pro celkem 45 válečných uprchlíků*ic našla v Hamburku ubytování v hostitelských rodinách. Do hanzovního města Marushka přivezla také své vlastní rodiče. Od té doby žije s jejich netrpělivým steskem po domově. Prosí je, ať zůstanou v Německu. Hrozně se bojí, že pokud je nechá vrátit se na Volyň, přijde o ně kvůli ruské raketě nebo dronu.

Tato situace trvala tři roky. Pak už to Maruška nevydrží, vydá se na cestu do Lucku. Tam se vydává k hrobu svého přítele, který padl v boji proti Rusku. Ten den měl narozeniny. „Stála jsem před Ihorovým hrobem, byl plný květin a zabalený do látek s ukrajinskými vzory a barvami. U paty hrobu byla jeho fotografie,“ říká Maruška. „Rozhlédla jsem se kolem: koho myslíte, že má za souseda? Je v dobré společnosti?“ A dívá se na moře květin kolem sebe a všude vidí fotografie mladých tváří. „Tolik jich tam už je pohřbených,“ napíše později do Německa. „Byli to tak úžasní lidé.“

V Německu zorganizuje s pomocí organizace IDEM výstavu se stejnojmenným názvem. „Je o těchto úžasných lidech a o tom, že je naší povinností na ně nezapomínat. Zaplatili nejvyšší cenu za svobodu, demokracii a lidská práva,“ říká Marushka během příprav výstavy. „Za takový klidný život jako tady,“ mžourá do jarní oblohy Stangenhagenu, vesnice ve východním Německu. „Svítí slunce, nelétají rakety a my si užíváme začátek jara. Zní to jako pohádka.“
  V den vernisáže je kostel v braniborské vesnici zaplněn do posledního místa. Na výtvarnou tvorbu Marushky se sjíždějí lidé z okolních obcí a měst. Místní farářka slouží bohoslužbu za mír a starosta hraje na varhany. I zde Marushka fascinuje kontrastem mezi svým oslnivým zjevem, srdečným smíchem a hluboce smutnými tématy, kterými se ve svých obrazech zabývá.

„Moje obrázky jsou velmi pestrobarevné. Ale za těmito barvami se skrývá spousta bolesti,“ říká Marushka. Často se o ní mluví jako o ukrajinské Fridě Kahlo, dodává – toto přirovnání se jí zamlouvá. Je známá jak použitím odvážných, jasných barev, tak zoufalstvím a beznadějí, které se snaží pohřbít ve svých portrétech, triptyších a autoportrétech.

Revoluce důstojnosti na Majdanu a důsledky ruské války na východní Ukrajině jsou dominantními tématy Marushčiných obrazů a kreseb. Motiv zvolený proti její vůli, neboť původně chtěla malovat pouze děti. Když v roce 2014 vládní vojska v ukrajinském hlavním městě Kyjevě postřelila pokojné demonstrující, nedalo jí to: „V den mých narozenin bylo zabito téměř osmdesát lidí.“ Chce zjistit, kdo tito lidé byli, a pouští se do rešerší. „Bylo to pro mě nepředstavitelné: Jak je možné, že se lidé prostě takhle postřílejí?“ ptá se.

Ještě téhož dne začala Marushka malovat první portréty. „Fakt jsem si myslela, že když začnu takto dokumentovat, můžu to zabíjení zastavit. Malovala jsem, abych to všechno necítila,“ popisuje svůj první impuls.

Rozhodne se pro akvarel a namaluje pět „vodových“ akvarelů najednou. Za rok už má dokončených sto portrétů. Výjimku udělá pouze v případě Romana Huryka: tento 19-letý student psychologie z Ivano-Frankivska je jedním z nejmladších lidí, kteří zemřeli na Majdanu. Zemřel 20. února 2014 po střelné ráně do hlavy. V jeho věcech byly nalezeny barevné obaly od bonbonů. Marushka ho nakreslila barevnými křídami, „jako ty třpytivé pomačkané obaly od bonbonů“.
  Během práce na obrazech Marushka kontaktovala pozůstalé. S mnohými z nich je v kontaktu dodnes. „Lidé jsou otevření a ochotní sdílet svou bolest.“ Marushka těžko snáší své vzpomínky. Ale ani po jedenácti letech nepřestává vyprávět příběhy těchto lidí: „Je to pro mě těžké. Ale mnohem těžší je to pro ty, kteří přišli o své blízké.“

Hodně z těch, co na Majdanu přišli o muže nebo syna, se nyní starají o uprchlíky*ce nebo sirotky. Stejně jako matka studenta Romana Huryka. Povoláním je dirigentka a pomáhá dětem, které během ruské války přišli o rodiče. Jen v Ivano-Frankivsku je jich 280. „I takové příběhy chci vyprávět,“ říká Marushka.

Krátce před vernisáží Marushka nakoupí pastelky a papíry. „Chci znovu začít malovat, energicky, s vírou a láskou. Ta touha je stále silnější a silnější,“ říká. Na své nové obrazy se těší, i když to trvalo dlouho. „Díky tomu se na ty úžasné lidi nezapomene. Nevím, jestli to pomáhá i mně osobně,“ pochybuje. „Neexistuje dost barev, uhlů ani pastelek, abych namalovala každého, kdo byl ve válce zabit.“

---

Anastasis

Díla z cyklu Anastasis vycházejí ze starých portrétů vojáků, které Marushka objevila v rodinných albech. Překrýváním uniforem se vzory tradičních vyšyvanek (ukrajinských vyšívaných košil) Marushka prolíná osobní vzpomínky s kulturním dědictvím.
 

---

Madony – Ženy mezi válkou a mírem

Marushčiny Madony nejsou klasické ikony – jsou to moderní hrdinky: aktivistky, uprchlice, matky, bojovnice.

Cyklus se inspiroval skutečnými setkáními s ženami z Ukrajiny, Německa a Izraele. „Jsou to ženy, které zažily útěk, ztrátu, narození dítěte a nové začátky,“ říká autorka. „Drží v náručí své děti a zároveň bojují za svobodu a spravedlnost.“
 

---

Mateřské znaménko / Are You a Refugee?

Ve svém umělecko-dokumentárním cyklu Mateřské znaménko / Are You a Refugee? vypráví Marushka o útěku ze země, zvykání si na nové prostředí a dlouhém stínu války. Akvarely zobrazují uprchlictvo, co přišlo do Hamburku v roce 2015 – ze Sýrie, Iráku nebo Afghánistánu. Marushka se s nimi seznámila ve waldorfské škole. Na pozvání žactva navštívila jejich rodiny, vyslechla si jejich příběhy – a začala malovat.

O sedm let později Marushka tyto rodina znovu navštívila spolu s fotografem Larsem Krügerem. Výsledkem jsou portréty, které vstupují do dialogu s akvarely – o sedmi letech naděje, nečekaných nezdarů a nových začátků.
   

---

Chlapec

Saško se 10. března 2022 utopil v Kyjivském moři, obrovském jezeře u Kyjiva. Byly mu čtyři roky. Při evakuaci žen a dětí přes Kyjivské moře se jeden z člunů převrátil.

---

Nebeská setnina

100 portrétů aktvistů*ek, kteří byli v roce 2014 postřeleni na Majdanu (akvarel a uhel, Hamburk, 2014)
 
Ačkoli je Ukrajina od roku 1991 opět nezávislá, od roku 2014 musí obyvatelé země znovu bojovat za svou svobodu. Počet mrtvých od protestů na Majdanu se počítá na tisíce.

Jako první v tomto novém boji za nezávislost zemřela „Nebeská setnina“. Mírumilovní demonstrující zemřeli na náměstí Majdan v Kyjivu na začátku roku 2014 – někteří z nich při ostřelování ze strany vlastní vlády.

Cyklus portrétů Nebeská setnina obsahuje 100 děl malovaných akvarelem a uhlem. Zobrazuje tváře lidí, kteří přišli o život během protestů na Majdanu v únoru 2014.

 

červen 2025