Povídka Bernardety Babákové   Z oddělení self-help literatury se ozýval pláč

Chození do práce, chození z práce, povinnosti, volný čas, každodenní interakce s druhými lidmi. Nic zvláštního nebo jedna nekonečná výzva? Co všechno vydrží Nuselský most a co mladá pracující žena? Povídka Bernardety Babákové o tom, že naše odolnost není nekonečná.

Přepážka informací i výpůjční pult se po rekonstrukci sloučily, takže teď musí Naďa půjčovat knihy, vystavovat potvrzení o zaplacených pokutách, zakládat průkazky do knihovny, rozesílat upomínky, vyřizovat objednávky a odpovídat na otázky ohledně změny otevírací doby a vysvětlovat, jaké knížky jsou k nalezení přímo v policích, které zas jen v online katalogu, jak používat objednávkový systém a jaké je heslo na wi-fi. To všechno za stále stejný tabulkový plat, zvýšený meziročně o pár procent. Ve srovnání s nárůstem inflace ale Naďa reálně bere za dvojnásobné množství práce míň než před rekonstrukcí. Šéf si je prostě zavolal a předložil jim k podpisu dodatek týkající se náplně práce.
„Optimalizace pozice, taková formalita.“ Podepsaly to tehdy ještě s kolegyní, místo podložky pod smlouvu jim šéf nabídl lesklou brožuru Lídři jedí poslední. Do půl roku se Naďa skládala se zbytkem kolegyní na obleček pro mimino.

„Doktorka mi napsala rizikáč, tohle nemám zapotřebí,“ přitáhla si tehdy těhotná kolegyně tlustý svetr blíž ke krku. Přepážka se po rekonstrukci přesunula přímo proti dveřím, které ale nedovírají, takže na Naďu nonstop táhne. Od května do září se to dá vydržet s balíčkem papírových kapesníků na den, po zbytek roku se zamotává do ponča a šátků. A taky je na přepážku ze všech stran vidět, takže si nemůže vzít k evidenci čtenářstva ani svačinu. Žvýkat nad knihami není reprezentativní.

„Budeš to tady zatím muset zvládnout sama,“ pokrčil rameny šéf. Po rekonstrukci si do kanceláře pořídil nový masivní stůl. Naďa se chtěla nadechnout, hlavou jí probleskla myšlenka, jak je možné, že on jí tyká, zatímco ona mu vyká, ačkoliv se jí nikdy nedovolil. To byla chyba, nepustil ji už ke slovu.
„Ty nejsi odsud, že? To je tvoje první práce, že? Paní Staňková má cukrovku a nemocnýho syna. A víš, kolik má přesčasů? Každý měsíc minimálně 30 hodin. Na začátku a na konci školního roku i víc. A nechybí nikdy na žádné akci. Kdy ses naposledy zapojila do doprovodných programů?“ Zavrtěl hlavou a na důkaz toho, že konverzace skončila, se důležitě zadíval do monitoru. 

„Tak se jim na to vykašli,“ říká Nadě máma, když se jim podaří potkat. Většinou pak následuje průpovídka o tom, že i prodavačka v Lidlu si vydělá víc. Nadě je prodavaček líto. Staly se mýtickými postavami z lidových rčení. Vzpomene si na mámu vždycky, když stojí v nekonečné frontě s nákupem. 
Nadě se ale nechce odcházet, má svoji práci ráda, i když to po ní nikdo nevyžaduje. Těší se na ranní příchody do prázdné studovny, na pomalé rozsvěcení zářivek, jejichž svit se rozběhne po stropě k nejzadnějším regálům. S chutí našlapuje po huňatém modrém koberci, který je před příchodem prvních návštěvníků každé ráno znovu svěží díky pilné práci úklidové čety.  
Líbila se jí představa, že bude dělat v knihovně, přála si to už od chvíle, kdy si v dětském oddělení půjčovala disneyovky. Tehdy platilo omezení 5 knih na osobu na měsíc, tak málo, že si Naďa hned po prvním týdnu musela knihy číst pořád dokola. Těšila se, že jednou si bude moct kdykoliv vybrat ke čtení, cokoli si zrovna zamane. 

Má ráda systém práce, který si osvojila, má ráda stálé návštěvnictvo i davy studujících dvakrát do roka během zkouškového, dokonce i toho podivína s igelitkou a stále stejnou košilí, který si půjčuje převážně životopisy slavných vražedkyň má ráda. Má ráda, když dorazí nové knihy, když je jde zařadit do katalogu a pak na příslušná místa, když chystá objednávky. V poslední době jí rukama pořád prochází publikace z oblasti psychologie, duševního zdraví a návody na spokojený život. Vždycky si spojí titul, ruce čtenářky (pěstěné, s gelovými nehty, s prstýnky, s barevným lakem, s francouzskou manikúrou, s tetováním) a pak její tvář. Chci být úspěšná. Atomové návyky. Konec prokrastinace. Vnitřní bohyně. Mít vše hotovo. Zdravá střeva. Montessori miminko. Občas ji kombinace čtenářek a titulů překvapí. Nabyla dojmu, že takové knihy čtou jen krásné, téměř dokonalé ženy, snad aby byly ještě dokonalejší. Muži, kteří taky tvoří nezanedbatelnou část těch, co si půjčují tituly jako Vnitřní svět vítězů, Designer vlastního života, Návyky úspěšných nebo Čtyři dohody, se jí většinou pletou s fotografiemi autorů na přebalu knih. Ale je profesionálka a muže v práci nikdy nezkoumá.
Naďu názvy publikací vlastně docela přitahují, jenže se zrovna rozhodla, že si znovu přečte celou sérii Temná věž od Kinga.

***
Je úterý odpoledne, polovina srpna. Dneska na Naďu vyšla povinnost obejít všechny stolky a upozornit čtenářstvo, že se zavírá už ve tři. Vyjde ve 14:20, protože knihovna je velká a Naďa nerada spěchá. Za 25 minut zavírací dobu ve třech jazycích oznámí chrčící znělka z reproduktorů na stropě. Když se přiblíží k muži s igelitkou, okamžitě na ni vrhne vystrašený pohled a zalehne stránku, kterou právě četl. Naďa se cítí rozpačitě, jako by ho vyrušila při převlékání nebo vzala za kliku na obsazené toaletě. Rozhodne se mu vyhnout. 

V knihovně je skoro prázdno. Oproti počasí panujícímu venku je tady taky podezřele chladno. Klimatizace jedoucí na vysoké obrátky dovolí Nadě na chvíli zapomenout, že už se druhý týden v rozpáleném bytě ráno budí ještě unavenější, než se cítila večer. Klimatizace hučí a ji to otravuje. Je zřetelné, jak hučí v téměř prázdné studovně. Ještě víc ji ale otravují vrzající dveře a vrčení serveru a technických panel, který má hned za zády informační přepážky. 

„Na to si zvykneš,“ mávl rukou přezíravě šéf, když si mu na otravný bílý šum Naďa týden po rekonstrukci stěžovala, „musíš přece něco vydržet! Neděláš v lodní strojovně, děláš v knihovně, nejtišším místě na světě!“ Plácl dlaní do něčeho, co Nadě připomínalo učebnici, do jediného předmětu na šéfově masivním stole. Mluvte tak, aby vás lidé poslouchali.
Minulý pátek si Naďa všimla, že jí dokonce cuká oko. Přes víkend se to zlepšilo. Dneska je úterý a ten tik už zase pociťuje. Zašla za roh, mezi Psychologií dítěte a Vztahy ve 21. století  seděl poslední návštěvník tohoto prázdninového odpoledne, mohl by být její spolužák, kdyby ještě chodili do školy.

„Knihovna dnes zavírá už v patnáct hodin.“ Nevěnoval jí pozornost, tak přistoupila o krok blíž, nahlédla do publikace Praha mosty spojená, nad kterou se hrbil, odkašlala si a zkusila to znovu.
„Knihovna bude zavírat. Za půl hodiny.“
Sjel ji pohledem od hlavy k patě, tvářil se u toho trochu přezíravě a nechal pootevřená ústa: „Takže mi chceš říct, že tady ve tři končíš, puso?“ Mlaskl, ušklíbl se a trochu teatrálně zavřel knihu. 

***
Ve čtvrtek se jí k cukání oka přidalo i pískání v uších. Už u domovních dveří a pak celou cestu do práce měla pocit, že se jen přibližuje ke zdroji bílého šumu. Nedalo se na něj zapomenout, nepřestával ji iritovat, měla pocit, že jí vlezl do ucha pokoutně a zákeřně, jako ten nebezpečný brouk-ušák, že se jí usadil mezi třmínkem a kovadlinkou, že se ho nikdy nezbaví. 

V pátek se cestou do práce stavila k doktorce pro testy preventivní prohlídky.
„Máte leukocyty v moči,“ doktorka povytáhla obočí, „prochladla jste, nebo jste v létě plavala ve studené vodě? Chodila v mokrých plavkách?“
Naďa zamrkala. Prochladla venku tomhle vedru?
„Dám vám antibiotika, žádné sladkosti, žádný alkohol, držte se mimo mokro, vlhko a průvan.“
Jak asi?

V pátek se v knihovně zase zavírá už v patnáct hodin. Pořád ještě jsou prázdniny. Naďa si o sebe tře ruce a pak si je pokládá na břicho. Je jí jedno, že je na ni ze všech stran vidět. Dokonce i přes velká prosklená okna, za kterými se poflakují kluci se skejty a bez triček. Šéf tu v pátky nebývá, obcházení čtenářů vynechá, ať se o jejich vyhazov postarají škrčící repráky. Zamyšleně si hladí břicho v místech, kam by umístila močový měchýř. Jednou si někde přečetla, že dotek léčí. Měla říct doktorce o věčném průvanu? Jak ji z celodenního sezení bolí záda? Že se bojí toho hučení v hlavě, které nepřestává? Nemůže to být nezdravé? Nevleze jí to na mozek? Přeřadili by ji třeba do archivu? Našel by šéf nějakou výpomoc, aby se mohli na přepážce střídat, aby se mohli za rohem v šatně dvakrát denně nasvačit mimo zorné pole celé knihovny?

Čtenář biografií slavných vražedkyň požádal o prodloužení knihy o Olze Hepnarové. Nadiny oči sjely k jeho igelitce a on ji okamžitě schoval za záda. 

***
Tento týden Nadě hučí v hlavě, i po odchodu z práce. Dokonce i v noci, když se probudí, jí hučí v hlavě, a pokud se pamatuje na to, co se jí zdálo, hučení je přítomné i ve snu. 
Ve studovně se ozvalo ostré pípání, jekot signalizace.
Naďa od pultu vyběhla: „S tou knihou nemůžete ven, tu máme jen prezenčně!“ Dohonila mladíka se Světovými mosty od antiky po současnost pod paží. Chtěla si od něj knihu vzít, ale on s ní náhle cuknul, takže Naďa jen máchla na prázdno.
„Nedám,“ pošeptal lascivně a znovu s ní ucuknul. Zamrkala a rozhlédla se bezradně po studovně, zda jí někdo nepřispěchá na pomoc. Cítila se osaměle a zoufale. Muž s igelitkou se krčil pod stolem.

***
„Myslíš, že bych se měla znova vdát?“ Zeptala se jí máma, když se jim po třech týdnech podařilo najít termín, kdy máma nemusela na směnu, nebyla unavená z noční nebo Naďa nebyla celý den v práci.
Naďa pokrčila rameny: „Seš šťastná?“
„Chtěla bych to umět.“ Máma si zapálila cigaretu, Naďa jen štítivě nakrčila nos. Všimla si pár modřin na mámině zápěstí. Hned je schovala do kapsy i se zapalovačem. 
Nenásledovalo žádné „a co ty?“ Naďa si byla jistá, že je jen kousíček od toho, aby se rozbrečela. 
Ve vracených knihách s tematikou architektury a stavitelství mostů se pravidelně objevovaly vzkazy. Od docela nevinných pitomostí jako “kdy mě zase vyhodíš?“ nebo “catch me if you can“, přes citace z písní, co by měla ráda Nadina babička až po přímočaré, skoro oplzlé výzvy ke konkrétním činnostem, poznámky o jejím těle i idealizované Nadiny akty. Že se má jednat o ni autor opakovaně dokazoval, když skicy nahé postavy s Nadinou tváří umísťoval do různých interiérů knihovny.

***

Já postavím si bezvadný most
Pevné pilíře a bude jich dost
Aby udržely aspoň tolik
Co láska má váží

Copak už jí v hlavě jen nehučí? To už jsou tady i sluchové halucinace? Místo obvyklého hlášení o tom, že knihovna za 15 minut zavírá, se studovnou linul zastřený, skřípající duet. 

Pak přejdu tam, kde mě nečekáš
Malý je most, ale rozhodně náš
A vyhrává ten, kdo se vzdálenost
Překlenout snaží

Sevřelo se jí hrdlo. Pobavené pohledy odpoledních návštěvníků kmitaly od reprodokturů k rudnoucí Nadě. Přibližoval se k ní od regálů, až ji od mladého muže dělil už jen informační pult, na který navíc položil zaťaté pěsti. Zvědavé pohledy nemizely.
„Měl jsem ti asi spíš objednat Ledovou královnu, co?“
Naďa se konečně zhluboka nadechla. Snažila se vzpomenout, kudy se má vydat, když chce vyhodit pojistky. 
„Panebože, jemu snad úplně přeskočilo,“ rozhlédla se a pak se neupřímně zasmála o oktávu vyšším hlasem, než jaký má obvykle, „ on to má snad z nějaké příručky!“ 
Protože ale byla profesionálka, věděla, že musí udělat ještě jednu věc.
„VŠICHNI VÉÉÉN!“ zaječela. 
Stejně už bylo 15:03.

***
Cítila, že si zatrhla nehet, když se snažila vypáčit skříň s rozvody. Z reproduktorů a přes prázdnou chodu, ze které se před chvílí vytratily poslední rychlé kroky návštěvníků, se k ní stále linulo teď už spíš jen torzo duetu. Zpěv se rozpadal, jednotlivé hlásky se prodlužovaly, zněly jako pod vodou, jako by vycházely ze dna plechové vany. Shazovala pojistky, v prstech jí brnělo, pod dlaněmi jí přelítlo několik jisker.
A pak bylo ticho.
Dívala se na své poničené ruce, dýchala mělce a rychle, opřela se o studená kovová dvířka. Pak se pomalu vrátila do čítárny. Přešla ji šouravým krokem, sotva zvedala nohy. U předposledního stolu se svezla na židli. Možná by měla ještě uklidit, zařadit knihy na svá místa, odevzdat pár hodin přesčasu na oltář instituce. Jenže, co když člověk všechno nevydrží? Co když se nejde přepínat, umenšovat a přizpůsobovat do nekonečna?
Jedna z poházených knih zůstala otevřená na stránkách s dokumentací zátěžové zkoušky Nuselského mostu. V listopadu 1970 statici provedli test a na mosty vpustili 66 tanků, které do Prahy přijely z rakovnického pluku.
Most vydržel.
Následovala dynamická zkouška, na kterou stavebníci a projektanti použili raketové motory.
Most vydržel.
Naďa si byla jistá, že vypnula úplně všechny rozvody. Klimatizace nejela a vzduch začal pomalu houstnout a oteplovat se.
V celé budově bylo ticho, jenom ten vlezlý šum v její hlavě nepřestával.

Z oddělení self-help literatury se ozýval pláč.

 

listopad 2025