Esej o magii v postmoderním světě  Lidové čarování v antropocénu

Při jedné noci strávené pod hvězdami v lese u Prahy mi vletěla sršeň do čajové svíčky. Nervózní bzučení naplnilo prostor. Náhle se zablýskalo, zaznělo prsknutí, plamínek sršeň pohltil a ona jej. Schoulené tělo sršně bylo navždy mumifikované ve vosku. Tento akt spustil tajuplný příběh ztělesněný v dalších dvou předmětech: slovanské rituální panence položené pod skalou a talíři zlomeném do dvou dokonalých polovin. V tomto příběhu jste pozváni do dialogu s přírodními silami a přivítáni do pradávné kultury s nimi spjaté.

Sršeň

Malý sršní Íkaros mi daroval svůj zrak. S tisíci čočkami se mi otevřel obzor pohledu. Najednou jsem viděla, jak ztracené je lidstvo v nepozorné hybnosti. Jsme na plese šílenců a zběsilým valčíkem míříme přímo do samého požáru, do kterého chrlíme fosilní palivo – vše ve jménu „rozvoje“. Pozorovala jsem, kolika zlu a lakomosti dovolujeme prosperovat, a ovládl mnou žal. Ptala jsem se sršničky: „A co já teda s tím?“ „Bzzzzzzz,“ ona odpověděla, čímž se snažila říct, že síla je skryta v příbězích, které si vyprávíme o tom, kdo jsme a čeho jsme schopní. Do současnosti nás dovedly pohádky, ve kterých je svět materiální, biologie mechanická a příroda hierarchická. A právě tady, na jiném konci Evropy, se odehrává příběh, který tuto představu obrací naruby.“

V Ukrajině je příběh národní identity nezbytný pro odboj proti ruskému imperialismu. Lidovost, místo toho, aby uvězňovala v minulosti, se zde stává velkým kreativním zdrojem při tvorbě unikátní kultury reflektující moderní dobu. Po ulicích Lvova se prochází lidé v módních krojích. Nesou na hrudích ručně vyšité ochranné geometrické symboly, které reprezentují koloběh života, plodnost a jednotu, zatímco míří na autobus do práce. Na večírcích v centru se lidé učí tvořit „motanky“ – tradiční talismany. Čarovné molové zpěvy pronikají do moderních písní na radiu a vyhání mráz po zádech.
Oksana Kis, vedoucí oddělení antropologie v Etnologickém ústavu Národní akademie věd Ukrajiny, udává ve svém článku Combat Witches and Militant Motankas: The New Meaning of Old Traditions in the Context of the Russo-Ukrainian War, že popularizace lidových talismanů a čarodějnických bojovných archetypů slouží jako emoční opora ukrajinského lidu za války. V rozhovoru pro tento článek ukrajinská umělkyně a aktivistka působící v České republice, Darja Lukjanenko, dále zdůrazňuje důmyslné propojení čarodějnictví, neo-pohanství a aktivismu v soudobé ukrajinské kultuře. „V tomto smyslu lze některé protestní zpěvy nebo transparenty považovat za pokračování čarodějnické tradice. Vezměme si například tento populární: ‚We will rave on Putin’s grave‘. Nezní to jako zaklínadlo?“ Jedna ženská vojenská jednotka je dokonce pojmenovaná po známých čarodějnických postavách – Konotopské vědmy. A i když se to může zdát vzdálené, i naše země má své vlastní čarodějnické legendy a léčitelky, jejichž odkaz nezmizel beze stopy.

Naše Konotopské vědmy, nejznámější praktikantky lidového čarování z území Česka, žítkovské bohyně, již prý vymřely a s nimi často i ponětí o české tradici přírodního čarování. „V dnešním světě pro ně stejně nebylo dost místa,“ píše novinář a folklorista Jiří Jilík ve své knize Žítkovské čarování. Možná jsou ale v dnešním světě naopak více potřeba než kdy jindy. Obohatit naši společnou identitu o tajuplná a čarokrásná moudra našich předků žijících v koloběhu přírody znamená napojit se na lidskost, divokost a poetičnost bytí, která protiřečí opresivnímu narativu té staré smutné pohádky o plošně mechanickém a hierarchickém světě. Znamená to objevení vnitřního významu, který nás může propojit a posílit v těch nejstrašlivějších dobách, tak jako teď posiluje Ukrajince.

Panenka

Druhé ráno za úsvitu v lese u Prahy jsem následovala potok úzkým údolím obklopeným skalami. Z otvoru jeskyně na mě vykoukla motanka. Byla vlhká a špinavá, zřejmě sem umístěna již dávno. Přiložila jsem si ji k uchu a slyšela ťuk ťuk… ťuk ťuk jejího měkkého srdíčka. Panenku jsem položila zpět, cítila jsem, že má své určené místo. Po našem setkání se začaly cestou objevovat další dotyky rituálu: oltáře s parohy, mýtiny ohraničené kameny, kupole z březových větví, popel a kosti. Jako by se mi představilo něco, co se do té doby skrývalo – rozsáhlý ekosystém rostlin, živočichů, hub a lidového čarování.

Chtěla jsem zjistit, zda tento skrytý svět má i dnes své nositele, a proto jsem začala hledat, kdo by mi mohl poradit. Motanky jsou tradičním lidovým předmětem i v českých zemích, potvrzuje mi Daniela Dufková, majitelka 1. Čarodějnického obchodu v Praze. Používáme je k ochraně, můžou ale také být umístěné s účelem někomu něco ukázat nebo je něco naučit. U nás nemají vlastní název a ani nejsou součástí konkrétní tradice. Podél říčky v rokli u malého městečka na Berounce lze občas ale motanky spatřit společně s oltáři a rituálními stavbami. Paní Dufková se samozřejmostí konstatuje, že různé tradice lidového kouzlení jsou u nás stále živé. Populární pochopení moderní české kultury tomuto tvrzení protiřečí.

Babičky kořenářky jsou přetrvávajícím archetypem, který však nabral spíše význam pohádkové postavy než reálné ženy. Když ale zajedete na náměstí onoho městečka na Berounce zvaném Řevnice a začnete se poptávat, zjistíte, že mnozí zde takovou babičku léčitelku opravdu znají.

Paní Dagmar Váňová pracuje přes den jako lékárnice a ve svém volném čase sbírá léčivé rostliny v lese, zpracovává je do různých čajů, mastí a tinktur a pořádá naučné vycházky do lesa. Mnozí místní za ní chodí s chorobami a ona je svými bylinami léčí. Má hluboký vztah k Bílým Karpatům, kde se sblížila se soudobými žítkovskými bohyněmi, podle ní se tam potomkyně čarování stále věnují. Hrdě vlastní žítkovský kroj a dnes předává své znalosti léčitelství svým vnučkám, aby měla následovnice, jako to prý dodnes dělají ženy z Žítkové.

Uctívá mnoho bohů – keltský a slovanský panteon, Nejsvětější Trojici i Matku Přírodu. Silně věří v hodnotu pokory a nadpřirozeným silám se poddává. Při jedné procházce lesem vypráví o tom, jak na ni rostliny koukají. „Co děláš? Nasbírej si mě! No rychle!“ napodobuje jejich naléhavé pokřiky hravým hláskem lesního skřítka. Popisuje, jak ji v poslední době začínají oslovovat i jedovaté rostliny. „Teď mám nasbíraná semena rulíku zlomocného a nevím, co s ním.“ Vysvětluje ale, že tomu porozumět nepotřebuje. „Tajemnost je součástí života.“

Lidové léčitelstvo podle ní z českých vesnic nikdy nezmizelo – jen se záměrně drží mimo pozornost. „Já si myslím, že se zdravě skrývají, protože nemají zapotřebí čelit útokům… té obrovské farmaceutické industrii. Protože v tom je obrovský množství peněz.“ Lidové léčitelství jde podle ní proti téhle logice. Vede člověka k tomu, aby použil to, co mu příroda nabízí zadarmo. I přes svou nedůvěru ve farmaceutický průmysl se Dagmar s akademickou disciplínou ztotožňuje. Nesouhlasí s šířením informací o léčivých rostlinách, které by nebyly vědecky podložené. Ráda naslouchá své intuici při práci s bylinkami, kterou si pak ale chemicky doloží.
Lidové léčitelství vidí jako způsob, jak se napojit na přirozený rytmus života – na vlastní tělo, duši i přírodu. „Lidové léčitelství je zvědomění a zvědomění, to je zase spojené s duší. Když je někdo vědomej, tak je oduševnělej. To znamená, že to jeho duši udělalo dobře.“

Paní Dagmar reprezentuje v mnohém, jak složitě babičky léčitelky zapadají do moderních dob. Přes všechnu pravdivost a nadčasovost jejích výroků je v jejím pohledu na svět zřetelný jistý redukcionismus. Původ klimatické krize tak například vidí v lidské nepozornosti vůči přírodě. „Nejvíc je teď potřeba léčit duše lidí, ne přírodu. Ta vůbec léčit nepotřebuje. To je samostatnej, ale jako velmi trestající organismus,“ varuje před pýchou v přesvědčení, že nás příroda potřebuje. Zároveň za filozofickou úvahou nad klimatickou krizí se u Dagmar skrývá přesvědčení, že lidé vlastně nejsou schopni Matce Přírodě ublížit. Věří, že v současné době používáme méně uhlí a že to znamená, že věci jsou na dobré cestě. U Dagmar můžeme pozorovat, jak nevhodné je někdy aplikovat ustálenou lidovou moudrost v rapidně proměňujícím se světě.

Moudra babičky léčitelky budou nadále důležitá, v moderní době je bude ale třeba poslouchat se schopností rozlišit, co je vskutku nadčasové a co patřící do minulosti. „Jsme v té nejkrásnější části roku – jaro. Příroda je ‚v kole‘ roku, v božské svatbě, kdy všechno kvete, jásá, nabízí se, brzo začne plodit. Vyjděte z města. Jděte ven od přístrojů, vyjděte z domů. Ponořte se do té krásy. Poučte se od přírody, svěřte se do její náruče, udělá to dobře vaší duši.“ Paní Dagmar zdůrazňuje, že kouzlo přírody není skryto v nějakých filozofických úvahách. Uzemnění a hluboký význam můžeme najít v praktičnosti. Radí nasbírat rychle kopřivy, nadělat pesto z medvědího česneku, natrhat včas pampelišky na med a nachystat se na kvetení lípy. „Lípa je náš národní strom a je nesmírně posilující.“

Talíř

Třetí den jsem si pořídila talířek. Do jedné svíčky jsem vyryla symbol lidí a přírody a do druhé symbol lakomosti a nadvlády. Svíčky jsem svázala a nechala hořet. Vosk kape, kap, kap, kap a plamínky jemně tančí, až pouto shoří. Talířek jsem si zamotala do šátku a vzala s sebou na náměstí. S přáteli jsem si tam pustili písničky, přinesli koláče a chlebíčky, limonády, pivo a víno. Tancovali jsme, povídali si, zpívali i brečeli. Vytvořili jsme si okolo sebe svět takový, jaký ho chceme: hravý, láskyplný a tajemný. Talířek jsem hodila k zemi a na kočičích hlavách se rozbil na dvě dokonalé poloviny.

Podobně jako tento talíř se i aktivismus někdy láme mezi realitu a imaginaci. A právě tuto hranici si pro sebe přetváří Jezevky. Ježka Lena, Jezevec Radovan nebo Medvěd Bručoun jsou jedni z několika pohádkových postav, jejichž příběhy aktivistický kolektiv Jezevky vypráví. Tato zvířátka reprezentují různé skupiny ovlivněné bytovou krizí, jejich archetypizace není ale na úkor jejich hloubky. Autoři píšou jejich příběh jak s respektem k realitě, kterou reflektuje, tak k imaginativnímu světu, který spoluvytváří. Tvořivost provádí všechny jejich projekty – na jejich událostech se vyskytují také rytíři, draci i čarodějnice, souboje a prokletí. Kolektiv je těmito bájemi schopen komunikovat společnosti problémy, proti kterým demonstrují, ucelenějším způsobem. Boří takto běžné porozumění podoby aktivismu. Pro ně byl od počátku cíl dělat aktivismus tak, aby byl zábavný a byl emoční oporou jim samotným i lidem, co na jejich události dochází.
Operují ve dvou vrstvách: jsou schopni sepsat věcné požadavky poslancům ve sněmovně, ale i dotknout se něčeho jemnějšího a intuitivnějšího v podobě transformativních rituálů. „Je to o hledání skulinek v tom systému, kam my přicházíme jako takoví zahradníčci a sázíme si tam semínka, která pak prorůstají tam, kam ten systém nechce,“ popisuje Žofie Hobzíková, spoluzakladatelka kolektivu, proces pěstování „životodárného prostoru“ v hostilním městě. Kolektivní rituály, které Jezevky konají na veřejnosti, považuje za možnost procítit vztek a bolest, propojit se s komunitou a navzájem o sebe pečovat. Při těchto událostech říká, že se „napojuje na něco většího“. Demonstrace se tak podle ní stávají kolektivními modlitbami, které dávají význam naší společné bolesti.

Události Jezevek by se mohly zahrnout mezi hravé neo-lidové události jako Roztocký masopust nebo malostranské vynášení Morany. Kolektiv promlouvá ke globálním problémům uzemněným způsobem, který reflektuje vizuální a narativní tradice svého okolí. Je to okouzlující lidová slavnost s politickým významem. Jejich postavy jsou vybudované na povědomých kulturních symbolech a hlas vypravěče jejich pohádek, jako by byl stále ten samý, který jsme poslouchali na cédéčkách nebo kazetách jako děti. Žofie ale tvrdí, že s lidovou kulturou se vědomě neztotožňují. „Já si myslím, že to je pro nás hodně těžké. Je pro nás těžké vztah s lidovou kulturou tvořit, vzhledem k tomu, že lidová kultura je často součástí nacionalistických tendencí.“ Bude navždy lidovost nést pro české progresivní aktivisty tuto konotaci? Nebo budeme schopni ji přijmout za svou? Odpověď možná tkví v tom, jak dokážeme přetavit staré příběhy v nové nástroje odporu – podobně, jako to dělají Jezevky.

Moudro babičky léčitelky Dagmar Váňové, že lidové čarování je o uvědomění, s Žofií rezonuje. Sama pozoruje, jak znecitlivělí jsme. Věří, že vnímání právě přichází, když si dovolujeme prožít ty nepříjemné emoce, které přicházejí s hlubším prozřením světa okolo. „Je v tom hodně magie, když si dovolíme žít v cykličnosti. Jako had, co se svléká z kůže, nebo pták Fénix, co se spálí, umře a z jeho popela se zrodí opět malinký ptáček.“ Cykličnost, nebo „kolo roku“ jak mu říká Dagmar, den a noc, léto a zima, je pro Žofii velmi důležitá pro nalézání odpočinku a introspekce v hektickém světě. Následování kola roku v souladu s přírodou, jak napovídají lidová moudra, je ohromným zdrojem síly v dlouhém boji za klima, rovnoprávnost a důstojný život.

Krize globálního oteplování a nárůstu iliberalismu se tiše plíží našimi každodenními životy, není nám v Česku neustále připomínaná sirénami a výbuchy, ale přeci jen ohrožuje budoucnost všeho okolo nás. V Ukrajině se mnozí aktivisté*ky obrátili na síly, které mají kořeny v jejich kulturní identitě a větve prorůstající vysoko nad smrtelný oblak ruského imperialismu. Lidové čarování jim daruje hravost, poetičnost, kreativitu a komunitu, zbraně, které jejich nepřítel navždy strádá. I my se můžeme těchto zbraní ujmout. I tu se odehrávají tajuplné příběhy, které proplétají naši kulturu do kouzelného ekosystému s přírodou okolo nás. Motanky se skrývají v lesích a babičky kořenářky potichu léčí bylinami v moderních městečkách. Čekají nás dialogy i introspekce při tom, co budeme rozlušťovat, co chceme od našich předků převzít a co zanechat. Dovolit si žít v poetickém a tajemném světě nemusí totiž znamenat propadnout dezinformacím nebo odpojit se od reality. Lidové čarování v antropocénu je uvědomělé proplétávaní nadčasových mouder a současných podmínek do kulturní identity schopné odolat hrozbám naší doby.

září 2025