Reportáž z jihovýchodní Asie  Barmský den

Magie náhody a blízkosti Foto: © Bára Bažantová

Nejdřív teorie, potom praxe. Tahle životní strategie vede bezpochyby k mnoha omylům, stejně jako k prožitkům, k nimž se opačným směrem člověk dostává jen těžko, pokud vůbec. Reportáž z nečekaného střetu s jedním rituálním procesím na území jihovýchodní Asie, konkrétně v politicky těžce sužovaném Myanmaru.

Ještě nebylo ani deset hodin a vedro se už teď zdálo skoro k nesnesení. Připadalo mi, že je pod mrakem a snad to tak doopravdy bylo, jenže nemilosrdné paprsky tropického slunce žhnuly i přes bílý škraloup, který potahoval nebe nad městem Hpa An. Potila jsem se, jako jsem se tu potila každé ráno a pak až do večera, což lze vnímat jako fyzický důkaz nekompatibility mé středoevropské tělesné konstituce s místním podnebím. Snad se podobně cítil i George Orwell a snad i to byl jeden z důvodů, proč se Britové své koloniální nadvlády nad Myanmarem nakonec vzdali a ponechali zemi utlačovatelům lokálním, jejichž kůže jsou vlhkému vedru uzpůsobeny.

Tenhle text ovšem nemá za cíl divoce ani do hloubky spekulovat o minulých ani současných nesvobodách, o válkách a útlaku barmského lidu. Zachycuje nečekané setkání, k němuž došlo kolem poloviny března roku 2017, během krátkého období, kdy zemi neovládala Velká Británie, Japonsko ani vojenská junta.

Barmské dny

Název textu odkazuje k prvnímu románu George Orwella nazvaném Barmské dny (Burmese Days). Orwell v něm barvitě popisuje nejen klima a přírodní podmínky barmského života, ale i britskou koloniální nadvládu dvacátých let dvacátého století, neskrývaný rasismus a aroganci britského úřednictva a funkcionářstva směřovanou vůči místnímu obyvatelstvu. 

Prostředkem polí

Cestou zpátky do Hpa An, odkud jsem ráno vyrazila na cyklistický výlet, přemýšlejíc o tom, kolik skalních buddhistických chrámů je pro člověka zdravé během tří měsíců navštívit, jsem odněkud uslyšela neznámou hudbu. Napadlo mě, že se melodie ozývá z rozhlasu, tak jako to znám z českého venkova, ale na těch několika málo sloupech veřejného osvětlení roztroušených podél cesty žádné ampliony nevisely. Rozhlížela jsem se kolem, hudba sílila, až byla úplně na dosah, v protisměru projel kamion a za ním další. Oba vozy měly odkryté korby, plně naložené hrající hudební aparaturou. Nemohla jsem tomu uvěřit. V podbřišku jsem cítila neklid a ve vzduchu dobrodružství, Pavlovův reflex příznivců freetekno kultury. Ještě párkrát jsem se nevěřícně ohlídla, na modrém náklaďáku se vedle beden pohupovalo do rytmu několik roztančených mužů s indickými rysy a celou karavanu uzavíralo pár motorek a na nich další muži, kteří v rytmu modálních tónů zdvihali ruce k náhle blankytně modré obloze. Instinktivně jsem otočila kolo a přes veškerý pocit nepatřičnosti následovala motorizované procesí. 
„Snažila jsem se neztrácet přehled o tom, kam jedu, i když celý výjev pohlcoval téměř veškeré mé soustředění.“

„Snažila jsem se neztrácet přehled o tom, kam jedu, i když celý výjev pohlcoval téměř veškeré mé soustředění.“ | Foto: © Bára Bažantová


Sjeli jsme ze silnice na menší silnici a pak na ještě menší, snažila jsem se neztrácet přehled o tom, kam jedu, i když celý výjev pohlcoval téměř veškeré mé soustředění. Po chvíli jsme odbočili znovu, všechno se zpomalilo, kodrcali jsme se teď po polňačce, až už to dál téměř nešlo, když se procesí rozdělilo. Jeden z kamionů projel doprostřed polí, další zastavil, motorky taky a s nimi i já. Indové, teď jsem si byla už skoro jistá, že se nejedná o Barmánce, vyskákali z vozidel a začali organizovat přesun. Sesedla jsem z kola a pozorovala dění ve snaze porozumět, zda můžu zůstat, nebo mám-li se tiše vytratit. Jeden z přítomných mužů zachytil můj váhavý pohled, usmál se na mě, lehce sklonil hlavu a rukou pokynul, abych pokračovala za ostatními podél potoka. Poklonila jsem se nazpátek a vstoupila do magického prostoru neznámé říše za zrcadlem, jako dítě podléhající úžasu a na něj návazným, nekonečným otázkám. 

Víra, Magie, Rituál

Došla jsem na místo, kde se srocovali další lidé. Svátečně ustrojené dítě v dívčích šatech mi podalo limetovou limonádu v plastovém kelímku, kolem dodávky s aparaturou pobíhali malí kluci. Naproti mě stál hlouček Barmánců s fotoaparáty a najednou se zdálo, že ač ve své domovině, i oni jsou v této situaci v roli turistů a celé shromáždění je jim jen o něco málo bližší než mě. Žádní další bílí lidé tu nebyli, což pro mě bylo do této chvíle rozložení naprosto neznámé. Nemožnost ztratit se v davu, necítit se tak křiklavě nepatřičná, to vše jsem zažívala poprvé. A nutno říct, že mi nikdo žádnou nepatřičnost najevo nedával. Pro ostatní jsem byla prostě jen okrajovou součástí výjevu, to jenom já jsem si byla své kontrastní tělesnosti tolik vědomá. Napadlo mě samozřejmě, kolik migrantů*ek přicházejících do Evropy z Blízkého východu, Afriky nebo zemí Latinské Ameriky musí s takovým pocitem žít a ještě se namísto tichého přijetí, které se dostávalo mě tady, setkávat s (přinejmenším verbální) agresí ze strany bílé většiny. Veškeré navazující myšlenky, stejně jako pochybnosti o vhodnosti mé přítomnosti ale naštěstí brzy pohltilo okolní dění.

Uprostřed davu stálo několik mokrých mladých mužů, zřejmě před chvíli omytých v nedalekém potoce, svlečených a se zakrytým pohlavím. Mohlo jich být tak patnáct, víc ne. K prvnímu mokrému předstoupilo pár dalších mužů a jeden z nich k němu náruživě promlouval a divoce gestikuloval. Mokré tělo se začalo třást. Muž upadl do transu, a ač zatím stál na nohou, objevili se vedle něj dva další, kteří hlídali, aby nepadal a kdyby padal, aby ho chytili za paže. Ten, který celý obřad řídil, průvodce, šaman nebo zaklínač, nebo co já vím, jak si v těchhle končinách nechává říkat, přistoupil vždy k třesoucímu se tělu, vytáhl z něj jazyk, ten následně propíchl a nechal nástroj trčet na obou stranách tkáně ven. Dalším bodákem protnul obě tváře a stejně jako u jazyka, nechal nástroj v ráně.

Tohle se opakovalo postupně u všech těch mokrých; někteří se třásli víc, někteří méně, ale nikdo nevydal žádný zvuk, ani jinak nedal najevo žádnou bolest. Potom napětí odeznělo a atmosféra se změnila, její závažnost se začala pozvolna uvolňovat a ze zkoušky se pomalu stávala slavnost. K nahým a propíchaným mužům se teď vztahovaly ruce kolem stojících a natíraly jejich těla žlutou barvou, na kterou potom malovaly červené skvrny. Sevření kolem nich se rozestoupilo a já si sedla opodál a sledovala, jak následně zdobí jejich hlavy květinovými a blyštivými „korunami“, zatímco jiné ruce do kůže na zádech zatínají háčky podobné těm rybářským a na ně přivazují dlouhé červené pentle.
Nečekaný střet s jedním rituálním procesím na území jihovýchodní Asie, konkrétně v politicky těžce sužovaném Myanmaru

Nečekaný střet s jedním rituálním procesím na území jihovýchodní Asie, konkrétně v politicky těžce sužovaném Myanmaru | Foto: © Bára Bažantová

Řekni mi, odkud přicházíš

Seděla jsem na trávě, vtažená doprostřed magického úkonu, neschopná, stejně jako neochotná ho racionálně ukotvit. Odevzdaná sdílenému prožitku jsem cítila, jak se mi oči plní slzami, když jsem si všimla, že přímo naproti mě stojí stará indická žena a mluví s mužem po své pravici. Nemohla jsem jí ani nikomu kolem rozumět, ale byla jsem si jistá, že mluví o mně a ona, vycítila mou pozornost a podívala se přímo na mě.

Její tvář byla vážná, hrdá a zvrásněná, měla narovnaná záda a dlouhou sukni z barevné látky. Stála ode mě asi dvacet metrů a koukala mi do očí. Zvedla ruku k nosu a ukázala na mě, pochopila jsem, že naráží na zlatý kruh, kvůli kterému mi můj dědeček říká, že vypadám jako kráva. Kývla na mě, udělala rukou gesto vyjadřující zalíbení, nejspíš aby dala najevo, že promlouvá v přátelském duchu. Poté ruku zvedla k uchu a poklepala si na něj. Kývala jsem, ano, přivedla mě sem hudba.

Pokračovala dál, naznačila přidávání plynu na řídítkách motorky a já zavrtěla hlavou a posunkem jsem napodobila jízdu na kole, kývla že rozumí. Pak vzhlídla k nebi, jo, tudy jsem přiletěla. Jsi tady sama? Sama. Dej si limonádu. Díky, už mám. Náš rozhovor se přerušil, ukončil ho náhlý záblesk mého strachu z blížící se tmy daleké cesty silnicí s řídkým rozmístěním pouličních lamp. Nebo jsme si zkrátka vyměnily co bylo pro tu chvíli podstatné, to už se nikdy nedozvím.

Rozloučila jsem se a třesoucíma rukama odvedla kolo zpátky na cestu. Měla jsem štěstí, po pár metrech mi zastavilo malé nákladní vozidlo. Řidič se sebejistou samozřejmostí naložil kolo i mě na korbu a já mu byla vděčná, bez něj bych do tmy být zpátky nestihla. 
„Sesedla jsem z kola a pozorovala dění ve snaze porozumět, zda můžu zůstat, nebo mám-li se tiše vytratit.“

„Sesedla jsem z kola a pozorovala dění ve snaze porozumět, zda můžu zůstat, nebo mám-li se tiše vytratit.“ | Foto: © Bára Bažantová

Absence Boha, přemíra bohyní

Po návratu zpátky do Evropy, v touze pojmenovat své empirické poznatky, jsem zjistila, že se nejspíš jednalo o oslavy svátku tamilských hinduistů s názvem Thaipusam, který uctívá vítězství boha války Murugana nad démonem Surapadmanem. Data sice haprovala, ale popisy slavnosti mému zážitku odpovídaly. Pocit nepatřičnosti se ve vzpomínkách rozplynul, tak jako se v nich postupem času rozpouští všechny pocity, zůstaly jen obrazy, jejich následná racionální katalogizace.

Při pohledu na současnou Evropu, kde absentující Bohy nahradily bohyně, které v mělkých vodách internetu nabízí za nemalé částky spirituální koktejly pro všechny, kdo lační po rychlé duchovní úlevě, vzpomínám na tohle náhodné setkání s tím, co sama pro sebe nazývám láskou. Vzpomínám na provázání závažnosti s následnou oslavou, na bolest a úlevu, na celistvost obřadu, na jeho tělesný charakter, na děti a hudbu a hlavně na onu vzpřímenou ženu, na náš tichý rozhovor. Nikdy předtím ani potom jsem nezažila nic tak magického, snad je to tím, že to, co se mezi námi odehrálo, bylo nadmíru lidské.

Spoléhat se na svou vlastní schopnost našlapovat obezřetně a s respektem na neprobádané území je složitý úkol. Snad je v mnohém snazší vytvořit pevnou strukturu a držet se jí, nepodnikat nepředpokládané kroky. I kdyby tomu tak ale bylo a my museli zapomenout na magii a společně projít tímto normalizačním procesem, abychom mohli překročit své vlastní pasti, doufejme, že touha po svobodě nás stejně nakonec vyvede ven – na otevřené prostranství, na louku pod širým nebem, kde je místo pro diverzitu, stejně jako pro náhodu, která přináší nečekaná spojenectví.

Perspectives_Logo Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní evropy pod vedením Goethe-Institutu. >>> Více o PERSPECTIVES

Mohlo by vás zajímat

Doporučení redakce

Nejčtenější články